WWWiditelné prase č.04-2026

Setkání v New Yorku
(Díl sedmý - Muzikál a já!)

Dnes nastal den H. To znamená, že bude ve znamení hudby, Ale prvně se musíme nasnídat. A to, jak už tak bývá v našem Brooklynu zvykem, dvanáct vajec, pytel bagelů, celý máslo, opečený brambory, čaj a kafe.

Máslo hlídá Olina, protože umí z nás nejlíp šetřit.

Toto je fejk, nikdo z nás dnes za kulturou nejde naostro. Dopoledne totiž musíme věnovat šopování. Ne teda zrovna všichni, jen Helča a Bibi. Našly si na Google mapách několik hrabáků, vzaly si na to velkou tašku a pak si nás ostatní vedly jako majnstrýmový ovce.

Nejsložitější to má v podzemce Helča. Dostala totiž od hodných lidí na nástupišti letištního vlaku nějakou kartu, která nebyla celá projetá a původní majitelé už odletěli domů. Taková hezká sousedská výpomoc. A Helča od té doby neustále vázne před závorama. Někdy si dokoupí jízdenku, někdy použije mobil a někdy si ji najízdenkuje někdo z nás. Ten systém tady v metru je docela jednoduchej, ne zrovna pro nás levnej, ale je funkční a účinnej. Přiložíš při vstupu do metra mobil, zelený světýlko, závora zaleze, ty prolezeš. Stojí to 2,9 USD. Někdy nás dopravní společnost překvapí a strhne si jen 2,60 nebo dokonce jednou 2,10. Dokud seš v noře, furt ti lístek platí. Na krátký trasy to je drahý, na to aby se chudák bez domova přihřál, to je cenově přjatelnější.

Vede nás Bibi.

Mám pocit, že touhle ulicí jsme už někdy prošli, ale asi se pletu.

Nepředpokládám, že by zrovna v téhle ulici a s takovou výzdobou šlo o ono biblické "prach jsi a v prach se obrátíš", ale spíš to bude něco Davidovsky Bowieovský. Vycházím z jeho písničky Ashes to ashes z roku 1980. Major Tom a rozpad osobnosti nebo hnusnej zbytkáč po drogách. Ale neberte tyhle moje bláboly moc vážně. Třeba to je jen návod pro kuřáky, aby neházeli vajgly na chodník. Což teda stejně zrovna tady na chodníku nikdo nedodržuje.

První bazoš nebyl nic moc, druhej byl ještě zavřenej a otvírají až v 11. To snad přežijeme.

Celá ulice je plná lákadel a strašidel.

Nezachrání to ani růžový knihkupectví s princeznou na výloze. Avšak narozdíl od hadrovýho bazaru má otevřeno. Ripped Bodice je věhlasný knihkupectví, který prodává výhradně tituly červené knihovny.

Nebožák, otevření hrabáku se nedočkal.

Je tu přehnaně moc malinkejch obchůdků, ale otevřeno mívají nejspíš až od odpoledne do hluboké noci. Voní tu tráva.

Pro mě tu je abstraktní ráj.

Autorem tohoto rozmilého murales je, tak trochu v duchu Žluté ponorky od Beatles, Ryan Seslow. Šlo o zakázku pro nějakou společnost, která podniká v oblastí vína a chlastu. Je to dílo z roku 2019.

Když vás lákají takovíhle do obchodu, odoláte?

Ministra zdravotnictví mají úplně příšernýho. Antivaxer a konspirátor velkých rozměrů. Navzdory tomu se můžete nechat proti kovidu naočkovat v kdejaké lékárně. Nevím, kolik stojí jedna dávka, ale pomocí QR kódu si můžete sjednat přesnej čas, jak se vám to hodí. docela praktická věc, která by české expertní podology, Soňu, Zwrytek, Turánka a Kotlára k smrti vyděsila.

Když překmitnete očkování, nevadí, můžete si protáhnout tělo tady v téhle barabizně.

Holky objevily malinkej obchůdek s krásnejma šutrama a vydržely tam všechny tři dost dlouho. A neodešly s prázdnou. Měli tu obsidiány, co vypadaly jako pendrekový bonbony, a zajímavě zbarvený jaspisy. Třeba v Číně, říká se, si jaspisu váží víc než zlata, ale je dost možný, že to jsou jen východní žvásty.

Říkáš "Žvásty?" Abys nedostal po tlamě.

Tahle část Brooklynu mi přijde sympaticky zanedbaná. Což je s ohledem na to, že odpoledne nás čeká Broadway, docela symbolický. Hlavně, že obě místa začínají na B.

Láska mezi trubkama.

V tomhle bazošu měli otevřeno. Mohl jsem si tam koupit kapitánskou uniformu. Kapitánskuju dočku neměli.

Bibi s Helčou vyrazily znovu do toho hadrovýho bazaru, ale nám ostatním se nechtělo, tak jsme se rozdělili a šli jsme si sednout do jedné mikrokavárny na výbornou čokoládu a jakousi buchtu.

Místo kamer si můžete na ochranu objektu najmout sovu. Jednak líp vidí, nepotřebuje WiFi a tenhle model ani nepotřebuje k životu myši.

New York nás nadchl.

Holky nakoupily. Hlavně Bibi, protože myslela na své kamarády herce a herečky a na svoje divadelní projekty. V tom byl prej ten bazar velmi vstřícnej. Některý kousky si v metru vyzkoušel i Honza.

Říkal, že měl jít s holkama, že by si tam taky rád něco koupil, ale už nemáme moc času.

Nevím, jestli si Bibi koupila v tom frcu i použitou rtěnku a vylepšuje si jí mámu.

Kuřátka si prohlíží frcový poklady.

Arciť, již jsme zde. Broadway!

Tohle je zase jinej New York.

Broadway je nejstarší severojižní dopravní tepnou v New Yorku. Původně to byla indiánská stezka zvaná Wickquasgeck. Nizozemci ji později pojmenovali Brede Weg (Široká cesta).

Ulice plná divadel. Ale fakt plná. Prej první muzikál, kterej se na Broadwayi hrál, byl The Black Crook v roce 1866. Trval neskutečnejch pět a půl hodiny. To doufám, že ten náš dnešní nebude.

„Bílá cesta“. Přezdívku „The Great White Way“ získala ulice v roce 1890, protože byla jednou z prvních ulic v USA plně osvětlenou elektrickými žárovkama a zářivejma billboardama.

Jen taková perlička bokem: Nejdéle hraný muzikály jsou na prvním místě "Fantom opery" (přes 13 900 repríz – ukončeno 2023). Druhý místo si odnáší "Chicago" (revival z roku 1996 – stále se hraje) a třetí je "Lví král" (stále se hraje).

Na Broadwayi platí pravidlo 500 sedadel: Aby bylo divadlo oficiálně považováno za „Broadway theatre“, musí mít kapacitu alespoň 500 míst. Divadla s kapacitou 100–499 míst jsou „Off-Broadway“ a ta pod 100 míst „Off-Off-Broadway“.

Říká se o Broadwayi, že tu je asi padesát divadel, jenže to není úplně pravda. Přímo na Broadwayi jsou jen tři. Broadway Theatre, Palace Theatre a Winter Garden Theatre. Ty ostatní divadla najdete v přilehlých ulicích.

My se nezadržitelně blížíme k tomu našemu divadlu. Tady se hodí prozradit, že já osobně nejsem s muzikály kamarád a prakticky se jim vyhýbám, nebo přesněji je ignoruju. Dokonce ani na Kamila Střihavku nebo Bohuša Matuša mě nikdo nedostane. Ale tady jsem udělal velkou výjimku...

Honza nám zajistil lístky na Hadestown. Když jsme někdy v devadesátkách zařídili pro mámu zájezd do New Yorku, což byl její celoživotní sen, tak byla taky na nějakým muzikálu, ale nevím na jakým. Zeptat se na to mámy už nemůžu. Protože bejt v NY a nejít na muzikál je asi společenskej zločin. Broadway a muzikály k sobě patří jako hamburger a Amíci, nebo rudá kšiltovka a Trump. Když jsme dorazili úspěšně do přilehlé ulice do toho našeho divadla, bylo to na poslední chvíli, ale tentokrát za to nemohl Honzík, ale holčičí šopování. Dokonce jsme museli poslední úsek jít docela rychle. No ale před divadlem obrovská skrumáž. Divadlo mělo začínat asi ve dvě a před divadlem tisícovka lidí. Bylo asi tři čtvrtě na dvě. Proč nikoho nepouští dovnitř? Jak to můžou stihnout? Můžou, jsou na to fakt machři. Najednou se fronta téměř rozeběhla. U vchodu nás rozdělovali podle typu lístků a podle zavazadel. Kdo měl jen hubertus, šel prostředníma dveřma, kdo měl batůžek, šel do pravé fronty. VéIPéčka šli levejma dveřma.

