prase č. 22/2013

Divoká plavba je za námi, vyloďujeme se na Masthead Island. Tak jak jsme všechny věci přenášeli z auta na loď, tak teď je zas přenášíme z lodě na ostrov. Skupinka lidí, kteří tu byli před námi, odjíždí, je to jako když vás tramvaj vyplivne na konečné a nabere nové cestující. Jen místo kolejí je slaná voda a mezi první a poslední zastávkou jsou všechny ostatní na znamení.
Rozprskáváme se do prostoru a hledáme místečko na stan. Pobřeží na této straně ostrova je porostlé úzkým pruhem řídkých stromů, které vypadají jako naschvál vysázené. Je to jen asi 15 metrový pruh a pak začíná hustší porost jakýchsi listnatých stromů, které jsou děsně měkké, jakoby papírové.
Tyčíme stan, naivně si myslíme, že tentokrát máme luxus. Stan má 2 místnosti. V jedné spíme a v druhé máme batohy. Tato instalace umožňuje udržování alespoň částečného pořádku ve spací místnosti. V předsíni z vás na podlahu opadá písek a do spacáku pak člověk leze poměrně oprášený. Náš pocit luxusu však netrvá zas tak dlouho. Když jsme se utábořili, tak jsme šli okouknout tábořiště ostatních kamarádů. U některých nám trošku spadla čelist. Jess měla stan stejně veliký jako my, ale nás v něm bylo 5, kdežto ona v něm bydlela sama. Její kuchyňské zařízení a solární panely zabíraly tolik prostoru, že by se za to nemusela stydět ani 15ti členná rodinka. Dokonce měla i náhradní povlečení na postel a peřinu, protože si doma každý týden převlíká postel, tak aby nemusela měnit zvyky... (Byli jsme tam na 14 dnů) Kamarád Jezza má zase dvě lednice, jednu na solár a jednu na plyn, 3 vařiče a 1 gril. Ten jede na jistotu, ten syrové ryby jíst nebude. Nejvíc jsme cítili pro starého Patricka, je mu 84 let a je to vášnivý rybář. Na ostrov jel vlastně proto, že nám jeden člověk vypadl a uvolnilo se místo, tak se rozhodl, že si pojede zarybařit. Postavil si stan svou obrovskou silou, úplně sám, a do něj nainstaloval přenosnou postel, ale pak si uvědomil, že si doma zapomněl matračku. Tak si na tu tvrdou dřevěnou konstrukci naskládal ručníky a košile. První den byla bouřka a dost silný vítr. Patrickova kreace stanu to nepřežila. Celý se položil na jednu stranu a u země ho držela jen ta postel s ručníkama a košilema místo matrace. Druhý den jsme mu pomohli do země natlouct kolíčky a hned bylo veseleji.
Krom našeho rádoby luxusního dvoupokojového stanu máme ještě jeden pidistan, do kterého ukládáme všechno naše jídlo, abychom ho uchránili před hlodavci a broučky. To se nám z v větší části i daří.
První 3 dny je počasí trochu tajemné, hodně zataženo, první noc nás dokonce překvapila docela ostrá bouřka. Další dva dny se nebe dost mračilo, ale už nepršelo. Pak se mraky rozpustily a čekalo nás 10 dnů nádherného idylického počasí.
Pomaloučku polehoučku začínáme prozkoumávat ostrov. Nejprve se děti vrhají skrze vnitřek ostrova na druhou stranu. Vnitřek ostrova je provrtán jako řešeto tunely, ve kterých bydlí buřňáci (anglicky mutton birds). Miminka buřňáků vypadají jako malé šedivé slepičky, a asi neumí lítat, proto bydlí v tunelech v zemi. Hlína je tam hodně měkoučká a pórovitá a často se stane, že se člověk do toho tunelu proboří. To pak musí vytáhnout nohu a začít tu hlínu vyhrabávat, protože pokud je zrovna buřňáče doma, tak by se neumělo vyhrabat a mohlo by se udusit. Na několik pokusů se dostáváme na druhou stranu ostrova. Ta je trochu divočejší, víc vystavená povětrnostním podmínkám a jsou tam všude poválené vyvrácené stromy. Když je příliv, tak je voda hodně blízko lesíka, nebylo by tam místo ani na stan. Cestou skrz lesík se nám na nohy nalepily nějaké podivné plivance, které nejdou ze šlapek moc dobře odlepit. Ale dá se to dobře odrhnou nějakým hrubším korálem, kterých je tu na pobřeží vyvrhnuto spousta.

Pak se chystáme na cestu kolem ostrova. Pomalým během, jak později zjišťuju, je to 25 minut, s dětmi, při jejich vycházkovém tempu se zastávkami na prolézání a přelézání padlých stromů a sbírání korálů a s malováním do písku, nám to trvá něco málo přes hodinu.

Mláďátka buřňáků. Do jejich domečků jsem se omylem propadla, tak jsme ho museli vyhrabat, aby se neudusil.

Něco zajímavostí o buřňácích. Mají v sobě zabudovaný neuvěřitelný cit pro čas. Jsou to ptáci stěhovaví (zimu tráví často na Kamčatce). Když se blíží období páření, vydávají se na stejné místo, přesněji řečeno do stejného hnízda, kde hnízdili předešlý rok, a vracejí se prý i ve stejný čas jako loni. A často se pak páří i se stejným buřňákem jako loni. Když se spáří, tak pak celá kolonie vyrazí na výlet nad moře, kde se 14 dnů poflakuje, a pak se zase všichni vrací a snáší vejce. V sezení na vejcích se pan buřňák s paní buřňáková střídají. Když se mládě vylíhne, tak ho oba krmí. Mládě žere tak moc, že v určitém momentě své puberty váží víc než jeho dospělí rodiče. Při migraci nalítají buřňáci až 15 000 km.

Kluci za mřížemi

Druhý den mě a Bobíka svezl Paul na své lodičce kolem ostrova. Paul má rád rychlost a Bobík taky. Seděli jsme s Bobíkem na přídi na sedátku a loďka lítala přes vlny jako o závod. Bylo to skoro jako by člověk uháněl galopem na vraníkovi. Drželi jsme se kovové části přídě a snažili jsme se vyskakovat v souznění s vlnami a lodí, jinak to docela bolelo do zadku. Byla to docela divočina, Bobík se chechtal od ucha k uchu a hulákal: „Can you go as fast as you can? I want to fly.“