prase č. 30/2013

Jestli chcete prase č. 31, je potřeba kliknout sem, je to prase náhradní, ale u vepřovýho to nevadí,

Náš americkej čundr začal nenápadně. Letenky sice byly drahý jako sviňa, a dokonce, než jsme ochočili kartu, aby uměla vypláznout 60 litrů pro nákup online, už nás ta letenka stála o dva litry víc, protože ten hezčí let zmizel z nabídky dřív, než jsme ochočili platební kartu platit vysoké sumy přes internet. A tak letíme přes Frankfurt a Washington DC.

Olina se doma rozhodla, že svýho irskýho medvídka nechá doma, protože měla strach, že by jí ho nějakej snaživej celník rozpáral a hledal drogy.

Lufthansa po nás chce, abychom se dostavili na letiště už tři hodiny předem. Nevím sice přesně, proč bývají takové požadavky, snad kromě toho, aby se cestující připravil a natrénoval na to nudné mnohahodinové sezení v omezeném prostoru letadla. Jiný motiv mě nenapadá. A protože cestuju s Olinou, určitě budeme na letišti ještě o nějakou tu půlhodinku dřív, než ty vyžadované tři hodinky. Ono se to nastřádá, třeba autobus od nás jezdí jednou za hodinu, a tak raději dřívějším a už se to sečítá. Ale to není na závadu, když má člověk co číst, není to taková pruda. U dobrejch knížek je úplně jedno, kde si je čtete. Dokonce takové ty výroky, jak je krásné si sednou v zimě do křesla a číst příběh u horkého čaje s medem mě neberou, protože, když mě knížka ohromí, tak mě i ochromí a toho času, křesla a zimy je v tom okamžiku úplně škoda. A zrovna před naším letem do Ameriky jsem se zakousl do takové jedné, která mě tak fascinuje, že ani nevím, kde se nacházím. 1913. Léto jednoho století od Floriana Illiese. S takovou knížkou můžu být na odletu i 5 hodin předem. Proč ne.

Pohledy z okna letadla jsou stejný a vlastně tak trochu nudný, ať už člověk letí kamkoliv.

Ve Frankfurtu si Olina v obecní pumpě na elektřinu dobila mobila a pak se rozhodla, že si ho tam nechá, ale nepodařilo se, neboť jsem si toho náhodou všimnul.

Jirka nás doprovází až na letiště. Letíme sice do Kalifornie hlavně kvůli rodinnému setkání, protože Honza teď bydlí v San Franciscu a Helča tam má taky přijet, krásně jsme si to naplánovali. Jedinej rodinnej příslušník, kterej bude chybět je Jirka. Tím hlavním důvodem je to, že končí školu a musí dodělat bakuli a jakési resty ve škole. Taky se kdysi nechal slyšet, že ho Amerika stejně neba a nic ho tam netáhne. Což ale není důvod, proč by se s náma neměl společně někde potkat. Třeba v Grónsku. Jirka je omluvenej a není to žádný áčko, žádná neomluvená hodina.

Jiný nudný pohled, tentokrát ale z jiného kontinentu.

Konečně jsme v Americe. Dutí a svobodní.

První část letu je nuda s piškotem a džusem. Ve Frankfurtu je času dost, letiště přehledný, nuda. Jediným zpestřením je pohovor imigrační úřednice s notebookem, která nás srandovně vyslýchá. Kdo nám balil zavazadla, a jestli nevezeme něco zakázanýho, takové až naivně pitomé dotazy, které si zaznamenává do protokolu, přečte si náš pas, prohlídne si papírek ESTA, ústně od nás chce slyšet i adresu pobytu. Přemýšlím, že kdybych chtěl jen tak jet na čundr do Ameriky, jestli by mě vlastně nenutili k systémové lži, protože by se prostě úřednici nemohlo líbit, že v Americe nemám žádnou adresu, kde se budu pohybovat. Ale to je celkem jedno, protože my adresu známe, budeme bydlet u Honzíka.

Gatě ilevn, boty sémišky, košile dederonka. Frajer až na půdu.

Ve Washingtonu mají hezký vzorek na kobercích, ale jsem asi jedinej, komu se líbí. Olina tvrdí, že je blbej.

Nasedáme do pořádně velké potvory a letíme do Washingtonu. Několik jídel, ani s Olinou spolu nesedíme. Letíme totiž s americkou leteckou společností, tak najednou nejde zabukovat stejný sedadla, i když jsou, jak říkala slečna u odbavení v Praze, stále volná. Totéž nás pak čeká ještě na vnitrostátním letu z Washingtonu do SF. Ale nepředbíhejme. Americké letecké společnosti jsou prý velmi lakotné a v občerstvení se nevyznají. Raději celou dobu spím, sem tam mě někdo probudí, abych snědl teplý jídlo. Vystupujeme ve Washingtonu. Je zde malý zádrhel, který Olinu maličko znervózňuje. Protože vystupujeme ve Washingtonu a nasedáme na vnitrostátní linku, musíme si počkat na kufry, vzít si je a protáhnout celnicí a znova pohodit na pás, aby kufry mohly letět nějak s náma. Z toho měla Olina trošku bobky, že na to nebude dost času. Moc jí nepomohlo ani to, že ji slečna v Praze při odbavení uklidňovala, že když se letadlo trochu zpozdí, nestihneme ten přesun kufrů. Ale pak dodala, když viděla, jak se ta informace Olině nelíbí, že přece, kdyby to nešlo stihnout, tak by nám tu kombinovanou letenku přece neprodali. Olinu to neuklidnilo, ba právě naopak.
Konečně Washington, docela frkot, ale taky to odsejpá a my už víme, že to stíháme. Téměř se nám podařilo proklouznout, ale u Oliny našli při odbavení tělové šampony o objemu vyšším, než je povoleno. Kluci jsou milí, ale nekompromisní, zpočátku nenabízí žádné hezké řešení. Zahodit, omluvit se za blbost a jet bez dárků. Ale Olina je kupodivu s tím svým neustálým vyptáváním neuvěřitelná, stále se ptá, co by měla udělat, až se jí ujme jeden mírně otylý mladý úředník s vysílačkou a nabídne jí, že ji protáhne zase zpátky do celní zóny a Olina si bude moct dát ty šampony, jako spoluzavazadlo, ale ne do svýho kufru, protože ten už zmizel v temnotách tunelů letiště. Nakonec si dává jako spoluzavazadlo i svůj malý baťůžek, do něho sková ty tělové pěny a zase se staví do fronty na osobní prohlídku. Sedím odbavený a pobavený za kontrolou, sem tak kouknu na hodinky a je mi jasné, že to v pohodě stihneme. Mám vlastně obrovské štěstí, že se to nestalo mně, to by byla Olina pěkně nervózní a pak by mi to trochu asi i vyčetla, že jsem měl být rozumnější.

V SF už na nás čeká Honza, vypadá unaveně a není se co divit, přiletěli jsme se slušným zpožděním, je dvě hodiny v noci.

Eště boty a nohy od Helči a budem z 80 % kompletní rodinka.

Naše poslední letadlo má zpoždění kvůli počasí. A tak máme času tolik, že nás to skoro až nebaví, ale máme co číst, tak to jde. Jdeme si koupit kafe, které mi ale způsobí slušné popáleniny, protože když jsem se pokoušel napít, tak ta dírka, co eliminuje podtlak v kelímku se nějakým drobkem kávy zacpala, nebo to byl nějakej zmetek, ale nešlo mi se napít, podtlak v nádobce pak způsobil, že když jsem odsunul podtlakované kafe od huby, vycáklo to horký kafe ven a opařilo mi tlamu. Bylo to sice dost bolestivé, ale spíš celé k smíchu. První, co mě napadlo, že jsem přece v Americe, tak bych si měl najmout právníka a všechny možné instituce žalovat, protože jsem se vlastní blbostí opařil, což je už důvod všechny žalovat. Jsme přece v Americe. Podle našich médií, žalujou tlustí lidé Mekáče za svou obezitu, tak proč ne já starbrucks za svou opařenou tlamu.

Pohled z okna Honzovýho bytu.

Hned první víkend má Honza pracovní pohotovost. Vypadá to velmi pohodově.

Jdem se projít po městě, hned za rohem nám nabízí na zrzavým stolečku pnožku a popelník z mušle.

Amerika je globalizovaná a synchronizovaná s Evropou i v autech, jen sem tam se u chodníku objeví staré dobré hranaté americké auto.

A bacha, zelenýho panáčka pro chodce se tu nedočkáte. Buď bílej panáček, nebo červená pracka. PRacka znamená, nejít. Ale když je pracka hned po bílým panáčkovi, odpočítávají vám tu ve vteřinách čas, kdy už vás můžou auta jakoby přejet.

Na první ránu vypadá SF sympaticky.

Huba mě bolí jak čert, letadlo letí o dvě hodiny později. Letíme dlouho předlouho a bez občerstvení, jsou fakt lakotní. Ale i tento let končí a my vystupujeme ve dvě v noci, v den, kdy má Olina narozky na letišti v San Franciscu. Já jsem zde poprvé a Olina podruhé. Čeká na nás Honzík, radostné setkání. Z letiště jedeme taxíkem a nám začíná být jasné, že se tu budeme mít jako v bavlnce. Za necelou hodinku jsme u Honzy doma. Stáňa zatím udělala játra na cibulce a nakrmila nás, když už ty lakotný americký letecký společnosti nám nabízely jen vodu. Jdeme spát a v dalším praseti se pokusím popsat trochu to zajímavé město, které jsem vlastně nikdy moc navštívit nechtěl. Možná to byla jen póza. Začíná to dobře.

První ráno, první procházka. Jdeme do Golden Gate parku a za chvíli mi vletí do huby motejl. Ale o tom až někdy v příštích prasetech.