Nevím kde začít a bojím se, že bych mohl něco důležitýho zapomenout. Třeba tím, že minulej týden maminka ani nechtěla jíst ani mi neprozradila nic surreálného, něco co my pobavilo mou po nereálnu vyprahlou dušičku. Rozloučili jsme se, maminka s otevřenejma očima hlasitě usnula a já utíkal na autobus do Prahy. Prvním neúspěchem bylo, že jsem dorazil dost včas, abych se pokoušel jet o autobus dřív. Byl však plně obsazený a tak jsem musel čekat na ten svůj.

Poslední letošní sněhový běžení bylo ve znamení hladu, ale naservírovaný chléb jsem odmítl a nechal ho na chodníku.

A ten můj zase přijel podstatně dřív, než měl, takže na předchozí vláček domů to nebylo a já musel opět čekat dýl, než normálně.

Čtyři sněhuplné vany.

Běhání ve sněhu je docela dřina a bolí z toho nohy.

Pak zase onemocněla Olina a děsně kašlala a bylo jí nedobře. Válela se v posteli a potila chorobou, hlasitě kašlala a bylo mi jí líto. Koupila si v předstihu lístek na vlak za maminkou, ale pak zjistila, že když je jako nemocná a na neschopence, tak za maminkou nemůže. Vona by tam ani nedolezla podle toho jak vypadala. No a protože je to holka spořivá a moc o věcech přemejšlí, tak ji napadlo, že by jako bylo hezký, kdybych zajel do Prahy na Masaryčku a ten lístek vrátil, každá koruna dobrá, řekla učitelka angličtiny. Takže mi na některý odpoledne, a já nevěděl zatím na který, připravila zábavu. Práce jsem měl dost a dost, takže mi to stále nevycházelo, až ve čtvrtek jsem se od své milované práce, kdy furt sedím jen u toho počítača, (jak s oblibou říkávala moje sestra v dobách, kdy sama ještě počítač nevlastnila a vyhrožovala mejm klukům, že budou z toho počítača hrbatí a nemocní, ale to už taky dávno není pravda, má svůj počítač, surfuje si po netu, a sedí u toho počítača, až z ní bude hrbatá důchodkyně, jenže já jí to říct nemůžu, protože se bojím) odtrhl a jel do Prahy vrátit ten lístek. Uf, to bylo ale souvětí pitomé, snad jsem tam nic důležitýho nezapomněl.

Do schránky mi hodil někdo udičku, že jsem jedinej na světě, kdo tohle vyhrál, no prostě super, ale já blbec jsem se na to vyprdl a tak i nadále zůstávám chudý.

Cibule.

Kytky se probouzí ze zimního spánku. Olina se už těší, jak je bude na zahradě popostrkovávat a opečovávat.

Po dobu nemoci upletla Olina několik párů ponožek. Tyhle jsou pro Milana.

My jsme taková divná rodina, Sem tam si koupíme jedno flaškový pivo na večer. Olina si pije tu svou půlku půllitra u televize a já u počítače. A pomaličku, záludně a plíživě se nám v kuchyni tvoří veliká závěj prázdnejch flašek. Jednou za čas je pak všecky nastrkáme do vozilky (Olinina nákupní taška na kolečkách) a vrátíme je v interšpáru najednou. Olina je ale nemocná, tak jsem se rozhodl, že ten odpolední čtvrtek věnuju domácím užitečným pracem a než pojedu vrátil lístek na vlak, tak vrátím ještě ty flašky. V chytrým telefonu jsem si našel správná navazující spojení. V baťohu mi o sebe křesaly flašky a v ruce další taška s flaškama. Při běhu na autobus jsem zvonil jak kráva ze Slovenskýho rudohoří, známí, které jsem potkával se na mě dívali s despektem a malým dětem zakrývali uši, aby se nestali na mladý kolena pivaři. Těch flašek nebylo víc než 15 a trvala nám ta sbírka nejmíň dva měsíce. Vystupuju u interšpáru, jdu přímo, žádný zdržovačky, k díře ve zdi, kam se vrací flašky. Kolem stroje to lepí a vidím i nějaké ty střípky, v levé šikovnější ruce držím pasivně baťoh a tašku pravou strkám první flašku do stroje a beru druhou. Stroj knikne, sežere flašku a najednou ji vyflusne zpátky. Bráníková flaška vylítne ze zdi a zaútočí. Nejsem žádná máčka, zahazuju tu flašku, co držím v ruce a chytám tu vylítlou z díry. Druhá flaška padá na zem, první chytnu, druhá se nerozbije, jen nakřápne. Rachot. Do prdele, co je? Beru tu nakřápnutou a strkám ji do díry, situace se opakuje, teprve pak si všimnu, že vracecí korýtko je plné střepů. Až třetí flaška je milostivě přijatá. Postupně se snažím nakrmit díru, stačí flašku správně natočit a je přijatá.

