Red Rocks and Roll
(jeden z posledních čundrů po Coloradu)

Náš pobyt u Honzy v Coloradu se nezadržitelně blíží ke konci. Letenka v ledvince (samozřejmě, že to je nadsázka v dnešní elektronické době) se hlásí. Ten poslední čundr byl do věhlasnejch Červenejch skal. Red Rocks jsou fenomén sám o sobě. Tady nejde ani tak o nějakou přírodní čundrárnu, je to spíš kulturně ikonický místo. Přestože je tu i docela dost lidí, jsme rádi, že něco tak zásadního, o čem jsme jen za komančů pokoutně četli v National Geographic nebo časopisech Rolling Stone, můžeme zažít na vlastní kůži.

Cesta z Boulderu vede přes Denver, protože to je autem rychlejší než kratší. Jsme tam za hodinku, což je na Ameriku prd. Dá se to jít i pěšky, což jsme nezkoušeli, pak by to mohlo být za necelých devět hodin. A nebo uběhnout. Podle mapy to ale není nejsympatičtější trasa, protože často vede po nějaké silničce.

Dneska je obzvláště vypečenej den. Slunko pere jako ďas. Sedět v autě s klimatizací je pohodička, venku to je pak o to horší. Mně teda vedra vůbec nevadí, ale Olina se z toho rosí. Dnes nás ale nečekají žádné sportovní výkony.

Kýčovitá Anselovská obloha dokresluje výhledy.

Možná si tu budu i trochu vymejšlet, nebo špatně interpretovat, ale co naděláte, je to přece jen článek v týdeníku WWWiditelné prase, a to je proslulé svoji neseriozností. Red Rocks prej vznikaly přes 200 milionů let.

Dřív v této oblasti žili Indiáni kmene Ute.

V předminulým století se podařilo Johnu Brisbenu Walkerovi, známýmu vydavateli několika oblíbenejch časopisů, odkoupit celou oblast s tím, že tu vybuduje kulturní stánek, přírodní amfiteátr, protože do červena zbarvené skály kolem nabízely až neuvěřitelně dobrou akustiku. To o výborné akustice už věděli i původní Utahové. Prý zde pořádali nějaký svý psychidelický mejdany. O některejch zanechali obrazovou zprávu na stěnách skal.

Walker zde od roku 1905 až 1910 uspořádal pár hudebních akcí. Celou oblast si koupil za prachy, které získal prodejem časopisu Cosmopolitan.

Městu Denver se na začátku minulýho století podařilo celou oblast od Walkera Red Rocks odkoupit za 54 tisíc dolarů.

Je takový vedro, že usychá i bodláčí.

Ale některejm kytkám se tu daří. Místní brouci jsou dobře maskovaní.

Cesta k amfiteátru je vyasfaltovaná a se zábradlím, je to pro návštěvníky koncertů.

Tam v dáli vlevo na horizontu je Denver, současnej vlastník celé oblasti kolem amfiteátru. Po silnici asi 27 mil.

Obrovskej kus práce nejen na tomhle parku, ale na mnoha jinejch národních parcích odvedlo CCC. To je zkratka pro Civilian conservation corps. Tahle parta má prej až 3 miliony členů. Práce těchto ochranářů je nedocenitelná.

Přicházíme do informačního centra. Taková rotunda, ale docela hezky začleněná do přírodních útvarů.

Samozřejmě tu je i kavárnička s občerstvením, obchod s blbostma a perfektně vymakaný informace na stěnách. Mají tu i dva přednáškový sály, kino a Olina tu koupila dva magnetky na ledničku.

Kdysi dávno se tu proháněli Utahové.

Amfiteátr se začal v téhle podobě budovat už někdy v roce 1936 a otevřenej pro veřejnost byl v roce 1941. Všimli jsme si, že amfiteátr používají návštěvníci v době, kdy se nekoncertuje ke sportování. Pozorně jsem sledoval jednu hezkou holku, která vždycky seběhla z horní řady (je to na dva kroky) až dolů ke stage, otočila se a mazala přes lavičky zase nahoru. Tohle dokázala několikrát za sebou. Čuměli jsme na to s Honzou s obdivem a čertíci v očích prozrazovali, že nás to donutí k akci. Vymluvili jsme se na to, že potřebujeme spočítat počet řad a seběhli jsme to dolů a pak zase nahoru. Jen jednou a to po schodech, ne přes lavičky. A ano, bylo to jen jednou. Víckrát bych to nedal ani za peníze. A po cestě nahoru jsem z vyčerpání zapomněl i počet řad. Ptal jsem se Honzy, kolik napočítal řad, a on mi prozradil, že to nepočítal. Tývole, ale byla to fuška. Ta holka to dala nejmíň 4x. Oblíbenou kratochvílí jsou hromadné jogové kurzy pro stovky účastníků. Architektonické řešení celýho areálu má na svědomí denverskej architekt Burnham Hoyt.

Amfiteátr má kapacitu téměř deset tisíc návštěvníků. Vypadá to dost impozantně. Nadmořská výška skoro 2 kilometry.

A protože jsme tu v době prázdnin, je tu spousta děcek, pro které školy přes prázdniny pořádají různý zajímavý akce. Třeba zrovna návštěvu Red Rocks.

Pitomiovi (pardon, to se prej už nesmí používat až do dalšího odvolání) by tu asi praskla žilka. Děcka si tu obědvají ze společnejch krabiček a serou na barvu pleti.

Celej přírodní amfiteátr je vsazenej mezi tři veliké sklaní bloky. Je to vlastně taková fontána a uspořádání skal má na svědomí tu úžasnou akustiku. Prej tu je normálně slyšet i housle nebo klavír i bez zesilovačů. No, nevím, ono je to všecko tak obrovský, že by to mohla být spíš blbost než pravda. Když sedíš a čumíš dolů na jeviště tak skalní útvar po levici (viz foto) je Creation Rock, napravo je Ship Rock. Dole, vpravo od pódia je Entry Rock a za pódiem je akusticky veledůležitá basboostrová skála Stage Rock. Zkrátka příroda si tu zařádila, ale na ověření akustických vlastností mi v šrajtofli nepřebejvají žádný volný mergle (peníze) a a kromě toho koronáč. Jo a nemám rád davy.

Mezi Red Rocks a Denverem se rozkládá malinký městečko Morrison. Po většinu roku unylé, až unavené poklidné místečko. V době pořádání velkejch rockovejch koncertů tu ale bejvá prej sakra živo. A problematično.

V předminulým století se fontána nazývala poeticky Zahrada andělů. V minulým století, asi v rámci výměny prádla a majitelů to přejmenovali na Zahradu Titánů.

Na leteckým obrázku, kterej najdete v infocentru je krásně vidět celé rozložení pravděpodobně největšího přírodního amfiteátru v celé Americe.

Hudební koncerty se tu pořádají už od roku 1910. Tihle prej byli jedni z prvních.

Upomínková cedulka na koncerty v roce, kdy jsem se narodil. Přesně v den mýho narození vystupovala Jeannette MacDonaldová.

V dobách, kdy měl amfiteátr (viz dále) zaracha pro rockové kapely, směli tu vystupovat umírněnci.

V roce 1964 tu vystupují The Beatles na svém turné po Americe. Red Rocks bylo jediným americkým koncertem, kterej nebyl vyprodanej.

Vystupoval zde prakticky každej, kdo se mi líbí.

Kromě Santany a jeho slavné Samba PaTi, která tu zněla prý úplně fantasticky, tu hrál i Jimi Hendrix, Vanilla Fudge a nebo Soft Machine.

Některý koncerty se neobešly bez průserů. Například, když tu hráli v roce 1971 Jethro Tull s Ianem Andersonem, přijelo i tisíc neplatících fanoušků. Takové to chuligánské rowdies jádro, něco jako fotbaloví fanoušci. Drsní hoši, co považujou pravidla hry za píčovinu. Zlá policie musela zasáhnout a podařilo se jí fanoušky umístit za pódium mimo areál pro platící. Během koncertu byl chvíli klid, protože slyšet tam bylo parádně, ale někoho nasralo, že i když nezaplatil, tak na své miláčky nevidí, vrhli se na policajty a valili do areálu. Policajti museli kromě pendreků použít i slznej plyn, pak se ale zvedl špatnej vítr a slzák zahnal do kotlíku mezi platící. Byla z toho slušná aféra, která vyústila v pětiletej zákaz pro rockové kapely. Denver se dostal do soudního sporu s nějakým hudebním producentem a soud město prohrálo. Přesto však byl další rockovej koncert až po těch pěti letech. Tak to chodí u americkejch soudů. Kozy se nažerou a vlk zůstane celej.

