Rolls Royce
(nic více)

V kalendáři se mi tulila malá poznámka, na kterou jsem už dávno zapomněl, ale chytrý fejsbůk mi to připomněl. Ani jsem neměl moc v úmyslu se té akce zúčastnit. Ale bylo to jako v tom pěkném židovské vtipu:

Potká Roubíček Kohna a jizlivě se ho ptá:
- Poslouchaj Kohn, jejich Ethel se vdala?
-Ne, proč se ptaj?
- No, viděl jsem ji tuhle v parku, jak sedí na lavičce a kojí dítě.
- Vědí co, Roubíček? Ethel má čas, má mlíko, tak co by nekojila.

A s tou mou návštěvou akce Výstava veteránů Rolls Royce a Bentley na Starým Špejchaře v Dubči to bylo stejné. Měl jsem čas, k snídani mlíko, tak co bych nešel. A kromě toho bylo krásně. Moc krásně. Zaběhl jsem si tam. Na netu se sice prsili, že vstupné je dobrovolné, pak chtěli kilo povinně. Kilo mě nezabije.

V Dubči, hned poblíž brejlovce, se musíte dát doprava, přes rozkvetlej trávník ke staré tvrzi.

Chodníček kolem silnice je hodně úzkej a když nedáš pozor, přejede tě auto, když se moc bojíš, učešeš si chlupy na nohou kartáčem uschlejch kořenů.

Vnikám do areálu. Všude kolem se blyští ušlechtilé plechy, ani lidí není příliš. ale jo, je jich dost, ale je to jakési optimalizované.

Se mnou a autama a motorkama se to má tak, že se o ně naprosto nezajímám. Jsou mi zcela ukradené. Tak proč se hrnu na takovou snobárnu?

Kdysi dávno jsem si pořídil zelené auto Stejšinu Škoda 1202. Takové to auto, kterým se za komoušů vozily mrtvoly a pacienti. Rozlišovala je jenom barva laku. Tohle parádní auto nepotřebovalo téměř žádnou údržbu.

A chovalo se k majiteli až nechutně submisivně. Dokonce si nechalo líbit i to, když ho Roušovna nakrmila místo benzínem naftou. Pravda, trochu hulilo nejelo nejrychleji, ale jelo. A když jsem do něho naložil 8 pytlů cementu, tak začalo fungovat i pérování.

Prostor vzadu se dal využít k občasnému pískovišti a když se děcka nudila, mohla si za dlouhé jízdy na chalupu dělat bábovičky.

Jo, abych to nezakecal, tak tohle strašlivé auto, ta stejšina, byla opatřena vevnitř nálepkou Rolls Royce. Někdo mi ji dal a já si ji nalepil na palubní desku. Ta zlatá nálepka byla asi to nejdražší na celým autě. Něžně jsme té zelené krávě říkali s Roušovnou RoušRoyce. No a je to venku. To byl jedinej důvod, proč jsem si do Dubče na tu výstavu zaběhl.

Ale musím se přiznat, že mě dostala. Když jsem ohromeně čuměl na vymazlené veterány a na dokonalou designérskou úroveň, skoro se mi tajil dech. I to nepraktické logo je provokace.

Prostě z auťáků Rolls Royce je cejtit královská Anglie na stovky honů.

Historie automobilky je celkem klasická, skoro knižní. Asi tak v roce 1906 se dali do kopy dva chlápci. Jak jinak než Rolls a Royce. Royce byl konstruktér a Rolls obchodník. U kalíšku whisky si plácli, že založí firmu na výrobu nejlepších aut na světě.

Dnes je sice RR součástí německýho koncernu, ale auta jsou to stále pěkná a kurevsky drahá. Kdoví, jestli to není tou kůží na sedadlech. A hned jedna perlička. Soška, která zdobí každej chladič rolls royce se prý skoro nedá ukrást. Nové modely totiž, když zaparkujete a zamknete auto, soška automaticky zajede do kapoty. A protože by mohla výt taková ozdoba dost nebezpečnáv běžném provozu, protože by mohla při střetu s chodce celho pěkně rozpárat, má RR automatickou indikaci a jakmile se sošky cokoliv jen zlehýnka dotkne, rychle celá soška zmizí pod kapotou. Neni to žádná sranda, ukrást si sošku do sbírky.

První fáro se jmenovalo Silver Ghost a prodávalo se za 305 liber. Jeho pověst byla přímo hvězdná. Auta Silver ghost byla tak spolehlivá, že se stala i nedílnou součástí výzbroje britské armády. Značka RR se stala synonymem těch nejluxusnějších aut na světě. A taky nejspolehlivějších.

Když zvednete hlavu od luxusních vozů nepatrně výše, spatříte skutečnost. Takovou místní. Kontrasty tohoto typu mám rád.

His Masters Rolls Royce.

Slavný obchodník Henry Royce kdysi na drzou poznámku o ceně jejich aut prohlásil: "Cenu zapomenete, ale kvalita zůstane."

A protože se firmě RR velice dařilo, začala vyvíjet i motory pro letadla a další vojenskou techniku. Hlavní výhodou jejich motorů je až bájná spolehlivost. Jenže, válka a další okolnosti přinesly firmě velké finanční problémy.

Soška, která zdobí všechny RR auťáky se jmenuje Spirit of Ecstasy. Bejvalo totiž zvykem, že boháči si svoje drahá auta vyzdobovali na chladiči všelijakejma bizarnostma. A protože v té partě kolem RR byla i dáma jménem Eleanor Thornton a sochař Robinson Sykes, bylo jen otázkou času, kdy vznikne ona slavná soška. Trochu tomu pomohl i lord Montagu of Beaulieu, se kterým se ona sličná sekretářka tajně zapletla. Jestli byla nebo nebyla předlohou pro sošku na chladiči se už nikdo nedozví, ale legenda žije.

Kromě RR a Bentley tu byla k vidění i spousta dalších veteránských lahůdek. Znova zdůrazňuju, jsem v tomhle oboru totální blb, takže si ani nepamatuju, nic ani o této motorce se sajdkárou. Určitě to byl nějakej českej konstruktér. Možná Steib????

Společným prvkem s auty RR ale jsou křídla. To si myslím, to není nic ověřenýho, protože kdysi v roce 1946 se dostala jiná anglická automobilka do finančního průseru a RR ji schramstnul, ale jméno ponechal. Bentley. No a Bentley má na chladiči a v logu křídla. Tak jako tato motorka. Ale pozor, to jsou jen mé zcela nepodložené úvahy.

A Harley Davidson má ke křídlům taky blízko.

A zase křidýlka.

Zezadu vypadají starší RR pěkně mafiánsky.

Na trávě u stánku s pivem a buřtama se prsí i závoďáckej Lotus.

Když vidím takovej auťák, vyskočí mi okamžitě před očimai psí dečky, vycházková hůl a cylindr.

Auta jsou vymazlený do nejmenších detailů.

Bentley se sice stále jmenuje Bentley, ale majitele má stejnýho jako RR. No a samozřejmě křídla.

Některá auta nemají s RR nic společnýho, snad jen to, že jsou to taky veterání. Nebo křídla.

A pak jsem na vlastní uši slyšel motor tohoto starýho RR. Pomocník zapumpoval benzínovou pumpou, řidič nastartoval, motor byl slyšet, ale jen dokud byl dekl odkrytej. Jakmile dekl padl, motor akusticky zdechl. A auto se rozjelo. Když přejíždělo nerovnosti, kabina se ani nehnula. Technickej zázrak. Skoro jako ta moje stejšina plně naložená cementem. Kdybych byl bohatej jako prase, a měl rád auta a chtěl nasírat, tak bych si klidně nějakýho RR koupil. A parkoval bych ho před barákem a nechal na něho srát ptáky, protože věřím, že i lak na těch autech je tak kvalitní, že holubí hovno mu neublíží. To všecko bych dělal jen proto, abych dráždil nás Čechy, co tak rádi závidíme sousedkám větší kozy.

Ano, některé části veteránských motorů jsou až eroticky dráždivé.

Akci provázela jakási kapela, která hrála hudbu pro mě dost nezábavnou, ale patří to k šou.

Mezi veterány byla i stará aerovka. Chladič jako od RR.

Designéři vyflusli udidla z huby a zešíleli.

A tu máme starý embéčko. Tenkrát jsme se tomu autu smáli, ale asi neoprávněně, mezi vozy stejného stáří a evropských dílen zas tak velký rozdíl nebyl.

V Evropě vládly křivky, v Americe přímky.

Hnusnej a smradlavej trabanat se nakonec taky dočkal stařecké veteránské krásy. A když jsem si pozorně prohlížel stejně staré mini morrisy, zase jsem viděl ty souvislosti a to nenápadné ovlivňování a kopírování. My jsme za komoušů říkali s Frantou Boháčem trabantům trabroys.

Nádherná motorka Excelsior. Jestli mě paměť neklame (a já bych na ni moc nesázel), tak o motorkách excelsior se zmiňuje v některé ze svých povídek i Bohumil Hrabal.

Takovejm autům, kde je potřeba být mladý a pružný, aby se člověk dovnitř nasoukal, jsme říkávali sprostě kundolap. Připouštím, že genderově to není správné, protože co když majitelem a řidičem byla dáma orientovaná většinově?

U tohoto modelu se musím trochu pozastavit. Jak jsem na ty auta úplnej vůl a ignorant, tak jedno auto se mi vrylo do hlavy nesmazatelně. Když jsem byl malej spratek a bydlel v Brně na Vrchláku, tak před vedlejším vchodem býval zaparkovanej auťák značky Hillman. Fascinovaně jsem očumoval to krásný auto. Mělo tolik páček a hejblátek a udělátek, že jsem si už tenkrát říkal, že nikdy nebudu chtít žádný jiný auto než hillmana. Kdykoliv jsem šel ven, tak jsem na něho čučel. Místo abych s klukama hrál kopanou nebo se válel na trávníku mezi psíma bobkama a místo metání kozelců jsem slintal nad šedočerným Hillmanem. Nevím proč, když jsem to auto viděl teď v sobotu v Dubči, těžko se mi hledalo, proč se mi tenkrát to auto líbilo. Ale vzpomínky jsou kurvy.

Hillmana jsem miloval a moc jsem ho chtěl. Tata pak koupil uprděnou oktávku s křidýlkama v barvě Renata-béž.

Tu oktávku nám pak po asi třinácti letech táta daroval jako svatební dar. Byla děravá a všem se v ní dělalo špatně ze smradu z benzínu, i náš pes Black se v ní mnohokrát poblil. Ale auto nám dlouho nevydrželo. Pár jízd do Ostružné a zpět a bylo po svatebním daru. Přestalo jezdit. Naštěstí se objevil na scéně nějaký milovník oktávek s křidélky a já to naše auto s pánem vyměnil za dva favority - silniční kola. Jednu závodní F1 z trubek Reynolds a jednu normální F12 pro mou Roušovnu. Dodneška si myslím, že to byl nejlepší kšeft v mým životě. Na eFjedničce jsem najezdil mnoho desítek tisíc kilometrů a utrápil desítky galusek. Na rozdíl od blbé oktávky nikdy nepřestala F1 jezdit.

Nějak si nemůžu vzpomenout, co se s tím kolem pak stalo. Myslím, že jsem ho jednou přestavěl na pseudohorské kolo s trojtácem a normálníma ráfkama a pak jsem s tím předělaným kolem vyjel jako jeden z první cyklistů na horu Šerák a sjel druhou stranou do Jeseníku. Po cestě dolů jsme několikrát přelítl přes berany, když se mi kolo skříplo mezi kořeny zakrslejch smrků. Děsně jsem si tenkrát namohl zápěstí. Koupil jsem v Jeseníku 5 kilo brambor pro děti a v průtrži mračen jsem dojel po silnici zase zpět na chalupu. Brambory v batohu se tím deštěm krásně umyly a já vypadal jako posranej, jak mi to bláto z nich stékalo po zádech do cyklistickejch trenek.

Pár klasickejch atrakcí. Tihle kluci byli na slackline šikovní jako opice, ale moc mě to nebralo. Těšil jsem se na pivo a klobásku.

Ani tahle atrakce mě neuchvátila, i když kluk byl taky moc šikovnej a sympaťák.

Uměl to skvěle. Třeba tady skoro pohladil předním kolem moderátora po rameni. Schválně.

Legendární motorka Indián.

Když jsem viděl tohle auto na trávníku, vzpomněl jsem si okamžitě na výlet do Irska. Tam kdesi v horách okolo Dublinu před věhlasnou hospodou bylo tohle auto zaparkované. Někde to mám v archivu na fotce. Irsko, to je zelená. ale co to je za značku? Zeptejte se odborníků. Já to nevím.

Tři krasavice. Tolik krásy najednou. Kdyby tu byl Hrabal, určitě by nepěl chválu na pivo, ale na ty motorky a krásný auta.

Dáma s psíkem a holčičkou. to jsem ještě netušil, že to nebude jediná dáma s psíkem.

Je to krásné, ale značku neznám.

Kdybych byl bohatej, koupil bych si rolls royce a neluxoval bych ho a nemyl.

Ale jo, přestože jsem naprostej automobilovej imbecil a trotl, tak se mi tu líbilo.

I venku bylo zaparkováno několik veteránů, ale ty nebyly na výstavě, ty byly jen venčené svými páníčky. A slušelo jim to.

Jdu domů. Po cestě se učím barvu.

A pak jsem ji uviděl. Dámu s psíkem. Obraz Luďka Marolda. toho, co namaloval panorama Bitvy u Lipan. Byl nejen zdatným malířem, ale i ilustrátorem. Umřel, když mu bylo 33. Ten Maroldův obraz jsem na netu našel, tak si ho s dovolením půjčuju a tím se s vámi na týden loučím: