prase28/2020

BRNO
(prázdninové)

V důsledku koronavirové karantény jsme museli přerušit pravidelné výpravy za dědou a Jiřinkou do Brna. Což o to, aspoň si žaludek oddychne a střádáme síly na příští návštěvu, ale děda slaví devadesátjedniny a Jiřinka osmdesátdevítiny. Akorát to vyšlo mezi začátek a konec karantény a nějakej ten týden.

Podivnej školní rok skončil. Ukázalo se během krize, že někteří rodiče vědí o školství a řeholi učitelů úplný hovno. Ti často hudrali, že by učitelům dali hovno a ne nějakej plat, že neučí, válí si šunky doma a berou plat. Ti druzí si s hrůzou začali uvědomovat, jak obrovskej kus práce odvádí učitelstvo s jejich nezbednýma ratolestma, protože když s nima byli od rána do rána a museli se s nimi učit, začali si učitelů vážit. A sami učitelé? To byl fakt velkej výkon. Kromě výuky přes internet, dělat ještě úkoly s vlastníma dětma + chod domácnosti, fakt peklo. Olina se sice nemusela o žádný děti starat, ale přesto trávila výukou podstatně víc času, než ve škole před tabulí. I ta vysvědčení byla letos spíš symbolická. A tak se přihodilo, že Bobík měl jen dvě dvojky a Boris tři. Správnější by bylo, kdyby to vysvědčení dostala spíš Helča než oni.

Máme s Roušovnou sraz až ve vlaku. Jdu maličkou oklikou, protože mám dost času, a objevím krásnou mikrokytku. Jmenuje se terčovník pohledný, je z říše hub a řádu krásníkokvětých. Ne, opravdu, ale opravdu nejsem houbovej expert, jen je to hezkej objekt a navíc opatřený poetickým jménem. Průměr ani ne centimetr.

Olina nastoupila na hlaváku, já jsem přistoupil v Libni. Cesta příjemná, vlak téměř prázdnej, vedro parádní. Rádi jezdíme vlakem, dá se hodně přečíst, nebo spát. Olina se začala učit španělsky.

Tož vítéte v Brně. Vystupujem v Krpoli. Vítá nás Ferda Mravenec.

Před Albertem stojí sexy chlapík a čeká.

V Albertu nakupuje démonickej Skot s obrovskou sichrhajckou a nepřehlídnutelnejma náušnicema. Do letité rozpadající se igelitky naskládal deset lahváčů a dva litry vodky. Pak vzal dvoje slaný brambůrky pod paži, aby příliš nezatížil tašku a vyrazil na páteční mejdan. Stejně jako v Glasgow. Tam jsou pátky taky bujaré a v parcích v sobotu ráno nablito.

K Daně se jde ve směru šipky podél nezdechlýho slona.

Dana doma otevřela kůlnu, rozmáchle ukázala rukou řkouc: "Toto všechno je Honzovo (69)." Asi mu závidím to odrážedlo.

Příjemně jsme pokecali, víno popili, rychle si sdělili to nejdůležitější, Přišla i Alena s Milanem, tak jsme domluvili pár důležitých rodinných akcí v čase budoucím a šli spát. Ráno nás čekají potravinové galeje. Něco mi říká, že ranní nástup bude vostrej.

Tenhle chlápek problém s přejídáním po ránu řešit nemusí, je nažranej jako kolo od traktoru.

Jdeme samozřejmě přes oblíbené květinářství U Mašků. Olina tam vybírá vždycky kytku, za kterou dostane od Jiřinky sprďana, že zbytečně utrácí. A zatímco Olina vybírá řezaný kytky, já uvíznu u své oblíbené vražedné sekce. Našel jsem tam nový pomníček vystydlých vegetariánů.

A pak taky novinku, o které si myslím, že je daleko za hranou mravenčího hnutí MravEnciTOO.

U Lužánek hlídají dva chlapíci cvrkot na křižovatce Pionýrská-Lidická.

Lužánky jsou čím dál krásnější veřejnej park. Určitě nejhezčí v Brně.

