Tour de Zavadil 2010

(Australian Open & Closed, čili klozet)

Letos poprvé se podařilo páníčkovi propasírovat ten slavné velocipédové závod až k protinožcům. Bylo to sice drahé a riskantní rozhodnutí, protože u protinožců se nedají dodržet všecka povinná, a hlavně důležitá a užitečná pravidla. Největší obavy měl páníček z pravidla „Vzhůru dolů, těžkó hlavó napřed“, to se hezky řekne, ale když jsem hlavou dolů? Tak si to už v letadle zkoušel a představoval, jak si bude muset přilepit kolo k prdeli, aby z něho nespadl k obloze, no co vám mám povídat, byly to napínavé představy. Až mi z toho ten 16500 kilometrů dlouhý let rychle uběhl. Tedy přesněji uletěl.

Důkladně nakrmit havěť a vyrazit.

Ostrý start je od garáže Pelican View.

První křížovatka.

Vjíždíme do parku.

Udavač strécovského tempa v zastoupení.

Traťové komisař.

Zvířátka a My

Naše první etapa se uskutečnila v předstihu před ofiko etapou v Česku, ale rozhodli jsme se, že skutečné datum konání utajíme a nikdo se to nedozví. Prostě nikdy a nikomu neprozradíme, že se ta první etapa jela den před páníčkovými narozeninami, 14 dní před tím, než vyrazili na stejný závod v Česku ostatní stréci a tetiny.

Skupinový portrét pelotonistů - 5. místo.

Vyvážený stav.

Udavač zmizel v buši.

Za velkou louží.

Všichni jsem se na to důkladně připravili. Kol nebylo tolik jako účastníků, ale to jsme přičetli klasické strécovské situaci. Je určitě lepší, když je závodníků víc než velocipédů. A víte proč? No protože kdyby bylo víc kol, kdo by ta kola etapami popoponášel? Je sice pravda, že by se dalo vzít jen tolik kol, kolik potřebujete, ale pak by to nebyla strécovská situace.

Svačinková mikinka.

Opička z piva.

Opička a pivo z řas.

Kam zas šel?

Ostrý start byl splněn beze zbytku, každý si hned u garáže sám zavelel “včil” a vyrazili jsme. Naše etapa mířila skrz Evans Head na naučnou aboridžinskou stezku. Rafinovaně jsme si ji prošli již dřív a bude o ní jedno samostatné číslo, ale nyní to vypadalo tak, že tohle by se dalo jet na kole … no a nakonec to dopadlo tak, že jsme dojeli jen na začátek té stezky, kde jsme si dali občerstvovací zastávku na mostě přes přílivovou řeku.

Traťové komisař - hlídač jablek.

Bea s Borisem v mangrovníku.

Vzdálenosti, které jsme ten den ujeli, jsme se rozhodli uvádět v nestandardních mírách, a to z toho důvodu, aby čísla ohromila. Uvádět ujeté vzdálenosti v kilometrech by bylo asi trapné. Dumali jsme nad lokty nebo sáhy a nabízely se i palce, ale nakonec zvítězili yardové. S Jardama je sranda, někteří malí Yardové jsou tak zajímaví, že než si čtenáři přepočtou Jardy na kilometry, přestane je to bavit a raději si budou myslet, že jsme toho ujeli hodně.

Závod se odehrával převážně v pěkné stromové aleji plné kalužin a páníček, jinak též tiskové mluvka řiditelky závodu, která toho času závodí v jiné cizí zemi, se jal vňoučátka zasvěcovat do tajů závodu.

Jen nezapomenout držet se vlevo.

Chvílemi je cesta víc než neprostupná.