Potvor máme doma fakt hodně. Tuhle dvojičku jsem si pojmenoval pracovně Láska za časů cholery.

Svícen.

Těch mých 15 flašek jsem tam nasypal asi na 52 pokusů. Dostanu stvrzenku. Drahocený čas se rozplynul a já musím běžet na vlak. Jenže u pokladny se vytvoří fronta asi 4 zákazníků. Paní prodavačce se nedaří a stejně jako já jsem zápasil s dírou ve zdi, ona zápasí nejprve s krabicí s cigaretama, pak s online terminálem na sportku, ten pán vyhrál 99 korun a stroj ho odmítá odměnit. Paní prodavačka do stroje mírně drcne. Terminál se umoudří a vyflusne sázenku, čas nemilosrdně odtepává. Usmívám se jako jelito, protože jde o hovno. Další zákaznice nemůže donutit čtečku karet aby přijala kreditku. Paní prodavačka bere kartu a rukou se ji snaží očistit, pak o umělohmotný svetr. Představuju si, jak se nebohé údaje na magnetické části karty hroutí pod náporem tisíců slabých elektrostatických voltů. Kupodivu ani po vyčištění kartu čtečka nebere. Paní platí tisícovkou. Ani další zákazník nemůže platit kartou, ani po spršce jiskřiček z růžovýho svetru se nevzpamatuje a platí taky tisícovkou. Přede mnou už je jen starý děda, který si koupil obrovskej flák masa, tři čokolády a bonboniéru v akci. Můj vlak se nemilosrdně blíží. Starý pán se ptá na slevu, pak se rozhodne, že ta bonboniéra je moc málo zlevněná a jde ji vrátit. Paní mu nabízí, že ji může nechat u pokladny, ale stařík neslyší a jde ji vrátit někam do regálu. Ztratil se všem z dohledu a v tom přichází nový pokladní, naštěstí si ho všimnu jako první a jako lasička se prosmýknu mezi zábranami, jsem první, dávám mu lísteček, nasraně oznámí: „To je všechno?“ „Ano.“ Vysází mi v jednokorunách na pultík 48 korun. Zdá se, že ho seru. Zatímco sází, vypočítám si, že flašek bylo 16. Vlak už asi nestihnu, pomyslím si vesele. Smetám dlaní 48 korunek se slovy: „To je všechno?“ „Ano,“ odsekne. Vybíhám z přívětivýho hypermarkýtku. Nechrastím flaškama, chrastím drobnejma a běžím na vlak. Běžím docela rychle a baví mě to. Jenže na nástupiště jsem se dostal až když bylo vidět jen zadní červený světýlka mýho vlaku. Říkám si, že to je dobře, a běžím na další zastávku. Tam v klidu počkám na vláček za půl hodinky a jedu vrátit Olinin lístek.

Olina je velký systematik a všecko si preventivně píše na papírek. Papírky, které pro své vzkazy používá jsou z pytlíkových čajů. Je tak důsledná a spořivá, že vyšumělé vzkazy nevyhazuje, ale někde si je ukládá a pak je znova používá, taková kartotéka univerzálních vzkazů. Jednak, aby ušetřila za tuhu a je jí líto i papírků a námahy s vytvořením master-papírku. Tahle papírková aplikace prý funguje spolehlivě. Kdyby byl tento vzkaz určený mně, přeložil bych si ho tak, že jde o rychlou nadýmavou svačinu. Olina však tvrdí, že je to jen obecná upomínka na svačinu bez přívlastků, a že ji nemá zapomenout v lednici. S espumisanem a miráží to nesouvisí. Prý.

Olininy pokojové obludy.

Kočička hlídá Olině vincentku. Začínám mít vážné podezření, že Olina je nebezpečný horder.

Paní pokladní se na mě usměje, když pozdravím. Podávám jí lístek: „Prosím, chci vrátit lístek.“
Paní se zatváří naprosto zděšeně, takovýho dementa asi ještě neviděla: „My nevracíme.“
„Co nevracíte?“
„Peníze za koupený lístky.“
„To je novinka, vždyť i autobusy a letiště a kdekdo vrací jízdný, když je lístek včas stornovanej.“
„Ale my ne.“
„To jste teda firma.“
„Já za to nemůžu, to dráhy.“
„Ale říkáte -my ne- proto Vám říkám, že jste teda firma.“
Baba se načuří a sekne: „Ano, vezmu Vám ho, ale za poplatek sto korun, berete?“
Směju se té situaci. Přemýšlím, jestli na to nemám skočit, taková příležitost se nabízí tak jednou maximálně třikrát za život, zaplatím kilo a dostanu zpět 29 korun. Beru si lístek zpět a pobaveně odcházím. Kdybych vracel 30 flašek, mohl jsem zaplatit storno poplatek v jednokorunách a získat zpět papírovou dvacetidevítikorunu a zbavil bych se obtížných drobných. Ale takhle na to kašlu.
U Vietnamce jsem koupil pár mandarinek a zaplatím drobnejma. Taky se ksichtil, když jsem platil jednokorunama.

V Olininým pokoji je těch plyšovejch potvor docela hodně.

Olina dostala na kašel nějako drogu. Kodein nebo Kodinal, to už si nepamatuju. Ale je v tom jakási návykovka a jak z toho byla sjetá a mimo, tak se rozhodla, že svýmu irskýmu medvídkovi uplete další svetřík. Méďa už má víc oblečení než já. Ale bude-li ho Olina stále převlíkat, brzo mu upadnou ruce. Ten kodein užívaly svýho času i brněnské krasobruslařky, aby udejchaly své 4minutové volné jízdy, protože jejich kondička byla vepsí. Ten malinkej prášek jim dodal zbytek kyslíku na dojetí a ještě se stihly usmívat do kamer.

Naše výstava fotek v předsíni.

Poslední velbloudi sněhu, jaro je tu. Doufám.

V pátek ráno mi má banka oznámila, že přihlašovací certifikát vyprší za pár dní a že si ho můžu onlajnově nechat prodloužit. Toho certifikáta. No a protože furt sedím u toho počítača, tak se považuju za znalého a protřelého profíka. Při prodlužování se náhle zamrazí prohlížeč chrome, akce neproběhne správně. Při dalším přihlášení už musím jinudy pod dehonestujícím návodem pro lamy. Ani to mi však nepomohlo, protože po vygenerování novýho certifikátu už se do své banky nenabourám. Je to v prdeli. Ponížen tím, že žádnej expert nejsem, telefonuju na helplinku důvěry, prohryzávám se příkazy: „Zmáčkněte jedničku, zmáčkněte dvojku, zamáčkněte slzu...“ Hodná a bystrá slečna mi radí, co mám udělat, potvrzuje, že u nich je všecko OK, jen asi zadávám blbý heslo, ani se jí nesnažím říkat, že ne, že heslo je dobrý. Prý si to heslo mám zkusit napsat ve wordu, abych ho viděl, protože když ho zadávám v té jejich aplikaci, tak vidím jen puntíky. Dobrá rada nad zlato. Pak poradí i to užitečné, když neuspějete, musíte si jít osobně do banky zařídit nový certifikát.

Když jsem chodil za Olinou do pokoje, plnit různé příkazy a přání nemocné učitelky, všiml jsem si, kolik má všelijakejch šátků. Jsem na to asi blbej, a nedovedu si představit, že by je dokázala všechny unosit. I když na druhé straně připouštím, že jsem k tomu šílenýmu stádu šátků přispěl měrou nemalou, když jsem jí je vozil z daleké ciziny, aby měla radost.

Rokytka dovede být kromě vůně hoven i poetickou říčkou.

Tento strom ještě před deseti lety, kdy jsem tu jel naposled na kole, stál a vypadal zdravě.

A tenhle plot tu taky tenkrát nebyl.

Tak jo, neuspěl jsem, buď se mi certifikát nahrál blbě, nebo mi některý písmenko má už polomrtvá klávesnice nevygenerovala. Zkusil jsem jen tak ze sportu pár variací, kombinací i permutací. Neúspěšně. Jsem hovno hacker, ani svoje heslo neprolomím. Vzpoura aplikací pokračuje. Asi budu muset do banky. Měl bych bejt zpruzelej, ale já se už těším, jak poběžím na vlak a z vlaku, mám nové minimalistické botky na běhání a chce se mi v nich běžet, aby už nebyly nové. Ještěže se ty aplikace bouří. Vybíhám na vlak. V bance je milá slečna a voní, utírám si zpocený čelo, asi si myslí, že jsem podvodník a proto se potím. Ale podle občanky mi uvěří. Tedy spíš zjistí, že mám novou občanku, což je překvápko, teda není, ale kam všude by člověk měl hlásit všelijaký změny, že ten život mezi aplikacemi je fakt složitej a já ho celej správně nezvládám.

Běhat Prahou je zajímavé.

Aplikace zábradlí předstírá, že je hajzlpapírem.

Aplikace zvonek je taky v prdeli.

Když jsem vylezl z banky s příslibem novýho certifikátu (SMS s přístupem mi prý přišlo na mobila, ještě se mi mohl zhroutit mobil, napadá mě vesele. Venku je krásně a na nohách mám nové botičky. Poběžím domů na vlak kašlu. Chytrej telefon s ukrutně chytrou aplikací OSMAND+ mi najde pěšo-běhací trasu. Domů to je tak 12 kilometrů. Aplikace je tak přesná, až jsem šokovaný, skoro bych mohl běže poslepu. Dokonce i o novém mostku přes Rokytku ví. Naposledy jsem tudy jel na kole asi před 10 lety. Takovej mostek tu nebyl a i spousta novejch baráků. Cestu mi aplikace vybrala krásnou. Sem tam jsem se jejímu diktátu vzepřel a běžel jinudy, znuděně mi oznámila, že přepočítává a nenechala se vyhodit z pohody. Krásná trasa. Když tu jsem si vzpomněl, že Olina, která je závislá na medu, když je nemocná, že určitě potřebuje další med, Běžel jsem tedy oklikou a u Číňana koupil dvě flašky zlevněnýho medu a malej čínskej zvoneček k MDŽ. Má chytrá aplikace v chytrým telefonu mi sděluje, že mi právě ujel autobus domů, tak běžím dál. V parku však průzorem mezi stromy vidím, přijíždějící autobus. Chytrá aplikace neumí zpoždění MHD. A je to dobře, protože v botkách se mi krásně běží. Nakonec toho bylo za 15 km a k tomu tři do banky.

Aplikace křeslo u Rokytky vypadala taky trochu zamrzle....

A potřebovala by restart.

Ještěže se ty blbé aplikace tak vzpírají. V sobotu jsem si zprovoznil nový certifikát a odhalil, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Mé heslo bylo připosraně zbytečně dlouhé a aplikace takhle dlouhé heslo sama a bez varování uřízne na předepsaný počet znaků. A vy se to nedozvíte. Takže znovunapsání pro kontrolu proběhne správně. Koho by to napadlo. Možná kdekoho, jen mě ne. Mám novej certifikát a vím, kde k chybě došlo, což mě těší. Nejsem moc rád, když nevím, kde vznikla bota.

Aplikace tunel fungovala kupodivu bezchybně a prošel jsem tunele z levlu jedna do levlu dvě a nic se nezhroutilo.

No a zatímco jsem si tak běhal po lesích, tak jsme si k MDŽ nadělili novýho prezidenta. Při inauguračním projevu se jednou větičkou otřel o mafiány, dvěma o nácky a pak déle žvanil o největším zlu a nebezpečí, kterým jsou novináři a média, který vymejvají mozky. A tak my, nás dolních deset melounů neprivilegovaných už víme, že strejda na Hradě za nás nasadí zuby i drápy přeostré a ty novináře odporné vymýtí. Náš novej pan prezident mě tímhle projevem nezklamal ani nepřekvapil. On to vlastně udělal docela chytře, když vyhrál volby, udělal si každej nějakej obrázek toho, čeho všeho se coby prezident dopustí. Z mýho pohledu to má dobrý, protože cokoliv udělá, bude asi lepší, než čekám. Zatím. Nebudu ho mít rád, ani se za něho nemíní stydět, přestože to je můj prezident, i když proti mé vůli. Za kancléře si zvolil, jak slíbil před kamerami po vyhraných volbách, doopravdickýho profiúředníka, který má jinak tolik politických funkcí, že to je i na 7 lidí příliš. Ale to je jen taková náhodička. Pak ještě zažertoval, že soudce musí bejt ženatej, protože by jinak nemohl přece soudit rozvody. Jak to asi dělají ti soudci s vraždama? No jo, ale i tohle jsem čekal. Zatím mě novej prezident nepřekvapil ani slovičkem. A mile už vůbec ne.

V téhle čínské prodejně, hlídané maskovaným vojákem, jsem koupil Olině pravý včelí med ve slevě, protože prošlej. To Olině nevadí. Znáte tu historku s paštikou? To jednou dostala Olina paštiku, ale nevěděla to, tak v tý kabeli měla paštiku asi měsíc. Po měsící jsme se dohodli, že ji teda vyhodíme, přestože byla asi vakuově zabalená. Od té doby ji máme v ledničce, už asi tři měsíce. Nikdo se jí ani nedotkne, oprávněně maje strach o život. Ale Olina ji nedovolí vyhodit, protože prý si chce být nejprve stoprocentně jistá, že je paštika zkažená a na vyhození a toho prý dosáhne jedině časem. Když navrhuju, aby ji nechala zkazit mimo ledničku, tvrdí, že to ne, že to by se zkazila doopravdy. No tak máme v lednici nepoživatelnou paštiku a čekáme až zezelená nebo vybuchne. Minule jsem zachránil našemu Honzovi život, když se vrátil z hospody a měl chuť, a už se na ni vrhal, když jsem mu vše prozradil, šel ji vyhodit do koše. I v tom jsem mu musel zabránit. Jsem fakt strážcem několika ohňů. Zatím to zvládám. Tuhle Olina prohlásila, že by z toho možná udělala játrovou omáčku s rýží. Olina je asi nebezpečná.

RUR se minulý týden pěkně vzpíralo a dokazovalo na všech frontách, že není žádný vořezávátko a umí překvapit. Díky vzpouře aplikací jsem si našel další hezkou trasu na běhání. Jo a taky jsem si odsouhlasi vyšší mzdu, ale zároveň jsem se jako volnonohař poslal i do prdele a návrh smetl se stolu. Asi si založím odbor a poběžím do ulice stávkovat. Ale než se mi podaří založit ten jeden odbor, tak už bude venku tak hezky a nezima, že budu chodit v sandálkách a v sandálkách se stávkovat nedá.

Zima končí. Chce se mi na tohle tvrzení dát jasný zimní razítko. Za pár dní odložím dlouhý gaťě a najdu sandály a v tomhle mundůru vydržím až do listopadu. Už se nemůžu dočkat.