Zatajená irská cesta
(díl druhý)

Když jsme byli podruhé za Honzou v Irsku, tak se mi nějakým nedopatřením podařilo tuhle cestu nepublikovat na WWWpraseti. Sem tam se k té cestě tady na stránkách prasečích vrátím a v sekci cestovních deníčků to pak bude dostupné v odkazech.
Když jsme se na cestu chystali, zrovna jsem si koupil novýho nikona. Takovou cestovní bezzrcadlovou parádní mašinku. Měl jsem z ní radost, zatím jsem si na ni neměl ani čas zvyknout a fotil jsme s ní před cestou jen jednu akci. Teď jsem trpěl jako malý zvířátko, jestli si mám vzít na cestu velkej foťák a k němu i tuhle menší věc, a nebo jen velkej a spolehlivej, léty a cestováním proveřenej stroj. O verzi, že bych si vzal jen tu malou novou věc jsem neuvažoval vůbec. Až den před odjezdem mě napadla šílená myšlenka, co když si vezmu jen tu malou novou věc? Taková blbá myšlenka. Ale ono se to nakonec stalo. Byl jsem lehce napjatej, jestli jsem neudělal blbost. Nakonec jsem na cesty často brával jen tenhle foťák. Lehkej, spolehlivej, kvalitní a malej. Nikon 1V1.

Honza teď bydlí nad velkým chrtím stadionem, kde se pravidelně pořádají dostihy. I my jsme se nakonec jednoho nočního dostihu dočkali. Poprvé v životě.

Výhled z Honzova balkonu na Dublin. Mimochodem na chodbě toho činžovního domu jsou zarámovaný plakáty mého oblíbeného malíře Marka Rothka (25.9.1903-25.2.1970).

Bohatá ranní a barevná snídaně. Honza si na nás vymyslel dvoudenní výlet.

Opouštíme skladiště kořalek, balíme malý batohy a chceme vyrazit.

Honza ale ještě musí udělat něco do práce a ověřit lístky na autobus.

Všiml jsem si, že v dáli je ještě jeden stadion, ale ten bude asi pro lidský chrty.

Velice zajímavej projekt. Dubliňané postavili bytovej komplex ze starýho plynojemu.

Po ránu vypadá Dublin trošku opuštěně. Ale je to jen zdání.

Poslední páteční ožralci se drásají domů do postýlek.
Aspiration - Rowan Gillespie 1995

Je slunečno a veselo. Tady se na zeď podepsal Salvador Dalí.

Dana si zkouší, jak by jí pasovala role rozvážečky koňskejch koblih a květin.

Dublin je Oscarowildovsky barevný město.

Honza, Olina a Dana si co do barevnosti s Dublinem nezadají. Téměř dokonalé maskování.

Unavená a nahatá nabízí teplou snídani, ale my nemáme čas. Jdeme skoro na poslední chvíli, a to se Olině vůbec nelíbí.

S budkama se tu nepářou, přišroubovat k stojanu a fertig.

Stejně jako v Londýně tu jezdí dvojatý autobusy.

Nebo si můžete objednat koňskýho taxíka. Mně se zdálo, že dublinští koni klapou po dublinským asfaltu míň hlasitě, než ti pražští v Praze.

Naše autobusová zastávka je na opačným konci, než bydlíme.

Prodavačky kytek už jsou vzhůru.

Dana s Olinou čekají na zelenou, ale Honza jim vysvětlil, že tady v Dublinu se chodí na červenou, protože se jezdí vlevo. Je to sice kravina, ale je fakt, že tady se fakt chodí hlavně na červenou.

Philip Parris Lynott byl irskej zpěvák, instrumentalista, skladatel a člen rockové kapely Thin Lizzy. Jeho otec byl z černý Guayany, máma Irka. Thin Lizzy založil v Dublinu v roce 1969. Phil ve skupině zpíval a hrál na baskytaru. Slavnej hit skupiny byl tradicional „Whiskey In The Jar“.

Náš autobus přijel na čas a už si to klikatíme směr Ghleann dá Loch neboli po anglicku Glendalough.

Přestože je konec října, Irsko je zářivě svěže zelené.

Dana dostala hlad a žmoulá sušenku.

Společný foto než vyrazíme na dvoudenní cestu. To je moje barevná partička.

Zpočátku je všechno parkově upravený.

Cestičky podle pravítka a pravý úhly povinností.

