Jarní cesta
(v okolí Kladna)

Jarní a podzimní cesty má na starosti už docela dlouho Pepa M., který teď podepisuje informační maily jako "Miláček Laskavý, dříve Kruťas". Jeho mail začínal nadějně: "...veden snahou necestovat moc hodin, přitom mít zajímavou krajinu, tu a tam dokonce hospodu, vymyslel jsem toto:..." Pak už následoval podrobný itinerář odkud, kam a kdy a kde je nocleh a další důležité údaje. K cestě se přihlásilo 10 účastníků.

Cesta začínala pro většinu účastníků v Malých Kyšicich, což je obec za Unhoští. A kdybyste si to někdy chtěli zkusit sami, tak bacha, Unhošť je Kyšicemi obklíčená, takže nezapomeňte projet celou Unhoští a vystoupit až v Malých Kyšicích. Slánská sekce a pražská dvojice se sešly v Kladně-Sítná a autobusem jsme dojeli na start. Z Malých Kyšic jsme prokličkovali krátce lesem a několika soukromými pozemky, protože jsme zabloudili, až k vyhlášené hospodě U netopýra. kde jsme se sešli ještě s Ilonou a Petrem. Ti už tam na nás čekali, takže jídlo dostali jako první. Petr začal jarní cestu daňkem na smetaně.

Kdo si co dával, vám neřeknu, protože jsem nedával pozor. Vím jen, že Olina a já jsme daňka ani kance neměli, ani nic z volně pobíhajících psů. Shodli jsme se na tom, že U netopýra vaří výborně a stojí za to tuhle hospodu navštívit.

Pan vrchní velmi přesně odhadoval tužby a potřeby hostí. Jen ve správném okamžiku naznačil, že by měl k dispozici nějakou tu sladkou tečičku. Ilona neodolala jako první. Pak pan vrchní řekl heslo '"palačinka" a na udičku se okamžitě chytla i Olina. Já ne, měl jsem pocit, že jsem už plnej a nic dalšího nepotřebuju.

Pivo hořké a správně chlazené. My, co nejsme pivaři a rádi experimentujeme s pivem, jsme si samozřejmě dali místního bakaláře, konzervy zůstaly u plzně.

A pak přinesli tu palačinku. Tohle jídlo si zdrobnělinu určitě nezaslouží a varuju budoucí návštěvníky, že jestli si chtějí dát tuhle palačinku, tak by si před tím neměli dávat nic jinýho a pro jistotu ještě tři dny před návštěvou téhle hospody nic nejíst. Pak je šance, že palačinku sežerou celou. Tahle palačina připomínala svou velikostí ponorku. Vevnitř skrývala kopec zmrzliny a desítky olbřímích jahod. Nabízeli jsme všem účastníkům jarní cesty, ať ochutnají, ale rozumně odolali. Jen Honza ochutnal. Sežral jsem s velkým vypětím asi třetinu a bylo mi přetěžko. Olina snědla svou půlku, a když viděla, že jsem nechal na talíři, statečně to dojedla. Bylo to kruté, protože po obědě nás čekaly hodně prudký kopce. Pepa nás však varoval. Příště si dáme bacha.

Pepa prudí, že nás čeká několik prudkých výšlapů a vrcholů, že už se nemáme nimrat ve žrádle a máme vyrazit. Nejvíc se na výšlap těšil, tak jako ostatně vždycky, jejich patnáctiletej jezevčík Robin, kterej bejvá vždy v první línii a unavenej je až večer, aby mohl na polštář.

Výklenková kaple svatýho Jana Nepomuckýho je dílem Jaroslava Davídka. Instalovaná v roce 2018.

Tady to ještě šlo, ale stromy ve svahu naznačovaly, že to nebude žádná prdel.

Žádná procházka růžovým sadem. Z čeho ty stromy žijou, ze skály?

Dokonce jsem musel z batohu vyndat i hole, aby si mohla Olina do krpálů pomáhat, a byla ráda, že jsme je na poslední chvíli vzali.

Hradiště Vysoký vrch - 475 metrů nad mořem.

Ilona je stejnej magor do focení jako já.

Pod rozhlednou na Vysokém vrchu vybalil Petr z batohu jihoamerickej rum, abychom nebořili tradice našich jarních a podzimních cest. Dříve jsme jeli na čerta (tuzemák+griotka téměř 1:1). Nejlepšího čerta umí namíchat Ladys. Moje před lety namíchaná verze neprošla technickou, protože o ní Ladys řekl, že je v ní moc griotky. A já mu věřím, protože přes čerta je Ladys expert.

Rozhled z rozhledny je impozantní. Křivoklátsko je nádherný.

Asi Malé Kyšice. Pozor, bez ověření a bez záruky.

Růžice na vrcholu rozhledny.

Tato rozhledna byla postavená v roce 2007. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 5 metrů nad terénem je vidět Křivoklátská a Rakovnická pahorkatina, Brdy i České středohoří.

Jde o jednoduchou dřevěnou konstrukci jehlanovýho tvaru.

Při expedici Ploučnice se zrodil výletní pokřik, který jsme obšlehli od školkovejch dětí, který s malejma baťůžkama skandovali pod taktovkou svých učitelek mnohohlasně "Na výlet, na výlet!" Od té doby je to i naším pozdravem, a když zkoumáme kvalitu ostřejších tekutin, většinou je to i s tím pokřikem. Zdivočelí důchodci.

Vysoký vrch, lidově Velkej vrch, je 487 m n. m. V roce 1961 tu proběhl rozsáhlej archeologickej průzkum, kterej potvrdil, že v mladší době bronzové tu patrně pobývali Keltové. Mně osobně je to jedno, že tu žili, ale pro Pepu je to hodně důležitý, protože tvrdí, že on je potomek Keltů. Fáma tvrdí, že Vysokej vrch je sopečnýho původu, ale to není pravda. Pověra o sopečným původu vznikla tak, že trvale dýmající milíře, kde se vyrábělo dřevěný uhlí, utvrzovaly okolo jedoucí formany, že to je kouř sopkovej. Když je dobrá viditelnost, dohlídnete odsud i na Říp a Milešovku. Jo a ta původní rozhledna si zahrála i ve filmu Báječná léta pod psa. Původní rozhledna se rozpadla a nadšenci se vrhli do obnovy. Založili kvůli tomu i spolek, kterej se o ni dodnes stará. Nová rozhledna tu stojí od roku 2007. Dřevo na postavení nové rozhledy vytahal na vrchol kůň Emanuel.

Cedulka na památku obětí hor. Pepa nám popisuje, jak tu pravou stranu (nějaká šestka) před lety lezl. Zub času ze skály vyhryzl kus kamene a z šestky se stala sedmička. A tu by, jak přiznává Pepa, asi ani tenkrát nevylezl. Třeba kecá a vylezl by.

Po krkolomné hřebenovce mezi šutrama a klouzavým jehličí máme na rovince v lese další ochutnávku.

Lesy tu nádherně voní a derivujou slunce do prasátek světla.

Studánka Ve Žlábku. Samozřejmě se o kvalitě vody pějou ódy, určitě by se našly i informace o zázračnosti. Jedno je ale fakt, v listopadu 2021 voda ze zázračné studánky obsahovala koliformní bakterie způsobené zvířecíma hovnama.

Ale prej je voda dobrá. Já jsem ji ani nezkoušel. Ne proto, že bych se bál sračky, ale proto, že jsem měl v batohu několik plechovek plzně a vyscaně jsem se snažil, aby se co nejdřív vypily a batoh se tak stal lehčím.

Naproti studánky cvičí na dřevěným kříži v sukni J.K.

V jistých okamžicích je tato nahnědlá voda bezpečnější než vody průzračné.

Na počasí máme štěstí, furt nám svítí slunko.

Pokus o sborový zpěv. Že by v tom měl prsty ten "El Clásico"?

Kámen a strom. Kdybych byl básníkem...

Výhled před horou Brdce.

Důchodci musí odpočívat.

Totem a ohniště ukazujou, že to je oblíbená destinace.

My máme obrovský štěstí. Za celej den jsme potkali, kromě tohoto totemu, jen asi patnáct lidí. A na lesních cestách pár kolařů. Relativně tu bylo téměř bezlidno.

Konec pampelišek.

Ochutnávka na vrcholu Brdce.

Tohle místo bylo za komoušů děsně utajované radiové vysílací středisko Studánka.

Podle Pepy tam byl i telefon s přímým spojením s Kremlem. Nevím, nedokážu ověřit. Ale taky nedokážu Pepovi nevěřit.

Interiér dřevěné boudy pod vrcholem.

Lesy se tu do vejšky moc nehrnou. Asi kvůli větrům.

V jednom stromě bydlel pták, ukázal na zlomek sekundy oko a Iloně se prej ukázal skoro celej.

Buližníkové balvany jsou za námi, cesta se uklidnila.

Je to takovej malej voňavej vegáč před cílem.

Areál Botanika. Jsme v cíli první etapy. Brzdíme, platíme nocleh a dostáváme klíče od pokojů.

Areál je plnej svatebčanů, betonovejch plastik, pobíhajících pejsků a jednoho golfisty. Asi jich bylo víc, ale na hřišti byl jeden jeden.

Dáváme si na terase botanické restaurace pivo.

A holky aperol.

Rozhodli jsme se, že na jídlo půjdeme jinam. Veverčí polívka a ceny nás odradily. Jsme přece důchodci, tak se musíme chovat umírněně.

Noc za litr na osobu.

Trofeje a strašnej obraz.

Honzova trofej. Eštěže není pátek a nemusím šroubovat haiku.

V bílý ohradě nasraně stojí poník, protože cítí a slyší, že jeho příbuzní v ohradě nejsou a vesele si cupitají po popraskaným asfaltu, zatímco on musí travou.

Coby malej klouček jsem míval sny o tom, jak si pro svoji princeznu dojedu na bílým vraníkovi. Později ve škole mi učebnice přírodopisu všechny ty moje sny, kromě princezny, rozmetala.

Jdeme zemdlenou vsí do hospody Na Hatích, kterou nám našla a vybrala naše svačinářka Ála.

Mají tu hastrmana a bazén.

A dobře vychlazený pivo.

Ilona předává (nebo přijímá?) mandlovicu.

Gábi s Ladysem si už jídlo vybrali.

Olina nám taky vybrala. Výbornou držkovou polívku a řízek s bramborama.

Plzeň v protisvětle.

Na výlet! Na výlet.

Jindra hodnotí hospody podle zjednodušeného algoritmu. Mají a nebo nemají smažák. A když mají, prožívá to.

Večer, když se sneslo chladno, jsme se přesunuli do interieru k velkýmu stolu.

Probrali jsme s Ilonou ostření a clonění, tzn. hloubku ostrosti.

A taky zrno, když je tma.

Každá dvojice něco probírala, tak proč ne clony.

Pepa vypráví horor z Alp.

Olina zjistila, že se jí samy zavírají klapky na očích, tak jsme se rozhodli, že společnost opustíme a půjdeme spát, když už to máme zaplacený. Druhá půlka zůstává až do zavíračky. A pak byl prej ještě mejdan.

Ne vše v areálu drží, jak by mělo.

Je ráno, je po dobré snídani. Dostal jsem se do myšlenkové pasti. Ten areál je hlavně golfistickej, mají tu malinkatý golfový hřiště se dvěma jamkama, a tak jsem se snažil přijít na to, jestli se smí golfisti přiznat k tomu, že mají rádi obyčejnej párek nebo sekanou. Já o golfistech nic nevím, jen z filmů, takže mám pořád pocit, že golfista se k párku přiznat nesmí. Ale neberte mě vážně, třeba je párek či sekaná národním jídlem golfistů sedmého dne.

První ranní zastávka. Na řadu přichází jiná značka jihoamerického rumu.

Hamletovská situace:
Mandlovice či pivo či šampáňo? to jest otázka: –
víc důstojno-li ducha trpěti
od střel a praků zlého osudu,
neb ozbrojit se proti moři běd
a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát –
nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit
bol srdce, tisíc přirozených ran,
jichž tělo dědicem, – toť skonání,
jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;
spát, – snad že snít!

Kruhy světla v lese a moje Roušovna.

Přicházíme do Velké Dobré.

Viktor Dyk a jeho plastové potraviny.

Modrej krokodýl nad Dé šestkou.

Motiv pro Emilku Medkovou. Kdyby s námi byla Táňka, určitě by si to taky vyfotila.

Nemám dostatek fantazie na to, abych si představil zahradu bodláků.

Hovna a vlaštovčí hnízdo na místní škole.

V Lesovně mají zavřeno. A dokonce, jakoby to tušili, tak rukou škrtli otevírací hodinu 15:00 a přepsali ji na 16:30. Ale nám to nevadí, máme svoje pivo a na řadu přichází Tulamore dew.

Přelévání tulamorky.

Poprosil jsem Olinu, aby si mě vyfotila. Abych aspoň na jedné fotce taky byl a po letech si pak uvěřil, že jsem tu byl taky. Teď tu byl.

Jdeme kolem tenisovýho hřiště, kde mají obří tenisák. Prý je pro bývalé prezidenty, kteří trpí přebujelým egem.

Poslední skanding před cílem dnešní etapy.

Zastávka u mohyly.

Pomník připomíná archeologickej výzkum, při kterým byla objevena významná lokalita mohylové kultury střední doby bronzové z 13.–11. století př. n. l. Na ploše 500 x 300 metrů bylo nalezeno celkem 64 mohyl různé velikosti a stáří. Památník je umístěnej na největší mohyle. Hned za mohylou leží hora, která se jmenuje Hora a má 407 m n. m.

Odpočinek před tratí. Robin má žízeň.

Zbytek partičky.

Ladys byl čůrat.

Cílem naší nedělní etapy je Kladno, což je výborný, protože tu bydlí Helča s klukama. Voláme jí a chceme se vnutit na kafe. Je nás deset. Helča se raduje, ale ostatní účastníci jarního čundru mají pocit, že jich je moc na jedno kafe, a tak zapadnou do hospody na Sletišti, loučíme se a jdeme za Helčou sami. Helča nám dá ochutnat výborný palačinky a Boris mi ukazuje svoje mové sošky.

Bobík doma není, má brigádu. Bobíkova sbírka kšiltovek.

Pozvali jsme Helču a Borise do Mexické místní hospody.

Boris vypráví veselý historky.

Jalapeňos. A to je z jarní cesty všechno. Pepo i vy všichni ostatní, díky za parádní víkend. Těšíme se na podzimní cestu.