Kavkazské
Ho. 1
Ho. 1
(aneb kavkazské novosti číslo jedna)
|
Kamarádi.... nazdar
Tak jsem se na nějaký čas pracovně usídlil na Kavkaze, respektive v Čečensku, blíže tedy v Ingušsku, konkrétně vlastně v jeho metropolitní vsi Nazraň. Ingušsko bývalo za SSSR s Čečenskem spojeno v jednu autonomní oblast. Teď už to tak není, jelikož Čečencům se do federace s Ruskem nechtělo, kdežto Ingušům jo. Také z toho důvodu je na půl cesty mezi Nazraní a Grozným ultra-block-post-check-point Kavkaz, kde každý projíždějící musí vystoupit, vytáhnout doklady, nechat se prolustrovat a zaplatit úplatek.
Nazraň by bylo takové obyčejné městečko s pěkným výhledem na hory, kdyby tu nebyla údajně největší koncentrace uprchlíků na světě. V posledních dvou dekádách sem ze západu mířili etnický Ingušové vyháněný z Osetie a z východu desetitisíce Čečenců a všichni tady zkejsli. No, oficiálně jsou uprchlický tábory zavřený a všichni tedy nuceni k návratu domů, ale když se není kam vrátit, lidé tu zůstávají a na černo obsazují opuštěné kravíny, tovární haly atd. a vytvářejí tzv. kompaktniky. Je to tady vlastně squaterský ráj! Jen černorudé vlajky odporu nikde nevlají. Tedy, část naší práce se týká těchto kompaktniků, kde provozujeme školy, psychocentra a mobilní ordinaci, která jako Sputnik krouží po táborech.
Co se ještě týče Ingušska, je tu hlavní stan Člověka v bědě nebo-li chlápka v průseru, jak vylezlo z několikanásobnýho rusko-anglicko-českýho překladu. Je to centrální kancelář, kam chodí místní podávat hlášení o práci a kde taky bydlíme. Ještě jedna kancelář je v Grozným. Mise tady funguje od roku 2000, ale tenhle barák máme asi rok a půl. Člověk by si tu připadal jako na chalupě na horách. Výhled na hory, úhledná patrová budova, dřevěný podlahy a obložení, společná kuchyně, psi, kočky, papoušci a beran (dlouho se tu chudák neohřál, byl zaříznut na šašlik). Dojem akorát kazí třímetrová zeď a ochranka s kalašnikovama. V přízemí pracuje pět expatů a čtyři lokálci. V patře se bydlí. Taky máme kuchařku, kterou systematickým nátlakem nutíme vařit "zdravý" jídla, což znamená cokoli kromě mletýho masa. Teď je ale situace taková, že v pátek začal Ramadán (místně Uraza), který, ač bezvěrci, držíme s místními, snad ze zvědavosti, snad ze solidarity. Akorát se pětkrát denně nemodlíme, jenom od úsvitu do soumraku nepijeme a nejíme. Nebohá Vita, pes, musí být jako nečisté zvíře pořád zavřená aby neznehodnocovala čistotu půstu. Muslim psa, či pes muslima se v této době nesmí dotknout a to je pro přítulnou Vitu nepřekonatelná překážka.
Většina naší práce se odehrává v Čečně a v Grozným, kde máme iks místních zaměstnanců a kam se tak jednou týdně dojíždí. Probíhá tam několik projektů, distribuce potravin, opravy škol a nemocnic, provoz ženského centra, psychocenter a dílny pro invalidy. Já mám na krku rekonstrukce škol, kterých je letos sedm, distribuci střešního materiálu (letos 750 střech) a tzv. Projekty s rychlým účinkem, což v praxi znamená, že jeden den se něco vymyslí, napíše se projekt, do týdne se to schválí a za 14 dní se to udělá (např. vyklízení bordelu z ulic).
A jak to vypadá v Grozným? No, hrozně. Během těch dvou válek bylo zničeno či poškozeno 95% budov, z toho ty na exponovaných místech (prezidentský palace, nádraží) byly srovnány se zemí. Takže práce je tu dost. Charakteristickým rysem Groznýho je v létě spousta prachu, v zimě spousta bláta. Návštěvníci Grozného tvrdí, že z města čiší jakási pozitivní energie... no, nejsem ezoterik, tak to nepoznám, ale žádná deprese z toho nečiší, nikde nikdo nenaříká, každý přežívá, jak se dá… hodně lidí je závislých na humanitární pomoci…Rusko pro ně dělá velice málo. Drobný obchod bují, babky na ulicích prodávají v zavařovacích lahvích benzín a na požádání vám ho nalijí do nádrže. Lidi ho dělají doma, prý to není tak těžký, pod Grozným je spousta ropy a z rozstřílený rafinerie snad taky něco zbylo.
Bezpečnostní situace je taková, že nesmíme ani na krok bez ochranky, v Čečně nesmíme zůstávat přes noc, na křižovatkách zakopaný obrněný transportery, blockposty, silnice každý ráno prohledávaj vojáci s minohledačkama, v odlehlých vesnicích jsou pravidelný “začistky“ na bojeviky, neboli partyzány, v noci je občas slyšet střelba a bombardování.
Jinak se máme dobře, šašlik, vodka a sauna jsou příjemným zpestřením... občas se lítá do Moskvy nebo jezdí do Vladikavkazu, kde nejsou tak přísný podmínky.
No, už budu končit, zase se ozvu.... mějte se OK... zkusím k písmu přilepit pár fotek. Čus Hon.
text: Honza Faltus, podzim 2004 |
|
OMÁNSKÝ DENÍK 5 Staré dobré časy
„Mohu Vám udělat rodinný portrét ?“ ptám se nesměle naparáděné rodinky v jinak prázdné pevnosti Jabrin, která jakoby vypadla ze školní hodiny historie. Ani nevím v jaké jsem se to ptala řeči, ale určitě to nebyla arabština. Pán v tradičním oděvu pochopil, byl nabídkou potěšen, že tento , pro ně památný moment, v kterém si rodinka vyšla na výlet do hradu, se dá zvěčnit. Pyšně vezme synka do náruče, ženě dá najevo, ať zmizí za dveře a mně přikývne, že scéna je nachystaná. A já cvak, a portrét mladé ománské rodiny je na světě.
Pro ty, co neví o co jde, připomínám, je prosinec 2003 a my jsme na poznávací cestě vnitrozemím Sultanátu Omán. Portrétuji na právě zrestaurovaném hradě Jabrin Fort . Je to jeden z asi 500 hradů či pevností, které se na území Ománu nachází a je podle knížek prý nejkrásnější . Tentokrát nebudu ani tak vykecávat, jenom Vám řeknu, ať se podíváte na dokument, sami okusíte tu z vizuálna vyzařující pohodu a tradice. A jenom malé upozornění: nejsou zde k vidění téměř žádní západní turisti, jenom místní občané jsou hosty těchto impresivních hradů a pevností. Jabrin Fort leží asi 50 km od starého hlavního města Ománu, Nizwy. Byl postaven v polovině 17. století a přes zjevná opevnění byl navržen jako luxusní palác. První vládce, Bil´arab bin Sultan, měl v oblibě vědce , umělce a z nich zvláště básníky.
Na prohlídce památek Ománu je úžasné hlavně to, že se můžete téměř sami procházet v těchto historických místech . Jen občas se mihnou ostatní návštěvníci v dáli a jelikož jsou to všichni místní obyvatelé tradičně oblečení, klidní, nehlučící, slušní, ohleduplní tak máte dojem , že jste se ocitli v jiném století a dokonce po chvíli začnete myslet ( ne mluvit, bohužel ) arabsky, tak Vás ta atmosféra dostane. Zapomenete že jsou jiná úžasná historická místa na světě, kde turisti místo , aby prožili genia loci, a nechali se unášet představami doby a místa, tak čumí na praporek jejich průvodkyně, jenom proboha, aby jim nezmizela v davech jiných průvodkyň s jinýma praporkama a neujel jim autobus.
Na cestě zpět do Nizwy zastavujeme ve starém městě Bahla, které bylo vyhlášeno památkou Unesco a je právě v totální rekonstrukci. Pyšní se 12 km dlouhou obrannou zdí. Město proslulo magií. Když už nemůžeme zavítat do hradu , tak si zde dáme procházku místním palmovým hájem , je to velké osvěžení, čáry máry jsou cítit ve vzduchu..
Zpět v Nizwě zajdeme na místní trh a v klidu se necháme unést náladou konce dne, kdy slunce vrhá poslední zlaté paprsky na prostranství před hradbami města na muže v bílých a světle modrých dlouhých košilích, na nastrojené děti a polozahalené chiméry žen ( jsou v menšině ). A ten mír starého bazaru, bez křiku a řvu odumírá a sladký hvězdný večer přebírá štafetu a arabský srpeček měsíčku se houpe na obloze a dívky v nejkrásnějším věku na nás koukají uhrančivýma očima , i úsměv zachytíme, a chlapci dělají lotroviny a soutěží v grimasách před stativem s fotoaparátem tušíce, že doba portrétování již pominula.
A nám se k smrti nechce se rozloučit s tímto okouzlujícím místem a jet do našeho luxusního hotelu kousek od města v poušti. Tam se totiž chuť starého dobrého světa promění v realitu, jsme opravdu v 21. století ano a internet je vedle recepce, recepční mluví perfektně anglicky a mobilní telefony tu fungují a velký osvětlený bazén má teplotu vody tak akorát na příjemné zaplavání. Není to zas tak hrozný návrat. Jak říkávala před 35 lety naše třídní učitelka na gymnasiu, je to lepší , než někde v Číně na haluzi. Dobrou noc.
Jana Vaňourkova |
|
|
wwwiditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš
