The Best Beer
(in Prague)

Před několika dny dorazila velká výprava z Ameriky. Olinin brácha s rodinkou, což znamená Jiřka - jeho žena, Klára - dcera a David - syn se svou ženou Lauren, která čeká malýho Lhotáka. Přiletěli v noci, sehnali si velikánskýho taxíka a odjeli někam bydlet. Druhej den už jsme měli sraz na Můstku. Čekala nás toulačka po Praze.

Nejprve si ale musím vyzvednout Roušovnu ve škole, protože valila ještě ráno pracovat. To je kázeň, to je pracovní nasazení.

Olina sice přesně popsala, jak mají vystoupit a kde z metra, jenže to je jasný nám, co bydlíme v Praze, ale někomu, kdo to nezná, to moc nepomůže. I my jsme nakonec znejistěli, protože zrovna Můstek je ludra zákeřná. Výstupů jak v ementálu a dokonce dvě barvy metra. Ale jsme na to dva, tak jsme se rozdělili. Já jsem hlídal u Babiše, Olina šla k Jungmannovi.

Čekání si krátím šmírováním holek ve spodním prádle.

Olině se nakonec podařilo celou americkou partu odchytit na peronu žlutýho metra a šli jsme na kafe. Lála uviděl nápis nad jedním vchodem a prosil Jiřku, jestli by ho nevzala do Holkovny.

Kafe si dáváme u Oliny ve školní kavárně a picérii. Olina tam totiž má slevu.

No a pak už klasika. Prašná brána, a dál na Staromák.

Klárka a Lála u zdi Prašné brány.

Praha praská v švech, je naditá turisty z celýho světa.

Ač je dopoledne, kavárny a hospody jsou plné.

Jiřka s Klárkou vybírají hrníčky, aby měly dárky pro kámoše v Americe.

Klárka objevila zařízení na pečení prasečích kolen a je ohromená.

Než jsme došli na Staromák, postavila se nám zákeřně do cesty hospoda U Supa. Mají tu slušnej výběr piv a pan číšník, přestože už měl vlasy lehce prošedivělé, mi nevěřil, že v roce 1968 se platilo kovovejma tříkorunama. Eštěže jsou ty chytrý telefony. Lála si dal nějaké třešňové pivo, my polotmavé a Lauren vodu. V hospodě u piva je dobře.

Jiřka, Lála a pivo z třešní.

Voda pro Lauren.

Pak vyrážíme směr Staromák. Bublináři trousí bubliny, smrdí jarem, myslím jako saponátem, ale jedna z bublin do sebe vcucla skoro celej Staromák. Pokoušel jsem se ji vyfotit, ale nebylo to jednoduché. Automatický ostření se vzpouzelo.

Kromě kovově nasprejovaných chlápků, kteří dostávají prachy za to, že se nehejbou, tu seděla na bobku i smrt a něco nabízela, jenže nevím co. Asi smrt.

A protože byla zrovna správná doba, počkali jsme si na orlojskej taneček, zvonění smrtky a kokrh kohouta. Je to obrovská atrakce. Lidí je tu tolik, že se skoro ani nedá projít.

Pomocné hodiny Pražskýho orloje.

A samozřejmě selfíčkáři tu řádí jak cholera a mor ve středověku.

Za pár vteřin se orloj roztočí.

Ještě ne...

Už!

Viděl jsem to už tolikrát, že tentokrát jsem zvolil pohled jejich očima.

No a pak už bylo pomaličku potřeba dojít na Masaryčku, vyzvednout si babičku z Vranýho.

Velké vítání. Mockrát se se svým synem babička Kutmanová od té doby, co vzal Lála kramle, nesetkala. Dvakrát za ním byla v Americe, dvakrát byli tady. teď je to po třetí.

Máme takovou oblíbenou hospodu u Jindřišské věže, dobře tu vaří, ale obsluha je taková hodně česká, což naše Američany trošku pobuřuje. A já se jim ani nedivím. My, co tu žijeme, to umíme nějak líp skousnout. Prostě jsme si zatím eodvykli.

Jídlo docela dobrý, ale pivo noc moc.

Klárka se těší na oběd.

Pak dorazila Helča, velké vítání, placení a jdeme na Hrad. Něco mi říká, že na Hrad nedojdeme. Stejně to tam okupujou Zemanovi strážci, kteří celej prostor a všem znechutili osobníma prohlídkama a dlouhejma frontama. Počkám si, až se na Hradě usídlí nějakej přijatelnej prezident, kterej to všecko zruší, otevře znova prostor pro veřejnost. Netrpělivě čekám na jinýho prezidenta. A nejsem sám.

V popředí veselé dámy, v pozadí prudivý stařík.

Karlův most je obsazen "uměleckými" soubory...

...krásným barokem...

i slavnými portrétními rychlomalíři.

Helča všem vzkazuje, ať jí políbí trdel.

Plížíme se ostražitě k Hradu. Helča nám slibuje nějakou parádní kavárničku, ale nedaří se jí.

Na téhle ulici bylo za komačů vystaveno dílo Ivana Kafky Vymezení, byla to slavná akce Malostranské dvorky z roku 1981. Někde si mi pár fotek z té akce krčí v archivu, ale nechce se mi to teď hledat.

Některé obchůdky s cetkami jsou vestavěné do chodeb starých domů. Průchoďák do zeleně.

U téhle značky to Helča vzdala a přiznala se, že neví, kde ta její kavárnička je. A proto jsme si vybrali jinou, o pár metrů zpátky. Stejně už se blíží večer a na všech už je patrná únava.

Kavárnička, kterou jsme vybrali je příjemná, hlavně paní, co nás obsluhuje je bezva. Zkusil jsem si dát malé čokoládové pivo a protože nejsem žádnej pivař, tak mi chutnalo.

Jelene, paroháču užalovanej, jak se máš?

Pak už jdem kolem Kolowratské zahrady???

Mají tam i koně nesedlané. Ale zahrada je zamčená. Teda byla, když jsme šli kolem. Dnešní náročný den končí. Americký sektor jede bydlet a zbytek sestavy se rozprskává do svých domovů. Zítra jedeme za babičkou do Vranýho. Pejsek se na ně už moc těší.

Máme sraz dvacet minut před odjezdem vlaku. Předpokládáme s Roušovnou, že přijdou všichni včas, ale s velkou jistotou víme, že tomu tak nebude. My, stará škola, jsme jeli z domu o vlak dřív, co kdyby? Naše obavy se postupně potvrzují. Koupili jsme všem hromadnou jízdenku. České dráhy umí hromadnou jen do pěti kusů, takže musíme koupit dvě. pak se jdeme toulat do Luxoru a čučet po knížkách. Já jsem statečně ustál touhu, pořídit si do sbírky obrazovou publikaci Vasila Kandinskýho. Trošku ještě šaškuju ve dveřích, chci se vrátit, ale pak si uvědomím, že už desítky let nežijeme ve zkurveným socialismu pod komoušskejma prackama a že tuhle knížku si můžu koupit kdykoliv a kdekoliv, třebas už okoukanou v antikvariátu. Mlží se mi oči štěstím, že ta doba je už v prdeli.

Americké party jsme se dočkali asi tak 4 minuty před odjezdem. Jiřka si myslela, že jedeme o hodinu později, tak byla v klidu, ale zvládli to. A Jirka s Jitkou taky volali, že je na trati šaliny nějaká nehoda a že to stihnou tak tak. V tom vlaku jsme se nakonec sešli všichni. Dokonce jsme měli k dobru ještě dvě minuty, které Olina vyškemrala na průvodčím. Ani nemusela strkat nohu do drátů kola.

Ve Vraným už na nás čeká babička. Vyfiknutá do hospody a s vycházkovou holí. Jitka s Jirkou přivezli sazeničky salátu, které předpěstovali. Rozdali nám je. Jen Američani dostali prd, protože salát se do Ameriky vozit nesmí.

V hospodě U kaštanu se o nás vzorně stará Lubošek. Skoro rodinný hospodský. Když babičku vyšplouchla Vltava ve slavné povodni, bydlela v pokoji U kaštanu a vzorně se tam o ni starali, než se zase z jejího domečku vyrobilo obyvatelné obydlí.

Helča přijela z Kladna s Borisem a Bobíkem.

Bibi měla divadlo.

Paní zástupkyně ředitele začíná řídit svět.

Jitka nám pak vyprávěla, jak se seznámili s Jirkou, ale o tom tu psát nebudu.

Pak mi Bobík šlohnul foťák a fotil jak zběsilej, takže mám i fotku sebe sama.

Ten Bobík je ale zdatný portrétista.

I tácky tu mají časově zajímavé.

Vybírat jídlo v dobré hospodě není nic lehkýho.

Boris si dal jídlo golfistů, s tatarkou.

Rudoška Helča něco bez masa, asi brokolici.

Jirka kačenu a Jitka játra,a pak si několikrát prohodili talíř.

Pak se Bobík a Boris dozvěděli, že David chodí pilně do fitka a má svaly a tetování. A okamžitě se pro ně stál malým bohem. Dali si s ním páku. Oni sami proti němu samotnému. Bojovali statečně, ale přestože, jak říkal Boris hodně čítovali (podváděli), nevyhráli. S tím tetováním to bylo v naší společnosti trošku nahnuté. Ale jestli jsem to dobře spočítal, tak netetovaných nás bylo 7 a zbytek, tedy 6 bylo otetováno. Blíží se doba, že nepotetovanej bude podezřelej a nápadnej.

Po prohrané páce.

K babičce se jde kolem květinářství, kde zase marně bojuje Roušovna. Stejně jako bojovávám já v knihkupectvích. Ale pozor. Jitka a Helča jsou už potrhlé stejně a málem krámek vykoupily. Kdyby neměly prachy, to ho vyloupily.

Po obědě krátké seznámení s Mikym, velkým vlčákem, kterej kousl pošťáka do prdele. Děcka se ho bojí a tak ho jen krmí přes plot piškotama. Ti, kteří si troufnou dovnitř, dostanou od Oliny úplatek pro Mikyho, prasečí ucho. I já, když jdu babičce opravit počítač, uplácím vlčáka prasečím uchem. Je to metoda spolehlivá. Jestli neměl pošťák prasečí uši, nemůže se divit, že ho Miky pokousal.

Jdeme na krátkou procházku podél Vltavy.

Deset utonulých pampelišek.

Boris se snaží zastřelit badmintonovou pálkou a květem pampelišky sestřeli kačenu, ale nepodařilo se mu to.

Čeká nás káva v zajímavé kavárně Perla.

Příjemná obsluha, pár sladkostí, mají tu i balóny pro děcka, je tu docela frkot, protože kolem se vine cyklostezka. Ideální místo.

Udělal jsem chybu. Ne tím flat whitem, ne tím štrůdlem, ale půjčil jsem si z knihovničky knížku. Byla prodejná, tak jsem si ji musel koupit. Je skvělá, mám ji u postele a čtu si.

Boris a Bobík hrajou fotbal s Klárkou a Davidem.

Pak mi zase ukradl foťák Boris a fotili si s Bobíkem potetovanýho Davida. zepředu...

... iI zezadu

Klárka brankářka.

Taky nezbytné prsení, že jsou všichni namakaní.

Ke konci kavarenského času si ještě Boris obejdnal okenu firmy Zonka.

Jedeme domů. Jitka s Jirkou a Helča s klukama jedou na zahradu, americká sekce se sekcí počernickou do Prahy. V teple na měkkým sedadle ve vlaku si Klárka zadala do svýho chytrýho telefonu "The best Beer in Prague" . Její aplikace nás zahnala do BeerGeek. Poblíž Jiřího z Poděbrad. No a fakt, pivo báječné. Chtěl bych být copywriterem v pořádným pivním báru.

Klárka vyzkoušela několik značek. My s Olinou jsme si dali pro začátek Rišavího Zmikunda a pak Létajícího chrousta. Obě piva výborný.

Veselá pivní společnost.

Olina si myslí, že jí patří pivní svět.

Američani jedou bydlet, my s Olinou se projdeme večerní voňavou Prahou, poslechneme si v poesiomatu Seiferta, Bondyho i mýho posranýho (jak říká Olina, protože mu nemůže odpustit, že v knize Na cestě se choval asociálně) Kerouaca. Byl to skvělej den.

Zítra tu u rozhlasu určitě bude planě žvanit někdo ze současných i tehdejších komoušů své prázdné plky. V pondělí je volno. Den osvobození. Tak se chystáme s Olinou nejít nikam. Američani jedou v neděli do Brna táhnout po dalších příbuzných.