S tím jídlem k snídani jsem se nezmýlil. Čekala na nás játra na cibulce na másle, utopená v oleji. Fakt síla. A nejhorší, že to bylo i dobrý. Což u Jiřinky je dycky. Už jsem se viděl, jak se provzdychám k obědu, minimálně stejné mastnýmu a dobrýmu jako snídaně. Ale usmálo se na mě štěstí. Děda koupil novej Set-top box DVB T2. Balení sice bylo kompletní, ale k propojení televize s krabičkou nenabízela sada nic. Zaradoval jsem se a nabídl se, že pro nějakej kablík zaběhnu do města. Děda mě sice přemlouval, ať se na to vyseru a dám si raději pivo, ale byl jsem neoblomnej. Radostně jsem utekl, proběhl jsem se Lužánkama a metelil směr Centrum.

Pod nohama se mi v asfaltu hádali dva milenci.

Pak jsem neopatrně šlápl do ksichtu brejlatýmu intošovi.

Lužánecká ulice je komplet rozezbraná.

Běžel jsem i kolem mé kdysi rodné hospody, kde jsme jako studenti trávívali drahně času a vypili dost krýglů čechru. (půllitrů piva). Vzpomínám si na krásnou scénku: Seděli jsme blízko hajzlíků, pili pivo a kecali. Toaletářka seděla na židli mezi dámským a pánským hajzlíkem a pletla svetr. Přicházela dáma na šteklech v úzké sukni, namalovanou hubou a kloboučkem na hlavě. Zeptala se hajzlbáby: "Prosím vás, kde jsou zde toalety?" Dostalo se jí odpovědi: "Na hajzlu, slečinko, na hajzlu." Kdo ví, jestli ještě Muzejka funguje, průzorem v okně to tak nevypadá.

Má oblíbená jezdecká socha Jaroslava Róny.

Když se vám posere pračka uprostřed praní. (Márius Kotrba)

Moje oblíbená hulící značka.

Poslední žízeň jak je dávno co jsme odešli // a kolik žízně kolik krásné žízně jsme zanechali doma // je tomu dávno dávno a kolik od té doby uplynulo let je to k nevíře // a přece dodnes po křemeni chutná po síře ta žízeň navždy žízeň naposled // Jan Skácel // (Svoboďák - Ladislav Kuba a Tomáš Pilař)

I tady jsou nasraní na komouše. Přesto se tu komoušům ve volbách daří. Divný syndrom.

U šulina (taky můj oblíbený objekt) se furt něco děje. (Oldřich Rujbr, Petr Kameník)

Zatím tu je na chodnících klid, ale po obědě se zahrádky v centru Brna rozjedou na plny gule.

Poslední oblíbený objekt. Zpoza rohu se vyřítí šmirgl (šalina, anóbrž tramvaj) č. 1, takže se mi nabízí možnost běžet i zpátky, protože kabel HDMI se mi podařilo koupit. (Tomáš Medek)

Běžím zpátky k dědovi a Jiřince a Olině. Za chvilku bude k obědu vepřová krkovička prokládaná moravským špekem, nový brambory a samože omáčka. Jsem sytý až běda. Za chvilku bude relace s Amerikou.

No a protože Jiřinka i děda blbě slyší, ujala se Olina, protože jazyky, ty jí jdou, překladu z normální češtiny do hlasité češtiny. Srandovní relace. Aby slyšeli co nejlíp, připlácl jsem k telefonu gumičkou krabičku od jakýhosi drahýho doplňku stravy, kterej je údajně zázračnej na dnu, kterou děda často trpí. Má to celkem jednoduše nastavené, když ho bolí opuchlý nohy, nejí luštěniny a se skřípěním zubů ani vepřový kolena, až záchvat odezní, oslaví to pivem a kolenem, což dnu přivolá zpět. A tak furt dokola. Brzdí to tím enzycoolem. Kromě toho, že to je dobré na dnu, tak ani k vylepšení hlasitosti to nepomohlo.

Kecali jsme s Jiřkou a Lálou přes hodinu. Stejně je to úžasný ty moderní technológie. Děda s Jiřinkou přes počítače nejsou ani trošku, ale moderní vymoženosti obdivujou. Kromě toho nešíří hoaxy z řetězových mailů. A to se vyplatí.

Je večer, vše sežráno, ploužíme se domů.

Včele a motýle mají rádi řepku. A slonám taky chutná.

Večer si ještě jdeme sednou s Danou k nim na zahrádku, popít vína, pokecat. Brno se to tu chystá vybetonovat a postavit nějakou obludu pro parkování stovek aut a zahrádkáři jsou hustě nasraní.

Tahle potvora je prej zárodek slunéčka východního. Hrozila na mě pěstí a nepřála si, abych ji fotil.

Je úplněk, jdeme domů a zítra tradá do Prahy.

Po třech kolejích až do hlavní metropole. Díky Brno, bylo to fajn, přežili jsme.

KDO PŘIJEL NA VÝLET V PONDĚLÍ

do Lomnice na závěrečný koncert workshopu Ivy Bittové, nelitoval.
My jsme si to natáhli už od pátku a zpovzdálí nenápadně sledovali, jak se to všechno vyvíjí.

Posezení pod růžičkami sluší Lee i Hance, ráno je venku příjemněji než uvnitř.
Zatímco Iva a účastníci workshopu vyšli zkoušet někam do přírody, my jsme si dali výlet do Býkovic přes Rašov. Vzpomínali jsme na vynikající pstruhy a rozhodli se pro oběd v hospůdce u rybníka. Po překonání výšek se dá přijet do Býkovic okolo rybníků, je tam příjemná cesta.

Tentokrát nás ale v hospůdce zklamali. Pstruzi strávili zřejmě už delší čas v mražáku a na někdejší šťavnatou chuť zbyla jen vzpomínka. Možná už je tam jiný majitel a nebo je to důsledek koronavirové pauzy, těžko soudit. Příště se tam už asi nevydáme...
Okruh jsme dokončili přes Štěchov a Bedřichov, všude bylo krásně zeleno a voňavo po deštích.
Večer v Geniu noci to žilo.

Pavel a Lulu se domluvili, že se sejdou a budou si jemně improvizovat na kytary.

Okolo výčepu vládla příjemná nálada, jako vždycky.

V sobotu dopoledne měli všichni sezení v synagoze. Byli pilní a sešli se včas, aby se mohli samostatně rozezpívat.

Lektorka přichází!

Atmosféra vstřícná, lidi se osmělují a pouští se do improvizací.

Posloucháme i nahoře.

Nenápadně se vytrácíme a jedeme na výlet - samozřejmě do kopce, dokud je síla.
Tentokrát směr Ochoz, na kopci je parádní pohled na Lomnici.

Přijeli jsme do Bělče, sjeli dolů s kopce a u křižovatky nás zlákala odbočka na Křížovice. Řekli jsme si, že se tam zajedeme kouknout, když už jsme tak blízko. Kopec výživnej a pak po žluté ještě cesta vysypaná šutry, na kterých se ani nedalo jet. Ale překonali jsme to nejhorší a do Křížovic ke galerii Z ruky přijeli shora!

Fotil Jerka Iphonem.
Ve třičtvrtě na dvanáct měla paní Macháčková ještě otevřeno (polední pauzu má od 12:00 do 13:00), stihli jsme to tak tak. Těšili jsme se na dobrou kávičku a tentokrát nenastalo žádné zklamání!

Dokonce jsme se stihli aspoň rychle projít po celé galerii, je to paráda.

Ti dva kluci se mně líbili! Byli asi tak třináctiletí (snad jim nekřivdím..), procházeli si všechno fakt se zájmem, což se tak často nevidí! Pan Macháček tam má spoustu novinek...

Sova nesmělá se mně líbila moc! Ale Ikarův pád taky není špatný a další a další...

Škoda, že jsme nepřijeli dřív, chtělo to aspoň dvě hodiny času.
Blanka Šperková tam má vystavené nové drátěné výtvory.

Ta druhá fotka je opět od Jerky chytrým telefonem.
Hned za Křížovicemi volal Jirkovi Lulu, že si půjčil kolo a chce nás dohonit. Bylo to složitý jak mlátička. Jirka mu popisoval cestu, vymyslel, že by měl jet radši z Tišnova na Předklášteří a mohli bychom se potkat na zpáteční cestě. Ještě bylo několik hovorů, protože Lulu bloudil, místo po vodě jel vzhůru dolů.

Dojeli jsme do Doubravníku do hostince U Sedláčků, kde jsme si dali oběd. Tentokrát chválím! Výborně tam vaří, ochutnali jsme česnečku s tvarůžkem i smažený tvarůžky.
Přes veškeré komplikace se nakonec Lulu ozval kdesi z Borače a tak jsem vymyslela, že mu koupíme oběd a přivezeme mu ho naproti. Než připravili vrabca (moravského) do krabice, Lulu už volal, že vidí ceduli Doubravník. A tak nám hodná paní vrchní půjčila i příbor a Lulu obědval v parku před hospodou na kašně.

