Berlýn
(popáté)

Ani v tomhle díle vám neprozradím historku s tvrdým Y ve slově Berlýn. Jak se tak probírám, a musím říct, že velmi rád a s nadšením, archivy s fotkama, uvědomuju si, jak mě všechno předbíhá a WWWprase nestíhá všechno zaznamenat a napráskat. Třeba minule jsme se toulali v okolí GGB v Americe, ale Berlín taky nedočkavě volá o zveřejnění. Poslední vydání s Berlínem bylo někdy v červenci loňskýho roku. A tak v mrazivém ovzduší lednovém se vás pokusím přenést do horkýho Berlína, kde se odehrálo jedno z krásných rodinných setkání. Ale ještě pro pořádek odkazy na jednotlivé díly Berlýna. První díl, druhý díl, třetí díl a jak už jsem výše zmiňoval čtvrtý díl.

Opouštíme frc poblíž stanice ZOO neboli Tiergarten. Poslední optimistický obrázek.

U vstupu do U-bahnu dopíjí Helča kafe z frcu. Tady je i hajzlík zadara, tak ho použijeme.

Před námi je procházka krásným parkem. V Berlíně je většina parků sympatická, krásná a chvílemi podobná brněnským Lužánkám.

Rostou tu ksichtovníky.

Ale o návštěvníky se parky starají vzorně. Třeba tu na větvičkách najdete čistej hajzlpapír. Och, jaký luxus.

Jakejsi slavnej památník války. Nic o něm zatím nevím, ale zjistím...

Ale nahoře se tyčí zlatej anděl. Tuhle bronsovou sochu vytvořil Friedrich Drake. Nové zlacení dostala ta holka v roce 2011, a proto je tak lesklá a od ptáků neposraná.

Nadšeně jsem děckám vyprávěl o Berlíně za dob totáče, když jsem tu žil asi 4 měsíce. Slyšeli to určitě už mnohokrát, ale jsou hodní nechají mě žvatlat. A jak jsem tu rád chodil na Bratwursty a bukwitz kafee. Teda vono nebylo z bukvic, ale chutnalo příšerně. Ty buřty mi chutnaly. A s kafem se to nespravilo ani teď. Teda pokud jde o značky jako Starbucks nebo podobné, ty i nadále drží laťku bukwitzkafee osmdesátých let.

V Berlíně nejsou všechny hajzlíky zadarmo, ale jsou tu, zatímco v Praze žádnej.

V podchodu hraje chlapík pěkně blues.

Sloup Vítězství.

Reliéfy jsou docela povedené a realistické.

Památník postavil Heinrich Strack v období mezi 1864-1873. Základnu zdobí čtyři bronzové reliéfy, znázorňující tři vítězné války v roce 1871. Tyto reliéfy vytvořili: berlínští sochaři Moritz Schulz, Karel Keil, Alexander Calandrelli a Albert Wolff. Tři z těch reliéfů v roce 1945 šlohli na žádost francouzské okupační moci. Vyšetřováním ministerstva zahraničí se zjistilo, že tři reliéfy jsou na nádvoří Musée de l'Armée v Paříži. Když už se to provalilo, chtěla je Francie vyčachrovat za obraz "Napoleon přechází přes Alpy". To ale neprošlo. Nakonec se všecky reliéfy vrátily na místo a byly rekonstruovány k 750. výročí Berlína a nainstalované byly v roce 1987. Hodně se o to zasloužil francouzskej prezident Mitterrand.

Akorát sem tam se to vymklo kontrole, třeba bezhlavej třínohej kůň a tak.

Podchod je osvětlená světlem zvenčí a je to dost hezký.

Noříme se do dalšího krásnýho parku. Míříme totiž k Braniborské bráně, neboli Brandenburger Tor.

Všude samý jezírka.

Válející se cyklisti.

A taky drzé veverky. Tahle mi nechala vzkaz pro surreálného inspektora z Podhradí. Prej ho mám pozdravovat, ale osobně a ne přes WWWprase. Tak to budu muset nějak zařídit.

A museli jsme si udělat rodinný selfíčko, protože jako rodinka se komplet setkáme velmi sporadicky. Skoro vůbec. Naposledy, jestli se nepletu to bylo kdesi v Austrálii v roce 2011. A možná na nějaké vánoce?

Už jsme skoro u Braniborské brány. Lidí tu je jak na demonstraci, a taky že jo. Ani nevím pro co nebo proti čemu. ale je tu i kapela dechová, akorát mají zrovna voraz.

A nástroje barevné. Před několika lety jsem fotil jednu zahraniční svatbu. Slovensko finskou. A ženich, věhlasný finský trumpetista měl trubku modrou. Jestli si to nepletu. Ten sympatickej trumpetista se Jmenuje Kalevi Louhivuori.

Dechař to mají někdy fakt těžký.

Asi nějaká appka na hlídání robátka.

Ale chlapeček se nedá a prudí prutem.

Je tu hodně Iránců.

Netušíme, o jakou demonstraci jde. Ale pak zjišťujeme, že o víkendech se prostě v Berlíně demonstrovává, protože na to je dost času a nemusí se do práce.

Demonstrant.

To je votrava, co, pejsku?

Demonstrace tu jsou pokorné. tedy alespoň ty, z našeho víkendu.

Olina s Helčou drbou berlínskýho medvěda na vocintku.

Dáma s psíky.

 

Na komickou operu bych v Berlíně nešel, ale bilboard si vyfotím rád. a barevně.

Policajti jsou naprostí profíci, klídek a úsměvy na ksichtě. ale výjimky se nepovolujou. Nakonec se jakési řešení našlo a my jsme mohli projít na druhou stranu, ale chtělo to trpělivost.

Čekáme, až nám policjati dovolí proplout průvodem demonstrantů.

Na druhé straně už je klídek a rodinná pohodička.

Učím se barvu

Hasselbladem jsem kdysi fotil. Tenhle foťák taky patří mezi ty, které voní a hapticky jsou vysoce pozitivní. možná umí i léčit.

Naše kroky míří k Charley's pointu.

Jeho kroky taky.

Až oči přecházejí.

No ale než se nám podaří najít tu správnou ulici, která míří k bodu, kde si zlej a hodnej svět, západ a východ vzájemně vyměňoval své prozrazené špióny, postaví se nám do cesty ještě francözisch Kirche. A protože jsem o něm nadšeně vyprávěl furt dokola celé své rodince, tak se nedalo, než z cesty ke Karlovi uhnout a navštívit ten slavnej kostel.

Tenkrát v roce 1986, kdy jsem v Berlíně stavěl za Teslu středovlnný vysílač, teda ono to nebylo přímo v Berlíně, ale Königwusterhausenu, což je jen pár zastávek S-bahnem od Berlína, tak víkendy bývaly volné a já se brouzdával Berlínem a jeho okolím. Objevil jsem si tenhle nádhernej kostel. Tenkrát na náměstí bylo jen pár lidí, kostel byl zavřenej, nějak se opravoval, či co, ale dveře nebyly zamknuté a za nimi sympatická bába, která se rozhodla, že mi dovolí se porozhlídnout po vnitřnostech kostela. nebo dóm, nebo co to je. Tenkrát se mi to převelice líbilo a teď taky. No a tak v dalším díle ještě pořád nedojdeme k tomu výměnnému pointu, ale pocouráme se po tom francouzským dómu, vyslechneme zvonkohru a....