Cestou
(necestou)

Letošní Cestou necestou projektoval Mach Joe. A hned na začátku mu musím a celá redakce WWWiditelnýho prasete, vyseknout hlubokou úctu a pochvalu. Naplánoval to skvěle, I počasí zařídil parádní.
Náš čundr začíná na Masarykově nádraží o půl deváté. Pražská parta jede vlakem, slánská klaka autem. Sraz Blíževedly.

Blíževedly, to je jméno, které jsem slyšel poprvé v životě. Je to vesnice zvenčí nonšalantně zanedbaná, ale většina těch chátrajících baráků je v jistém stupni rekonstrukce. Jednou to tu bude vypadat hezky.

Ne, není to náhoda, zvenčí se ves tváří chudě.

Ale morovej sloup mají parádní a dobře naleštěnej.

Barokní sloup Nejsvětější Trojice z roku 1714 s balustrádou soch svatých vysochal sochař F. Tollinger. Byl postaven po morové epidemii.

Blíževedly vypadají docela jetě, ale není se co divit, protože mají pohnutou a hlavně hodně hlubokou historickou stopu. První zmínka je z roku 1290, psalo se o trhové vsi. Král Václav druhej ves povýšil na městečko.

Po okolí se odehrávaly bitvy pod taktovkou Jana Roháče z Dubé.

Libereckej kraj, Kokořínsko, kraj Karla Hynka.

Budu-li nepřesnej, nekamenujte mě prosím. Většinou při výletech nedávám vůbec pozor a kromě toho si rád nic nepamatuju. To vakuu mi dělá dobře. První zastávka byla asi 2 kiláky od nádraží. Pepa vybalil skvělou sekanou a všecky nás podělil. Honza K. zase odkudsi vykouzlil plechovku plzně.

Lupičova řepka je fakt všude, ale jisté barevné kontrastní kouzlo se jí musí nechat.

Krajina příjemně zvlněná nás provází.

V obci Skalka máme plánovanou přestávku na jídlo a pivo. K elektronické evidenci tržeb se postavili celkem s nadhledem.

Zájezdní hostinec u Gregorů má u hajzlíků sbírku starejch kočárků a lampovejch rádií. Dokonce i to, které si pamatuju, když jsem ještě nechodil do školy.

Na zemi jsem objevil hrdou stopu. Asi začátky hokejovýho mistrovství.

V lese jsme si přečetli výzvu lesních zvířátek, ale kdoví kde ty potvory byly. Neviděli jsme žádný zvířátko.

Musím se přiznat k jistě vyscanosti, místo psaní slov tu dávám hodně fotek, protože se mi nechce moc vymejšlet košatá souvětí. Kromě toho kdosi kdysi napsal, nebo řekl, že fotka je jak tisíc slov. Mně to přijde sice jako blbost, ale teď se mi hodí se tím ohánět.

Barevnej svět Kokořínska mě nutí fotit barevně. To sice moc neumím, ale učím se.

Bezbarva mě baví víc.

Na nenápadném rozcestí poblíž Husy bylo objeveno místo smrti Járy Cimrmana. Zde, uprostřed Dubského Švýcarska, při cestě z trhu v Mělníce tragicky Jára Cimrman zahynul. Stalo se to 21. května 1921 při výbuchu jeho posledního vynálezu.

Podle nekrologu na pomníčku k tomu mělo dojít nešťastnou náhodou, když se vracel z trhu v Mělníku, kde koupil 10 hus. Bohužel k přesunu používal svůj poslední vynález, automobil na stlačený vzduch a vodu. Následkem poruchy "hydrogenerátorového izolátoru WP 1" dochází v prostoru dnešní křižovatky Husa k výbuchu, na jehož následky zahynul jak Mistr, tak 6 čerstvě zakoupených hus. Uctili jsme tiše jeho památku a pokračovali dál. Musíme totiž dojít do Holan, kde na nás čeká ubytování.

Skalní útvary jsou parádní.

Vždycky zůstávám v údivu, když vidím, čeho všeho jsou lidi schopní, že v dobách bez velké a těžké techniky dokázali vydlabat takovej kaňon.

A nebo amfiteátr, nebo co to bylo.

Ale jo, trochu jsem s těma zvířátkama kecal, některá se nám před očima zjevila. Ale byla to zvířata přinejmenším podivná. A není se co divit. Vždyť tu zahynul i největší Čech.

Kraj je to malebný.

Moře řepky.

A tam někde v dáli, že by Ještěd? Já to nevím, ale Honza K. je na to velkej odborník a hlásívá nám názvy všech kopečků, které jsou vidět. JE pravda, že se někteří členové výpravy hádali, co to je za kopec. A každý měl svou pravdu. Věřím, že i Roušovna nic nevěděla. Teda aspoň v to doufám, abych nemusel vytahovat z šuplíku stud a ponížení.

Arciť, již jsme zde, ještě pár kiláčků podél rybníků do Yachtklubu Holany. Roušovnu už bolí šlapky. Mě taky, ale jak jsou na tom ostatní, nevím.

Holany, německy Hohlen jsou městys. Již v roce 1405 bylo městečku uděleno hrdelní právo a přidělenej městskej znak. Městečko poničil dvakrát požár, roku 1545 a hlavně v roce 1863, kdy v něm shořelo 27 domů.

Městys, který se proslavil soustavou Holanských rybníků.

V místní knajpě si dáváme večeři. Zajímavým jídlem byl katův šeh. Ne, to není překlep, takhle to fakt nabízeli na tabuli. Ale celkově zde zamrzl čas a já mám neodbytnej pocit, že mě někdo vrhnul zpátky do sedmdesátých let.

A když jsme pak povlíkali postele nafasovanýma cejchama, dýchalo to normalizací jako nějaké velké zvíře.

V Holanech jsme se sešli celá partička. Míra Švéd si vybral kratší trasu a Ladys, kterýho bolí kyčel, dojel dokonce autem až sem. Měl sice v autě novou kytáru, ale z nějakýho důvodu na ni nedošlo. Dali jsme si pár piv, pohádali se kvůli Babišovi a EET a šli jsme rádi spát. Nohy si to zasloužily.

Ráno máme k noclehu i snídani. Švédskej stoleček. A naše partička se opět štěpí. Gábina se přidává k Ladysovi, nabírají Míru a Stáňu a odjíždí do Slanýho. Osm kusů pokračuje dál.

Z Yachtklubu kolem modré pussy a Holanskýho rybníka, Míčanskýho rybníka, Hrázskýho rybníka ke Smrtce.

Vydlabáno člověkem.

Soustava rybníků vypadá dost důmyslně. Kdyby tady tenkrát Cimrman nezahynul a kdyby žil o pár set let dřív, určitě by byl autorem rybníků Jára da Cimrman. Jen nekompromisní čas tomu zabránil.

Dokonce i vodopád tu mají.

Tahle fotka se černobíle vyfotit prostě nedá. Nedá.

Dolanský rybník.

Smrtka a 3D sgrafity.

Tam dole pod Smrtkou je Koňský rybník.

A tradiční společné foto. Symbolicky pod Smrtkou.

Tam jdem.

Cestou necestou.

Potkáváme zarputilého cyklistu, který má jistě pod silonkou žlutý trikot. A když ne trikot, tak trenky, a když ne celé, tak kousek trenek. Tour de Máchův kraj.

Stvolínky.

Nejstarší historicky doložená zmínka pochází z roku 1197, kdy vladyka Hroznata, zakladatel tepelského kláštera na západě Čech. ves daroval Zdeslavovi a jeho bratrům.

Rozkvetlejma loukama si to štrádujeme ke zřícenině hradu Ronov.

Stvolínky.

Ryze mužská záležitost.

Na Ronov se vypravili jen tři účastníci, ostatní se vzepřeli touze poznávat a podlehli lenosti. Asi to nebylo nejmoudřejší, protože jak jsme se váleli a čekali asi půl hodinu na ty tři, tak se nám rozseděly nohy a pochod nevypadal ani trošku vábně. Blížíme se opět do Blíževedel.

Manželskej trojúhelník.

Tady bude viset chmel.

V Blíževedlech se od nás odtrhnou Machovci a jedou autem do Slanýho. My si dáváme v místní hospodě výborný pivo a utopence.

Zbytek blondýny.

Náš parádní výlet Cestou necestou se vydařil.

Čekáme na malý nádraží na místní lokálku,

Čas si krátíme rozvíjením teorií, jakým způsobem dokázali holubi posrat nádražní zeď zrovna tak, jak ji posrali.

Mezi kolejemi spí člověk.

To je ona posraná zeď nad kterou se zamýšlelo tolik mozků naší expedice. A nic rozumného jsme stejně nevymysleli.

V Litoměřicích hlídají nástupiště dvě babky. Ta fotka s naším výletem zdánlivě nesouvisí, ale je to poslední fotka, tak ji sem musím dát. Těšíme se na další cestou necestou. Milý Pepo M. Vymyslels a naplánovals to výborně. Díky.

Jedno pano nakonec.