Vystoupilo zde fakt hodně slavnejch muzikantů. Kapela U2 tu hrála v roce 1983. Depešáci v roce 1986. Vedení amfiteátru nakonec upravilo pravidla i pro problematické rockové kapely, už neplatil lockdown pro všecky kapely daného žánru, ale karanténa jen pro jednotlivé kapely. Třeba kapela Phish tu sice vystoupila několikrát, ale po incidentu, kdy fanoušci trochu terorizovali i přilehlé městečko Morrison, a to nebylo připraveno, pak měla zaracha na několik let. Jako ve fotbale.

No fakt, zaracha.

Olina má ráda jen plyšáky.

Další hudební perličkou, která organizátory a vlastníky areálu donutila změnit pravidla, bylo vystoupení Lorina Ashtona, vystupujícího pod jménem Bassnectar. Produkuje šílenou elektronickou hudbu. Během jeho vystoupení se narušilo pár skalních bloků a padaly šutry (asi rolling stones). Proto byla upravená pravidla tak, že hudba nesmí přesáhnout intenzitu 125 dB a jsou zakázané kmitočty 25-80 Hz. Je povinností zvukařů tyhle frekvence odfiltrovat.

Prej nebylo vyprodáno (1964), ale na fotce to tak nevypadá. Když tu v roce 2000 vystoupil Ringo Starr se svou slavnou Ringo Starr & His All Starr Band, zeptal se během koncertu, kdo z přítomnejch tady byl před šestatřiceti lety na koncertě Beatles, les rukou prozradil, že hlediště je plný pamětníků.

Olina se děsně bojí medvědů, ale prej, když je za plexisklem a ještě pro jistotu vycpanej, dokáže strach překonat.

Za skálou se schovává městečko Morrison. Když jsme se nabažili amfiteátrem, seběhli jsme schody a vyrazili druhou stranou na parkoviště.

Pěšinka má pro málo šikovné návštěvníky zábradlí. I zábradlí tu musí uhnout posvátnejm kamenům.

První šel Honza, pak Olina a poslední já, takhle to máme už nacvičené i z jinech čundrů po Coloradu, abysme se s Honzou nezakecali a nezapomněli někde Roušovnu. Najednou sebou Olina trhla, poskočila do výšky a vykřikla: "Fuj! Do prdele, to jsem se lekla!" Před ní se totiž od skály odlepil velkej asi metr asi hnědej had a přeesíčkoval si to drze před ní na druhou stranu do bodláčí. Olina roztřeseně pokračovala: "Sem se z něho málem posrala strachy." Honza jen poznamenal: "Třeba nebyl jedovatej, ale spíš jo."
"Tos mě teda fakt uklidnil," řekla Olina a šli jsme dál. Od toho okamžiku už Olina výhledy do krajiny nesledovala. Prej mám hodně fotit, že si to prohlídne až doma.

Tam dole máme auto.

Prosmýkneme se balvaním, Olina hlídá hady.

Poslední ohlídnutí.

Entry Rock

Skály, co se starají o dobrou akustiku.

Ještě pár metrů po rozžhaveným asfaltu a čeká nás rozžhavený auto.

Kam dál? Že by do prdele?

To se uvidí v příštím pokračování, pro tentokrát je to všecko. Jo a Olině se na rozpálené asfaltce po setkání s hadem líbilo úplně nejvíc.

Kdyby to někoho zajímalo, tak jsem si při tvoření tohoto vydání
pouštěl všechny zmíněné hvězdy rockového nebe.
Je to po tolika letech zajímavej pocit.
Třeba Vanilla Fudge se pocitově nezměnily.