Vrátím se k fenoménu rozepnutý zip. Myslel jsem si, že pro letošek je se zimou ámen, ale zase trošku přituhlo. Minulý týden, to jsem měl službu u maminky, dokonce ještě přituhlo velmi nápadně a někteří v mém okolí ihned začali s rýmou. V neděli jsem odjížděl na autobusové nádraží a v Brně mají takovou dopraváckou emháďáckou vychytávku, že když máte celoroční šalinkartu, můžete si o víkendu na tu šalinkartu vzít s sebou jednoho cestujícího zadarmo. Naše kamarádka Zdenička takovou tramvajenku má, tak si přijela s psíkem na kafíčko a pak jsme spolu šli na tu šalinu.

Zima ještě trochu šaškuje, ale má to spočtené.

Netušil jsem, jaké nebezpečí na mě za těch pár minut chůze číhá. Sestra Dana našla v pozůstalosti po své tchyni miliony kilogramů vlny. Co s tím? Dana ví, že Olina poslední dobou u televize plete fusky, neustále párá staré svetry a plete a plete. Proto byla po krátké úvaze vybraná, že bude vlny dědicem ona. A protože jezdívám do Brna velmi pravidelně, budu asi nositelem nové vlny. Není to nic příjemnýho, do Brna jedu se splasklým batohem a zpátky s naducaným a k tomu igelitky. Taky naducané. Tašky jsou lehounké, ale objem vzbuzuje obdivné pohledy nad stárnoucím Samsonem.

Pašerákem vlny z Brna do Prahy budu asi tak tři roky, než se mi podaří všecku tu vlnu přemístit.

Všude doma je vlna. A to jsem pašoval teprve poprve.

A jak tak spolu na poslední chvíli jdeme na tramvaj, řekne najednou Zdenička: "Duši, zapni si tu mikinu, dyť ti musí být zima. "Ale není. Není mi zima," odpovídám a přiznám se, že jsem trošku překvapenej, známe se Zdenou tak sto roků a musí přece vědět, že chodím nalehko, tak teď v březnu, kdy za chvilku začne jaro a kytky už pučí, tak přece nějakej zip... Ale Zdena už pokračovala, že ať nedělám, ať se zapnu, že mi prostě zima být musí, že duje severák studenej jak sviňa. Zdena měla naducanou péřovou bundu, šálu a kulicha. Taky rukavice. Myslel jsem si, že tím to skončilo. Ale Zdena pokračovala, že chápe, že se nechci zapínat, když mám ruce plné tašek a že by mi sama ten zip zapnula, kdyby nevedla na vodítku pejska. S díky jsem odmítl a pokusil se Zdeně vysvětlit, že si nezapínám mikinu letos ani při mínus osmnácti. A to dokonce i Olina chtěla, abych se zapnul.

No, neposlechl jsem a kosa mi nijaká zvláštní nebyla. Mezi náma, ono to je docela příjemné, když ten chlad cítíte na prsou, že mezi studeným olíznutím a kůží je jen triko. Mám pocit, že by mi nevadilo chodit ani v těch kraťasech, ale jistě by mi vadilo neustále odpovídat na ten blbej dotaz, jestli mi není zima. Kdyby mi byla zima, tak se přece oblíknu. Už kvůli tomu přes zimu nosím dlouhé gaťe a v sandálkách chodím jen kolem baráku a tak. Zdena pokračovala v hodnocení situace, oznámila mi vědoucně, že mi stejně je zima, že už jen tak machruju, protože mi řekla, abych se zapnul a pak to přišlo. Zdena mi najednou prozradila, že trpím moderní civilizační chorobou, kdy nerozeznávám zimu, kdy nepoznám, že je mi zima, a že to je hrozně nebezpečná nemoc a že z toho budu nemocnej. Pochopil jsem z toho, že z týhle nemoce můžu i onemocnět.

Před mnoha lety jsem pracoval pro jeden výzkumák v běchovickém areálu.
Tyto propriety přežily i svobodu a demokracii.

Budeme-li volit slibovače blahobytu a tří dnů nemocenské, jsme voli.
Ale protože je svoboda, můžeme být i voly.

To mě pobavilo. Zdena pokračovala, že to je syndrom poslední doby, že třebas mladý holky chodí v zimě s odhaleným pupíkem a bez čepice a pak jsou nemocný. Řekl jsem, že to je spíš módou než syndromem a že si příroda pomůže tím, že pupík obalí špekem. Zdena samozřejmě oponovala, a mně došlo, že spousta holek má špeky kolem pupíku, a chodí v zimě nabalené jako pumpy. Šmíruju je, když jezdívám vlakem. Pravda, některé fakt mají holej pupek a holý záda.

Prasárny v křoví u výzkumného areálu. Všimněte si prosím, že jsou také neoblečeni.

Ale těžko jim můžu něco říkat já, kterej si nezapíná zip na mikině. Takže jsem nemocnej, není mi zima. Snažím se z toho nějak dostat, a proto říkám Zdeně, že ale stejně jako mi nebejvá v zimě zima, nebejvá mi v horku horko. Že jsem to zkoušel všude možně, i v Africe, ale Zdena mi suverénně oponovala. Prej jsem ještě nemocnější, protože už ani horko nepoznám. A byl jsem namydlenej. Chatrně jsem namítl, že za mýho mlada se tomu říkalo otužilost. Zdena se tomu zasmála, že tenkrát nebyla věda tak vyvinutá.

Zimomřivé peříčko.

Studený odchov.

Mezitím nám ujela tramvaj, přijela druhá a já, nemocný a zmrzlý na kost, jsem jel na Zdeninu tramvajenku až na Maliňák a pak žlutým busíkem domů. Ani v přetopeném autobuse jsem si zip nezapnul, jsem přece nemocný, tak mě to snad omlouvá.
Dá se to léčit? Jsou na to nějaké prášky? Nemůžu si koupit něco volně prodejného? Nějaký potravinový doplněk? Když už si můžete koupit na klouby, bolavý záda, na prostatu a na únik moči a na prdění, proč není něco na rozepnuté zipy? Třeba zimostrázovej kořenšen.

A nezapnu si zip, ani kdyby teplota klesla na -20°C. Schválně.

A ještě jeden postřeh z výzkumu zimomřivostí. Lidé, kteří se choulí do sebe nebo zastrkujou halvu mezi ramena, protože je zrovna pod nulou, se na mou odepnutou mikinu dívají nevraživě. Lidi, kteří jdou normálně a nechoulí se, si mě ani trochu nevšimnou. Jo, a neboj se, Zdeni, nejseš v tom sama, kdo mě stále upozorňuje na to, že jsem odhalený a bez čepice, a ptá se, jestli mi není zima.
Víte vy vůbec, jak moc se těším na prvního dubna, jak si oblíknu kraťásky a sandálky a budu je nositi až do konce října? I v létě v Austrálii, čili v zimě. To mi připomnělo, že si musím jít koupit nějaké ty kraťasy, protože z těch minulých se mi koncem října vyklubala ven prdel.

Jé, já se už tak těším na kraťásky a sandálky.