Jemen
(další humanitární katastrofa)

Ten šílenej průser s Ukrajinou mě fakt drtí. Putin si nezaslouží žít. Je to fakt strašný. Ale je tu jedna věc, kterou potřebuju sdělit. Vždycky jsem měl z český reprezentace takovej trapnej pocit. Styděl jsem se za nás za Čechy. Ale ono to nebylo úplně spravedlivý, protože těch nahnědlejch zmrdů, co vyvolávali paniku z uprchlíků, zas tolik není, jen jsou příliš moc slyšet. Ale mezi tyhle panikáře jsem postupně musel přiřadit další a další lidi, do kterých bych to nikdy neřekl. A taky vím, že jen podlehli kecům a hoaxům, řetězovejm mailům a nenávistnejm komentářům. Asi nejsou zlí, ale mdlí určitě. Vadily mi ty debilní kecy prezidenta i bejvalýho premiéra. A vlastně kecy obou posledních prezidentů mi způsobovaly pupínky, protože ať dělám, co dělám, patřím do ČR a když nás někdo hodnotí, tak všecky dohromady. Představa, co si o mně myslí v cizině, když slyší starýho Klauza nebo tam toho z hradu na vozejčku. Fakt nic povzbudivýho. No a najednou vidím, že těch skvělejch lidí tu je hodně a já se přestávám stydět. To, jak zvládáme víc než čtvrt milionů válečnejch uprchlíků, na to jsem pyšnej. Je hrozný každej den v přímým přenosu sledovat to peklo, který spustil nejodpornější člověk na zeměkouli.
A do toho se ke mně dostala zpráva, že v Jemenu nastala obrovská humanitární katastrofa. Zhroutil se prý zdravotnickej systém a lidi, hlavně děcka nemají co jíst. Prý ve školách, které ještě některé fungujou, omdlívají děcka hlady při hodině. To je děsný. A o to horší, že se to děje současně s Ukrajinou. Je mi jasný, že těch neuralgickejch míst na modrý planetě je podstatně víc. A já, ať se mi to sebevíc nelíbí, musím přes svůj optimismus přiznat, že to není dobrý.

Nejsem žádnej odborník na Jemen, ale přece jenom jsem tu v součtu prožil skoro rok a půl svýho života. Dostala se mi ta země docela pod kůži. I Severní Jemen zvaný královský i ten Jižní, kterej byl socialistickej.

Byl jsem v Jemenu několikrát, takže jsem zažil i oba Jemeny i pak možná trochu nešťastný sjednocení. I období lehké nervozity ze začátků občanský války, která se tam odehrála možná lokálně několikrát. Nevím, jak moc se moje poznatky a informace popasujou s pravdou, protože hodně příběhů a postřehů mi prozradil jeden z Ahmedů, kterej kdysi studoval v ČSSR, kde se sice nestal doktorem, ale naučil se dokonale lhát a švejkovsky kličkovat. Vyscanej jak roduvěrnej Čech. Proto jsou možná některé mé postřehy špatně kroucené.

Jak jsem tak přemýšlel o té krásné, pro život náročné a chudé zemi, donutilo mě to navštívit archiv a jen tak hala bala vybrat pár fotek. Jen tak, abych prozradil něco, co jsem tenkrát v Jemenu cítil skoro na každým kroku. Jemenci se rádi usmívají a měl jsem pocit, že to nejsou falešný úsměvy.

Typická ozdoba dospělejch Jemenců je nůž džambija. Není to zbraň, ale jakási občanka, že nositel je už prostě chlap. Každej chlápek má jinou, jinak zdobenou. Asi si ji postupně dozdobujou podle svýho. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, jak se taková džambija dostane z pochvy, když je to takhle zakroucený. Ahmed mi prozradil se smíchem, kterým jasně naznačil, jak jsem blbej, že ta kudla je dlouhá jen k zatáčce. Na súkách, neboli bazaarech, prostě na trzích, bývaly džambije všech tvarů i barev a velikostí. Jenže už při prvním pohledu bylo jasný, že jde o pořádný fejky z nějakýho plechu z lavóru. Ty parádní byly neuvěřitelně drahý a ocel svítila kvalitou.

Mně nejvíc v Jemenu bavily čajovny. Dělali výbornej čaj a atmoška v čajovnách báječná. Nejlepší čaj jsem pil v Súdánu, pak to byly syrský čaje vařený v hrbatejch konvičkách na dvou cihlách. Až na třetím místě je jemenskej čaj. Tedy pokud se bavíme o černým čaji jen s cukrem. Ale v případě čaje s mlíkem se pořadí mění. Na prvním místě je jednoznačně jemenskej čaj s mlíkem. Arabsky po jemensku to zní asi takto: šaj uwua laban.

Když byl čas, sebrali jsme auto a vyrazili po okolí. Delší čas jsem trávil v oblasti, která se jmenuje Hadramout. Údajně nejpřísnější oblast co do chlastu a neřestí. Jenže během těch měsíců jsem odhalil, že to například s tou prohibicí vůbec není tak přísný, jak o tom sami vyprávěli, a jak se o tom psalo v knihách. Tahle mešita prý je celá dřevěná. Nevím, nekontroloval jsem to, říkal mi to Ahmed.

Nejen dospělí, ale i děcka se tu skoro pořád usmívala. No fakt. A všichni, kluci i holky, byli bezva, veselí a kamarádští.

Holčičí škola.

Tenhle malej kluk ještě do školy nechodí.

Spousta děcek tu vypadá nuzně, ale tenkrát tu jídlo bylo. A samozřejmě se usmívají.

Shibam: Stavělo se tu dycky hodně ze dřeva a hlíny. A přestože to z evropskýho stavebního hlediska nevypadalo důvěryhodně, stavěli docela do výšky. Městu Shibam se taky říká arabskej Manhattan pouště, protože tu jsou nejvyšší mrakodrapy postavený z hlíny a dřeva. A některý domy tu stojí už od 16. století. Baráky v Shibamu byly zařazený na seznam UNESCO.

Prádlo tu uschne velmi brzo. Jemen je země velmi žhavá. Zažil jsem tu i skoro padesát ve stínu. Zajímavej a těžko popsatelnej pocit.

Ve městě Tarim. Teologický, právní a akademický centrum údolí Hadramoutu. Významný ohnisko islámský vzdělanosti. Prej tu je nejvyšší koncentrace potomků islámského proroka Mohameda (sayyids) na světě. Tohle by mohla být pravda, nemám to od Ahmeda. Město se vyznačuje výrobou mnoha islámských učenců, včetně imáma al-Haddáda. Kromě toho je v Tarimu Dar al-Mustafa, slavnej vzdělávací institut pro studium tradičních islámských věd.

 

Pro cukrovou třtinu.

Kozy jsou tu všude. Večer přijdou neomylně do správné domácnosti, protože vědí, že tam dostanou napít.

Ne, tohle není po bombardování, takhle začnou baráky vpadat pár let po tom, co se z něho odstěhujou původní majitelé. Postupně se barák promění v hromadu hlíny a dřevo si vezmou sousedi.

Někdy to vypadalo, jakoby to bombardování trénovali nanečisto.

Rybářský oblasti patří k bohatejm.

Pražírna.

Písečná duna. Někdy se při správným větru nahrne písek na silnici a buď to člověk velkou rychlostí projede a trochu si pomačká haubnu a nebo se vrátí do první vesnice a oznámí, že je silnice neprůjezdná. Vesničani vezmou traktor, nebo náklaďák s pluhem a udělají pořádek.

Al Quatan - možná.

