Peru potřetí
(Jednodeňáky u Cusca)

Byly to vlastně dva výlety. První autobusový, hned následující den po příletu do Cusca jako součást aklimatizace. Valle Sagrado de los Incas, neboli posvátné údolí řeky Urubamby, plus několik dalších zajímavých lokalit. Na jeden den je toho dost, tak to vezmeme stručně.

Nejprve Chinchero. Místo na kopci s pěknou atmosférou, puntíkovanými prasátky a kamennými terasami, jaké je možné spatřit i na jiných místech. Naučné středisko, kde vám ukážou, jak se tvoří látka a čím se pak barví. Můžete si něco koupit do výbavy (aspoň třeba ubrus).

Moray – vypadá to jako divadelní amfiteátr (několik amfiteátrů) nebo upravený kráter sopky. Ve skutečnosti však políčka Inků, na nichž testovali odrůdy kukuřice a brambor v různých teplotních a výškových podmínkách kvůli výběru těch nejvhodnějších. Těžko uvěřit, ale zjistili to vědci. V blízkém městečku další úžasné sousoší s oslíkem a zmenšeninou výzkumného střediska na podstavci.

Las salineras de Maras. Inspirace pro město Slaný honosící se rovněž slaným pramenem. Zajisté ne tak vydatným jako zde. No ale žádná řeka to také není, a co se z toho dá vytvořit! Po rozvětvení do mnoha a mnoha kanálků voda napájí stovky mělkých rybníčků, ze kterých se po odpaření vody těží sůl ve třech třídách kvality. Vlastníků je prý mnoho, někteří mají tři, jiní třeba deset polí. Teprve po důkladnějším pozorování si jeden všimne, kolik pracujících postav se v tom slaném zemědělství pohybuje.

Ollaytaytambo si některými stavbami nezadá ani se slavnějším Machu Picchu. Masivní kamenné zdi, terasy, zbytky paláců. Zpola opracované kameny, které nedoputovaly na místo určení. Hlavní rozdíl je asi v okolní krajině, s tou u M.P. se těžko může měřit skoro jakákoli.

Pisaq – trhovkyně, kamenné zdi, terasy, opevněný kopec. Jelikož se zde v areálu nacházejí skály, u vchodu je informace o možném nebezpečí pádu kamenů. Zelený praporek značí bezpečný stav, červený zákaz vstupu. Ten ementál ve skalách přes údolí jsou komůrky, kam se ukládali nebožtíci – tedy hřbitov.

Druhý z výletů v okolí Cusca následoval po tom masakru na Salkantay treku, kdy nás žraly muchničky, jak jsem psal minule. Stopy nám zůstaly ještě mnoho dnů.

Vzhůru do Duhových hor. Sto kilometrů jihovýchodním směrem z Cusca nejprve po řádné silnici, pak hodně do kopce po mnohem horší cestě. Parkoviště v holé krajině ve výšce 4640 m, pak stoupání pěšky na 5000 m. Ještě předtím školení. Tři nejdůležitější pomůcky pro výletníky zahrnují: hůl jako oporu, lístky koka k zahnání výškové nemoci a přírodní kyslík, který vynalezli Kečuánci. Půjčovna holí v místě. Jak je to s legálností lístků koka jsme nevypozorovali do konce pobytu. Všude se to nabízelo (celá fotka shrbené stařenky s nabušenou taškou bude v jiném dílu), všude se to konzumovalo (hlavně v čaji), přitom je to zřejmě droga. U přírodního kyslíku je třeba se pozastavit, neboť, jak jistě každý uzná, se jedná o převratnou věc. Nachází a prodává se v malé plastové lahvičce. Něco jako gel s eukalyptovou vůní. Trochu si kydnete na dlaň, rozetřete a pak silně tlesknete. Přitom necháte dlaně stisknuté, aby kyslík neunikl. Ten si pak užijete, když opatrně strčíte nos mezi dlaně a inhalujete. Kolik je v autobuse důvěřivců se poznalo záhy podle šířící se vůně eukalyptu. Zajímalo by mě, jestli tento kyslík by byl teoretický počítán jako pomoc na osmitisícovkách. Jak jsou horolezci často vtipně děleni podle toho, jestli vylezli horu s kyslíkem nebo bez kyslíku. Je to sice jen slovíčkaření, ale podle mě bez kyslíku nevylezeš ani do třetího patra.

Z parkoviště vyrazily davy ještě za slunečního svitu. Cesta vede rovně, souběžně se zasněženým hřebenem, a stále mírně stoupá. Náš průvodce se nás snažil přesvědčit, že popěvek Hakuna Matata je z Peru. Narazil, protože s ´Jambo bwana´ a ´Hakuna Matata´ jsme před dvěma roky prožili tři týdny v Tanzanii. Vedle cesty pro pěší vede cesta pro jezdce na koních, kteří (jezdci, nikoliv koně) cestu sami nezvládnou, nebo se jim nechce. Zajímavé nám přišlo, že vodiči za dalším ritem s kopce běhali vedle koní, aby je šetřili.

Kdo si myslel, že je velký horal s hůlkami a pohorkami, byl trochu schlazen při pohledu na některé z účastníků. V botách na vyšším podpatku se jde nepohodlně, ale zvládnout se to zjevně dá. Jestli jde někdo jen v tričku s krátkýma, riskuje minimálně rýmu.

A pak už se objevily ty očekávané barevně pruhované hory. Ve vietnamských prodejnách se kdysi říkalo „čím víc pruhů, tím víc adidas“. Zde platilo „čím víc pruhů, tím víc mraků“. Chvíli i sněžilo, ale pohledy byly stejně úžasné. Ještě, kdyby tu mohlo být méně lidí. I ty lamy alpaky bychom oželeli. Když už jsme se nyní (i již dříve) zmínili o lamách, upřesníme stručně (a doufám přiměřeně správně, z veřejných zdrojů), že v současnosti jsou uznávány dva druhy v rodu Lama (Lama glama – lama krotká a Lama guanicoe – guanako) a dva druhy v rodu Vicugna (Vicugna vicugna – vikuňa a Vicugna pacos – alpaka). Vicugna pacos, neboli alpaka (ta většinou načesaná kudrnatá) je domestikovaná lama. Chová se především kvůli produkci velmi kvalitní vlny. Lama guanako je sudokopytník z čeledi velbloudovitých. Vikuňa, nebo lama vikuňa, je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách. Narazili jsme na ně jen jednou u parkoviště pod ledovcem Pastoruri. Na domestikované lze narazit leckde, na Machu Picchu, v Duhových horách, ale i v Krkonoších.

Z vyhlídkového místa je kromě hlavní atrakce možné vidět i zasněžený masiv Ausangate (6384 m) i celou trasu od parkoviště. To je ta fotka s modrou cedulkou Montaňa Winikunka 5036 m n. m. Jak se vyrábí pravdivá a nezávislá dokumentace předvedl jeden chlápek, který se nechal fotit s velkou papírovou cedulí, na které měl kótu 5200 m. Co mi to jen připomnělo?
Podle výzkumů místní vědecké kanceláře s dlouhým názvem mají mít místní horniny celkem sedm barev jako incká vlajka. Ať počítám jakkoli, našel jsem jich v textu na vybrané internetové stránce šest. To nevadí. Růžovou, bílou, červenou, zelenou, zemitě hnědou a hořčicově žlutou. Příčinou zbarvení je obsah vápníku, železa, hořčíku, síry a dalších prvků.

Kdo by se někdy chtěl vyhnout houfům turistů na nějakém hojně navštěvovaném místě a přitom ušetřit prostředky i tělo, může se podívat přes skvělé mapy.cz a má to i s vysvětlivkami.

Cestou zpátky, snad za účelem zpestření celkem jednotvárného „výletu jednoho výhledu“, nás vezli ještě zajížďkou na nějaká nepříliš zajímavá jezera. K hromadnému focení u břehu kamarádi ani nevylezli z autobusu. Přišli o hodně. Peruánci při focení nepoužívají trapné „sýr“, apod., mají na to slovo „chicha“ (čti číča). Je to místní alkoholický nápoj z kukuřice. Využil jsem kouzla okamžiku, že tu nikdo nezná češtinu, a nahlas beztrestně zaměnil první písmeno.
Po pozdním návratu do Cusca jsme tak dlouho váhali při hledání restaurace, až už to vypadalo na hladový večer. Pak jsme vstoupili do nenápadného podniku u hotelu blízko našeho bydliště v ulici Tandapata. Překvapilo nás nezvyklé výborné jídlo a vysvětlení přišlo brzy. Kuchař se pochlubil zkušeností v podniku s mišelinskou hvězdou. Kdo má letáček na fotce, dostane deset procent slevu.

Příště je plánována městská turistika. Jednou to přijít muselo.