Prodlouženej víkend
(v KVéčku)

Ani jsme letos s Roušovnou nepočítali, že bysme se ještě podívali někam do ciziny. Koronáč to celkem spolehlivě jistí. Ale pak se naskytla možnost zajet si na prodlouženej výlet do Karlových Varů. No a jak jsme zjistili přímo na místě, KV jsou ruská gubernie jako ze slabikáře. Jasně, ví se o tom, mluví se o tom, spousty článků v novinách, ale přece jen na vlastní oči a kůži to je jiný kafe. Ještě pro upřesnění. Karlovy Vary neboli "KV" tu ve fejetonu budu označovat komprimovaným názvem, kterej jsem šlohl jedné své FB kamarádce Jitce Duškové. A sice "Q".

Do Q jede z Prahy přímej vlak. A nejen přímej, je i příjemnej. Vyjíždí z Hlaváku v 11:26 a za necelý 4 hodinky je v cíli. Je tam zrovna výluka, poslední úsek z Ostrova nad Ohří do Q vás přehodí na autobus. Když jsme se vyštrachali z autobusu, zapnul jsem navigaci, ale zapomněl jsem zakvedlat mobilem, a tak Google mapy neseverujou správně mapu. Já vím, je to moje chyba a je vidět, jak moc jsme už "údajně zdegenerovali" díky chytrejm krabičkám. Vypadalo to, že musíme doprava za koleje, ale když jsme přešli lávku nad kolejema, odhalil jsem, že jdem blbě. Kamsi na moderní sídliště mezi paneláky. Teda pardon, ne já, ale Olina, když se koukla na mapu v mým mobilu. Přišli jsme na to brzo, tak jsme zas vzali lávku nad kolejema útokem a pak už šli správným směrem k našemu hotelu. Nejprve přes most, který vede přes Ohři, ale zároveň i přes Teplou. Dvě důležitý řeky v Q.

To už je Teplá.

Poblíž Alberta.

Jeho Vary.

Vzpomínám si matně, že jsem byl v Q snad jen jednou v životě, a sice jako vojín absolvent po škole. Byla kosa, snad i sníh, a jen jsem se motal pár desítek minut kolem nádraží a pokračoval do Chebu. Taková návštěva se ani nepočítá. To Olina je starej Q-harcovník. Ale o tom později.

Koronáč pořádně zahejbal skoro se vším. Letošní karlovarskej filmovej festival se nekonal. Funkcionalistickej hotel Thermal zel prázdnotou.

Všude, kam se koukneš, je vchod do nějakejch lázní. Bydlí tu i běžní lidé?

Skoro každej název nebo plakát tu je dvojjazyčně. Často však najdete jen nápisy v ruštině. Proč taky vycházet vstříc menšině.

Ruská gubernie Q je na některých místech (není jich mnoho) multikulti. Například tady. Pagoda z Vietnamu, thajské masáže, palma z Maroka a becherovka česká.

Zprava i zleva sedí na lavičkách rusandy a hulí.

Nebo telefonujou.

Ulice starejch Q jsou jak z pomalovanýho papundeklu. Řeka Teplá je pravá.

Řeka Teplá je odvážnej malíř. Tyto čtyři obrazy vystavuje na svým dnu.

Je tu trochu cítit peklíčko.

Za kostelem svaté Máří Magdaleny bydlíme. Nakonec nás navigace a Olininy zkušenosti v práci s mapou dovedly spolehlivě do cíle.

Jejich limonád.

Náš pokojíček na 4 dny. Malej, ale přeplácanej. Na každé zdi galerie. Dokonce jsme po několika dnech objevili i utajenou ledničku s minibarem.

Díla z našeho pokojíčku.

Když nás ubytovali a šlohli nám občanky, měli jsme pár hodin na první procházku. Dávejte prosím bacha, ať neutonete v řídle. Vřídlo má prý kolem 72 °C.

Podle Oliny bylo vřídlo dřív uvnitř, asi někde tady. Podle filmu Vrchní prchni bylo taky vevnitř. Někde tady, jak stojí Roušovna. Asi jim to rezivělo a dělalo neplechu, tak to hadicí vyvedli ven. Teplota může být přes 70 °C. Bublinky CO₂ z toho dělají solidní šampáňo. Když je dobrej tlak, tak to špíchá až 12 metrů vysoko. Samotné viditelné vřídlo je jen zlomek toho, co ze země pryští. Naprostou většinu si berou okolní lázně na svoje procedury.
Máte-li chuť, tak v tomhle koktejlu je HCO₃, SO₄, sodík, chlor, kalcium, draslík. Vřídelní voda vynese na povrch denně přes 18 tun minerálních látek. To chlastat nemusím.

Promenády a kolonády jsou plné korzujících. A to přesto, že není nijak hezký počasí, ani teplo. Většinou tu je slyšet ruština

I tady v Q je před volbama. To se má teda jejich kraj na co těšit.

Když se anděl zleje pod obraz Boží.

Po velmi dobré večeři jsme se šli ještě jednou projít po promenádě. Dozvěděl jsem se na starý kolena, jakej je rozdíl mezi promenádou a kolonádou. Vím to od Roušovny, takže by to měla být pravda. Kolonáda musí mít sloupoví. Z toho jsem vydedukoval, že jdeme po promenádě.

Některý vchody jsou střežený dřevěnejma hlavama. Relativně v dobrém stavu.

Jojo, ihned se mi vybavilo dílo Obsluhoval jsem anglického krále. To je ten slavnej ruskej hotel Pupp.

Q si zapůjčily bronzovou sochu Jezdce ze sbírky Michala Gabriela. Jde vlastně o část sousoší tří jezdců na koních. Dílo vznikalo v letech od 2010-2013.

Bronzová socha je vytvořena ze struktury buráků. Skoro stejná struktura jako Roušovnin šátek.

Podvečer v Q je příjemnej. Mám pocit, že z řeky Teplá se line něco jako malý teplo, ale je taky docela možný, že si to namlouvám.

Obsluhoval anglického krále.

Skoro všecko tu je takový ruský. Jojo, krást čemodany a cizí území, to dovedou. I když Q si spíš koupili, než ukradli. A jestli si to mohli koupit, museli ruku k dílu přiložit i naši.

Karlovárskij těátr nerabótajet.

Q papundekly.

V našem lázeňským hotelu je rozseto tolik různorodých děl. Čekám, že na mě odněkud vybafne Sněhurka se svejma trpaslíkama nebo Červená Karkulka s vlkem.

První noc byla pohodová, přestože mě čeká krutá sobota. On totiž ten náš pobyt je spojenej s procedurama. Proto to bylo tak drahý, to ubytování. Rozpis procedur jsme včera dostali v recepci a já z toho mám nervy nadranc. Nikdy jsem ještě v žádnejch lázních nebyl. Nikdy jsem neabsolvoval ani jednu proceduru. Všecko, co mám napsaný na papírku, je pro mě španělskou vesnicí. Jediné, co vím je, že mám stát v 8:00 před dveřmi č. 2, za nimiž se mě někdo ujme a vykoná na mně R-masáž klasickou. Představuju si 150kilovýho slepýho maséra, kterej se mnou třískne o masírovací stůl a rozdrtí mi všechny kosti v těle, pak mě skopne a vyhodí za dveře. Další procedura je v 8:55 a pak ještě v 10:00. Musím nějak vymyslet, kdy se stihnu mezi mučením nasnídat.

Marusja, eto tóže naše.

Po procedurách máme odpolední volno, tak jdeme s Roušovnou do pršavýho Q. I déšt Qéčku sluší.

Městem dnes probíhá nějakej běh za něco. Běhají furt dokolečka a pořád prší. Vyhladovělí z procedur jsme si našli jednu sympatickou hospodu a dali si rybu. Olina lososa a já nějakou na t, ale už si nepamatuju, jak se jmenovala. Něco jako ťulpas nebo tulie nebo tak nějak. Pak jsme objevili Mozartův park s náhrobky. Podle jednoho pána to prý je židovskej hřbitov, což se nám nezdá.

Hlavně neztratit hlavu.

Vrátím se ještě k těm procedurám. Masáže nesnáším, protože nemám rád, když na mě šahá někdo cizí, ale teď už beru zpět. Nejenže to bylo příjemný, ale i to šahání bylo fajn. Do kamrdlíku si mě zatáhla lehce baculatá, a jak jsem později zjistil, i měkká holka. Zabořil jsem ksicht do díry na masírovacím stole, namatlala mi záda olejem a začala mě masírovat. Sem tam jsem ucítil její měkkost, když se mi stehnama nebo bříškem opřela o přečuhující loket. Trvalo to dost dlouho a cítil jsem se chvilku po masáži hezky uvolněně. Tak jo, první atrakce byla dobrá.

Vidíte je, rusáky? Mají tu i svůj svatostánek.

Podzim se vlomil do všech místních parků. Jen abych to nezakecal. Druhou atrakcí, stále ještě před snídaní, byla parafinová lázeň. Ať si o té proceduře myslí, kdo chce co, mně připadá nesmírně zbytečná. Když jsem vstoupil do parafinária, koukla na mě přísná dáma v bílém a přísně se zeptala, jestli jsem od naproti. Prozradil jsem, že ne, že jsem spíš místní (jakože z tohoto hotelu). Dáma vystartovala, kde prej teda mám bílej župan, že se sem nesmí v civilním oděvu a v botech. Sjela přísně očima k mým nohám a dodala: "nebo bosky." Tyvole, zase jsem za blba. Měl jsem běhací trenky a triko Tour de Zavadil z roku 2002. Vysvětlila mi, že když jsem místní, tak župan najdu ve skříni i s bílými trepkami. Pak mě donutila, abych si umyl a usušil pořádně ruce a čtyřikrát ponořil pracky do žhavýho parafinu. Nasadila mi na mrtvolně bílý pracky dva igelitový pytlíky a froté-chňapky. Pak mě posadila na židličku, obalila ruce tlustým ručníkem, spustila časovač a dovolila mně čumět tupě do šedé zdi. Vedle mě seděla ženská v bílým županu, dýchala výpary z trubky a při každým nádechu se příšerně rozkašlala. V dnešní nervní době, kdy zakašlat znamená odstřelit, to její chrčení znělo ještě robustněji a nebezpečněji. Koukl jsem na ni, ona na mě a pak mezi dvěma záchvaty mi chrčivě prozradila, že prodělala složitější verzi covidu a lázně a inhalace by jí měly pomoci, protože má v prdeli plíce. Prej nevyleze ani jedno podlaží najednou, ale natřikrát. Teda jako fakt, jestli je covid rýmička, tak bych přál těm popíračům, aby si tuhle dámu poslechli čtyři měsíce po nemoci. Děkuji, kovida bych nerad. Po dvaceti minutách mě přísná sestra vysvobodí a nařídí mi, ať si oloupu ruce a vypadnu. Dobrá, takhle atrakce mi připadala jalová a zbytečná. Všichni ostatní účastníci zájezdu si ji pochvalovali.

Odcházíme z parku Mozarta.

Mozartovy schody a Olininy španělské boty.

Krásný dveře kostela, o kterých se mi nepodařilo nic zjistit.

Po parafinové lázni jsem měl asi půl hodiny na snídani. S ohledem na množství dobrot jsem to musel vzít dost zrychleně, abych stihl ještě svou poslední atrakci, kterou je perličková nebo bublinková lázeň. Ano, tušíte správně, na tuhle atrakci jsem dorazil již ve správném odění. Našel jsem ve skříni těžkej bílej župan a bílý trepky. Oblíkl jsem si plavky a vyrazil do vany. Lázeňský švihák jak z lesklýho časopisu. Atrakce spočívá v tom, že si zalezeš do vany s horkou vodou, samozřejmě, že je to voda z místních vřídel, trochu esence, dostaneš kolem krku růžovej kruh, abys neutonul, a slečna spustí na půl hodiny bublinky a trysky. Jo, já mám vanu docela rád, ale doma se nekoupu, protože je mi líto té nehospodárnosti, tak si to tady užívám. Se zavřenejma očima čekám, až to skončí. Prostě vana s bublinkama. Zdá se, že se mi nezavděčí, ale jo, bylo to fajn.

Touláme se uličkama Q.

Některé parcely jsou zatím neprodané. Pro rusáky jsou možná málo atraktivní a Čechům se do toho nechce.

Je večer, venku prší a my čekáme na večeři.

No, jídlo je tu náročný. Fakt děsný obžerství, kterýmu se člověk nevyhne, protože si říká, je to v ceně a je to jen pár dní. Přežírají se tu úplně všichni. Mraky vynikajících předkrmů tak rozmanitejch, že je chcete vyzkoušet všechny. Narvete do sebe mnohonásobně víc než doma, mnohonásobněji víc, než je nutný. Eštěže jsou tu ty procedury. Po večeři se jdeme zase projít. Q divadlo nehraje.

Teplá, Ježíš a autobus číslo 13.

Zatímco přes den jsou parkoviště puppská téměř prázdná, večer praskají ve švech, všichni se sem hrnou odevzdat prachy v kasínu. Sem chodívala Olinina teta Hanka pravidelně tančit, když bydlela v Q. Olina vzpomínala na doby, kdy jí bylo 8 a ona sem za tetičkou přijela, když její syn Péťa, Olinin mladší bratranec, byl maličkej kojenec. Olina měla pocit dospělosti, když žehlila Péťovy vyvařený plínky a pak ho vozila v kočárku a hojdala, aby neřval. Olina má vzpomínky na Q hluboce zažrané pod kůží.

Teplá Teplá v noci.

Olina vzpomíná dál. Když tu zase někdy jindy byla se svou blanenskou babičkou, chodívaly spolu od pramene k prameni, pocucávaly vodu z těch typickejch pítek, co vypadají jako dnešní elektronický cigarety. Olině prej ta voda chutnala a babičku zase proháněla. A tak jak chodily od pramene ku prameni, babička ještě pobíhala od hotelu ku hotelu a užívala si jejich hajzlíků.

Kostel svaté Máří Magdalény ve výparech vřídla.

Tak tohle je náš hotel. Velká Madona.

Je neděle a naše procedury začínají tentokrát až v deset. Stíháme tedy nejen snídani, ale i první nedělní proceduru, kterou máme s Olinou ve stejnej čas. Jedná se o atrakci "Lázeň v suchém CO₂". Všichni básní, jak je to neskutečně zdravý a užitečný proces. To nedokážu posoudit, ale samotná atrakce je fakt prdel. Zalezete si celí, kromě hlavy, do modrýho igelitovýho pytle na mrtvoly, sestra vám nasadí kolem krku gumovej obojek a utáhne. Pak přivleče hadici, zastrčí vám ji do pytle a pustí ventil. S děsným sykotem a hukotem se z hadice vyřítí plyn. Není moc teplej, hadice se v pytli mrcasí, až vystartuje ven, dostanu tím syčícím gumovým obuškem po tlamě, a protože jsem se zrovna nadechoval, dostal jsem plnej zásah do plic. Kašlu jak koviďák. Šlauch mi sejme i brejle. Sestru to vyděsí a snaží se kroutící hadici zkrotit, pak už ji raději v pytli celou dobu drží, až se pytel nafoukne do obludných rozměrů. Vyndá hadici, spraví mi nakřivo sedící brejle a nechá mě čučet do šedé zdi. Za přepážkou je v pytli i Olina. Tam už je sestra opatrnější a požádá Roušovnu, aby si hadici raději přidržovala v pytli sama. A za 20 minut vás z pytle vysvobodí, nařídí nekoupat se a neplavat. Aspoň hodinu. A to je asi tak všechno.

Před poslední předepsanou atrakcí se ještě jdeme pocourat po místních kopcovitých uličkách.

Podzim maluje.

Tam nahoře je rozhledna, kam se chystáme po předposlední a poslední atrakci.

Vlevo dole, tam jak Peroutka psával články pro pana prezidenta Zemana, je vřídelní ozdoba bez vřídla.

Náš kostel.

Čeká mě ještě procedura, která se jmenuje Kleopatra. Vůbec netuším, co by to mohlo být za překvápko. Celej rozvrkočenej čekám, až mě sestra do atrakce zažene. Plechová vana až po okraj napuštěná jakýmsi sajrajtem bílým a po hladině pluje lupení. Vlezu si do toho a ležím a ležím a ležím. Pak smím vylézt, utřít se, postupně ze mě odpadává několik hodin lupení a růžové okvětní lístky. To bílý prej byla syrovátka a z literatury jsem se dozvěděl, že v tom byl i med a kdoví, co ještě. No dobrá, jsem rád, že to mám za sebou. A hned po téhle lázni si mě zavleče do své kukaně masér Alexej. Tajně si o něm špitají lázeňští hosté, že je gay. Jsme sice tolerantnější než v Polsku, ale furt to není ještě ono. Ať je jakej je, tak masírovat uměl excelentně. Jsem přece už odborník, vždyť mě včera masírovala měkká baculka. Konečně mám všechny atrakce za sebou.

Zelenej kalíšek.

Když jsme šli kolem jakýhosi pramene, vytáhla Olina z batohu petku a nabrala si trošku, počkala, až voda vystydne a ptala se mě, jestli nechci taky napít. S díky jsem odmítl a řekl jí, že bych se napil snad jedině, kdyby měli pítko v podobě černé kočky s vytrčeným ocasem. Netušil jsem, že i tahle hrůznost tu je za 220 ke koupi. Stačí umět rusky. Ale ne, nenapil jsem se.

Olina nechtěl jít nahoru k rozhledně pěšky, tak jsme jeli lanovkou Diana. Nic příjemnýho v dnešní době. Fronta jako kráva na lístky i na vstup. A v kabince tolik lidí, že rozestupy? Lampasáku, ani omylem. Tělo na tělo. Pravda, všichni jsme měli roušky, ale nelíbilo se mi to. Raději bych to vyběhl po svejch.

Nahoru na rozhledu vede buď výtah nebo 150 schodů. Olina zvolila výtah, já schody. Vyběhl jsem je s maskou, čímž jsem si udělal svůj rychlý a spolehlivý protikoronární test. Je to dobrý.

Dole restaurant Diana. Nebo Dajána?

Ucelený pohled na Q.

Tam v dáli jsou už Krušné hory.

Ruská modlitebna zezadu.

Lego města Q.

Na okolí má Q docela štěstí.

V hospodě jsme si s Olinou dali gulášovku v chlebu a topinky s česnekem a jakýmsi dipem, nebo jak se tomu říká. A pivo pšeničné a kofolu.

Pak přes Jelení skok se pomalu ubíráme podzimním lesem dolů do města.

Kolem lavičky, která prý léčí zapařený prdele. Stačí si jen sednout a držet hubu chvíli a je po vlku.

Rozhodli jsme se, že si prohlídneme ještě tu druhou rozhlednu. Karlovu. Je to jen kilometrová zacházka.

Ecce homo. Prej.

Tuhle zatáčku hlídá starej kamennej bernardýn.

Vyhlídka Karla IV. je ve výšce 514 metrů.

Je nejstarší rozhlednou v Karlových Varech. Postavená na Hamerském vrchu v roce 1876. Je vysoká 15 metrů. To je v přepočtu 79 schodů.

Z rozhledny Karla.

Diana v akci.

Chtěl jsem vidět Boston, Dardanely, ale sedím v Ká Vé na prdeli.

Dovedete si představit, když jdete v noci z harendy domů?

Úplně vybydlenej a zanedbanej hotel. Asi si ho zatím žádnej rusák nekoupil.

Spořitelna.

Jeden z mnoha pramenů, které proháněly Olininu babičku od hotelu k hotelu.

I zde jsou slevové akce. A dokonce na tuhle upozorňuje česká cedulka. Hurá, není vše ztraceno.

Pondělní ráno se halilo do mlhy, která se postupně zvedala a odhalila hezkej den. Podle ulhané Kláry (to je appka v telefónu na počasí) má bejt hnusně a pršet. Pak jsem zjistil, že jen v Praze, tady Klára předpovídala jen ty mlhy a hezko.

Máme sbaleno. Vyrážíme s dostatečnou rezervou na nádraží.

Z Teplé se kouří.

Parky osiřelé.

Nepraktickej funkcionalismus Thermalu je snad jediná taková stavba v papundeklových domečcích v Q.

Zde se teplá Teplá vlévá do studené Ohře a pak už spolu putujou do Labe.

No tak jo, fotek hodně, keců taky, ale stejně jsem neprozradil všechno. Ne, že bych nechtěl, ale kdo by to pak četl. Milé Q, bylo nám tu dobře a líbilo ses nám. Co bude příště? Nevím.