Ani jsme se nestihli pořádně nadechnout a rozhlídnout a byli jsme uvnitř divadla. Divadlo Walter Kerr hravě splňuje parametr 500. Vejde se sem 975 diváků. Interiér vypadá přítulně. Divadlo postavili v roce 1921 (původní název Divadlo Ritz) za neuvěřitelnejch 66 dní. Interiér je takovej jakoby italskej, spousta pozlacenejch detailů, červený polstrování (mimochodem, velmi pohodlný sedadla).

V divadle se nefotí. Není to nikde cedulně inzerovaný, ale platí to tak nějak obecně a je dobrý to dodržovat, protože byste mohli být vyvedení. Lístky jsou dost drahý. Raději jsem si schoval foťák do batohu a počkal až na děkovačku, to se naopak fotit nejen může, ale má, aby si to lidi zapamatovali a šířili slávu dál.

Hadestown. Taková stará řecká klasika. Tragická láska Orfea a Eurydiky a takovej podivnej, spíš dost hustej, vztah mezi králem Hádem a Persefónou. No a protože muzikál a protože americkej, tak je tahle pekelná šou zasazená do nějakejch třicátejch let dvacátýho století. Období hospodářské krize. Tam nahoře je bída, hlad a nemoce a krutá zima, zatímco v Hadestownu to klokotá a žije, lidi tu mají práci, prachy, jídlo i chlast, ale za cenu, že se vzdají své svobody a duše.

Orfeus je chudej otrhanej muzikant a snaží se složit píseň, která by vrátila jaro zpátky nahoru a dejme tomu taky nějakou prosperitu. Eurydika je holka se životem v zimě a hladu nespokojená a nechá se zlanařit Hádesem. Tam dole v podsvětí si ale uvědomí, že je jen soukolím v dobře promazaným stroji, což jí přijde jako příliš krutá cena. Ale jak z toho ven?

Jak už to v muzikálech a v pohádkách chodí, Orfeus veme kytaru a jde si Eurydiku zachránit. Svou písničkou okouzlí vládce Háda natolik, že je ochotnej Eurydiku ze svýho pohodlnýho vězení propustit a zrušit smlouvu. Ale protože by to byla nuda nuda šeď, vyřkne ďábelsky jednoduchou podmínku. Zdánlivě jednoduchou, ale znáte manipulátory. Orfeus může odejít jako první z podsvětí, ale nesmí se ohlídnout, aby si ověřil, že Eurydika jde za ním. Je to zákeřná podmínka. Eurydika jde totiž dost potichu a nedupe. No a ten blbec nakonec nevydrží a ohlídne se, jestli jde jeho milá za ním.

Šla, ale porušil podmínku. Hádes si byl naprosto jistej, že ji poruší, a definitivně o Eurydiku přijde. Antická tragédie.

Autorkou libreta, veškeré hudby a textů je Anaïs Mitchell. Folková zpěvačka, která projekt uvedla v roce 2006 ve Vermontu v malým komunitním divadle.

Režisérkou této verze je Rachel Chavkin. Spolu s Mitchell to ladily několik let, než byly obě spokojené. V roce 2019 muzikál získal 8 cen Tony, včetně té za nejlepší muzikál a nejlepší hudbu.

Cesta muzikálu na Broadway trvala 13 let. Mezitím vyšlo v roce 2010 dost slavný „konceptuální album“, kde postavu Háda nazpíval famózním basem legendární Greg Brown.

A teď k muzikálu a mně. Byl jsem nadšenej a úplně unešenej, jak to bylo dobrý představení. Jsem rád, že jsem to zažil. Nic to však nemění na mém odhodlání nejít na Bohuša Matuša nebo Lucku Bílou. Nechám to tak, abych si nedomrvil dojem z Broadwaye.

