Naposledy jsme putovali přes sedlo Thorong La. Poté, co odeznělo největší nadšení z dosažení hlavní mety zájezdu, jsme sestoupili nejprve obrazně na zem a pak jsme sestoupili v realitě již zmiňovaných 1600 m do místa zvaného Muktinath. Pohled ve směru pochodu k západu působil kontrastně vůči pohledu zpět. Zatímco před sedlem byl vzduch průzračný, za ním vypadala krajina jako v prachovém oblaku. Na jednu stranu to byl trochu klam, protože nazpět jsme nemohli vidět do míst s výškovým rozdílem větším než 500 m, dopředu byl výškový rozdíl až pětinásobný. Na druhou stranu údolím řeky Kálí-Gandakí, kam jsme směřovali, vanou po odpolednách silné větry znemožňující v tuto část dne leteckou přepravu mezi Jomsomem a Pokharou a unášející tuny prachu vyzdvižené v písčitoštěrkové říční nivě. Celkem nudná sestupová cesta, při níž jsme se opět míjeli s ruskou šesticí, začala nabývat na zajímavosti ve chvíli, kdy se na obzoru objevila majestátní osamělá osmitisícovka – Dhaulágiri. Nastalo nekonečné focení v podmínkách, kdy jen mistři docílí snímků přijatelné kvality, ale v daný moment na to nikdo neslyší. Konečně jsme došli k Muktinathu. Zajímavě se o něm zmiňuje jeden z prvních novodobých cestovatelů do těchto dlouho nepřístupných končin, Francouz Michel Peissel v knížce i jinak skutečně zajímavé „Tajemný Mustang“. Svou výpravu podnikl v roce 1964, knihu vydal v roce 1967. U nás kniha vyšla v nakladatelství Olympia v roce 1976. Doporučuji k přečtení a cituji: „Pro milióny lidí v Indii a v celé hinduistické oblasti je Kálí-Gandak posvátná řeka. Spousta poutníků putuje proti proudu a plahočí se k uctívané Muktináthově svatyni na druhé straně Annapúrny, dva dny pochodu severozápadně od Tukuči. I když je Muktináthova svatyně malá, její sláva je obrovská, neboť v malém chrámu skrývá tři zázračné věci: hořící kámen, plápolající zřídlo a hořící zem. Už po staletí neustále hoří, a i když dnes víme, že to způsobuje zemní plyn, který proniká půdou, uctívání vzdálené svatyně tímto výkladem ani v nejmenším neutrpělo. Ještě proslulejší jsou šálagrámy, posvátné kameny z koryta Kálí-Gandaku severně od Tukuči. V celé Indii jsou tyto kameny, pokryté fosiliemi, po dlouhá staletí pečlivě uchovávány a ceněny nad zlato pro svou zázračnou moc. Spolu s Muktináthovou svatyní vytvořily z Kálí-Gandaku jednu z posvátných himálajských řek. Ale i ti, kteří nevěří v magickou moc kamenů, považují Kálí-Gandak za proslulou řeku. Řečeno vědecky – v našem světě, který si tolik potrpí na statistiky – průrvy Kálí-Gandaku tvoří „největší kaňon na světě“ a jsou neskonale hlubší než kterýkoli jiný včetně Colorada či majestátních soutěsek Zambezi. Neboť Kálí-Gandak se prodírá „velkou himálajskou trhlinou“ (tak byla nedávno nazvána) mezi masivem Annapúrny a Dhaulágiri. Tyto dva vrcholy se tyčí kolmo po obou stranách řeky a na obou březích ji převyšují o 5000 m, o pět kilometrů!. I u Tukuči se svahy tohoto neuvěřitelného kaňonu zdvíhají do výše téměř 5000 m nad koryto řeky a tvoří jednu z nejpozoruhodnějších soutěsek na světě“. (Jestli dobře odečítám z mapky uvedené v knize, je zde sedlo Thorong La pojmenované Něšang a má výšku 5200 m n.m.).

Tak za prvé je nutno sebekriticky podotknout, že ačkoli jsme v Muktinathu navštívili kdeco, i kolem svatyně jsme prošli, ale jelikož jsem knihu Tajemný Mustang četl prvně už dávno a podruhé až teď, a jelikož jsme nečetli zrovna pozorně stranu 279 v průvodci Lonely Planet, kde o věčném plameni je kratičká zmínka, tu pravou podstatu proslulosti Muktináthovy svatyně jsme vlastním lemplovstvím prošvihli. Není to pádný důvod se sem ještě podívat? Ovšem šalagrámy, to je jiná disciplína, jak poznáme záhy. A za druhé se musíme podrobněji podívat na ty největší kaňony světa (protože jsme na ně, mimo jiné, narazili už při povídání o výletu do USA v roce 2011 a nic nedořešili). Zdroj informací je jasný. Vyberme namátkou některé z mnoha www stránek (v případě zájmu poskytneme konkrétní odkazy):

• Jihoafrický kaňon v okolí řeky Blyde je prý třetím největším kaňonem planety. Vypadá ale úplně jinak než jeho slavnější „bratr“ Grand kaňon. Strmé stěny, kterými se během desetitisíců let „prokousala“ řeka Blyde, jsou porostlé divokou vegetací, v korunách stromů sedí opice a celkem snadno si tu můžete poplést liánu se štíhlým tělem hada. Zákruty, které v průběhu věků vytvořila řeka Blyde, jsou místy hluboké až 760 metrů.
• Tím úplně největším kaňonem Afriky je namibijský Fish River kaňon. Ten je dlouhý zhruba sto šedesát kilometrů, široký místy až 27 kilometrů a hluboký i 550 metrů. Údajně je i druhým největším kaňonem planety.
• Slyšeli jste o Capertee Valley v Austrálii? Že ne? Vždyť jde o největší kaňon světa. Co do věhlasu ho ale předstihuje Velký kaňon v USA, a to nejen díky raftaři oblíbeným peřejím protékající řeky Colorado, ale i tragické srážce letadel, která skončila na jeho dně, a nově i kvůli provazochodci, který propast přešel bez jištění. Na první pohled je to jen velká díra, ovšem nutno podotknout, že jde o opravdu velkou díru. Táhne se v délce 446 kilometrů, široká je až 29 kilometrů a průměrná hloubka činí přibližně 800 metrů, někde však dosahuje i dvojnásobku. Ačkoliv v Nepálu najdeme kaňon o něco hlubší a v Austrálii o něco větší, na pohled vypadá mnohem impozantněji než jeho rozměrnější konkurenti.
• Grand canyon du Verdon je jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě, který vyhloubila řeka Verdon, na hranicích Provensalských a Přímořských Alp v jižní Francii. V některých místech je až 700 metrů hluboký a jeho téměř svislé vápencové stěny jsou v nejužších místech od sebe vzdálené pouhých 6 metrů.
• Nejslavnější kaňon, Velký kaňon řeky Colorado v Arizoně, kupodivu není se svými 1737 metry nejhlubší na světě a také jeho délka 440 km už byla překonána. Které kaňony ho překonaly? Za nejhlubším kaňonem světa se musíme vypravit do Číny do jihovýchodního Tibetu, kde si řeka Yarlung Zangbo razí cestu mezi sedmitisícovými vrcholy Himálají. Odlehlý kaňon v obtížně přístupné oblasti byl pro svět oficiálně objeven teprve v roce 1998, kdy také dostal své současné jméno Velký kaňon Yarlung Zangbo. Jeho průměrná hloubka je přes 5000 metrů, v nejhlubším bodě se uvádí 5382 metrů. Světový rekord drží i v délce, měří 496 km, o padesát kilometrů překonal dosud nejdelší známý kaňon na řece Colorado. Nejúchvatnější úsek kaňonu je prudký ohyb řeky kolem 7782 m vysokého vrcholu Namjagbarwa, kde se voda řítí rychlostí téměř 90 km/hod. soutěskou širokou necelých 100 m. Z Tibetu řeka teče do Indie, kde je známá pod jménem Brahmaputra.
• Až do objevení kaňonu řeky Yarlung Zangbo soupeřily o titul nejhlubšího kaňonu světa kaňony řek Colca a Cotahuasi v peruánských Andách. Údaje o jejich hloubkách se rozcházejí, a tak je podle některých měření hlubší kaňon Colca, jehož srázy se v nejvyšším bodě tyčí nad řekou do výšky až 3501 metrů, zatímco Cotahuasi je hluboký „jen“ 3354 metrů. Podle jiných měření vítězí Cotahuasi s hloubkou 3535 metrů, zatímco u kaňonu Colca se uvádí hloubka 3250 metrů. V obou případech si řeky razí cestu k Tichému oceánu mezi andskými vrcholy, jejichž výška přesahuje 6000 metrů. Oba kaňony jsou domovem obrovského množství rostlinných a živočišných druhů včetně vzácných kondorů andských.
• Slavný Velký kaňon není nejhlubší dokonce ani v Severní Americe. O prvenství ho připravil Ďáblův kaňon (Hells canyon), který si před šesti miliony lety začala hloubit Hadí řeka v náhorní planině tvořené usazenými horninami. Dnes tvoří hranici mezi státy Oregon a Idaho. Stěny kaňonu se v nejvyšším bodě tyčí nad řekou do úctyhodné výšky 2436 metrů.

To by snad jako zmatečná informace pro týdeník, který si tolik zakládá na neserióznosti, stačilo.

Zmíněný průvodce Lonely Planet uvádí, že Muktinath vlastními ubytovacími kapacitami nedisponuje, část obce s lodžemi a hotely (která s ním splývá) se jmenuje Ranipauwa. Tady je příjemného ubytování nadbytek a ještě se staví další. Nachází se zde rovněž spousta netrekařských turistů, kteří nepřecházejí sedlo, ale přijíždějí džípy nebo minibusy od Kagbeni a Jomsomu, aby v okolí této obce ve výšce 3800 m poznávali prostředí a dělali vycházky ke klášterům, templům, šrajnům, atp.  

Vyskytli jsme se zde zrovna v sobotu, kdy se odehrávala velká slavnost, lidé přijížděli i přicházeli zdaleka (nezřídka pěšky až z Indie) a mířili ke svatyni (Muktináthově) i klášterům. V davu lidí to v jednu chvíli vypadalo na bitku věřících s gangem motorkářů. Když jsme ale přišli blíž, viděli jsme, že oni zloduši motorkářští jsou vlastně taxíky, které vozí méně chodivé věřící ke svatyni na kopečku. Z již zmíněných příčin jsme směřovali trochu jinam, a to do kláštera kousek stranou obce. Odtud byly krásné výhledy a mniši tu při obřadu troubili na dlouhé tibetské chrámové trouby. Měli sice něco, co připomínalo noty, ale pochybuji, že by se dalo podle nich hrát (jestli můžou fungovat takové ty modře podtržené odkazy, tak viz např.

http://www.tibet.slansko.cz/fotogalerie/patek-3-dubna#toc-3 ).

Po důkladném ofocení panoramat s Dhaulágiri, Nilgiri a Tilicho Peakem jsme pokračovali dál s kopce přes obce Jharkot a Khingar do Kagbeni.

Jharkot

Nechtělo se nám šlapat po téhle prašné silnici, tak jsme zkusili krátce experimentovat. Naštěstí na nás jeden vzdálený pastevec začal zuřivě mávat a později jsme mu v duchu náležitě děkovali, neboť bychom skončili nad neslezitelným srázem a museli se zdlouhavě vracet.

Je to docela paradox, že na části treku kolem Annapuren za sedlem Thorong La jsou nejčastější výhledy na Dhaulágiri.

Kagbeni je zelená oáza v poušti. Má stařičké centrum, kde jeden neví, je-li na ulici nebo u někoho na dvorečku, ve chlívku nebo v bytě. Snad je ta nezvyklá atmosféra trochu cítit i z fotografií. Kagbeni je také východiskem pro cesty do stále poněkud obtížně přístupného Horního Mustangu.

Další den jsme už údolím po proudu řeky dorazili do Jomsomu. Cestou jsme se setkali s řadou poutníků, různých týpků i sběračů fosílií, o nichž jsme zatím nevěděli, že jsou to šalagrámy. Neodolali jsme a po krátkém hledání pár posvátných šutříků také našli.

Prospektor.

Tahle trojka opravdu přišla pěšky z Indie.

Získaný den rezervy jsme se rozhodli věnovat konečně spatření vrcholu nejvyšší z Annapuren. Za tím účelem jsme se vydali autobusem po proudu Kálí Gandakí do obce Kalapani, která slibuje nejlepší výhledy. Nehledě na fakt, že jsme cestou tam i zpět měnili kolo, byla mise úspěšná, protože jsme AI mohli fotit i z postele.

Nejdříve je na fotce ještě jednou Dhaulágiri (nasvícené ranním východním sluncem) a pak třikrát Annapurna I na opačné straně údolí v časovém úseku několika desítek minut. Ten červený oblak tam byl sotva pět minut.

Nazpět v Jomsomu jsme už zažívali náladu odjezdu, přestože nás ještě čekalo pár dnů v Pokhaře a Kathmandu. Jomsom by byl docela zajímavý, kdyby tu půl dne nefoukal ten vítr, co všechno pokryje vrstvou prachu.

Na autobusáku.

Z odpoledky.

Šalagrám.

Auta zde nejsou v nijak úžasném technickém stavu. Já osobně bych si ten provokativní název na auto nedal.

Zase hra v kuličky.

Letadla mezi Jomsomem a Pokharou jsou tak malá, že v konkursech vítězí ty nejštíhlejší letušky. A kdyby se oba piloti tolik netahali o tu páku trčící ze stropu, byli bychom klidnější a let nejhlubším kaňonem světa si více užili.

Poznámka: Letos 16. května (tj. necelé 3 týdny po našem odletu) dostalo letadlo společnosti Nepali Airlines s 21 osobami na palubě během přistání v Jomsomu smyk a skončilo v řece Kálí-Gandakí. Údajně byli všichni zraněni, ale nikdo nepřišel o život. Létání v Nepálu je trochu nadprůměrně rizikové.

To je pro tentokrát z Nepálu o treku kolem masivu Annapuren úplně všechno. No a jestli jsem na něco zapomněl, tak to asi nebylo důležité.

P.S.: Poznámka pro Martina. Rád bych, aby si povšiml, že umím držet tajemství, a že jsem se za celých šest dílů vůbec nezmínil o tom, že v Kagbeni v koupelně urval sprchu a málem vytopil hotel. Prý za to nemohl.