Cestujte po Česku
(ať má náš pán premér na plážích v cizině víc volna.)

Vzali jsme si slova toho bači ze Strakovky za svá a letos nikam do ciziny nevycestovali. Amerika je daleko a trochu to tam rachotí koronáčem. Olina si švihla svou oblíbenou chorobu, ale po antibiotikách se z ní vykřesala, tak jsme se rozhodli, že se necháme ostříhat letně, dáme pivo v dolnopočernickým pivovárku a zajedem si do Ostružné vyzkoušet, jak na tom je její kondička.

Pivo v DP pivováru je vždycky vynikající.

Pak jsme sedli do vlaku a vyrazili směr Jeseníky. Aby měl náš milovaný a moudrý pan premiér radost. Vlak byl relativně plnej. Vedle mě seděli dva kluci a takto k sobě hovořili: "Zabij je všechny, neser se s nima. Ale oni by mě dostali. Ale hovno, nastraž jim tam bombu. Akurva, to mi uniklo. Kde je déčko? Mrkni na to, zmáčkni em. Kde je ta keška? Tyvole viděls to? Serečango už umřela, stačily tři vteřiny. Kdybys hrál Metajorika..."

Olina umí velmi provokativně kašlat, což je v dnešní koronáčské době docela průser, tak v zájmu vlastního bezpečí, aby nedostala přes tlamu od nějakýho hysterky, nosí roušku. A přitom se ještě klidně učí španělsky. Jak je vidět, nošení roušek zas takovej problém není. Bojovat proti rouškám je projev hysterie a ne statečnosti.

Když jsme doběhli náš druhej vlak, Olina se na chodbičce ovoněla svojí oblíbenou šplíchavkou s vůní manga. A jen co jsme dosedli a vůně se rozlezla, paní vedle mě otočila stránku v časopise. Tomuhle už musím nutně říkat AI (umělá inteligence). A nebo spiklenectví.

Dojeli jsme v klidu i pohodě, žádnej vlak nevykolejil, ani zpoždění nepřesáhlo trapnejch 5 minut. Na chalupě klídek až mrtvolnej.

Hlavním hrdinou tohoto fejetonu bude asi Tibor, protože na něho musím napráskat spoustu věcí. Třeba když mu voloupete broskev a nakrájíte s láskou na talíř, tváří se, jako byste mu servírovali bazénovou chemii.

Tibor se snaží vyfouknout maminku Lindu.

Tibor a babička Dana.

A jestli nevíte, jak se správně žere pribináček, tak se můžete hlásit k Tiborovi do kurzů. Ještě nějaká místa jsou volná.

A dávejte tam vzadu v té lavici pozor, nebudu to opakovat furt dokola!

Tiborova úplně nejvíc nej oblíbená knížka je život na farmě. Ne kvůli krumplím nebo kravám, ale kvůli traktorům. Říká jím Tachrrrchtorchrch. Není to žádná prdel napodobit jeho mluvu.

Jdeme zkontrolovat okolní krásy, aby z nás měl Estébán Bača na Krétě radost.

Dozvěděli jsme se totiž, že penzion Brněnka, neboli bejvalí Zahradníci, Pátek a kdovíjak ještě, koupil italskočeskej pár a začínají celej penzion modernizovat a šperkovat. Prej jako v Dolomitech to bude vypadat. A bufet už jede a povídá se, že tu mají dobrý pivo.

Jaký bude pivo ještě nevíme, ale dřevo na zimu už je nachystaný.

První, kdo se piva napil, byla Olina. A fakt je výborný.

Doma se pak Tibor snažil pozřít kanadský borůvky, ale jsou prej moc kyselý.

Tibor přemýšlí, proč jsou tak kyselý.

Tenhle strom dlouho odolával arboretickým nájezdům některých uživatelů chalupy, ale pak přišel na to, že je jednodušší se na všecko vysrat a chcípnout.

Náš první poznávací výlet do vzdálenějšího jesenického okolí byl Rejvíz. Ten už tak úplně do Hrubých Jeseníků nepatří, patří spíš do Zlatých hor. Tibor je na výlet dokonale připravenej. Hůlky má na míru nastavené a kromě toho stejně pojede v kočárku, tak proto hůlky.

Parkoviště je vzorně obsluhovaný, hned po příjezdu do vesnice jste navigovaní na volnej plac, hlídač parkoviště se usmívá a pomáhá při rejdování. Fronty se netvoří, frkot je značnej. Asi tu bude hodně lidí. Hned u parkoviště je slavná hospoda, kde jsou místním umělcem slavné vyřezávané židle. Pamatuju si je už coby malej parchant. Dost mě tenkrát fascinovaly. Teď aby zvýšili atraktivitu, je jedna z kopií židlí vytrčená venku, aby na ni mohli rodiče vysadit své děti a vyfotit si je na památku.

Tibora stroje fascinujou. Ale fakt tak, že v sobě chlapa nezapře. Třeba motorka, to je žrádlo. Na nejvyšší příčli však je stále tachrrrchtorchrch nebo bachgchrgchrrrr.

Vyrážíme k Velkému mechovému jezírku. Kolikrát jsem tu už byl jako děcko, kolikrát jako mlaďoch a i jako starej se tu taky často objevuju.

Hned na začátku značené trasy bydlí nějakej mísťnák a ten je z procesí návštěvníků a volně pobíhajících pejsáčků notně otrávenej. Tak vyrobil chcací patník, jenže ty svině psí mu na to nečůrají, prostě mu na to serou.

Zlatý hory.

Mokřadní louky, kterých je tu kolem spousta, jsou asi to nejcennější ve zdejší rezervaci. Vzniky tak, že na nějakým místě lidi vykáceli stromy. A protože pak byly desítky roků několikrát ročně koseny, les tu znova nevyrostl. Kdybyste si zkusili kosit takovou louku, zjistili byste, jakej to je vopruz, protože půda je měkká, propadáte se jako na bažině, tráva je u podlahy odolná, nohy máte mokrý, traktorem sem nemůžete, uvízl by. Jo a seno z takových luk je pro dobytek nepoživatelný, tak ho používají na podestýlku. Zato tu roste obrovská spousta rozmanitejch kytek. A dokonce i maličká orchidej korálice trojklanná. Když máte štěstí, najdete tu i bazanovec kytkokvětý nebo vachtu trojlistou, která je prej léčivá.

Vstup k mechovýmu jezírku je zpoplatněný a většina vybranýho vstupnýho jde na údržbu dřevěných chodníčků. No a můžete si tu koupit třeba keramickej hrnek nebo proutěnej košík. Vstupenka k Velkýmu mechovým jezírku funguje i jako pohlednice. Jenže používat k poslání Českou poštu je trochu riskantní, tak je bezpečnější pohlednici spíš vyhodit než poslat. Je to jistější.

Chodníčky je třeba neustále udržovat, protože vlhko je rychlý. Říká se, že rašeliništěm se potlouká tajemnej pastýř Gill. A to od těch dob, kdy se hříšné město Hunohrad propadlo do hlubin země. Na místě bejvalýho města hříšnýho je dnes Velké mechové jezírko. Prej to je největší rašeliniště na Moravě a ve Slezsku.

Malej Manhattan u Velkého mechového jezírka.

Národní přírodní rezervace tu byla vyhlášená už v roce 1955, o čtrnáct let dřív, než vznikla chráněná krajinná oblast Jeseníky. Celá oblast okolo Rejvízu je zařazená mezi botanicky významná území Evropy.

Co si pamatuju, je to tu už 65 let stejný, od té doby, co jsem sem jezdíval jako malej kluk. Jo a většinou tu svítí slunko. Pršelo málokdy.

Lítají tu různý druhy vážek, ale jsou to svině rychlý a téměř nevyfotitelný. A kromě toho, že jsou nevyfotitelný, tak i Google Lens, jindy tak geniální a chytrý pomocník, je v prdeli a na jeden pokus (záleží na vzdálenosti mobila od obrázku) to nabídne blechu, pak poštolku, double lined mackerel a při správné vzdálenosti dokonce žraloka makarského. Vážku ani jednou.

Když si sednou na rozpálený dřevo a fotíte teleobjektivem, máte trochu šanci, jinak se naserou a ulítnou. Tady Google lens zabral a nahlásil vážku jasnoskvrnnou.

Machroval jsem s foťákem, že vyfotím rodinný selfíčko. Místo stativu jsem použil Tiborův kočárek, zapnul na foťáku wifi, spároval s telefonem, odběhl ke skupince a zjistil, že to nefunguje. To jsem zopakoval tolikrát, že přišel pán a s despektem v hlasem se nabídl, že nás teda vyfotí. Vypadal u toho profi, posouval se, komponoval, zůmoval a celkově u toho vypadal přesvědčivě. A taky nás vyfotil několikrát, což bylo dobře, protože tahle jediná fotka byla i s nohama.

Motejlů tu lítá taky dost. Vzpomínám si, že jsem se tu snažil jako klučina ulovit jakýhosi motýla do své sbírky, už nevím, co to bylo za modela, ale při lovu jsem sešel z chodníčku, a přestože jsem byl podvyživenej jako malej Zairan, začalo mi to vcucávat pionýrky a já propadl panice. Jednak kvůli tomu hajzlovi, co se tu potuluje, tomu Gillovi a taky kvůli filmu Král Šumavy. Ale podařilo se mi vysvobodit se a motejla jsem neulovil. Po cestě zpět Tibor usnul jako špalek, tak jsme si jen narychlo a potichu dali u parkoviště langoše a pivo a vyrazili zase zpátky na chalupu. Je možný, že když přijedete ve všední den, bude tu míň lidí, ale navštívit tohle krásný místo se určitě vyplatí. Tahle reklama je zadarmo, z těch dvou miliard od Dostálové nedostanu ani halíř.

Doma v podvečer nás překvapila dvojitá duha. Pak jsme si udělali táboráček, protože Honza dovezl špekáčky a...

... Honza porazil ten mrtvej strom. Byl napadenej jakýmsi broukem, tak jsme dřevo raději pálili na ohništi a neschovali pod střechu na zimu.

Tata učí svýho syna tábornictví a dovednosti buřtové.

Tibor zjišťuje, že špekáček je prostě daleko lepší než kanadský borůvky.

Táto, dej ještě!

Kdo se jako děcko nepoblije ze špekáčku, je ochuzen.

Druhej den měl Tibor hodinu potápění a základy crowlu. Zatím mu to moc nejde, ale umí se nadechnout pod vodou a pak krásně kašlat.

Je posekáno, tak ještě prohlídnout FB.

Jdeme na naši oblíbenou vycházku na Ramzovou, do Petříkova a...

Tuhle potvoru mi poručila Olina vyfotit, prej se jí ten koník moc líbí. Kdybyste si ho chtěli prohlídnou doopravdy, tak je zaparkovanej hned naproti chatě Kaťuša.

Když jdete na pivo na Ramzové, můžete si půjčit hlídacího psa.

...a z Petříkova přes louky kolem oveček do Horní Ostružné. Tahle trasa většinou končí v místním rodinným pivovaru, jenže máme dnes smůlu, protože pivovar otevřeno nemá.

Musíme do jiné hospody. Tibor s náma nekamarádí a studuje si na zemi ty svoje tachrrrchtorchrchy a bachgchrgchrrrry. Bez téhle knížky si Tibor zatím život neumí představit.

Když jsme šli z hospody potkali jsme se po delší době s bratránkem Ivanem, místním doktorem a jeho ženou Věrou a jejich vnoučaty, jak jdou do hospody.

Velkej a malej Ivan.

Na další den máme vymyšlenej další výlet po krásným okolí, ale o tom až v příštím vydání WWWprasete.