Vlevo Hádes se svou milenkou Persefonou, uprostřed Eurydika s Orfeem a vpravo nějaké kolečko ze soukolí Hádesova továrního stroje na blahobyt.

Orfeus a Eurydika

Muzika byla takovej dobrej mix folku, jazzu a i maličko gospel.

Muzikál silně rezonuje s tématem klimatickejch změn (Mrcinko-Hranále, zbystřete) – Persefona (bohyně jara) tráví v podsvětí čím dál víc času, což způsobuje, že na zemi mizí roční období.

Taková malá perlička: Stejně jako v mnoha jiných broadwayských divadlech, i ve Walter Kerr Theatre chybí řada I, aby se lístky nepletly s číslem 1.

Divadlo skončilo a stejně rychle, jak se diváci dostali dovnitř, dostali se i ven.

Balkón Walter Kerr Theatre.

Při odchodu z divadla si může člověk koupit nějaké cetky spojené s muzikálem, plakát, placku, CD. Nic nedrhne, všechno jede jak na drátkách.

Při odchodu z divadla jsem si všiml hejna holek, jak se zadrhly v chodbách divadla. Chtěly se potkat s krásným Orfeem. Zamával na ně a slíbil jim, že vyleze za chvilku na balkon. Holky se rozprchly a divadlo zůstalo prázdný.

Fanynky obsadily protější chodník.

Splnil svůj slib.

Po silným zážitku se brouzdáme Broadwayí dál. Čeká nás totiž ještě jeden hudební zážitek!

Tisíc podob Broadwaye.

Vlastně tisíc jedna.

Je tu cvrkot.

Broadway vydělává víc peněz než všechny sportovní týmy v New Yorku dohromady (včetně Yankees, Knicks a Rangers). V rekordních sezónách přinese do kasy města přes 1,5 miliardy dolarů.

Tyhle nepálský náušnice ulovila Helča v tom malým brooklynským "kamenictví".

Bibi jí je závidí, prej si je budou pučovat. Obě jsou blázni do náušnic.

Z kultury nám vyhládlo, Helča ví, kam půjdeme na pizzu.

Make America Great Again.

Semka jdeme na pizzu. Doporučoval ji její kámoš, kterej před nedávnem v NYC byl.

Vybrali jsme si různý pizzy a různý piva. Docela to šlo.

Honza nás pak zavedl do Washington Square Park uprostřed Greenwich Village. Na oblouku jsou dvě sochy Washingtona – jedna jako generál (Válka) a druhá jako prezident (Mír).

Centrální fontána je takovým srdcem parku. Původně byla instalovaná v 19. století, kdy park sloužil především milicionářům. Dnes je hlavním místem pro pouliční umělce a osvěžení v horkejch dnech. Teď tu voda není, tak si tu můžete sedět vevnitř a hulit trávu.
Když už se rozhodnete jít do Washingtonova parku, musíte se smířit s tím, že půjdete po mrtvolách. Předtím, než se toto místo stalo parkem, sloužilo v letech 1797–1825 jako veřejný pohřebiště (tzv. potter's field) pro chudý a oběti epidemie žluté zimnice. Odhaduje se, že pod parkem stále odpočívá přes 20 000 těl.

V severozápadním rohu parku stojí strom starej víc než 300 let. Podle legendy se na něm za revoluce věšeli zrádci a vězni, ačkoliv historický záznamy potvrzujou pouze jednu popravu v této oblasti. Legendy táhnou. Často tu vystupoval Dylan a Joan Baezová. Přežili.

Dnes je park plnej umělců, závisláků, bezdomáčů a někdy i tanečníků salsy. Velkým plusem je, že všechny tyto aktivity jsou zdarma, ať už jde o tanec nebo třeba jógu. Hrajou se tu profi šachy a pořádají festivaly haloweenskejch kostýmů. V roce 1826 tu ale bylo cvičiště pro dobrovolnické milice (Washington Military Parade Ground), což pomohlo k proměně v rezidenční čtvrť pro bohatý rodiny. Furt se tu něco děje.

Kousek od parku jsme objevili krásný papírnictví a neopatrně jsme vstoupili dovnitř. Všichni jsme tím strašně trpěli, protože, je to asi nějaká rodinná genetická úchylka, všichni bez výjimky milujeme papírnictví. Tu vůni, inkousty, plnicí péra, Olina gumy na gumování a pravítka, Já inkousty a obyčejný tužky. Bibi plnící pera, Helča deníčky, Honza taky...
Přestože to bylo velmi náročný, dokázal jsem si nekoupit ani jednu lahvičku japonskýho inkoustu. Ani jedno Yama Budo! Pomohla mi zbabělá výmluva, že by se mi to mohlo v letadle vylít. Ale je to jen trapná výmluva, protože třeba z Jemenu jsem si před dvaceti pěti lety přivezl inkoust z vlastnoručně ulovené sépie. Cestu domů přežil bez vylití. Akorát se pak stalo, že jsem ho doma ztratil a dodneška se někde skrývá.

Ani smrtka s kosou neví, jak vypadá sepiovej inkoust po čtvrtstoletí skrývání.

Nastává poslední dnešní kulturní atrakce. Honza nám sehnal lístky do ikonickýho jazzovýho klubu Village Vanguard. The Village Vanguard je posvátný místo jazzu. Jeden z neznámějších jazzovejch klubů. Vždycky jsem za totáče halucinoval, že se jednou do toho klubu a nebo nějakýho jinýho, třeba Blue Note Jazz Club, kterej je taky tady v Greenwich Village, dostanu a poslechnu si naživo nějakou jazzovou legendu. Já už tenkrát věděl, že to je píčovina, která se mi kvůli zkurvenejm komoušům nikdy nepřihodí. Mýlil jsem se.

Klub byl otevřenej 22. února 1935 Maxem Gordonem. Je to nejstarší nepřetržitě fungující jazzovej klub v New Yorku. Je v podzemí, má velmi netypickej trojúhelníkovej půdorys, prej to má zásadní vliv na výbornou akustiku. Proč ne. Do klubu musíte po patnácti dost strmejch schodech. Tma jak v prdeli. Máme zarezervovanej stolek.

Ravi Coltrane. Syn slavnýho Johna Coltrane. Jak rád přiznává Ravi, ani mu moc nevadí, že je synem takovýho slavnýho saxofonisty a necejtí se být v jeho stínu. Pravdou je, že jeho muzika je na rozdíl od tátovy taková učesanější, ale technicky vymazlená. Jde o precizní jazz. Jeho tata byl velkej jazzovej divočák, kterej rád bořil to, na co si posluchači stihli zvyknout. Ravi hrál snad s každým, kdo něco v jazzu znamená. Jeho máma je harfenistka a moc se mi líbí jejich společná deska Translinear Light, která je k poslechu na Spotify. Zkuste si ji.

V manuálu klubu je jednoznačně napsáno a striktně se dodržuje - ZÁKAZ FOCENÍ. Přísný zákazy se v Americe, jak jsem si nepozorně stihl všimnout, nevyžadujou, jen takové zdvořilostní verze. Ale je docela možný, že se doba prudce mění a striktních zákazů, příkazů a nařízení bude v dnešní době čím dál víc. Smůla.

Navzdory zákazu focení jsou na stěnách klubu spousty zajímavejch fotek. Ale to je jinej příběh.

V temným v koutě je hezkej bar. O obsluhu se starají mladí pikolíci a fungujou vzorně. Dokonce tu mají kabátníka, kterej si přijde k vašemu stolu a vaše svršky odnese pryč. Bez lístku, bez čísýlka, bez placení. Na konci koncertu vám to zase sám přinese v okamžiku, když zjistí, že už máte zaplaceno. Bez front a s jakousi nonšalantní samozřejmostí. Aby ne, za ty prachy za vstupenku.

Ve Vanguard jsou zvykem tři koncerty po sobě, to je pro vystupujícího dost záhul. Proto bejvá málo přídavků. Vanguard mi maličko svou atmosférou připomíná Jazzdock v Praze.

Poslední foto s posledními tóny saxofonu. Ravi hraje na tenorovej, sopránovej i sopraninovej saxofon. A bydlí v Brooklynu jako my. Ještě jedna perlička nakonec. Každý pondělí (už od roku 1966!) zde vystupuje Vanguard Jazz Orchestra (původně Thad Jones–Mel Lewis Orchestra). Je to prý jedna z nejlepších bigbandových tradic na světě.