Manhattan pouště Shibam pro mě byl jako zjevení. Fakt vysokánský baráky z nepálené hlíny. Celá oblast je v údolí wádí (vyschlá řeka) a koncem 15. století tu byly tak šílený povodně, že tohle město bylo prakticky zlikvidovaný. Začali stavět znova, ale lidstvo je pitomé, blbé a proradné, takže někdy v roce 2015 během nepokojů tohle město bombardovali Saudové. UNESCO muselo město přeřadit na seznam míst extrémně ohrožených. Spousta baráků byla rozbombardovaná. Co mi to jenom připomíná? Mariupol, Kyjev, Charkov... Nebo v Sýrii Deir Ez Zor a spousta dalších měst. Kurva ti šmejdi snad všichni chodili do jedný školy. Chce se mi brečet.

Moje oblíbená čajová hospoda v Ash Shihru.

Ash Shihr. Krvavá válka už tu zuří 7 let a nevypadá to, že by bylo na obzoru nějaký řešení. Jemenská válka, podobně jako jiná střetnutí na Blízkém východě, v sobě má zakódovanou nevraživost mezi dvěma hlavními proudy islámu, sunnity a šíity. Poprvé jsem tu byl, když to byly Jemeny dva. Ten severní byl jakože královskej, i když monarchu svrhli a vyhlásili republiku. Hlavní město Sanaa. Jižní Jemen vyhnal Anglány a nechal si tam nasračkovat rusáky. A bylo to často znát. Socialistickej Jemen byl někdy neskutečně srandovní. Říkal mi jiný Ahmed, že každej, kdo chtěl dobrou práci, musel být členem komoušské strany. Ptal jsem se opatrně, jestli se to nebilo s Islámem. Odpověděl mi bezelstně, že ne, že když byla komoušská schůze a byl čas na modlitbu, šlo vše stranou. Pak srolovali koberečky a kuli socialistický pikle dál. Mně byl severní Jemen milejší, protože tam neměli ten ruskej tuzex. Byl v Adenu, hlavním městě Jižního Jemenu, neboli Jemenské lidově demokratické republiky.

Kůzle žere obvazy, co vyhazujou doktoři a sestráci z oken nemnocnice. Ash Shihr.

Touto cestou se před dvěma tisíci lety vozilo kadidlo a další jemenské poklady. Když jedete od moře do toho slavnýho trojměstí Shibam-Sajun-Tarim, tak musíte přes docela vostrý hory. Prudká stoupání dokážou přehřát auťáky tak, že se alespoň dvakrát, třikrát musíte zastavit a počkat, až se chladič auta přestane nafukovat. Jemenci to mají docela vymakaný a na těch správnejch místech vybudovali čajovny, kde si můžete klidně nechat udělat i maso z mladejch kůzlat. Jídlo tu je výborný. Teda bylo, jako to je teď, fakt nevím. Prej průser světovej.

Vyschlá obecní studna.

Ty roury, co trčí z fasády, jsou odpady z hajzlíků. Je rozumný chodit prostředkem ulice.

Některý dámy mají řidičák na osla. Za dob koronáče byl jejich oděv praktickej. Asi.

Rozvojový program OSN (UNDP) uvádí, že počet obětí konfliktu v Jemenu se blíží 400 000 s tím, že zhruba polovina obětí zemřela kvůli „válkou vyvolané situaci“, zejména hladem. Asi 5 milionů osob trpí dlouhodobou podvýživou a v extrémní chudobě žije více než polovina obyvatel.

Oba Jemeny a nyní už jen jeden sjednocenej, patřily vždycky k zemím chudobnejm. Jemen nemá žádný nerostný bohatství, zemědělství se tu extra moc nedaří. A tam, kde je trochu úrodná půda, tam pěstujou buď kat nebo tabák. Žádná sláva. Přesto jim to tenkrát stačilo na život v úsměvu.

Masna z dob, kdy tu nevládl hladomor a nemoci.

Na okraji Adenu jednou za čas vyrůstaly tábory chovatelů dobytka. Na poměrně velké ploše se tu odehrávaly kaufy jako z nějakýho filmu. Bejval to docela cvrkot.

Velkou pochoutkou tu byla (ne pro nás Evropany) polívka z kozích hlav. Ale protože jsem zvědavej, tak jsem ji párkrát ochutnal. Smrděla po kozině, ale když jsem se snažil nečichat, tak byla docela dobrá. Jen to voko, co mi v kastrůlku plavalo po hladině, mě docela sralo. Ale protože mě ten chlápek pozorně sledoval a čekal, jak to ocením, netroufl jsem si to voko z kastrůlku vyšťournout do písku. A ne, nesnědl jsem ho. Když chlapík viděl, že jsem dojedl, stčil rychlou pracku do hrnce, sebral oko a s mlasknutím ho sežral.

Na dobytčí trhl jsem se byl podívat několikrát. Fascinovalo mě, jak jsou šikovní a samozřejmí. Myslím, že tohle během sedmileté krvavé války taky zmizelo.

Malý tele. Ne, tohle tele nikdo nepodřízl.

Mladí kluci bejvali dost pyšní na to, že pomáhají fotříkům a strejdům s prací.

Důkaz, že v Jemenu byly doby úsměvů. Tahle doba skončila. Humanitární katastrofa nepředstavitelných rozměrů. A protože tu nejde o žádné bohatství nerostné ani žírné, tak jde jen o debilní kmenovou nesnášenlivost. Posraná doba.

Do podobnýho kastrůlku mi dali polívku z kozích hlav.

Budoucí královna ze Sáby, ale bohužel jí do toho za pár let hodí šmejdi vidle. Kdo ví, jakej osud tu krásnou holku stihl.

Klasická farmářská tržnice.

Starší brácha umí opravovat videorekordéry, mladší brácha vaří čaj.

Súra, súra, volal na mě ten pyšnej táta dvou zrzavejch kluků. Což znamenalo, že ho mám vyfotit.

Největší radost a prokletí Jemenu je kat. Vypadá to jako listí z vrby. Nacpou si toho celou půlku huby a pak sedí a přemýšlí. Asi to je hodně návyková droga, protože jsou ochotní za kat utratit spousty peněz, kterejch nikdy nemají dost.

Prosperující železářství v Adenu.

Někde jsem se dočetl, že ta stupidní a nesmyslná válka začala tak, že přiletěly nějaký stíhačky z Rijádu a vybombardovaly věznici ve městě Sa'ada. Od té doby se to tu furt sere a sere.

Kluci před věznicí.

Prosperující autodílna v Adenu. Nehledejte v tom žádnou ironii. Týhle autodílně se normálně dařilo a tohle bylo jen 3D lákadlo. Majitel měl zřejmě umělecký sklony.

Prosperující a usměvavej štukatérskej ateliér.

V Hadramoutu bejvalo celkem dobře. Dařilo se tu zelenině a hlavně rybářství. Ten chlapík je námořník a je ožralej pašovanou vodkou.

Někde ve vnitrozemí.

Námořník poblíž hranic s Ománem.

A chlastá uprostřed Hadramoutu. Asi jsem tam byl jedinej abstinent v té přísné oblasti.

Že by Hamlet?

Námořníci a rybáři mě pozvali do stanu na pláži. Nabídli mi želví polívku a divili se, že nechci palmovou kořalku.

Pyšnej školák a malí bráškové.

Holky čekají na školní autobus ve městě Mukalla.

V pátek škola není.

Jsem rád, že jsem zažil usměvavej Jemen a trápí mě, že úsměvy zmizely.

Želvy to měly v Jemenu dycky blbý. Pořádali na ně lovy, protože želvy sem plavaly tisíce kiláku naklást vajíčka. Jemenci při lovu používali tak krutý metody, že o nich raději ani psát nebudu. Vyvrhlá želva plná vajec. Želví vajíčka vypadají jako pingpongáče. Když spadnou na zem, nerozbijou se. Chutnají jako slepičí vajíčka s rybím tukem.

Podél pobřeží se daří poněkud líp, protože moře tu je plný ryb. A rybáři tu patří mezi smetánku. I když jsou nosem poznat na sto honů.

Co se nedá prodat, to tu nechají. Sežerou to krabi.

Omlouvám se za neoptimistickej fejeton, ale myslím, že by se mělo vědět, že tohle je taky šílená katastrofa. Řešení to zatím nemá. Války, cholera, koronáč, totální rozvrat zdravotnictví a hladomor. Strašný.
Tyvole, dyť se tomu tady dřív říkalo Šťastná Arábie - Arabia Feliz.

podpis



Legendární punčocháčky.

Karel Janeček (ano, ten výjimečný kandidát na prezidenta po Zemanovi) při rozhovoru s Renatou Kalenskou: „Ano. U paní Čaputové to vidím zčásti, ale bohužel to nevidím v jejím přístupu ohledně situace svobody a covidu. Tam to bohužel vidím velmi kriticky. Ale kdybych pominul tohle, tak jsem to teď viděl u ní. Ano. V nějakém smyslu. Možná bych ještě řekl to, že jako obrovskou hodnotu vnímám to, že jsme rozdílní. A chtěl bych, abychom to dokázali ocenit. Protože kdybychom všichni lidé měli být stejní, tak to by vlastně byla hrozná nuda."
Tývole, my jsme na superkandidáty velmoc.

VE VALAŠSKÉM MEZIŘÍČÍ NA NÁMĚSTÍ MAJÍ PŘÍJEMNOU KAVÁRNU
s názvem TUKAN. Jestli do těch končin někdy zavítáte, zastavte se, nebudete litovat.
My jsme se tam ocitli na pozvání Jany Janěkové. Spolupracuje s místní Charitou a toto měl být večer, kdy otvírali výstavu fotografií různých fotografů, kteří svoje díla věnovali právě Charitě.
Hlavním důvodem bylo zvelebení prostor, ve kterém Charita působí a zároveň se pořádala i sbírka na pomoc Ukrajině.
Na náměstí se parkovat nedalo, mají tam rozkopáno, jako v mnoha dalších městech. Místní nám doporučili dojet ke kavárně zadem, tam se prý určitě upíchneme. Podařilo se!


Za kavárnou mají terasu, kde bude v létě určitě milo. Knihovnička po valašsku se nám moc líbila.
Prostor Tukana je důstojný, kralovalo mu prastaré křídlo, na které jsem měla hrát.

Hned při prvních tónech jsem zjistila, že to nebude úplně bezstarostná jízda. Našla jsem asi 4 klapky v různých místech, kterých se nebylo radno dotýkat, abych případné návštěvníky nevyděsila...

Až z Prahy přijela Jitka Osička, naše bývalá úžasná studentka. Naplánovaly si s Janou společnou interpretaci Bulisova Anděla radosti a Jitka slíbila, že sólově zazpívá dva moje zhudebněné texty Jana Skácela.


Pan Jiří připravoval mikrofony a radil se s Janou.
Ten, který měl přijít pozdě, se nečekaně dostavil včas! Radovan Šťastný přinesl svoje texty,
které se všichni tři chystali střídavě interpretovat.

Tyto hodiny jsem nejdřív moc nevnímala, měla jsem pocit, že stojí. Ale fungovaly!


Kavárna se zaplnila tak akorát, k jednomu stolu se sesedla Janina rodina včetně jejího bráchy, dirigenta Romana Válka.

Sourozenci v dobrém rozpoložení nešli zaostřit...

Jana mně poslala pár svých postřehů, zrovna tady jsem se octla blízko Hany Maciuchové
(Foto: Marie Votavová). Měla jsem ji ani ne před rokem doprovázet ve vile Tugendhat, ona měla číst Skácelovy texty a já improvizovat. Covid to všechno zkazil a tak zůstalo jen u setkání po telefonu. Pak neočekávaně opustila tento svět, škoda.. A tak jsem hrála i pro ni.


Foto Jana Janěková.
Další dvě fotky mně poslala Jitka Osička.


Ani nevím, kdo z její rodiny fotil... Koncert končil Andělem radosti, jak jsme se původně domluvili a byla v tom opět veliká síla.
Na závěr jsme všichni byli obdarovaní valašskými frgály, květinami, největší radost asi udělali Janě. Dostala foto, jehož autorkou je Blanka Chocholová.

Jana Janěková v sedmnácti!

Pan Jiří to pak všechno slavnostně zakončil tím, že nás ubytoval v hotelu, takže jsme nemuseli nikam spěchat a ještě se stihli s rodinou Válků a Janěků zastavit na hodnocení v místním pivovaru Holendr! Skvělý pivo i lidi!

KIKI A VINCENT U NÁS OBJEVILI BÍLÉ PUZZLE A
rozhodli se, že každej jednu sérii pomaluje.
Bylo to tajný, nesměla jsem se dívat, pak jsem to obdržela v rozházeném stavu a musela samostatně skládat! Naštěstí jsem prošla.


V neděli jsem je jela vrátit rodičům a podařilo se nám jet ze Slatiny do Kr. Pole s jedním přestupem vlakem! Trvalo to přesně půl hodiny, což je asi zatím nejrychlejší čas přesunu pomocí veřejného dopravního prostředku. U nich doma jsem pak vyfotila kočičku Sinu, kterou Kiara dostala, když byla malinká.


Teď už je to kočičí babička a občas i zahlédá, jak by řekl Jarek Nevrlka.

Ale většinou se (tentokrát) tvářila příjemně!

Dada a spol.

Dobrý den,
srdečně Vás touto cestou zvu do Divadla na Orlí (DnO) na inscenaci Komorní opery Hudební fakulty JAMU
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek
Režie: Kateřina Křivánková
Dirigent: Patrik Červák
Reprízy: út 22. 3., st 23. 3., čt 24. 3. 2022
Začátek představení vždy v 19:00.
Dílo vypráví velmi silný příběh karmelitánských řeholnic za dob Velké francouzské revoluce, inspirovaný skutečnou událostí. Více o inscenaci zde:
http://divadlonaorli.jamu.cz/index.php?a=repertoar-pripravujeme/dialogy-karmelitek
V příloze naleznete plakát inscenace.
V případě jakýchkoliv dotazů mě neváhejte kontaktovat.
Těším se na Vás!
S přáním pěkného dne
Kateřina Křivánková
Režisérka inscenace
tel.: +420 721 453 787

Přátelé zážitků a radosti z nepoznaného,

v letošním roce jsem pro vás naplánovala dva dvoudenní zájezdy k našim sousedům a skorosousedům do Budapešti a Saského Švýcarska.
Provázet vás budu sama, tak se můžete těšit na neotřelé informace podané v zajímavých souvislostech. Mám také ráda různorodost a té budete mít dostatek od památek přes přírodu či lázně až ke gastronomii. Nudou trpět určitě nebudete. Naopak vám chci dopřát i čas na vlastní požitky, tedy bude vám ponechána dostatečná volnost ducha.
Moc se na výlety těším.
Přihlašování je již možné a seznamy se plní.
--
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

 

Vážení a milí,
srdečně zvu do Café Práh na svoji blues & gospel půlhodinku vrámci tradičního Open Mic Session
Celý koncert vřele doporučuji vaší pozornosti.

PROGRAM
19:00 Ořešák
19:30 Ondřej Herzán
20:00 Richard Lank
20:30 Blondýna
21:00 Rendez-fou

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

Další akce, do kterých jsem namočen jako muzikant nebo organizátor:
- čtvrtek 24.březen Máta a Mošky 19.00 Dvojkoncert v Café Práh
- pátek 25.březen Vít Šujan a Pavel Vorel - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 8.duben Brnkání 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 29.duben Nebend a host - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou
- sobota 8.říjen 30 let Black Uganda Choir 19.00 Sál Café Práh. Výroční koncert a večírek

--
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank