prase14/2017

Berlín díl desátý
(Asi předposlední)

Jo, tak hned na začátku bych rád upozornil, že příští 16. prase vyjde buď v pondělí večer - to by bylo jakože normální, ale možná až v úterý a to už je neseriozní. Je třeba se o neserióznost plátku starat.
Je neděle a náš rodinný a skvělý berlínský víkend je u konce. dnes nás čeká památník obětí holokaustu a Muzeum holokaustu. V tomhle čísle se povídání zastaví před vchodem do muzea. O muzeu pak bude příležitostně jedenácté pokračování Berlína. Ti, kdo kecy o Berlínu na praseti neradi, si budou moci oddechnout, ti, kdo ho měli rádi, si můžou zatlačit slzu.

Je sbaleno, odcházíme z našeho azylu. Barák je to honosnej a takovej starodávnej, na jakej jsme byli zvyklí ještě v Brně na Vrchláku. Vysoký stropy a zvláštní vůně na chodbě i v bytě. Schody vošlapaný až na kostru. Tenhle barák má neuvěřitelnou elektroinstalaci a není mi moc jasné, jak to mají zařízené s revizema, ale nad instalací a to nejen v bytě, ale i na společných chodbách, by uhynul nejen německý, ale i český revizák, snad arabští nebo ruští revizáci by dali pečatku, a ani by se nezačervenali. Aby bylo na chodbě víc světla, někoho napadlo spojit paralelně tři 25wattové žárovky. asi kvůli úsporám, protože mít tam jednu 75W by asi bylo nehospodárné.

Honosnost sídla je znát na každé zdi, ale ta elektroinstalace je geniální. Poslední pohled a odcházíme. Bylo to tu skvělý.

Batohy na zádech nás lehce tíží. Jdeme na metro. Teda U-bahn.

Směr Hauptbahnhoff.

Milý Berlíne, dnes se s tebou rozloučíme.

Metro, pardon U-bahn je přehlednej.

Z U-bahnu se přesuneme na S-bahn, kterej končí přímo na nádraží.

Pro mě genderově sympatické metro.

Arciť, již jsme zde. Stačí jen přejít na jiné nástupiště. Ale my si jdeme skovat jen batohy, abychom mohli vyrazit do města.

Nádraží v Berlíně je podobné tomu z roku 1986 velice málo.

Vyrážíme do ulic.

Podle mapy, teda podle telefonu jdeme dobře. Ach ta moderní technika.

Židovský památník v Berlíně, nebo také Památník holocaustu (německy Holocaust-Mahnmal a Denkmal für die ermordeten Juden Europas), má docela pohnuté dějiny.

První návrh na tento památník je už z roku 1988, po dlouhých a velice sporných diskusích bylo ke stavbě přikročeno až roku 2003, památník byl otevřenej 10. května 2005 a získal si mezitím velikou oblibu.

Památník, který se nachází ve středu města, má upomínat na nacisty zavražděné židovské obyvatelstvo během holocaustu. Památník má rozlohu 13 100 m².

Už v roce 1988 navrhla publicistka Lea Roshová postavit v Berlíně památník židovským obětem nacismu. Tento nápad jí prý zprostředkoval historik Eberhard Jäckel během společné návštěvy památníku Jad Vašem. Další plánování památníku a jeho uskutečnění však nemělo vhlodnou hvězdnou konstelaci.

Bylo založeno kuratorium, jehož členy (a podporujícími) bylo i město Berlín a SRN. Roku 1994 byla vypsána mezinárodní soutěž, vybrán byl návrh Christiny Jacobs-Marksové, asi 20 000 m² velká betonová plocha, do které měla být vryta jména všech obětí.

Tento návrh však nenašel zalíbení tehdejšího spolkového kancléře Helmuta Kohla, který návrh v červnu 1995 zamítl. V dlouhých diskusích, zejména ve spolkovém parlamentu, se podařilo myšlenku na památník zachránit.

Roku 1997 se sešlo opět několik návrhů. Vybrán byl návrh architekta Petra Eisenmanaa a sochaře Richarda Serra z New Yorku, kteří navrhli pole betonových kvádrů.

Jejich návrh byl však vícekrát změněn. Došlo k rozšíření památníku o podzemní muzeum, počet kvádrů byl redukován a podle přání kancléře Kohla a proti vůli Eisenmana mělo být zasazeno 40 stromů.

Během těchto jednání se sochař Serra zcela stáhl z projektu, ohledně stromů došlo k diskusím s architektem Libeskindem, který v tu dobu stavěl v Berlíně židovské muzeum, kde plánoval obdobné stromořadí. Ve stavbě se pokračovalo, v prosinci 2004 byl památník v hrubých rysech hotov, památník byl nakonec otevřen 10. května 2005.
Mnoho kritiků se již krátce po otevření památníku pozastavilo nad skutečností, že veřejnost neukazuje dostatečnou úctu k obětem nacismu: na sloupech skákaly děti a mladiství, návštěvníci kouřili nebo se na sloupech slunili a podobně. Uvažovalo se o ohrazení památníku a uvedení pravidel pro návštěvníky. Jedním z nejprominentnějších odpůrců a kritiků takových opatření byl i architekt památníku sám, Peter Eisenman, který při jedné příležitosti řekl: „Jsem sice Newyorčan, ale od nyní je část mé duše přítomna vždy zde v Berlíně“.
V současné době je proto památník hlídán a návštěvníci, kteří si na bloky stoupnou jsou rychle upozorněni, že takové chování je nepřípustné.*

Dojmy byly silné, ale žízeň a hlad taky, tak jsme se stavili v hospůdce hned vedle pomníku. Dali jsme si pivo a nějakej sendvič.

Vyrážíme dál do hloubi města.

Tahle čtvrť má zase úplně jinej charakter. Konečně na tom není nic divnýho, protože velká města mají mnoho tváří.

Moderní nákupní pasáž. Ale je zavřeno. Je neděle, ale stejně to je podivný, v neděli a zavřeno? Mrkev v zimě?. V Česku by si tohle nenechala žádná velká nákupní střediska ujít.

Tahle kavárnička však za chvíli otevře.

Blížíme se k jakémusi Ministerstvu. Matně se mi v hlavě objevují souřadnice, ale nejsem si vůbec jistý.

Na chodníku se na mě tlemí podivnej silniční skřítek.

Ale jo, je to tu. A klobouk dolů před Berlíňany. Tu příšernou socialistickou mozaiku si tu nechali. A stojí fakt za to.

Mladí Berlíňané však na nedávnou komoušskou historii zvysoka kašlou. A kola a kola a kola.

Na Kubě bývalo oblíbeným sloganem na každým plotě a dokonce snad i na mincích??? "Socialismo o muerte" (Socialismus nebo smrt). Já jsem si to budovatelské heslo lehce upravil a při státnicích ze španělštiny i použil, což velice nelibě nesl pan profesor Nygrýn. Ne proto, že by byl uvědomělý, právě naopak, ale trpěl exaktní přesnosti a zvláštním nesmyslem pro humor. Byl až obdivuhodný. A tak mi ta moje upravená verze: Socialismo y muerte (Socialismus a zemřít) při závěrečných zkouškách spíš škodila než pomohla.