Jeden speciál
(Oldovy fotky se našly!)

V jednom z předchozích vydání, které jsme věnovali Olinýmu tátovi, kterej to v listopadu odpískal, jsem si postěžoval, že jsem nenašel žádné fotky v dědově třinácté komnatě. Hledal jsem rychle a myslel jsem si, že i pořádně. Zažili jsme totiž několikrát, když jsme byli v Brně na návštěvě, že se děda potichu přemístil do svýho království, chvíli se odtud ozývaly podezřelé zvuky, ale nešli jsme tam, to jsme nesměli. Olda pak přinesl několik fotek a všichni jsme si je prohlíželi. Nikdy těch fotek nebylo moc a pokaždé přinesl jinou sérii. Zdánlivě to byl mišmaš, ale teď, když jsme likvidovali věci v jeho pokoji, algority se odhalovaly. Byl nejen zdatný sběrač, ale i podivný systematik. Prodloužený víkend jsme věnovali čistce. Ale začali jsme ten víkend už ve čtvrtek večer u Helči v Kladně na veselé tryzně za dědu Lhotáka. Sešli jsme se skoro všichni. Takže zleva: Helča, Bibi, Jíťa, Jirka, Boris, Bobík, Olina a Tomáš.

Na noťasu poslední fotka s dědou v nemocnici. Tu fotku fotila bejvalá snacha Jiřinky a poslala nám ji přes WhatsUp, takže se Helča vyděsila, že děda fakt vstal z mrtvých. Nevstal, jen blbej tajming.

Dva fyzicky nepřítomní Honzové - ten od Bibi a náš Honza, co je v Americe, byli nahrazeni plyšákama, abychom byli kompletní. Přespali jsme u Helči v Kladně a ráno vyrazili do Vraného za babčou Irenou.

Babička Irena má totiž narozeniny. Devadesáté druhé a furt je zajíc.

Hra o trůny.

Zázrak stavebnictví, Tuhle zeď povodeň ve Vraném celou strhla a my jsme ji postavili ze starejch cihel a zbytků, co voda neodnesla. Cement, kterej jsme používali k malte byl jako kámen ztvrdlej, ale protože jinej nebyl, rozbíjela ho Olina kladivem, přesívala a s Jirkou jsme tu zeď postavili znova a světe div se, ta zeď pořád stojí.

Vzali jsme babičku na malou procházku k Vltavě.

Problém tří těles.

Do Brna jsme se dostali docela brzo i když po D1.

Když naše likvidační komando neúprosně čistilo šuple za šupletem, skřínku za skříňkou, našli jsme konečně sekci foto. Kromě tří různě starejch Zenitů (patrně pašované ze SSSR, protože i název na foťácích byl azbukou), hromadu ruskejch prošlejch filmů, rožků na fotky, třaslavých stativů, jedné vývojky a několika slepých selenových expozimetrů, jsme objevili i ty utajený fotky.

Malá Olina zahradničí.

Děda Olda s neznámou kráskou.

Lála s fárem a dortem.

???

Pravděpodobně ta neznámá krasavice s růží a dalším neznámým objektem.

Máma Irena s teodolitem.

Máma Irena s Olinou.

S velkou pravděpodobností to je Oldův milovanej trabant.

Lála má tři roky a nový auto.

Asi Olina - loví holuby - se setřenicí Táňou.

Nikdo nevíme, kdo to je, ale fotku měl děda v albíčku.

Olda - vpravo - vojenskej stavitel.

Olina s Táňou budujou.

Fotka z dědovy skříňky, ale je z Klánovic. Helča slavila tři roky a za sebou má mámu a babičku.

Babička s dědou, Kudlovi z Blanska. Zlatá svatba.

Lálova Jiřka.

Fotka ze zlaté svatby Olininé babičky Marie a dědy Viléma. Prdel je, že nás to s Olinou za dva roky čeká taky. Čas je mocninou času.

Jiřka od Lály.

Lála s králíčkem, asi Šlapanice.

Jiřka s králíčkem tamtéž.

Z té zlaté svatby.

Olina se spolužačkou Naďou.

Helča v Klánovicích.

Balkónovka s neznámou.

Dědova průkazovka, že by vojenská knížka?

Děda oblbuje holky na lodi.

Zleva Olinina máma s tátou a sousedka Ilková.

Zleva Oldův táta, děda Lhoták, ten vpravo neidentifikován.

Oldův táta matrikář v "milé" společnosti.

Irena s malou Olinou. U téhle fotky jsem velmi váhal, jestli to náhodou není Olina se svou Helenou. Ty geny!

Děda Olík.

Zleva Irena, Olina a Oldova máma, babička Lhotáková.

Irena zkouší utopit své potomky.

Irena s Olinou.

Děda Olík.

Olina s tříletým bráchou Lálou.

Blanenská babička Mařenka s vnučkou Olinou.

Irena s Olinou.

Irena jako lampasačka.

Olinini rodiče.

Olda kutí.

Zleva babička Lhotáková, Olina s mámou a neznámý muž.

Olina a kohout.

Irena s Oldou.

Olinin brácha Vladimír, zvaný Lála.

Olda se svým synem Lálou na motorce.

A ještě dvě neznámé fotky z dědovy obálky.

Poslední vzkaz od Jiřinky, kterej si už děda nepřečetl.

Oldu jsem neviděl nikdy nic vyhodit. Schraňoval všecko. Asi jako v té písní Suchýho a Šlitra "Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit..."
Mise téměř celá splněná. Ještě jedna, dvě dezolační akce a bude to za náma. Děda si do obalu od sebranejch spisů Klementa Gottwalda schovával tikety sportky.

Už nám nemávají oba staroušci, když jedem zpátky do Prahy. Je to smutný, ale normální. Jedeme dál, vždyť máme před sebou ještě celej zbytek života, jak tvrdí TIMO.