Ale protože by to zahradníka nudilo, tak si se sekačkou někdy hraje a tvoří.

Pak překročíme Glendasan river a hned je po pravoúhlostech.

V dáli se nenápadně tyčí věž kostela svatýho Kevina.

Trochu se tu začalo mračit, ale jsme snad jediní, kteří se nad tím s obavama pozastavujou. Místní vědí, že prší skoro každej den a většinou několikrát. Někteří Irové poserové s sebou mívají deštník, ale to budou spíš náplavy z jiných zemí. Roduvěrnej Ir a Irka na to serou. Jen, když jdou na pole, mají holínky. Někdy oblíknou dětem pláštěnky.

Stromy jsou tu dost nízký, skoro by se dalo říct, že zakrslý. Obrostlý mechem a určitě za každým tím stromem se šklebí trpaslík.

Do vejšky toho moc nenarostou, ale do šířky to dovedou dobře.

Někde tu má být kruhová věž, ale my jsme našli jenom hranatou.

I v Irsku jsou podzimy taky překrásně barevný.

Několik přepršek denně.

Glendalough je malá vesnice s klášterem v hrabství Wicklow. Klášter byl založenej v 6. století svatým Kevinem, poustevníkem a knězem, anglická vojska ho zničila v roce 1398. Z kláštera zbyla jen kamenná věž a pobořené kamenné domy, poblíž kostela je hřbitov, kterej mi připomíná sudeťáckej hřbitov v Ostružné. Do věže se uchylovali obyvatelé vesnice v době ohrožení. Věž neměla žádný vchod, lezlo se do ní oknem po provazovým žebříku.

Zbytky kamennejch domů původní vesnice.

Hřbitov poblíž kostela svatýho Kevina.

Všecko z kamene.

Konečně i jeden velkej strom.

Všechno je v provincii Leinster.

Jeho sluníčko jasné.

Zrzek prohání blondýnu.

Nedoskládaný puzzle.

Ježíš v krátkým triku.

Čas oblíká a vyslíká sochy, jak se mu zlíbí.

Skoro všecko je tu z kamene.

Typickej irskej kříž.

Náhrobní šutry mají domovní schůzi.

Glendalough se postupně stalo celkem významný poutní místo.

Nás teď čeká krásná lesní cesta směr dvě jezera na řece Glendealo. Jezera jsou v ledovcovým údolí a po okolí se rozprostírají Wicklow Mountains. Ghleann dá Loch ve zkomoleným překladu totiž znamená "Údolí dvou jezer". A tam míří naše kroky.

Zatím dokonce i asfalt.

Ať mi nikdo neříká, že za tím stromem nečíhá poťouchlej troll.

Stromy tu jsou přítulný.

Vlevo je docela prudkej svah jednoho hřebene, ale tam my nejdeme. Tedy přesněji, nakonec se k tomu hřbetu trošku přiblížíme, ale až v nějakým příštím díle.

Irskej podzim.

Tohle se nedá černobíle vyfotit. Možná dá, ale já to neumím. Kdyby to bylo na klasickej diák, mohl by mít člověk dojem, že je to poslední nebo první obrázek na ruličce filmu. Čili zkaženej osvícenej záběr na filmu. U digitálu tohle nejde, takže jo, skoro takhle to fakt vypadalo.

V nějakým podobným stavení dneska večer budeme bydlet, ale to my ještě dávno nevíme. Honza dělá tajnosti.

Kámen a dřevo.

Bájné bytosti časem zdřevění, ale jsou tu na furt.

Padlý stromy tu nechávají svým osudům. Stejně jako třeba v australskejch pralesích.

Březovej trochu naschlej háj.

První ze svěžích vodopádků na Glendasan river.

Jako u nás v Ostružné u tůňky.

Serpentýny na druhou stranu.

Mokrý dřevo s letokruhy.

Asfalt střídá kamenný schody a postupně se civilní povrch promění v přírodní.

A kdybyste si mohli zavětřit, jak to tu voní vlhkem. Škoda, že to fotky ještě neumí.

Civilní chodníčky už dávno zmizely, stoupáme a stoupáme, jen to není žádnej prudkej svah. Tady kolem Glendalough jsou hory vysoké maximálně půl kilometru.

Tady příběh násilně ukončím a pokračování si nechám zase na někdy jindy. Tady se poprvé ozvala věta:
" Ještě pět kilometrů..."