Hostinec U Sedláčků stojí za návštěvu!!!
Pak jsme jeli krásnou cyklostezkou až do Předklášteří, kde jsme trochu bloudili okolo rybníka, poněvadž jsme hledali hospodu v Porta coeli. Mají tam výbornou 7°, pivečko pro cyklisty, doporučujeme - určitě chutná líp než různé Radlery a nealkopiva. Vlastně už jsem nic nevyfotila, nějak se mně asi nechtělo vytahovat foťák.
Zato kaskadér Lulu zkoušel fotit na mobil za jízdy a tak máme dokument z cesty okolo Květnice.

V pivovaru Genius noci už účastníci pilně pracovali na domácích úkolech a připravovali se na závěr dílny.
Přijel i Dalibůrek a večírek se pak protáhl do ranních hodin. I když jsem šla spát o půlnoci. moc se mně to spaní nevydařilo. Když už byl dole klid, začaly mohutně vyzvánět zvony - už v půl sedmé a pěkně dlouho

Pondělní ráno bylo ale jako namalované a nálada optimistická.

Iva se svými svěřenci měla poradu před koncertem, probíraly se varianty dešťové (synagoga nebo pivovar?), poněvadž předpovědi počasí se sice různily, ale to, že bude pršet, se zdálo skoro nabeton...

Nakonec se všichni odebrali do zámeckého parku, kde byl koncert naplánovaný, aby si vyzkoušeli prostor.

I rozcvička před výkonem se hodí!

Jirka a Lulu se rozhodli, že dají pěší výlet na Šibeniční vrch, kam prý úspěšně došli a pan Klement dodal iPhoní fotografii přímo z vrcholku.

Váhala jsem mezi spánkem a nějakým malým výletem na kole. Jelikož od sousedů znělo dost vtíravé hudební tucání, rozhodla jsem se radši ujet na kole. Jen tak, do kopce směrem na Ochoz a prozkoumat cestu po silnici na Synalov, kterou jsme kdysi vyjeli s Tour de Zavadil.
Na odbočce před Ochozí do Synalova asi po 100 metrech parádně voněl heřmánek. Spánek jsem tím kopcem asi docela zahnala a když už jsem dojela před ceduli Synalov, zdálo se mně pod důstojnost se vrátit zase jen tak z kopce dolů. A tak jsem jela kousek zpět, že odbočím aspoň na chvíli po plahočivé turistické značce směrem k Járovi. S kolem to není až tak velké plahočení, to už jsme si kdysi vyzkoušeli. No a když už jste tak blízko, tak vám to nedá! Nakonec jsem dojela až na Járovo pohlaví a mohla jsem do vrcholové knihy zaznamenat sólový výstup k plostice na počest obou Járů - Cimrmana a Pavliša! Ten má přece hlavní zásluhu na tom, že tam to krásné místo je, získalo na věhlasu a lidi tam rádi chodí!

Jára už má patinu, ale to mu jen přidává na kráse!
Počasí vytvářelo trochu zlověstné tušení, ale z kopce už to valilo rychle a těsně před Lomnicí mě potkalo akorát pár kapek. S nadějí jsem zamířila na náměstí, kde jsem si V židech chtěla dopřát nějakou teplou polívku, ale našla jsem vrata od hospody zamčená... Taková škoda, určitě by tam ten den přišlo docela hodně lidí!
Zachránil mě Genius noci svým vyhlášeným hermelínem a už byl nejvyšší čas jít na koncert. Všichni byli pro variantu venkovní a to bylo nakonec jen dobře!

Iva měla krásný komorní úvod, atmosféra byla jedinečná, přišlo a přijelo hodně lidí.

Koncert to byl parádní a užili si to účinkující i diváci!

Kdo tam nebyl, přišel o cosi, co se už nikdy nezopakuje. Samozřejmě budou další, úplně jiné zážitky a taky budou stát za to. Ale jsem ráda, že jsem zažila zrovna tento koncert! Mám potvrzeno i od kamarádů, kteří přijali pozvání a udělali si ten sváteční výlet, že nelitují, líbilo se to snad všem věkovým kategoriím.