Zahrádkáři
(jsou rafinovaně maskovaní hordeři)

Zase se nachýlila doba návštěvy Brna; Olinin táta s Jiřinkou, Dana a tak. Misi připravujeme poměrně dlouho dopředu, aby se na ni mohla připravit nejen Jiřinka, ale i my. Protože tyhle mise jsou děsně náročný na žrádlo. Ale nebudu dlouho chodit kolem teplých knedlíků. Tentokrát jsme se ubránili velmi dobře. Například k obědu jsem měl na talíři dva velmi poctivě malé knedlíky. Je to samozřejmě hlavně zásluhou Oliny, ale trvalo nám to roky a nesmíme polevovat. Itinerář funguje asi tak, že v pátek večer dorazíme k Daně, dostaneme večeři, kecáme a jdeme spát. Ráno...

Ráno bez snídaně, protože nás čeká energetická katastrofa u dědy a Jiřinky, jdeme do místního květinářství, kde Olina koupí pro Jiřinku kytku, za kterou dostane vynadáno, že nemá utrácet prachy, ale děláme to tak už roky. A většinou to nezůstane jen u kytky pro Jiřinku, protože se tam Olina zamiluje do nějakýho květináče a ten pak vezeme zpátky do Prahy.

Nejlepší částí naší mise je cesta přes skvělej brněnskej park Lužánky. Park je od dob, kdy jsme poblíž bydleli, zkultivovanej až k nepoznání. Ubylo míst, kam by se mohli účelově skovávat úchyláci, přibylo míst pro normální odpočinek. V parku se odehrávají i pikniky a nikoho to nesere, což je až australsky sympatický počin. Dokonce je tam veřejnej plynovej gril. Je sice uzamknutej a použít se dá, až když si ho odblokuješ chytrou mobilní aplikací, čili není zadara, ale i tak. Spíš to je tak trochu proti zneužívání od bezdomáčů a podobně. Budiž. V Austrálii nejsou lidi bez domova vyčleňováni a smí grily používat stejně jako lidé s domovy.

Lužánky jsou pěkné. A mají tu hezký lavičky a většina z nich není rozflákaná. A prý tu jsou dokonce i veřejný hajzlíky a údajně zadarmo. To nemohu potvrdit. Jednou jsem to zkoušel a byly mimo provoz, možná jen náhodou, co já vím, ale vůbec bych se nedivil, kdyby to byl stav setrvalý. Například na Gorkáči je veřejnej hajzlík taky už desítky měsíců mimo provoz. A nic. Zkrnděno potvrzeno, s hajzlama to v Česku moc neumíme. A to ani s lidskejma.

Brno je teď město veder. Přes víkend bylo kolem třicítky.

Návštěva u dědy dopadla dobře, přežili jsme.

A protože Roušovně bylo u dědy vedro, sundala si podprdu a oblíkala si ji až na ulici. Je to docela složitej proces, ale holky tohle dovedou. Doprovázíme Jiřinku na nějakej mejdan.

U Dany odmítneme jakékoliv jídlo a jdeme na pivo na fotbalovej stadec. Danin Honza chová nebo pěstuje, to nevím, akvarijní rybičky a nad nimi má podivnou skrumáž knižních titulů.

Nedělní ráno. Po snídani jdem na vizitu do místní zahrádkářské kolonie.

Už několik let přemýšlím, že by to mohla být dobrá studie, nafotit život typického českého zahrádkáře.

Zahrádkářské kolonie v našich zemích je záležitost silně specifická. Možná vlastně ani ne, po pravdě nevím, jak to chodí jinde. I chatové kolonie jsou specifické, ale tam vnímám trošku jinej fenomén. Chataři se mnohdy fláknou přes kapsu a na svou chatičku instalujou něco novýho. To u zahrádkářů nebejvá.

Zahrádkáři, a mám to vykoukaný přímo z domova, protože Roušovna je taky zahrádkářka, si zaplňujou svý zahrádky specifickým šuntem. Kousky plechu, naprasklý hrnky na vyhození, židličky před rozpadem, úplně odepsané igelitové ubrusy, nerezovej buben z pračky tatramatky...

V zahrádkářské kolonce tady v Kr. Poli má i Dana svůj proužek. Ale Dana není zrovna správnej model. Je tam sice poblíž stará vana a kdysi měla Dana i plechovou skříňku, ale ta zmizela. Dana má jen ten záhonek, pár cuket, modrý kvítka, asi rybíz, konvičku, hrabičky. Linda si tu taky opečovává dvě tři rostlinky.

Chataři jsou charakterističtí tím, že nic nevyhodí, zahrádkáři naopak přináší vyhozené a nutí ty mrtvý objekty do jakési reinkarnace. V tom vidím zásadní rozdíl mezi zahrádkáři a chataři.

Chalupáři jsou taky zajímaví, ale tam se velice často setkáváme se sběratelstvím rustikálním, všelijaký cepy a sudlice a mlýnský kameny, do kterých zasadí břízu. Samozřejmě, že tyhle tři podivné skupiny se prolínají a proplítají, takže někdy pozorovatel úplně přesně neví.

Ale zahrádkáře si nikdy nespletete.

Horderství zahrádkářů už je, podle mého vědomí a svědomí, na hraně a je to na léčení.

Japonská urnička na čaj, čarodějnice a okýnko z kostela.

Vyhladovělá zdřevěnělá koza.

Co mi to jenom...

Tady se majitel několika proužků zeminy shlédl v umělém Goghovi. A starý hrnky.

Ty plechový skříňky, to je fenomén. A možná se tím dá vysvětlit i tak vysoké procento voličů starých pořádků. Možná to je kravina. Jen mě to tak napadlo.

Starají se tu o ptáčky, vyrábí jim šílený krmítka a pak se rozplývají nad jejich krásou. Co na to ptáci?

A nebo pěstování stovek kelímků od jogurtů.

Nic nepřijde nazmar, hodí se všecko.

Naposledy mě třeba Roušovna požádala, abych šlohl vyhozenou čtvrtEuropaletu a že prý z ní mám udělat do její zahrádky truhlík bez dna. Neuměl jsem si to moc představit, tak mě zasvětila do toho svýho snu. Už jsem to sice chápal, ale o to víc jsem si uvědomoval, že energie, kterou budu muset vyvinout pro splnění úkolu, je tak veliká, že tím určitě zaviním, že někde umře koťátko. Už při rozebírání se to začalo projevovat. Hřebíky byly dlouhé předlouhé a jejich špičky byly zahnuté zpět do dřeva a ještě to byl ten model se zpětnejma háčkama. Někdy bylo třeba použít i list pily na železo. Když jsem tu věc rozebral, měl jsem tři modřiny, jednu malou dírku v ruce a kolem sebe hromadu hnusnejch prkýnek. Některý i praskly podél. Z tohoto tvořit truhlík by mohl snad jen truhlík. Odpískal jsem to. Máme pár prkýnek do ohně a truhlík udělám z nějakejch desek, co mám v dílně. Příště se na to vyseru hned.

Sušák na prádlo = držák na okurky.

A samozřejmě kolonie plná lyžařských holí. Podmínkou pro správného kolonistu je, aby  hůl byla jen jedna. Dvě stejné do kolonie nikdo nepřinese.

Krpolská kolonie je řízena pevnou rukou Honzy od Dany. Mívají schůze, kde se nedokážou domluvit na ničem. Ale tráví tím mnoho večerů. Prý poslední dobou dává za vzor permakolonisty Jíťu a Jirku z Prahy. Bájí před svými kolegy kolonisty, jak se všichni dokážou na čemkoliv dohodnout, a další bludy. Nikdy u nich na revizi nebyl. Fejk.

A taky si, to se mi líbí, všichni o všech myslí, že jsou ti druzí blbci. To však platí v Česku obecně, nejen mezi zahrádkářskými kolonisty.

Igelitovej ubrus musí splňovat velmi přísná kriteria, než se smí odvléci do kolonie.

Jen zub času se stará o to, aby sjednotil povrchovou úpravu předmětů, které působily příliš nově, a tudíž v kolonii nemají co dělat.

Vono to vypadá, že proti koloniím něco mám, že si těch lidiček lehce hrabalovského typu nevážím, ale to je jen zdání. Mně se zahrádkářští kolonisté líbí moc. Jednu kolonistku mám doma, tak jsem trochu trénovanej.

Koutek pro výlety na kole a skoky.

A věřte mi, fakt se nikdy nic nevyhodí. Zahrádkářská kolonie je poslední štace všech věcí.

Tahle svíčka vypadá honosně, a tudíž zde asi nemá co dělat. Ale protože tu je už několik let a sem tam ji někdo zapálí, když se zahrádkáři hádají o kompostery, zvykli si na ni a už ji nikdo nevnímá. A hlavně, opírá se frňákem o starej držák kdoví na co. Schváleno.

Dana si zkouší, jestli by dokázala prodávat zbytečné předměty. Dokázala.

Dokonce i s EET by si poradila a bába od financi by na ni asi možná ani nezaklekla.

Krpolská kolonie je opatřena celým hejnem zlých umělých krkavců. Svůj účel patrně neplní, proto jsou tu oprávněně.

Excelentní ukázka zahrádkářského vkusu.

Detail.

Vysoko v stromoví je houpačka. Ptal jsem se Honzy, jestli to je z dávných dob, kdy strom byl ještě malej. Prý je to replika houpačky Járy Cimrmana. K Cimrmanově houpačce se váže historka o Járově mužství. Obecně se mělo za to, že Jára Cimrman až do svých 16 let netušil, že je chlapec, a protože nosil sukně a pohyboval se výhradně mezi děvčaty, říkali mu Jaruška. Ale právě tahle houpačka ho vyvedla z omylu. Jaruška zjistila, že není děvče. Neopatrně hupsla na houpačku a skřípla si moudí. Jiným děvčatům se to nestávalo. Při své inteligenci Jaruška přišla na to, že dívkou nejspíš není. Asi dva roky toho zneužívala a i nadále se, tentokrát už velmi ráda a jinak, pohybovala mezi děvčaty. Járovi se tyhle dva roky prý moc zamlouvaly. O houpačce se sice vědělo, ale dlouho ji nikdo nemohl najít, protože výzkumníci zapomněli na fakt, že stromy rostou do výšky. Až jakýsi ožralý profesor - výzkumník, když chlastal z demižonu borůvkový víno, houpačku objevil. Tento příběh se váže k místům, kde Jára trávil své dětství, tedy k obci Kaproun v České Kanadě. Zde v kolonii jde jen o věrnou kopii.

Zahrádkáři například nosí obuv, o které se již mezi normálními lidmi dávno nehovoří jako o obuvi.

Kornflejky a klíče od auta.

A když náhodou jde o boty zachovalé, pak jde vždy o polovinu páru obuvi zdravé.

Koutek zvaný posilovna.

V kolonii se usadil i včelař s úly a vzájemně se podporují. Jeho pilné včely serou med, který je přednostně prodáván kolonizačním zahrádkářům.

Někdy, málokdy, se některý ze zahrádkářů rozhodne zavést do systému řád. Výhodou je, že věci jsou na místě, ale velkou nevýhodou zase to, že pak už nářadí z toho místa nikdo nebere, protože by ho musel uklidit na místo.

Také cedulí je tu víc než kdekoliv jinde. Snad jen v jedné Hrabalové povídce z knihy Perlička na dně je na jedné stěně kostela víc cedulek než v zahrádkářských koloniích.

Tyto zápalky sleduju v krpolské kolonii už několik let. Stále si ještě udržují punc krabičky sirek.

Některým kytkám prý svědčí hudba. Nejlepší je  Helenka Vondráčková a střevní proud, pardon střední. Nechtěl bych být kytkou, mám rád jazz.

Když nezasáhne ruka zahradnického kolonialisty, nastoupí čisté umění. Jen to chce čas.

Krpolští kolonisté jsou sečtělí. Mají tu i tu i obecní knihovnu. Měli otevřeno, ale bylo v ní hovno.

p.s. prosím ctěné zahrádkáře, aby se neuráželi a brali to s nadhledem. Nechtěl jsem vás nasrat. Naopak velmi vás obdivuju, jen vím, že já zahrádkářem asi nikdy nebudu.

podpis




Roušovna umí úkoly zadávat graficky velmi něžně. Tvrdou tužkou na lesklej Ilford.

A místo dětských momentek jednu mikroreportáž z kladenských dvorků:

Minulý víkend proběhly v Kladenském Podprůhonu Kladenské dvorky. Festival pořádá Spolek Podprůhon. Podprůhon je jedna z nejstarších částí Kladna. Počátky čtvrti se datují až do poloviny 18. století. Spisovatelé se o něm zmiňují jako o kladenském betlému nebo Syslím údolí. Podprůhon je v údolíčku a pyšní se malými domečky s malými dvorečky. Kdo má zájem, může každý rok podstoupit svůj dvorek některém umělci, který tam pak po dobu konání festivalu vystavuje svá díla. Dvorků je vždycky dost, víc, než se dá vidět a pamatovat. Kromě výstav tam probíhají různé workshopy, divadla a jiné veselosti. V dostatečné vzdálenosti od sebe jsou též vystavěna 3 pódia, kde probíhají koncerty, přehlídky, divadla a komentované vstupy. Tak jako vším, krásným undergroundem se mírně prolíná středoproud, a tak po krásném zážitku z vystoupení místní kapely "Mistři a Markétka", jazzového tria "Robert Balzar Trio" nebo energické "Pohřební kapely", která rozhoupala v bocích i stařenky s umělými kyčlemi, to trochu pokazil zlatý hřeb večera, kterým byla Aneta Langerová. Boris mě na ni vytáhl, ale po dvou písních jsem musela zbaběle utéct. Moje nepřítomnost v tom počtu naslouchajících asi proběhla bez povšimnutí. Tak jako každý rok i letos byly Dvorky zpestřeny průtrží mračen, ze které se vyklubal vytrvalý několikahodinový deštík. Bosým nohám ale voda do bot nenateče, takže s deštníkem to šlo až skoro do půlnoci.


Někdy si dvorky vytvořily své umění samy, bez umělců.


Bibi si připíjí na krásnej život.


Každý máme svůj dvorec. Na tomto dvorku člověk mohl obtisknout na čtvrtku své poprsí i s dvorci a bradavkou.


Poté si mohl sladce zavzpomínat na manu z ňadra své vlastní matky...


Tenhle se nejvíc líbil Bibi. Malovala ho čtrnáctiletá holka, což jistě u Bibi zvedlo hodnotu celého díla.


Pohřební kapela je tak trochu SKA, tak trochu lidovky a tak trochu čertovina.


Tato socha byla takové hýbací cosi.
Hrálo to a něco se tam samovolně pohupovalo a bylo to zajímavé.
Uprostřed domu, kde nikdo nežil, jen prostor, 4 stěny a skoro střecha.


Okamura - studnice moudrosti: "...obrátit to, aby ten systém se obrátil."

