A ještě jeden speciál
(z posledního mejdanu v bytě Honzy Kaliny)

Nejprve jedna agitka. V prasečí knihovničce se vylíhla (vylehla?) nová povídka "Delegátka"

Těch demoličních akcí bylo na listopad dost a dost. Jen co jsme se vrátili v neděli z Brna, kde jsme se snažili v první vlně oddělit zrno od plev a naplnit brněnské ekodvory dědovými zbytnostmi a ponechat si drobet těch nezbytností, a to podotýkám, že šlo teprve o první misi, tak mě čekal ještě mejdan na Žižkově. V bytě Jendy Kaliny, kterej nás opustil v říjnu. Jeho děti vymyslely speciální akci, mejdan pro široké pozůstalstvo s tím, že ať si každej, kdo přijde na mejdan, vezme něco po Honzovi na památku. A zbytek? Kdo ví. Já už teď jen vím, že to není nic lehkýho, že to stojí hodně námahy se zapřít a třeba i něco vyhodit. Kdyby se to totiž nedělalo, svět by se zahltil dřív věcma než lidma. Ale je to fakt těžký.
Po cestě z Brna jsme se ještě museli nutně stavit na obědovou večeři v dolnopočernickým pivovaru a pak honem na Žižkov, do bytu v nejvyšším patře nad hospodou U vystřeleného oka. Řeknu vám, že těch pater a schodů, to byl pro velkýho Honzu solidní tělocvik. Já, kterej jsem zvyklej běhat, jsem byl před dveřma jeho bytu solidně zadejchanej. Byt už byl plnej jeho kamarádů a i zahulenej, protože se tam smělo kouřit. Po dlouhé době mě zase smrděly hadry jak za starejch "dobrejch" devadesátek, kdy se hulilo všude. A jak nejsem na zahulený prostory zvyklej, pochrmlával jsem ještě dva dny.

Tomáš Belko našel v písemnostech svou báseň, kterou Honzovi složil k třicetinám.

Marek si dal svařák.

Je nás tu hodně.

Honza coby marioneta visí vedle schodů a sleduje cvrkot dole.

Prohrabáváme se tunou fotek ze všech akcí. V tomhle byl Honza špičkovej horder. Vždycky jsem zíral, jak si poctivě do tlustýho diáře zapisuje všechny stozvířecí koncerty a další důležité události a jak na konci roku přepisuje nasbíraný telefonní čísla do novýho diáře, furt to bobtnalo, mazal jen ta čísla, jejichž vlastníci umřeli. Byl důslednej, až hrůza. Teď se na nás na všechny ty jeho poklady vyhrnuly ze všech bytovejch koutů. Na zadní straně fotek bývaly většinou i jeho poznámky, kdyby náhodou zapomněl, ale on byl slon a nezapomínal.

Hrabat se v pokladech z pozůstalosti může být někdy překvapivý.

Bára a Áďa s tátovým modelem města. Tuhle modelářskou vášeň asi Honza zdědil po tatovi Honzovi. Ani nevím, jestli si někdo ten precizně vyrobenej model vzal na památku.

Áďa je překvapená.

Když si všimla, že ji fotím, chtěla mě zastřelit.

Jana Jelínková s plakátem divadelního představení Smrad z Elsinoru. Divadlo Šrapnel hrálo Smrad z Elsinoru neboli Prdící divadlo autorské trojice Bartek-Belko-Shakespeare v roce 2006. Hamleta vzorně vystřihl Honza Kalina. Představení bylo v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Jirka Žujič v helmě po Kaličovi.

Arnošt, Tomáš, Jirka.

Krabice s minulostí se jen řinuly.

Tomáš Belko u Honzovýho pianina.

Honza tu hraje na basu.

Kuba.

Honzovy deníčky, scénáře, nápady...

Pak jsme zpívali Honzovy oblíbený šlágry.

Richard Cortéz s mandolínou.

Petr Ostrouchov zkoumá dávné časy.

Poslední diář. Nálepka jasně ukazuje, že nová deska už je na světě.

Bára.

Petr hraje Černýho nebožtíka, Honzovu oblíbenou.

Richard.

Jana a zlatá deska za Postelový scény.

Opět Jirka - dvorní tiskař.

Zarámovanej Honza se svou oblíbenou žirafou.

Arnošt našel Arnošta.

Tady jsem si z nepozornosti myslel, že Petr Ostrouchov našel na fotkách Petra Ostrouchova, ale mýlil jsem se, Na fotce je Honza v paruce. Ve stejné paruce, jakou na sobě měl Petr, když předstíral, že je Sammy Davis Jr.

Kuba a Richard.

Adéla a Kuba.

Honzovi vojáčci ve vitrinách.

Aby Honza nezahynul hlady v době kovidové pandemie, musel oprášit své portrétní dovednosti, protože se nekoncertovalo. Teď jsem si vzpomněl, že mi Honza k padesátinám namaloval můj olejovej portrét v královském oděvu. Ve starodávným rámu. Jednou obraz vyfotím a zveřejním. Musím si vzpomenout, kam jsem ho zabordelil. Já vím, Honzo, promiň.

Richard prozrazuje, že jde o velkou vzácnost.

Honzovi sloni. Toho nejmenšího jsem si vzal na památku.

Jirka se svíčkou u...

Kuba Červinka a Jirka Žujič

Poslední písnička před rozpuštěním mejdanu.

Ale co si mám vzít po Honzovi na památku? Nebylo to jednoduchý, ale nakonec jsem si vybral. Cínovýho, ale zatím nenabarvenýho vojáka a nejmenšího slona, kterýho jsem u Honzy v bytě našel. Kaličovou vášní totiž byli cínoví vojáčci. Ne je odlejvat, ty si pořizoval kdekoliv, ale malovat je emailovejma barvama. Byl v tom neuvěřitelně důslednej a dokázal u toho vydržet tak dlouho, že jsem se skoro bál, že z toho ochrne. Jednoho vojáka z nějaké slavné bitvy v kraťasech a s podkolínkama si přinesl do studia v malé krabičce s hromadou barviček v malejch konzervičkách s desítkama malinkejch štětečků. Rozdal nám grafikům práci, sundal si svý silný brejle, shrbil se nad stolem a pod svitem 75wattové žárovky začal cínovýho vojáčka vybarvovat. Takový 3D omalovánky. Trvalo mu to dlouho, ale výsledek byl neskutečnej. Vojáček o výšce 40 milimetrů i s nasazeným bajonetem měl khaki kraťasy, opálený nohy a vlněný podkolínky. Na ty podkolínky Honza vojáčkovi namaloval taky flákance bláta. Fakt, nekecám.
A toho nejmenšího slona? Ten byl tak malej, že jsem ho pak dlouho nemohl doma ani najít. Mejdan skončil hluboko po půlnoci a mně už nic domů nejelo, tak jsem šel pěšky, jako za starejch časů, když jsem se vracel z podobných akcí. Asi po deseti kilometrech začalo pršet, tak jsem si objednal UBER a za šest minut mě už vezl chlápek ve škodovce domů. Za 97 korun. Dřív bych nebyl tak zpovykanej a doběhl bych to domů celý i v dešti, bylo to už jen 6 kiláků. Když jsem si sahal pro kapesník, probodl jsem si ruku tím cínovým bajonetem.
Honzo! Měj se tam zábavně.