Tiskové mluvka zjistil, že jediný, kdo je ochoten poslouchat trošku historie a trošku pravidel TdZ, je rozkošná vňučička Bea. Jela si vesele vedle páníčka a poslouchala jeho kecy. A poslouchala pozorně, protože neustále kladla doplňující otázky. Bea je vděčný posluchač, ale běda, jestli je příběh nekompatibilní, pak vám to svejma dotazama hodně osladí, ale zdá se, že jsem prošel jejím testem kompatibility s hvězdičkou. Vysvětlil jsem jí předůležitou funkci Udavače strécovského tempa a ona sama navrhla, že to v tom našem závodě může být jen Borýsek. Vysvětlil jsem jí, že doopravdickým udavačem je stréc Vlastík Spotz, kterej to řídí tam shora a jen předává mávnutím strécovské paže kompetence. A tady dole zespoda v Austrálii určil Bordu. A když jsem vyprávěl o tom, co má na starosti všecko Traťové komisař, sama navrhla, že by to mohl být Bojáček. A tak se také stalo.

Přiznám se vám všem, že nejsložitější jsem to měl, než se mi podařilo vysvětlit té mé vňučičí princezně, jak to je v tom závodě s umístěním v cíli. Tady v Austrálii je každou chvíli nějaká závodní aktivita, která má vítěze i poražené, ale i tady, jako v celém ostatním světě, se používá trapné hodnocení podle zavedených pravidel, první je ten, kdo dojede do cíle první, a poslední ten, kdo dojede poslední. Podle Bey by tedy první byl dycky Spotz, neboli tu v Austrálii Boris, a poslední bude Komisař, čili Bobík. Ale co když Bobík předjede Borise? No to se přece nestane, to pravidla zapovídají. Nakonec se smířila se strécovským světem a připustila, že první je stréc Ruda Zavadil, ale pak jí bylo divné, že to druhé místo se neuvádí, to vám byl oříšek. Třetí místo vzala s klidem, 4. neudělované ji zase trošku přinasralo a u pátého pochopila, že už teď, v půlce závodu, je to její pěkné páté místo jisté, i kdyby trakaře padaly. Je to chytrá holka - celej dědeček. Nejvíc se jí líbila pasáž o strécovské hymně a obrovské síle a kánonu, ale protože si to neuměla ve skutečnosti moc představit, tak jsme jí s Olinou a Helčou na jedné zastávce na asi sedmnáctistém šedesátém druhém jardu zazpívali strécovskou hymnu. Moc se jí to líbilo a říkala mi, že to bylo docela hezký. Na 2000. jardovi jsme to zapíchli na mostě před vstupem na naučnou stezku a na mostě vybalili vestu s jablky a oříšky v karamelu a taky skotské pivo z řas a občerstvili se. Bea s udavačem zatím vybudovali v mangrovníku svoje nové dočasné hnízdo a pak jsme jeli zas zpátky. Na jardy se nám to docela podařilo, bylo jich hodně. 3282. Nebo spíš 3281. Kdyby vám jardové nevyhovovali, tak to bylo 9843 stop a nebo 38750 dlaní.

Ti, kdo si dali tu práci a přepočetli si Jardy na kilometry, musí být trošku zklamaní, že se do tak slavnýho závodu pokoušíme propašovat tak krátké trasy, ale promiňte mi tu drzost, o tom víte prd. Ale zdá-li se vám to i po přepočtu přece jenom málo, připočtěte si k tomu ještě 16 500 km od Česka, kde se normálně většina závodů TdZ odehrává. Po první etapě TdZ koupil Milan v bazárku v Ballině docela slušné trekové kolo za 70 baků, tak jsem si vyseknul ještě jednu etapu sólo.

Tohohle klokana jsem nesejmul. Ani on mě.

Na značky!

Problém byl, že jsem si musel najednou v této etapě se všemi funkcemi a rolemi pomoct tak nějak sám, což je znát i na fotkách, protože se zatím, ač jsem tak „zázračně“ šikovný, neumím vyfotit za jízdy. No fakt, je to tak. Většinou jsem jen pohodil jako udavač kolo, jako člen pelotonu si zkontroloval kompozice a pak schválil každej obrázek toho zaprášenýho Rouše a vyfotil to jako traťové komisař.

Bílej písek je horor.

Stopy českého inženýra v bílém australském písku.

Jel jsem z Evans Head do Broadwater. Broadwater je celkem nudná ves, je tam větší cukrovar, samozřejmě z vlnitýho plechu nejen střecha, ale i boky. Když mi před pár dny na ksichtě přistála první černá saze o velikosti dámského kapesníčku, vzpomněl jsme si, jak sklízí třtinu v Africe, jak obklíčí pole a to suché listí polijou petrolejem a zapálí a ono to shoří a pak se sklízí jen ty ohořelé tyčky plné sladké šťávy. Neudělal jsem si ani jeden obrázek a jel jsem do Národního parku Broadwater National Park a tam jsem si vyzkoušel pár odboček.

Některé byly milé, jiné za pár set metrů neprostupné až běda a některé byly přímo adrenalinové. Například ta bílá. Jel jsem po silnici zrovna docela svižně, když tu náhle se mi před očima objevila bílá stezka, odvážně jsem na ni zahnul. To bílé byl ale hluboký písek. Kolo mi ujelo pod prdelí, ale to znám z náledí a z českého bláta. Pustil jsem řídítka a nechal kolo, ať si jede, a já sám jsem důstojně běžel pár metrů po svejch. Pak jsme se zas potkali. Zkoušel jsem to přeprat, ale bohužel jednostopé kolo na tohle pískové trdliště není. Bílá stezka byla nejnáročnější, ale nejvíc voněla. Vzdal jsem to a dojel zpátky uřícený na rovnou pevnou silnici. Po pár minutách dojíždím k prudkému kopci, prý tam nahoře je pěknej dřevěnej domeček. Peru to do kopce, docela mě to baví, není to taková pruda jak bílej sníh, ale to ještě netuším, že tohohle bílýho písku budu mít ještě dost a dost.

Hezkej domeček na kopci.

Asi nějakej umělec.

Je tu totiž taková velikánská duna písku, na ní stojí vlastně ten baráček, ale ta duna na sobě má i nějaký křoviny a trávu, je to neuvěřitelné, co si tu vegetace v Austrálii dovoluje. Nádherné výhledy. Chvíli se kochám a pak to sfrčím dolů. Pokusím se projet bílou dunou, ale každou chvíli musím slézt z kola. Poslední sešup na pláž je parádní, hrnu s sebou hromady bílýho písku, ale protože je to hodně prudké, sjedu to v pohodě. A najednou další kontrast, z bílého měkkého písku sněhu podobnému jsem najednou na černé pemzové skále. Je drsná a drhne, nechtěl bych na tom kameni upadnout a udělat si silniční pemzový lišej. Jakmile je pórovitej kámen mokrej, je to svině klouzavá a člověk musí být furt ve střehu. Jedu pár kilometrů, když tu náhle narážím na flašku uprostřed pláže, prvně kolem ní kroužím a ohledávám. Ale v lahvi nenajdu žádný vzkaz od Toma Hankse, tak jedu dál. Mám hlad, ale to neva, vzal jsem si s sebou nůž, tak bych si mohl dát pomeranč. Jenže ten nůž mi je k prdu, pomeranč jsem si zapomněl doma. Hlad mi nijak nevadí, od té doby, co si pravidelně dávám při úplňku jeden až tři dny hladovky, se s hladem umím docela kamarádit a jede se mi dobře. Jedu po pláži, je zrovna velký odliv, takže je té pláže odhaleno hodně. Když si vyberete správné místečko, je písek tvrdý jako polní cesta. A úplně rovný. Sem tam se to poplete a začnete se bořit, na souvislosti jsem nepřišel. Nikdo vás nevaruje, žádnej maják nebo srocení ptactva nebeskýho. Tu náhle mi pod koly zaskřípou mušle, je jich tu moc. Říká se jim pipi. Třeba jsou jedlý, říkám si hladově a lhostejně. Zastavím, pár jich rozloupnu a hodím rackům, ani jeden se nekácí mrtev k zemi. Otevřu si jednu taky a sežeru. Je to trochu hnusnější než vystydlej sopel, jen je to míň slané.

A zase ty inženýrské stopy.

Po dalších kilometrech si uvědomím, že jsem široko daleko neviděl živáčka. Zastavím, zahodím kolo i oblečení a nahatej se jdu ponořit do roztěkanýho moře. Pak chvíli běhám sem a tam po pláži, naštěstí tu nikdo není, takže nepohoršuju. Pinďa se mi pohupuje mezi nohama a já si uvědomuju, že je to ten největší požitek pocitu svobody. Jet kolem po pláži po tvrdém písku při odlivu a radostí řvát. Tak to trošku zkusím, nic se neděje, ale pocit se znásobil. Jedu dál, do moře se vlévá zrzavá sladkovodní řeka. Projedu jí na kole, v nejhlubším místě mám vodu po lýtka a obě kola mi statečně hrnou vodu do kraťásků. V nedáli se mi objevuje molo a kopec Evans Head. Má krásná svobodná etapa končí.

Poslední hustej sešup.

S překvapením zjišťuju, že mě bolí vnitřní svaly na stehnech. Vzpomínám si na debatu o tom, jak se pozná dobré sedlo. Tvrdil jsem drze, jako bych byl nějaký odborník, že dobré sedlo se pozná podle toho, že po 30 kilometrech vás přestane bolet prdel a vnitřní strana stehen, zatímco na blbém sedle vás prvních 30 kiláků prdel nebolí. Je jasné, že jsem ujel víc než 30 kiláčků a sedlo je blbé. Pro místní turistiku a pojíždění je to ale kolo parádní, a nekupte to za ty prachy!

V hejnu pipin.

V té flašce nebyl žádnej vzkaz od T.H.

Studenej sopel.

A zase ty stopy.

Doma si na google maps odměřím ujetou vzdálenost. Je to přesně 39370 jardů a prdel mě tedy bolí správně. I má teorie o sedlech je správně. Kromě tohoto malého hendikepu musím jen poznamenat důležitý poznatek. Zde v Austrálii vanou tzv. Smart Winds neboli chytré větry. To je taková speciální verze větrů, velmi oblíbená a vyhledávaná mezi zdejšími cyklisty. Když vyjedete na trasu, vítr vás oskenuje, vyhodnotí vlastní vestavěnou procesorovou jednotkou a zvolí opačný směr vašeho šlapání. Má to velké výhody zde v tropických a subtropických pásmech. Příjemně vám ovívá tvář a komplikuje jízdu vpřed. Vesele vám vnáší drobné prašivo do očí a do tlamy. Až dojedete do půlky etapy a pomaličku změníte směr, vítr vyhodnotí nové vektory a změní směr vanu. A tak i po cestě zpět si nemůžete na neovívání stěžovat. Zatím je vývoj těchto větrů tak trošku v plenkách a neumí reagovat rychle, když se na pláži rychle otočíte do protisměru, pár set metrů to nefunguje, pak se to spraví. Zkusil jsem si to. Ale jen jednou, takže je to taky v plenkách.

bazar

Redakční novinky

3.1. 2010
Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k posrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik.

29.11.2009
Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009.

20.11.2009
V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého štěpána, které mi poslali již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko.

5.1.2009
A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno?

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Ateliér Josefa Sudka
Jaromír Funke - abstraktní kompozice (1927 - 1929) (do 29. 8. 2010)

Galerie fotografie Louvre
Josef Sudek (do 5. 9. 2010)
Dvanáctá výstava fotografií z cyklu výstav prezentující sbírku fotografií PPF.

Baselitz Chodovská tvrz
VÁCLAV MACH-KOLÁČNÝ - Jablko pro Evu (do 5. 9. 2010)
V. Mach-Koláčný se prezentuje v oblasti malby, kresby, kombinované techniky, počítačové grafiky a částečně fotografie a fotografiky. V jeho obrazech se zřetelně snoubí jeho „moravská duše“ s „moravským koloritem“. Osobitým stylem ztvárňuje svět pocitů, iluzorních invencí a barevných fantazií, zvláště v oblasti figurální tvorby, ale i krajiny.

Galerie Nostress
Joseph Morris - Foreign Lands (do 30. 8. 2010)
FLUX je soubor černobílých fotografií amerického umělce Josepha Morrise dokumentují pomíjivou povahu vnímání a evokují otázku, zda jsou zachycením reálného místa nebo ztvárněním snů.

Langhans galerie Praha
EGO / portrét x fotografie (do 29. 8. 2010)
Michal Adamovský, Jan Bigas + Štěpán Pech, Patrik Borecký, Vladimír Boudník, Radeq Brousil, Adam Holý, Václav Jirásek, Šymon Kliman, Richard Loskot + Karel Prát, Český člověk (Ivan Lutterer + Jan Malý + Jiří Poláček), Willi Najvar + Zbyněk Baladrán, Jano Pavlík, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Robert Portel, Johana Pošová, Rudo Prekop, Lukáš Prokůpek, Petra Steinerová, Václav Stratil, Adéla Svobodová, Jiří Thýn, Dušan Tománek, Aleksandra Vajd + Hynek Alt, Zein, Václav Zykmund

VERNON PROJEKT
Patricie Talacko + Alexandr Puškin ALTER EGO (do 27. 8. 2010)
Lze snad říci: Jste bytost, jste člověk, ale nejste umělecké dílo.
Umělecké duo Puškin/Talacko Vám nabízí Alter Ego. Přiřazujeme Vám předmět, Vaše Alter Ego. Jak vnímáte vlastní Ego, Vaší existenci a podobu, kterou se prezentujete? Co si myslíte, že jste?

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Světoznámý spisovatel Haruki Murakami (např. Norské dřevo) běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem a nakonec, jak jinak, běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům.

Jazzová skupina Airborne vydala novou desku nazvanou New Horizons. Je to jejich sedmá deska u Tilt Records. Skupinu tvoří Thomas Borino (piano), jeho bratr Greg Borino (kytara) a Thomas Sansone (saxofon, flétna). Všichni tři tvoří také vokální doprovod svých skladeb. Deska zve posluchače na pohodový a klidný let, přičemž jednotlivé skladby upoutají jeho zájem. Velice schopní muzikanti tak naplňují nadějí na lepší svět, ve kterém jsou zcela nové horizonty.