Vážení přátelé a kamarádi,
zvu vás na koncert našeho vokálního tělesa Bartet se Skipem Wilkinsem. Mimořádně vystoupíme v Tišnově, což jsme rádi, že se povedlo, protože Skip Wilkins je v ČR vždy jen na skok na pár týdnů. Bartet je vokální těleso, ve kterém mám čest působit. Žánrově překračujeme snad veškeré hranice, které existují. Muzika nás baví a se Skipem jsme na podiu velmi rádi.
Čekají nás samá přepvapení. Tvořiví budeme přímo na podiu a co se bude dít, nikdo neví.
Skip Wilkins je známý americký pianista, který dlouhodobě rozděluje pozornost mezi svůj domov, Pensylvánii (USA), a střední Evropu. Je to člověk se širokým uměleckým záběrem, předně vynikající instrumentální hráč, jehož schopnost improvizace je na špičkové úrovni, ale taktéž skladatel a aranžér. Za svoji dlouholetou kariéru natočil několik CD s přední jazzovou "smetánkou", jak americkou tak českou.
http://www.skipwilkinsjazz.com
Skip je muzikant tvořivý a často se spojuje nejen s instrumentalisty, ale i zpěváky. Sám má k vokální sféře velmi blízko, protože spolupracuje s přední americkou skupinou New York Voices, pro které aranžuje skladby. Je tvůrcem mnoha acapellových aranží. Některé z nich divák uslyší i na pátečním koncertě v podání našeho Bartetu.
V případě nepřízně počasí je akce přesunuta do vnitřních prostor.
Těšíme se na vás a slevy pro důchodce připraveny
Bara P a Bartet

Srdečně zveme Vás a Vaše přátele na Letní slunovrat - malé povídání o starých zvycích hraje skupina JUBEND
středa 20 června 2018, 19, 00 hodin., Libušina galerie , Malhostovice 45,
Přejeme Vám hezky prožitý den a těšíme se na Vaši společnost
Libuše Vyskočilová
výtvarnice, galeristka
00420 603 870 742
Juro Dovičín
výtvarník, galerista
00420 737 842 348
LIBUŠINA GALERIE
Malhostovice 45
664 24 Drásov
www.ligaleri.estranky.cz ( stránky Libušiny galerie, Malhostovice)
www.livya.estranky.cz (osobní stránky Libuše Vyskočilová)

Milí přátelé, milé děti,

posíláme Vám v příloze pozvání mezi nás do haluzické doliny na tradiční letní dětský pobyt Haluzické Radovánky.
Prosíme o šíření všemi cestami a směry, mezi děti, které mají rády svobodu.
Děkujeme.

POZOR!!!
Autorkám Živého prince hoří za patama! Na Hithitu jim zbývají pouhé dva dny a pár hodin! https://www.hithit.com/cs/project/4557/pohadky-s-recepty-zivy-princ
Doufají v zázrak, ale jsou teprve na 65%... Pokud se částku vybrat nepodaří, skončí celá akce tím, že se doposud vybrané peníze vrátí k podporovatelům a bude s vydáváním knížky po ftákách.
Fandíme jim a proto vysílám naléhavou prosbu: máte-li děti, sourozence, vnoučátka a nebo rádi zkoušíte jiné recepty, koukněte aspoň na odkaz. Může to být krásný a netradiční dárek! A pokud odkaz pošlete i svým přátelům, podpoříte zajímavou a krásnou akci.

 

https://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/pripravujeme-akce-pro-navstevniky/1268/
https://www.facebook.com/events/1658751940888089/

V ÚTERÝ NA ZELŇÁKU

to ještě 10 minut před šestou nevypadalo, že by se sešly zrovna davy.


Trochu jsem trnula, že Brňáci nepřijdou, zrovna z naší početné rodiny jsem to stihla jen já sama. Ale když vystoupil náš nový pan rektor Petr Oslzlý, Zelňák se přece jen zaplnil.


Potkala jsem tam kamarády ze všech možných okruhů, vypadá to, že lidem zase přestává být jedno, kdo jim velí.


Jestli to aspoň trochu pomohlo, to se uvidí. Držme si palce!

POJÍZDNÉ POCESTNÉ

Jana Racková posílá pozdravy z Amsterdamu, kde už zase pomáhá opatrovat vnučky.


Rostou z nich nebezpečně krásné dámy!

KATKA DNES SLAVÍ

narozeniny! Kiara s Vincentem jí úplně sami vyrobili dárek.

Robot se vznášel na oslavě a předváděl se ze všech stran. A pozor na to - má dva knoflíky, jedním se zapíná a ten druhý není jen pro VIP, ale slouží k vypnutí, dostali jsme instrukce. Voláme: Všechno nélepčí!!!

Dada a spol.