prase č. 16/2013

Je tu třetí díl nekonečnýho kecání a chození kolem horký opery. Ale v tom dnešním čísle se už doopravdy budeme dotýkat té slavné barabizny. Soutěž na operační domeček byly vyhlášená už v roce 1956. Byl osloven celý svět a požadavky nebyla nijak složitý. Velkej sál by měl pojmout 3000 diváků, malej asi 1200. Přišlo asi 233 návrhů z 23 zemí. Mezi mnoha věhlasnými jmény kupodivu vyhrál celkem v té době neznámý dánský architekt Jørn Utzon. Původní rozpočet 7 milionů australskejch baků samozřejmě nebyl dodrženej. A byl mnohonásobně překročenej. Myslím, že se tvrdí, že celkově se stavby vyšplhala až na 110 milionů. A časovej harmonogram nebyl dodrženej. A je potřebný prozradit, že hlavním hrdinou všech těch průtahů byl premiér Novýho jižního Walesu, kterej prostě si na Dána zasedl a tak si lezli na nervy a prudili se, až to architekt odpískal a uraženě se vrátil zpátky do Dánska. Premiér pak už jen nařídil, ať ten divnej barák dodělají nějak místní architekti a a klidně ať nedodržujou původní návrh, hlavně ale ať už je to dodělaný. Místní architekti a vědci, fyzikové a technologové se ale snažili co nejvíc držet se původního návrhu. Myslím, že se na tom podílel v posledních fázích i syn toho dánskýho autora. Smutným faktem tak zůstává, že už se Utzon do Austrálie nikdy nepodíval a svůj barák nikdy hotovej neviděl a ani si na něho nešáhnul, což třeba já jo. Složitost baráku vedla k velkým problémům nejen při samotné stavbě, ale ani vnitřek se nedařilo řešit normálně, přece jen to je složitej prostor. Srandovní je, že ani akustika sálů není nic moc a muselo se hodně experimentovat, aby to nebyl úplnej akustickej propadák. Při stavbě samotné bylo použito několik zbrusu novejch technologií. Třeba veliký skleněný plochy by byly nebezpečný a poprvé bylo použitý lepený sklo, který se pak začalo používat i v automobilovým průmyslu. Dnes je netříštivý sklo naprostou samozřejmostí. Taky spousty novejch lepidel a tmelů se na téhle nové budově ozkoušelo a použilo. Velmi zajímavým prvkem byl předepjatý beton a taky epoxydový tmely a lepidla. Klasickejma metodama by se asi celej barák sesypal. Nejsem stavař, takže tomu nijak nerozumím a asi bych plácal kraviny. Zatím toho víc neprozradím a nechám promlouvat obrázky .

První zblízka dojmy jsou zcela fantastický.

Jdeme po schodech nahoru, už se nemůžu dočkat, až si na ten barák sáhnu vlastníma rukama.

Vypadá to impozantně.

Místo pro operu bylo vybrané skvěle. Je na molu v Jacksonově zálivu. Místo je poměrně náročný, protože barák stojí na vodě, asi dvacet metrů do hloubky se vinou všelijaký trubky, je tam topení a klimatizace a další podpůrný systémy. Kupodivu prý dodneška nejsou ty části pod mořem nijak zkorodované a stále fungujou správně.

Stavba zahájena v roce 1954 a dokončena byla až v roce 1973. Do roku 1966 se na stavbě podílel i autor, ale pak ho vyštípali. Slavnostního otevření budovy se zúčastnila sama královna Alžběta II. 20. října 1973.

Opera Sydney House je první budova, která byla zapsaná do seznamu UNESCO ještě za života autora.

Tenhle chlápek, premiér NSW, se velmi zapříčinil o to, aby vyhnal autora projektu a od nedodělané stavby pro nepřekonatelné potíže musel utýct. Premiér pak požádal australský architekty a technology, aby to nějak dodělali. Barák byl drahej a dodělával se poměrně dlouho. Přesto je to fakt výjimečnej barák.

Barák je postavenej z eliptickejch paraboloidů. Betonu jak nasráno, musel být předpjatej, jinak by se to celý zhroutilo. Je taky docela možný, že by se to Utzunovi ani nepodařilo dodělat a že je dobře, že se urazil a odjel zpátky do Dánska. Protože i ti dosazení 4 australští architekti s realizací měli obrovský problémy a dokonce se do realizace museli zapojit i vědci s počítačema. Určitě to byla hodně komplikovaná stavba.

Budova pokrejvá plochu asi 2,2 hektary. Nejvyšší paraboloidy jsou přes 57 metrů vysoké.

A toho betonu kolik bylo spotřebováno. Třeba jen střecha ze všech těch skořepin váží přes 160 tisíc tun.

Největším překvápkem pro mě ale bylo, když jsem se na to díval zblízka, tak to bylo skoro stejně blbý, jako když jsme si stavěli tady u nás panelák a obkládali kabřincem. Normálně zblízka je to sprostej a škaredej beton a na něm je nalepeno epoxydem množství prachsprostejch kachliček ze Švédska. Ty kachličky nejsou zas tak vobyčejný, mají docela zajímavý vlastnosti, protože se všelijak blýskají a reagujou na dopadající světlo. Takže to nikdy není úplně stejný.

Někdy se tu pořádají různá světelná lejzrová šou a na operu se promítají všelijaký aboridžinský struktury. A barák si nechá všecko líbit. Je to fakt moc hezkej barák.

Nejen exteriéry, ale i interiéry jsou zajímavé a hodně komplikované. Vnitřek Opery skrývá dva sály. Do jednoho se vejde 2700 diváků, do druhýho jen 1550. Celkem tu je 5 sálů, kde se odehrávají koncerty a divadla. Barák prej skrývá neuvěřitelných 1000 místností, 3 hospody, 6 barů, 60 šaten, a 6 knihoven a několik výstavních prostor. Celkově se do baráku vejde najednou přes 5 tisíc diváků.

Skleněnejch oken tu je asi 6500 metrů čtverečních, všecko netříštivá skla.

Těch dlaždiček je prý přes milion.

Jedna z hospod.

Někdy je srandovní sledovat, jak se lidi dohadujou, co jim ten barák připomíná. Když o něm byl v televizi pořad, jakási diskutující autorům vynadala, že si mají přečíst něco o historii budovy a neříkat takový hovadiny, že to připomíná labuť, když to připomíná lasturu.

Od Opery je pěkný výhled i na hnízdo skleněných mrakodrapů. Celé tohle místo je kouzelné až oči přechází.

Vzdálený pohled na mrakodrapy připomíná, že opakování je matkou moudrosti. Dlaždičky na střeše opery a okna mrakodrapů jsou si něčím přece jen podobné.

V některých materiálech se o sydneyské opeře hovoří jako o kosmické gotice.

A aby těch superlativ nebylo už dost, tak v Opeře jsou snad největší mechanické varhany světa. mají přes 10500 píšťal. Na varhany bylo skrz sklo kupodivu vidět, ale fotky byla blbá, tak jsem to asi ani nevyfotil.

A prý je vevnitř i nádherná opona. Budova má největší divadelní opony na světě. Jsou z vlny a byly utkány ve Francii podle návrhu Australana Augusta Coburna v Aubussonově stylu. Coburne nazval svůj návrh "Opona Slunce a Měsíce", protože tu zpracoval sluneční a měsíční motivy. Každá část opony má plochu 93 čtverečních metrů.

Zblízka je ten beton fakt hnusnej stejně jako nějaká přehradní zeď.

Vzali jsme si s sebou trička Tour de Zavadil, abychom zde absolvovali jednu virtuální etapu toho slavnýho závodu, ale o tom jsme už psali v některé z předchozích vydání.

I hajzly v tom baráku jsou zajímavý. Ale to je už otřepaný téma. Jak jinak, než že to tam nesmrdělo a bylo to tam čistý.

Vevnitř není problém cítit se opuštěně.

Jacksonův záliv.

Naproti se prsí zajímavej most. Harbor bridge. Tam se taky chystáme.

Tady je vidět kousek těch varhan.

Takže naše milá Opero, teď na tebe pár hodin kašleme a jdeme se podívat ještě někam jinam.

No a příště se vydáme přes přístaviště, které se jmenuje podle jednoho místního Aboridžince Bannelong Point. Odtud vyjíždí každou půl hodinku loď do některé ze sydneyských čtvrtí. Ty lodě tu jezdí stejně jako autobusy, prostě to patří do MHD. Třeba zrovna do Manly je to lepší lodí, než třeba i autem, protože lodí tam jste za pár minut, autem to může bejt přes padesát kiláků.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.