„Zjistila jsem, že mám větší trpělivost s ostatními než sama se sebou a že jim taky víc než sobě dovedu na všem odkrývat ty lepší stránky. Jsem prostě taková. Škrtátko, o které se zapalují ostatní. Ale mně to vyhovuje. A radši budu prvotřídní škrtátko než druhořadá sirka.“ (Haruki Murakami: Norské dřevo)
Kina:
20.8. – Aero – Precious (režie: Lee Daniels, USA, 2009, 110 min. Drama) (Plnoštíhlá a neatraktivní černošská dívka dospívá pod krutým vlivem matky. Neobvyklá událost ve škole konečně přitáhne pozornost k její situaci a Precious se ihned chopí příležitosti nabízené studijním programem pro problémové dívky.) (20:30)
22.8. – Aero – Seriózní muž (režie: Ethan Coen, Joel Coen, USA/VB/Fr., 2009, 106 min. Komedie) ( V rádiu hraje Jefferson Airplane, píše se rok 1967 a Larry Gopnik, profesor fyziky na klidné univerzitě na Středozápadu se právě dozvěděl, že ho jeho žena Judith opouští. Zamilovala se do jednoho z jeho okázalejších známých, Sye Ablemana, který na ni působí rozhodněji než nesmělý Larry. V bytě s nimi bydlí jeho věčně nezaměstnaný bratr Arthur, Larryho syn Danny je neustále v potížích a dcera Sarah krade Larrymu peníze z peněženky a spoří na plastickou operaci. Anonym se ho snaží připravit o místo, jeden ze studentů ho uplácí a současně vydírá, a sousedka odvedle ho mučí tím, že se opaluje nahá. Zoufalý Larry se vydá s prosbou o pomoc za třemi různými rabíny, aby mu pomohli vypořádat se s jeho problémy a stát se lepším člověkem. Seriózním mužem.) (20:45)
16.-18.8. – Evald – Miloš Forman: Co tě nezabije (režie: Miloš Šmídmajer, ČR, 2009, 100 min. Dokument) (Miloš Forman tentokrát jinak. Miloš Šmídmajer odhalil některá intimní zákoutí Formanova života, která se stala inspirací pro jeho filmovou tvorbu a s neobyčejnou hloubkou a v nečekaných souvislostech zazněla v jeho filmech.) (21:00)
19.-22.8 – Evald - Užívej si co to jde (režie: Woody Allen, USA/Fr., 2009, 92 min. Komedie) (Výstřední Newyorčan Boris Yellnikoff odkládá život vyšší společenské třídy k ledu, aby mohl přetvořit svou existenci do bohémštější podoby. Na své cestě se střetává s mladou jižankou Melody, která jeho životem docela zamíchá...) (17:00)
18.8. – Oko – Mamas & Papas (režie: Alice Nellis, ČR, 2010, 90 min. Drama) (Příběh filmu tvoří mozaika osudů několika manželských či partnerských dvojic, které v určitém zlomovém bodě života řeší otázky chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného rodičovství.) (20:30)
Filmové festivaly:
do 31.8. – Žižkovské filmové léto, Praha, Aero (info: http://www.kinoaero.cz/cz/cykly-festivaly/129/Zizkovske-filmove-leto/187/2010/)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
16.8. – Agharta – Jakub Urban Quintet (21:00)
18.8. – Agharta – Jiří Hála (21:00)
19.8. – Agharta – Martin Brunner Trio (21:00)
21.-22.8. – Agharta Gang feat. Štěpán Markovič (21:00)
16.8. – Blues sklep – Originální Pražský synkopický orchestr (21:00)
17.8. – Blues sklep – Final Vision (21:00)
18.8. – Blues sklep – Slov Fingers (21:00)
19.8. – Blues sklep – Jack Cannon Blues Band (21:00)
21.8. – Blues sklep – Tony Viktoria Group (21:00)
16.8. – Jazz Dock – Poetic Filharmony (22:00)
17.8. – Jazz Dock – Points (22:00)
18.8. – Jazz Dock – Jimmy Bozeman & The Lazy Pigs (19:00)
18.8. – Jazz Dock – Muff (22:00)
20.8. – Jazz Dock – Performing Tomatoes (22:00)
21.8. – Jazz klub Ungelt – Marcel Flemr Band (21:15)
22.8. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:15)
18.8. – Jazzboat – Vesná Cáceres Q (20:30)
19.8. – Jazzboat – Vít Švec Trio (20:30)
20.8. – Jazzboat – Adam Tvrdý Crossover (20:30)
22.8. – Jazzboat – Svatobor Macák Quartet (20:30)
17.8. – Malostranská Beseda – Zuzana Míková Quintet (21:00)
18.8. – Reduta – Vít Švec Trio (21:30)
19.9. – Reduta – Balzar Robert Trio (21:00)
19.8. – Stará Pekárna, Brno – Trunk Show (20:00)
20.8. – Stará Pekárna, Brno – Nuck Chorris Gang (20:00)
17.8. – U malého Glena – Roman Pokorný & Swing Time (21:30)
18.8. – U malého Glena – Rene Trossman Band (21:30)
20.8. – U malého Glena – Libor Šmoldas Quartet (21:30)
Kluby - cizina:
„Ta nejbláznivější věc, jakou můžete udělat, je nehrát vůbec. Jen poslouchat.“ (Lennie Tristano)
17.-20.8. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Akiko Yano Trio feat. Will Lee & Chris Parker (19:00, 21:30)
17.-22.8. – Blue Note New York, USA – Hiromi Uehara (20:00, 22:30)
20.8. – Twins Jazz, Washington, USA – Paul Carr (21:00, 23:00)
16.-18.8. - Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Terry Callier (20:00)
Hudební festivaly:
do 21.8. – Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského 2010, Jaroměřice nad Rokytnou, Telč, Dalešice (info: http://www.arskoncert.cz/)
21.8. – Stará Pekárna Open Air 2010, Brněnská přehrada, Kozí Horka (info: http://www.starapekarna.cz/)
Tanec a experimentální divadlo:
„Ten, kdo neumí tančit, řekne, že dvorek je kamenitý.“ (africké přísloví)
17.8. – Indonéské velvyslanectví – Oslava dne nezávislosti Indonéské republiky (Sundánské tance, představení divadla wayang golek + proslulý outkář Wawan Gunawan, výstava abstraktních batikovaných látek návrhářky Tetet Cahyati, výstava fotografií Raye Bachtiara, dokumentární filmy.) (Vstup zdarma.) (18:00-22:00)
19.8. – Divadlo Archa, hostuje Lucía Guardino – A mi Aire (Jedna z nejmladších a zároveň nejvyhledávanějších flamenkových hvězd – Lucía Guarnido. Tanečnici bude doprovázet trojice virtuosů: zpěváci Mati Gómez a Juan Ángel společně s kytaristou Luisem Marianem.) (20:00)
Taneční a multižánrové festivaly:
17.7.-21.8. – Ibérica 2010 – Festival španělské kultury, Praha, Brno, Boskovice (info: http://www.iberica.cz/)
18.-31.8. – Letní Letná, Praha – VII. mezinárodní festival nového cirkusu a divadla (info: http://www.letniletna.cz/)
tip: 18.8. – Letenský park, účinkuje Burn Out Punks – Gasoline-Drenched Punk Circus (Punkový cirkus prosáklý benzínem. Přední performeři ze Skandinávie a jejich strhující mix fire show tance, pohybu, brutální komedie, akrobacie a klaunství, která nenechá nikoho chladným. Diváci se smějí šílenému humoru, obdivují propracované choreografie a totální ztrátu zdravého rozumu.) (Vstup zdarma.) (21:00)
Divadla:
„Žijeme v době přerodu, změn sociálních a společenských, ba i morálních, vidíme jak mizí náboženství, rozpadá se rodina. Je tedy potřeba, aby lidi něco sbližovalo, seskupovalo. (...) Je nutné udělat všechno, aby divadlo žilo dál. (...) Může být provokující, někdy i trochu zlé a třeba i ztřeštěné, ale hlavně – musí být upřímné a opravdové.“ (Robert Thomas)
17.8. – Divadlo Bez zábradlí, hostuje Agentura Harlekýn – Robert Thomas: Turecká kavárna (režie: Pavel Háša) (Tři komické skoro detektivky – Ustrašený svědek, Pes a kočka a Zlatý pan ministr.) (19:00)
18.8. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Každý rok ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Osudové setkání dvou lidí. On ženatý, ona vdaná. Brilantní komedie, ve které je víc než lechtivá zápletka a rozverné situace. Rozpětí pětadvaceti let, v němž se mění chování, oblečení i názory protagonistů, tvoří kalendář událostí a nálad, které zmítaly v rozmezí 1951 až 1975 americkou společností.) (19:00)
16.-17.8. – Divadlo V Celetné, hostuje Městské divadlo Mladá Boleslav – William Shakespeare: Romeo a Julie (režie: Jakub Špalek) (Nesmrtelný příběh velké lásky veronských milenců.) (19:30)
20.-21.8. – Divadlo V Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – Vladislav Vančura: Rozmarné léto (režie: Jakub Špalek) (Lampy, kouzelný klobouk a strmý provaz... Jak je to krásné, býti kadeřavým!) (19:30)
Divadelní festivaly:
do 4.9. – Shakespearovské slavnosti 2010, Praha, Brno, Ostrava, Olšany + Slovensko (info: http://www.shakespeare.cz/cz/o-slavnostech/1/)

No takto tetino

No takto tetino,
situácia mojej euroosoby je takého druhu, že sa čudujem, že vôbec píšem,lebo ma postihol jeden zo smrteľných hriechov - lenivosť! No takto tetino a strécu (ak nemá tiež ten syndróm ako ja), a vidíš, už aj modzog vypína,lebo práve vypla mikrovlnka a posteľ mám na vzdialenosť 146 cm. Zostavujem nové ONÉ, ktoré bude delové, ale práve preto to tak dlho trvá, lebo chcem všetkých prispievateľov "prasáka" tromfnúť. Bude to niečo na štýl p.g. Hrabala, ale ja ku glosám bežných ľudí nebudem pridávať žiadnu fabuľu. A stréc ať už pomalu chladí domácí pívo, ať to do léta stihne,já tentokrát určite přijedu asi i s vnučkou! Keď tak pozerám predchádzajúcu vetu, chybu tam nevidím, aj keď aj čeština od čias, keď som ju bežne používal, sa vyvíjala.
Jedným pozdravom z rangu "Dobrý deň" z budúceho ONÉ sa rozlúčim :
DLHO ŽITE!

p.s.
Ďaľšie odhaľovanie zo skvostného budúceho diela ONÉ je spoplatnené podľa zákona 11.paragraf.5 článok 10,zbierky zákona 568, uverejnený v Novom čase,Čase a Nadčase, schválenom v Slov. parlamente dňa 10.1.2010 jednomyseľne, všetkými Ficoposlancami, a to výške, ktoré určia tabuľky vykonávajúceho predpisu, vydaného najneskôr v marci (březnu) 2020! Odhad legislatívnych expertov je 5€ za vetu. A nerobte si z toho srandu! To je vážne!
Čafte!

Na koncertě v Kostelci u Kyjova
se mně nejvíc líbily malé stařenky v krojích. Mají i v osmdesáti krásné držení těla, protože nosit takový kroj, to je úřad. Důležitou součástí jsou suknice, kterých je tolik, že dámy nemůžou mít ruce podél těla a proto je všechny nosí složené v pase. Tady se nedá říct, že by člověk nevěděl, kam s rukama. Díky jedné krásné stařence jsem se taky dozvěděla, že v takovém kroji se nedá ani normálně sedět, jinak by se celá paráda porušila.

Pod nápisem „A když si zazpívám“ proběhl celý koncert i s průvodním slovem, v sále bylo plno, přestože ve vedlejším sklípku probíhala degustace vín. Je vidět, že Vaška Horáka tady mají lidi rádi a váží si ho. Zpíval s ním kostelecký sbor, tančili mlaďoši – tuším, že z vedlejší vesnice a hráli muzikanti z Brolnu pod vedením primáše Franty Černého.

Bylo to celé doopravdy, všichni zpívali a hráli jako o život, přestože je čekal večer ještě ten stejný koncert, ale o pár kilometrů dál - na Národopisném festivalu moravského Dolňácka v Miloticích. Jeli jsme tam autobusem, zpěváci si vezli vínečko a měli pěknou náladu.

Na prostranství mezi vinnými sklípky byly lavice, tentokrát už nezvučil Pivox, ale stréc Rajchman z Bojanovic. Bylo po pořádném lijáku, ale lidí přišlo tolik, že zaplnili skoro všechna místa k sezení. Uměli si to užít.

Koncert byl opět parádní, vůbec jsme se nenudili, obzvlášť když zpíval sólo třináctiletý vnuk Vaška Horáka Martin Vašulka. Málokdy je slyšet tak křišťálově čistý hlas, k tomu se ten člověk chová na jevišti líp, jako někteří profíci – je přirozenej, usmívá se na lidi, no k sežrání.

Celou dobu visela okolo Milotic mračna, postupně temně šedá až černá a když koncert skončil, začalo pršet – režie by nevymyslela nic lepšího. Asi to tam nahoře řídil strýc Radek Zapletal. Hudbu k celému CD aranžoval, asistoval při natáčení a když Jirka dokončil mixy, ještě všechno několikrát pečlivě kontroloval a opravoval drobnosti. A pak umřel, určitě s čistým svědomím. Však taky všichni hráli a zpívali na jeho počest.

Když pak o půlnoci v Kyjově ve sklípku u Horáků přišli zahrát vnuci dědečkovi Vaškovi k narozeninám, to byl nářez! Kromě mladšího Martina hrál a zpíval jeho šestnáctiletý brácha, kontroval asi stejně starý kamarád a zpívaly dvě holky, zřejmě ještě mladší.

Pánové z Brolnu neodolali, vzali nástroje a šli hrát taky, ale mlaďoši jim stačili, všechno znali a všichni zpívali mocně a s chutí.

Možná proto jsou lidi na Slovácku nějací „zdravější“– umí ze sebe mocně vyzpívat všechny stresy a smutky, vůbec to není špatnej recept. A nic to nestojí.

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš