Chandelier Tree
(Další pokračování čundru po Kalifornii)

Kde jsme to minule... Jo už vím, prošli jsme se čarodějným lesem a jeli hledat nějaké místečko, kdye bysme složili své ucaprtané kosti. A jak už to tak chodí při našich tripech, zase se ve správnej okamžik našlo. Tentokrát tábořiště zadarmové. Ale vono se není moc co divit. Tohle skvělé místo totiž bylo úplně v duchu Alfreda Hitchcocka. I když tady se asi žádnej film netočil. Už byla skoro tma, mlhy se valily odevšad, moře neklidně chrochtalo a sem tam dokázaly vlny na strmých útesech vytvořit zvukovou kulisu, která skoro sundávala trenky. Preventivně. Pardon, teď nevím, jestli je vhodné psát slovo trenky, když se to stalo na Hradě takovým vtipnou, opravdu, ale opravdu vtipnou, jak on to říkal ten náš MilošVyskoč, autodafé? No nic. To místo bylo trošku strašidelný. Dokonce i silnice tu zmizela v proláklině. Moři si kus vzalo. Ti, kdož se o tábořiště starají jen natáhli igelitový pásky s varováním, že jako fakt bacha a dál nic. A co taky. Moře si to vzalo a dělat nějaký úpravy by bylo zbytečně drahý, protože po té silnici se vlastně ani jezdit nemusí. Dá se přijet jinou.

Řez a nic.

Před nedávnem jsem dočetl jednu roztomilou knížku od dvou autorů - filosofa a kvantovýho fyzika o kvantové teorii. Tady by se asi skoro hodila, že jak dojedeš na jedno místo a zároveň v tom samým okamžiku bys byl(a) i na tom druhým místě. Za dírou.

Nocležiště je docela vybavený. Našli jsme si místečko s dřevěným stolem, vybalili zásoby a uvařili si nějakou pytlíkovou polívku a špagety. A protože jsme si zvykli koupit si na každej večer 6 malejch různejch piv, tak jsme si dávali do trumpety a kecali voloviny, já jsem si zapisoval do kindla poznámky, abych jako nezapomněl, ale používám při zápisu takovou vlastní metodu zkratek a náznaků, o kterých jsem hluboce přesvědčený, že je hravě rozluštím. Kdykoliv.

Prdlajs, nerozluštím skoro nic. Rozhodli jsme se, že se vyspíme v autě. Teda my stařečci. Honza spal pod širákem hned blízko hajzlu.

Ani oheň jsme si neudělali. Šli jsme spát docela brzo.

Náš jeep byl zaparkovanej rypákem směrem k burácejícímu moři a tak nějak téměř správným směrem k té díře. Auto bylo sice zabržděný, páka automatu na parkovačce, ruční brzda, ale Olina se stejně celou noc budila hrůzou, že se auto omylem rozjede a skončíme na dně toho divnýho Maelströmu, co sežral i kus silnice. Její noc jí nezávidím. Byla vyjukaná až do rána.

O to větší radost měla, když nastal den a auto se neposunulo ani o píď, všichni jsme zůstali naživu.

Šel jsem si místo prohlídnout za denního světla a zblízka. I ve dne to vypadalo hrozivě.

Přesto po silničce hned po ránu pobíhala mladá a odvážná joggerka. Kdyby to viděla Olina, asi omdlí.

Nahoře ve svahu v mlze bylo vidět, že někdo bydlí. Asi mají i nějakýho psa baskervilskýho, protože všechno tomu bylo nakloněný a v noci to temně sokoroštěkalo.

Na louce se válel rugbyový míč a hráč nikde. Tolik možností, jak mohl skončit.

Místo bylo opatřený i docela bytelným hajzlíkem. Asi aby se tam mohli lidi schovat, kdyby se vysvobodil ten baskervilskej pes. Ale, a to bych rád zdůraznil, ten hajzlík byl  čistej a protože byl suchej, tak i smradlavej. ale čistej.Relativně. A bylo tam asi 15 rolí hajzlpapírů. Někde mám na mobilu i fotku, ale nechtělo se mi tu kompromitující fotku hledat. Ti, kdo tu bydleli, vypadali, že už sežrali i vlastní děti. Amerika má hodně hodně tlustejch lidí. ale taky to je vyvažovaný oblíbeným běhání. Těch štíhlejch běžců je tu taky hodně. A určitě mnohonásobně víc než tlustejch. Tak.

Uklohnili jsme si snídani.

A vyfotili rodinné selfíčko.

Oceán se po hlučné noci lehce zklidnil, možná si to jen namlouváme, že ve dne vypadá míň děsivě. Ale stejně to bylo místo temně pulzující.

Dáma nejoggerka s psíkem.

Ani nevím, jestli to tu mám prozrazovat, ale co... U kontejneru s odpadem jsme našli velmi kvalitní molitan, takovej ten sofistikovanej, co je lehoulinkej a dost pevnej, protože jsme si z něho chtěli udělat cestovní sedáky pod prdel. A tak jsme vzali nože a šli na to. On totiž to byl velkej kus vyhozenej, ale byl posranej. Nejspíš nějaký děcko se podělalo, možná hrůzou z toho temnýho místa a rodiče než aby to omyli, tak to celý vyhodili. A my jsme si všichni tři odřízli ta místa, která byla modrá, hnědé části jsme nechali na místě. a je to venku. Sedáky máme dodnes a jsou skvělý.

Vyrážíme na cestu dál na sever, směr Oregon. Po cestě je odbočka, kde je jeden slavnej strom, tlustá sekvoj, kterou se dá projet autem.

Všude kolem se ční do výšek sekvoje, připadáme si jako trpaslíci.

Vjezdné je asi 5 dolarů na fáro, čili prkotina. Fronta docela veliká a přitom nejde o nic jinýho, než že si sklopíš zrcátka a projedeš vnitřkem velkýho stromy a na otočce to vemeš zase zpátky na silnici.

Ale přece si tu atrakci za bůra nenecháme ujít. Před náma jedou v nějakým hjundajovi 4 dámy.

Zrcátka si nesklopí a uvíznou.

Jejich uvíznutí je o to zajímavější, že se dostaly do situace, že se zrcátkama se už z žádné strany nedalo hnout a dámy s štěbetavě obávaly, že je obě urvou. Kromě toho zpanikařily a o pár centimetrů se posunuly, aby se jim pozice utvrdila. Dobrovolně jsem se ujal role navigátora, přemluvil řidičku, ať se nekouká ani nalevo ani napravo, ale jen na moje ruce a dělá volantem jen to, co jí budu ukazovat. Nechtělo se jí, asi jsem vypadal jako debil. ale protože stejně nic jinýho dělat nemohla, nakonec se podvolila. Opatrně centimetr po centimetru se sunula a točila volantem, jak jsem ukazoval. Jedno zrcátko se sklopilo!!! ne zlomilo, samo. A druhé v pohodě projelo jen s lehkým šustěním. Dámy to zvládly a byly šťastné. Honza s naším autem neuvízl.

Kdysi si mlíčnej farmář Underwood koupil od státu pozemek, na kterým byl tenhle velkej strom. Někdy v třicátých letech ho Charles Underwood, potomek majitele vydlabal a udělal z něj atrakci. Díra byla tak veliká, že stromem projelo prakticky každé osobní auto. Farmáři se nakonec vyprdli na mlíko a udělali kolem atrakce kemp, kde se dá bydlet a odpočívat, pár boudiček, prostě místo mlíka turistika. Lustrovej strom, prej kvůli těm nohám, je vysokej asi 89 metrů třicet metrů nad zemí má ještě furt skoro pět metrů v průměru. Odhadované stáří je 2400 let.

Pár sekvojových dekoračních zdechlin a jedeme dál.

Dnes se už ví, že to tunelování stromy hodně poškozuje a jsou odsouzeny k popmalé smrti. Naposledy spadl vytunelovanej strom jménem Pioneer Cabin Tree v národním parku Calaveras Big Trees loni, tedy v roce 2017. Další slavnej tunelovej strom je v Yosemitech v Tuolumne Grove. Ten sice stále stojí, ale už je je zdechlej. V roce 1969 spadl Wawona tree. tak jsem trošku zvědavej, kdy spadne tenhle lucernovej. Zvlášť, když mu furt někdo odrbává vnitřek nesklopenejma zrcátkama.

Stromem jsme si projeli, tak jedeme dál. Je docela provoz, hlavně náklaďáky s vytěženým dřevem.

Sekvoje jsou docela zákeřný při odhadování velikosti a průměru, protože si na ně člověk brzo zvykne, ale když najednou stojí tři dělníci u toho stromečku a něco řeší, dojde vám, jak velký to jsou potvory, ty sekvoje.

Bude zase slunečnej den

Silnice v tomhle sekvojovým háji vypadá jako hračka.

Tenhle úsek cesty byl moc krásnej a voňavej. Sekvoje jsou fajn.

Přijíždíme do městečka. Jmenuje se Eureka a protože je zrovna prvního srpna a já mám narozky, rozhodli jsme se, že je oslavíme tady nějakým obědem.

Ale o tom zase až někdy příště.

podpis




Hřbitov zraněných trvalek.


Foldyna: „Pan prezident Zeman vybudoval velký respekt v zahraničí z hlediska jeho postojů, protože byly velmi neokázalé v té Evropě, kdy všichni přikyvují na všechno.“

Srdečně zveme Vás a Vaše přátele na Letní slunovrat - malé povídání o starých zvycích hraje skupina JUBEND
středa 20 června 2018, 19, 00 hodin., Libušina galerie , Malhostovice 45,
Přejeme Vám hezky prožitý den a těšíme se na Vaši společnost
Libuše Vyskočilová
výtvarnice, galeristka
00420 603 870 742
Juro Dovičín
výtvarník, galerista
00420 737 842 348
LIBUŠINA GALERIE
Malhostovice 45
664 24 Drásov
www.ligaleri.estranky.cz ( stránky Libušiny galerie, Malhostovice)
www.livya.estranky.cz (osobní stránky Libuše Vyskočilová)

Milí přátelé, milé děti,

posíláme Vám v příloze pozvání mezi nás do haluzické doliny na tradiční letní dětský pobyt Haluzické Radovánky.
Prosíme o šíření všemi cestami a směry, mezi děti, které mají rády svobodu.
Děkujeme.

POZOR!!!
Autorkám Živého prince hoří za patama! Na Hithitu jim zbývají pouhé dva dny a pár hodin! https://www.hithit.com/cs/project/4557/pohadky-s-recepty-zivy-princ
Doufají v zázrak, ale jsou teprve na 65%... Pokud se částku vybrat nepodaří, skončí celá akce tím, že se doposud vybrané peníze vrátí k podporovatelům a bude s vydáváním knížky po ftákách.
Fandíme jim a proto vysílám naléhavou prosbu: máte-li děti, sourozence, vnoučátka a nebo rádi zkoušíte jiné recepty, koukněte aspoň na odkaz. Může to být krásný a netradiční dárek! A pokud odkaz pošlete i svým přátelům, podpoříte zajímavou a krásnou akci.

V ÚTERÝ 12. ČERVNA DOŠLO

k památné události. Ve Slatině na terase se konal první domácí koncert pro přátele. Kapela Feri&Gypsies přijela v plné sestavě, Pavel s Jerkou jim totiž slíbili natočit klip.
Nejdřív se zvučilo a probíhaly přípravy k natáčení a filmování zároveň.


 Pak začali chodit první diváci.


A koncert začal. Byl to nářez!


Muzikanti to rozbalili parádně.


Feri: To byla píseň o naší historii!


Někteří tančili, jiní poslouchali, ale nenašel se nikdo, koho by to nebavilo.
Jen na děti to bylo asi trochu moc nahlas.


Nina, Jon a Janne mezitím šli trhat moruše a vrátili se po koncertě pěkně vymalovaní.


 Pak se ještě kamarádili s Terezkou. Zdá se, že to vyšlo a až bude klip, možná ho ukážeme i na praseti!

BARTET KONCERTOVAL TENTOKRÁT

se Skipem Wilkinsem v Tišnově U palca v pátek a hned na to v neděli ještě v Bílovicích.
Já jsem stíhala jen Tišnov..


V pátek přišlo málo lidí. To je tak, když se trefí několik akcí dohromady. Ve stejný večer zpívala Iva Bittová v nedalekém Předklášteří a tak odloudila asi docela hodně diváků. Ale někteří přece jen došli.


Saša má nové štěňátko! Je to fenka a bude z ní lovecký pes! Muziku snášela docela dobře.

Dámy Pavlišovy o přestávce.

Skip výborně zpívá a sám se doprovází, což je veliká síla. Prozradil nám, že Američani na to ale moc nejsou. Prý jsou tak vybíraví, že pokud mají člověka zařazeného jako klavíristu, tak ten zpěv moc neberou. A pochválil Evropany, že jsou víc přístupní novým věcem. Přirovnával to k jídlu. Je to prý jako když člověk vyhledává jen hospody, kde se k jídlu podává kečup a hranolky a nic dalšího ho nezajímá. Pokud není kečup, jdou raději do jiné hospody.

U palca to Bartetu vyznělo všechno poněkud rozjíveně, ale v Bílovicích to prý rozbalili mnohem líp. Asi tam přišlo podstatně víc lidí a to se hned líp zpívá!
O ten koncert jsem přišla, protože zároveň se konal v DNO koncert Cotacha Orchestra a to jsem si nemohla nechat ujít. Oni vystupují tak málo, že to je vzácnost. Litovala jsem, že jsem si nevzala foťák, protože to bylo NĚCO! Udělala jsem aspoň úplně blbý záběr chytrým mobilem. nestojí to za nic, ale aspoň mně to ten zážitek připomene..

Vyklubal se z toho nečekaně absolventský koncert trumpetisty Jiřího Kotači! A byl to absolvák, jaký jsem ještě nezažila. Mělo to šťávu, atmosféru, chlapi hráli s takovým zaujetím, že se to ani popsat nedá. Trvalo to jen kousek přes hodinu, slyšeli jsme nové aranže Martina Konvičky a Matouše Jakabčice, dokonce aranže Vincence Kummera a bylo v tom takové napětí, že mě ani nenapadlo kouknout na hodinky! Jediná chyba byla - neměli programy, takže jméno čtvrtého aranžéra jsem si nezapamatovala. Škoda, protože všechno mělo "xicht a gule", to se musí nechat.
Držme palce, ať se tento bigband neztratí v komerčním světě, je to zdravá, nová, moderní a úžasná muzika. Kéž by jim to vydrželo!

Dada a spol.