Příběh kávy
(opravdu?)

Takže začínáme ultramaraton 51 vydání v roce 2019. To první číslo jsme rafinovaně ojebali péefkama. Malá svodka do novýho roku. Do 22. ročníku WWWiditelnýho prasete. Nejprve nás potkaly Vánoce. Sestava byla celkem klasická. Chyběl Honza s Rézou, kteří se rozhodli objevit Afriku. Vánoce začaly docela netradičně, protože jsem dostal varování český pošty, že převzali balíček od Dobrovskýho. Malilinkato jsem se podílel na krásné knížce o Lubo Kristkovi, ale fakt jen malilinkato, pár barevnejch fotek a sem tam nějaká rada čistě graficko-technická. Česká pošta mě nezklamala. Od okamžiku, kdy převzali od nakladatelství balík, mě radostně informovali o každém úspěšném kroku. A pak utrum, konec. Informace o zásilce a její sledování online na netu se zaprdlo a zamrzlo. Po několika dnech se pošta vzpamatovala a výhružným mailem mě upozornili, že jsem si doposud balíček nevyzvedl. Spojil jsem svou misi s poštou s úkoly od Roušovny: koupit kapra, pár litrů mlika pro Bobíka, atd... A přidal i úkoly své. Vyzvednout v tiskárně TYGR svou vlastní knihu... Myslím, že všechny úkoly jsem stihl i zvládl. Jen musím upozornit na jednu skutečnost. Koupil jsem v DP u Billy kapra, podle Roušovny max. 3 kg, přikoupil jsem hlavu navíc a nechal si ho celýho rozšroubovat. Kdo se s tím má piplat. Všude šupiny, umejt vanu, venku u kompostu zima na prsty... Asi po dvě stě metrech mě dostihl mladík od kaprů. Prej, že se mu ty vnitřnosti schovaly pod hadrem a že mi je zapomněl přibalit do tašky. A pak, že je na světě jen ulhanej Babiš a jeho podvody. Na poště jsem paní ukázal v mobilu mail přes okýnko s číslem zakázky a varováním, že jsem si ji doposud nevyzvedl. Paní si vše přes okýnko pečlivě opsala, pak chvíli pátrala a oznámila mi, že žádnej takovej balík nemá. Ptal jsem se, proč mi teda vyhrožujou, že jsem si doposud nevyzvedl... Paní si to opsala znovu, přidala písmeno "a" a řekla: "Špatně jste mi to nadiktoval." Ano, Česká pošta pobaví a nezklame. Asi jsem jí to špatně ukazoval přes to okýnko. A zatímco jsem konečně po delší době získal svůj balíček od Dobrovskýho, kapr smutně na zdi pošty nakresli čtverec krve. Taková pomsta němýho tvora. Měl jsem totiž po celou dobu tu tašku s kaprem opřenou o zeď pošty. Zevnitř. Jen pro pořádek, ať nenasazuju prasečí hlavu mé oblíbené české poště, v lednu mi pošťák hodil do schránky výhružnej papírek, ať už si kurvafix vyzvednu tu svou přiblblou zásilku. Ano, tu, kterou už dávno doma mám. Zkrátka, všecko funguje, jen je potřeba ignorovat časovou osu
 Pak už to bylo v pohodě, zatím mi ujel autobus, tak jsem pěšky v dešti donesl 3 kila kapra, dvě knihy z Pošty, dvacet knížek od Tygra a jednu svou malou radost, 3. díl deníku grafomana Pavla Juráčka. Připadal jsem si jako soumar v poušti. Teda až na ten déšť..
Roušovna přijala kapra, upravila a uvařila polívku. Děcka můžou dorazit.

Když dorazila Helča se všema dětma, stavili jsme se u Vacků. Vybrali si nějaké PF, pokecali, vypili kafe, inu klasický průběh. Jen přibyla Tondova nová kámoška z Bangladéše. Je moc fajn.

Když jsme od Vacků odjížděli, napadlo Roušovnu, že bychom si mohli dát oběd v dolnopočernickým pivováru, abysme nemuseli vařit doma. Skvělej nápad.

Bobík dumá, jestli si vybral správně.

Boris ví, že si vybral správně.

Štědrej den jsme si posunuli o den zpět, jak to děláváme již roky.

Přestože se snažíme ukrutně minimalizovat dárky a celé to běsnění, které spoustu lidí nažene do dluhové pasti, košík s dárky byl děsně plnej. Jak se nám to podařilo, netušíme.

Třeba Jíťa s Jirkou dostali sušené exotické ovoce, které jsme jim stejně nakonec všichni sežrali.

Helča dostala barevnej termofór. Něco, co si pamatuju z dětství a vůbec jsem netušil, že i v dnešní době nanotechnologií a dronů existuje. No fakt, normální termofor na teplou vodu.

Boris obdržel erotické škrabátko. I to tu před deseti léty bylo. A dodnes to funguje úplně stejně. Jakmile vás někdo osloví touhle drátěnou prackou na hlavě, zježíte se.

Náš obývák je vlastně taková obvodová knihovna a svět se odehrává uvnitř knihovny. Základem naší balící technologie jsou již roky noviny. Akorát letos to Olina dovylepšovala, protože z těch novin nejprve ušila pytlíky a pak do nich schovala dárky. Pletené fusky a tak.

Bobík dostal jiný hodinky než Boris a to byl, jak je vidět na výrazu, problém.

Nejčastějším dárkem byla kniha. A to je fakt skvělý. Knihou nenasereš.

A to je již skutečný Štědrý den. My už máme oddárkováno, čekáme, až dorazí František s Irenou a s houslema.

Housle jsou nástroj složitý a zákeřný a kdo s nimi neumí, prozradí se hned, jak je vezme do ruky. František s houslema chodí každý rok. A Irena s ním, ta přinese pár plechovek jejich oblíbenýho gambáče. Kecáme, vyměníme si péefka a Irena donese vzorek klasickýho bramborovýho salátu a Olina zase Františkovi předá misku rybí polívky, protože tu Irena ze zásady nevaří a Franta ji má rád.

Vzpomněli jsme si na slavný rok, kdy Honza donesl pár koláčků plných THC a František si jich pár dal se slovy, že to na něho nefunguje. Pak nám během hodiny zkomprimoval celé své dětství a mládí, až si pro něho musela přijít Irena se slovy jestli by už nemohl ten její Dvořák (to kvůli houslím) jít už domů. THC je sviňa.

Boris nám zahrál dost hezky We are the Champions. Byli jsme v pátek na filmu o Ferdovi Mecurym. A Helča k tomu i zazpívala.

Na Štědrej den jsme si dali kachnu se zelím, inu máme to přece o den posunutý.

Helča založila Borisovi novej účet na gmailu, protože ke starýmu jsme všichni zapomněli přístup.

Pak jsme šli na malou blátivou procházku, naposledy se vyfotili a Helča s děcka odjela do Kladna a Jirka s Jíťou k rodičům od Jitky.

Ve čtvrtek jsme s Olinou sedli do vlaku a odjeli do Ostružné. A protože Olina se rozhodla, že nebude vařit, tak jsme si zašli na večeři do hospody a na pivo do místního skvělýho pivovaru. Potkali jsme se s Terkou a předali malé dárečky.

V pátek jsme jeli zkontrolovat Jeseník

Olina si ve své oblíbené prodejně koupila 350ml termosku.

O něžnosti si Roušovně říkám extrémně rafinovaným způsobem.

Jeseník je v předstihu. Pronajímá i betlémy.

Jeseník je srdeční záležitost. Pravděpodobně infarkt.

V sobotu jsme se rozhodli, že zkontrolujeme i Brannou a že přineseme pár vyhlášených trubiček. Byla to fotogenetická výprava. Dokonce i Roušovna fotila mobilem jak šílená.

Kromě toho, že fotila, neustále si něco počítala na prstech. Netušil jsem, o co jde.

Stavili jsme se i na starým hřbitově, kde odpočívá i babka Jasýčková. A márnice byla otevřená, lákala ke vstupu.

No a pak jsem se to dozvěděl. To její počítání na prstech nebylo nic jinýho, než projev infekce haiku. Já jsem totiž před vánoci ve vlastním nákladu vydal knihu foto-haiku, kterou mi Roušovna pochválila (málem jsem kvůli té pochvale puknul pýchou). Roušovna se před tím k haiku vyjadřovala dost s despektem. Ne k samotnýmu haiku, ale k jakémusi zdřevnatělému postoji ke klasické formě 5-7-5. Že to je dávno překonaný a podobný kecy. A najednou chrlí jedno klasické haiku za druhý a doprovází to fotkama. Její konkurence je fakt silná. Už dávno nejsem u nás doma jedničkou v haiku.

Na hřbitově se nechala Roušovna slyšet, že se těší do hospody na jídlo.

Hospoda Kolštejn tentokrát byla v pohodě. Minule jsme se jídla nedočkali, tentokrát to šlo jak po drátkách. Dali jsme si smažené tvarůžky a to bylo peklo budoucího večera. Přežili jsme.

Barevné fotky jsou někdy zajímavé.

Domů jsme šli ptačí stezkou a bylo to chvílema až dramatické, protože to klouzalo, ale dopadlo to dobře.

Prvního ledna jsem si byl poprvé v novým roce zaběhat, vyfotil jsem svou první fotku a poprvé jsem se pokusil napsat správně datum.

Pak nasněžilo a mně nezbylo než si jít zaběhat. Jsem jako malej pes, nasněží a já musím jít běhat. Pravda je, že musím jít běhat i když nezasněží, takže to je vlastně kravina.

Ale kolem rybníka to je v zimě a se sněhem dobrý.

V sobotu jsme museli nutně na pivo do pivovaru. Ten náš počernickej je krásnej a vaří skvělý piva.

Plíživá Orbánizace Česka.

V předvečer tříkrálový nás přepadli tři malí králíci. Kašpárek, Melichárek i Baltazárek.

Když se modro v hladině rybníka zrcadlí.

Jedna nová z mých oblíbených balkónovek.

A ještě jedna.

Roušovna ráda straží pasti. Hra končí výrokem: "Sežrals mi chleba."

Jo, o čem jsem to chtěl psát? O kafi? Tak jo, ať nejsem za úplnýho blba. Roušovna nakupuje kafe v Albertu. Kafe v černým pytlíku. Jsou asi 4 druhy a všechny jsou dost dobrý. Je to kafe už pomletý, mělo by být vakuovaný, ale není. Stejně je dobrý. A když k nám přijde na návštěvu Dana, libuje si, jak je to naše kafe dobrý. Jednou jsme jí chtěli udělat radost, tak jsme jí pytlík té dobré kávy převezli do Brna. Dana byla celá radostí bez sebe a hned nám z něho jedno udělala. To kafe bylo neskutečně hnusný. Udělala ho slabý. Takže tím se vysvětlilo to, proč Daně žádný kafe doma nechutná, ať koupí sebedražší značku. Dělá to kafe slabý. A když jsme byli teď v Ostružné, raději jsme kafe připravovali sami. Pak přijela Zdenička, vyslechla si historku o kafi, a že teda jako uvaří kafe a ptala se Oliny: "Kolik teda kafe?" a dala pár malých lžiček. Roušovna volala, že ještě a ještě, Zdena se bránila, ale přidávala, I já jsem se přidal, že ať se s tím nesere a přidá pořádně. Zdena se chytala za hlavu, že to snad nemyslíme vážně a odmítla už přidávat. Když se nedívala, Olina nenápadně přidala ještě jednu lžičku. Pak si na kávě pochutnali všichni. Závěr? Není důležitá tak moc značka, ale množství. Jak prosté. Jo a to nejvíc nejlepší kafe stejně dělá Hans Wronski od Zuzky v Lysé nad Labem. Je to puntičkář a proto je to kafe skoro vždycky stejně dobrý. Nejvíc dobrý. Jak taky ne, když ho váží v gramech na tři desetinná místa a hrubost mletí si zapisuje do deníčku. Při přípravě už mu zdatně pomáhá malej Bořík.

podpis




To jenom abychom si uvědomili, jak hlubokej zásek do nás ty kurvy komoušský zasekly, protože nezmizely z našeho života, jsou tu pořád a budou nás srát tak dlouho, dokud se nevzpamatujeme. Je to trest za naši před i poposranost. Zákonem uznaný zločinci jsou regulérní součástí našeho politickýho systému. To je výsměch.

Réza s Honzou objevujou Afriku. Teď zrocvna Uganda. Alespoň v tomhle jsem Honzíka předběhl. Afriku jsem poznal dřív než on, ale nejde o soutěžení, jde o to, jaké dojmy a pocity v té podivuhodné země vznikají. Těším se na jeho postřehy.


Babiš, milášek třetiny národa:
"My sme není vláda ani rok."


ADVENTNÍ MĚSÍC MINULÉHO

roku byl snad jedním z nejvýživnějších. Koncertů i vystoupení bylo docela dost, každé jiné, což vyžadovalo docela náročné přípravy. To už pak jeden ani moc nemá sílu chodit na jiné akce, než na ty vlastní. Ale když jsme dostali od pana Vincence Kummera pozvánku do HaDivadla na společný koncert s Cotacha Orchestra
k jeho dvousedmičkovému výročí, neodolali jsme. A dobře jsme udělali.

Pan Kummer si koncert uváděl sám, program sestavil ze svých aranží. Tento bigband hraje
dynamicky, perfektně a hlavně s chutí, radost vnímat!


Je to zázrak, že se tolik muzikantů dokáže zorganizovat a nazkoušet náročný repertoár. Jsou všichni vynikající a funguje jim to tak, jak to má být.


Krásný nápad, jak oslavit sedmasedmdesátiny!
Přejeme Vincencovi óbrovskó silu, ať si užijeme podobných koncertů víc!

DVA DNY NA TO
v pátek, 21. prosince, jsme se stěhovali i s aparaturou do Lomnice na poslední adventní koncert Bartetu
a studentů JAMU. Zdá se, že se z toho opravdu stává tradice!

Ivan chránil Jirku, aby se při věšení obalů na strop nezřítil.


Do příprav večera byli zapojeni všichni členové domácnosti spolu s členy Bartetu.

Libor za pultem v plné pohotovosti a výborně naladěn.
Mám fotky vlastně jen ze zvukových zkoušek a to ještě jen ze zkoušení repertoáru a capella.


Nejdřív Jirka nazvučil Bartet, pak se pomalu sjížděli i naši čtvrťáci.


S trochou nostalgie si všichni připomněli, že je to jejich poslední společné vánoční vystoupení.
Kdo ví, kde budou za rok...

Večírek jsem už ani nefotila, únava byla silnější. Ale ohlasy na akci byly parádní a tak to vypadá,
že příští rok se tam znovu potkáme. Zpívat už budou jejich následovníci...
Ráno pomohli Saša s Ivošem Jerkovi naložit na střechu stromek pro Petra a jeho rodinku a "časně kolem jedenácté" jsme vyjeli směr Brno.

JEŠTĚ TEN DEN ODPOLEDNE
po příjezdu z Lomnice jsme se nabalili, zavřeli dveře od baráku, vymazali si z hlavy všechno, co musíme udělat včetně úklidu a odjeli do Orlických hor. Měli jsme zamluveno ubytování v Deštném kousek od vleku. Bylo to asi jediné řešení, jak strávit vánoce v klidu. Petra a spol. odjeli vlakem, my jsme vezli většinu věcí autem. Deštné nezklamalo!


Nejdřív jsme s Jirkou jen chodili, ale na Štědrý den jsme lyžovali! Po loňské nucené pauze jsem měla
z lyžování trochu hrůzu, ale šlo to. Na svahu jsme potkali dva strýce, kteří propagují výrobu lyží po staru.


Nina se natolik osmělila, že sjížděla sama už celej svah. Oba vydrželi lyžovat skoro celý dny, šlo jim to fakt dobře.

Přímo na Štědrý den jim Petra s Jannem připravili hru - hledali vánoční stromek v lese. Až za tmy jsme vyšli, cesta byla vyznačená svíčkami ve sněhových jamkách cca po 10 metrech, bylo to krásný! A na konci našli ozdobený stromek a pod ním i pár dárečků.

Líbilo se mně to moc a jim zjevně taky.
Po svátcích Janne odjel do Německa a Petra a spol. do Velkých Karlovic. My dva jsme strávili Silvestra nakonec doma. Přece jen se nevyřízené práce nakupilo docela hodně a tak jsme na Nový rok dokončovali muziku k filmu o Brně. Uvidíme, jestli to přísloví (jak na Nový rok, tak po celý rok) má nějakou platnost..

KDYŽ JSME BYLI POPRVÉ V RODNÉM DOMĚ
Milana Rúfuse v Závažnej Porube, paní Soňa Báranyiová nám ukázala i půdu. Tenkrát jsme se se Soňkou Jányovou na sebe podívaly a řekly si, že tady by bylo fajn si někdy zahrát. Je to už pár roků, ale letos se nám sen splnil!
Petra, Jon a Nina odjeli do Německa a my už v pátek s Jirkou na Slovensko. Vzali jsme si prozíravě i běžky, protože hlášení o sněhové nadílce v těch končinách zněla nadějně. V Liptovskom Petre to vypadalo jako
v pohádce. Pohled od dveří:

a do Jányovic zahrádky:


V sobotu dopoledne před podvečerním koncertem nás Štefan s Ejkou vzali na běžkový výlet do Vavrišova. Ptala jsem se, jestli tam náhodou nemají i Babišovo, ale dostalo se mně odpovědi, že to máme přece u nás.. Běžkový výlet byl parádní, přestože foukalo a padal sníh.


Takové výlety by měl člověk podnikat aspoň 2x týdně! V hospůdce jsme dali jedno pivko, pomudrovali
a vydali se nazpět. Štefan nás vedl trochu delší, ale krásnou cestou lesem. Uchránil nás tím před větrem. Ukázali nám i studánku, kam se chodí pro "studničkovú".

Byla jsem tam v létě, teď bych to ve sněhu sama najít určitě neuměla..
Cesta to byla nádherná, zpět jsme dorazili s menším zpožděním.

Nějak jsme se zvládli připravit, pojedli vynikající kyselicu a taky čočkový dál (musím si ještě opravit recept, který jsem si uložila do hlavy, ale čočku už mám!) a jeli jsme zkoušet do Závažnej Poruby. Na půdě Rúfusova domu byla zima, ale jak pravila Soňa Báranyiová, je to jen výseč a ve čtyři začnou topit!


Pan Báranyi a jeho syn pomohli vystěhovat klavír nahoru. Pro mě to byl hrdinský čin, protože při pohledu na úzké schůdky se mně zdálo, že tam klavír nikdy nedostaneme..
Potřebovala jsem po výletu aspoň na chvilku zavřít oko a pan Klement mě přistihl.


Bylo to opravdu jen na chvilku, protože přijel pan profesor Zdenko Suchý se ženou, byli jsme si představeni a museli se domluvit na programu - pan Suchý měl připravené tři Rúfusovy rozprávky.
Je to charismatický pán s podmanivým hlasem, takových moc slyšet není.
Všimla jsem si, že "výseč" opravdu trvala jen do 16:00, topení se rozjelo a na začátku koncertu už bylo
na půdě příjemně.

Soňa Báranyiová uvedla koncert krátkou recitací basně o Milanu Rúfusovi a pak už přišly písně v našem podání a recitace pana Suchého.

Bylo to neopakovatelné, nepopsatelné, zvláštně dojemné, já jsem měla dokonce takovou nedefinovatelnou trému... Každý si odnesl nějaký svůj zážitek, který si uchováme uvnitř a budeme z něj dlouho čerpat.
Slovy by to určitě vyjádřil Milan Rúfus, já to raději nechám na naší představivosti.


Byli jsme obdarování portrétem Rúfusovým, vyřezaným do staré gramofonové desky - to tvoří Ivo Jurečka, absolvent herectví na JAMU, pochází ze Závažné Poruby.

Jsou chvíle, které se vetknou do paměti a už tam zůstanou.
Všichni pochválili Jirkovi zvuk, zaslouženě!
Zachytila jsem neuměle proces stěhování techniky dolů, byl to horor, ale zvládli to opět geniálně.


Po koncertě byli všichni pohoštěni kyselicí a panáčkem vodky, dámy připravily i dort na počest Zuzky Rúfusové, která má narozeniny na Tři krále. Ten jsem nestihla vyfotit, protože poměrně rychle zmizel. Pochvalu dostal od všech konzumentů.
Večer u Jányů byl ve znamení Soniných odbytých a Jirkových nadcházejících narozenin.
Hrálo se, zpívalo a mudrovalo.


I na šampus došlo. Takže ještě písemně: Všechno nélepčí, hlavně zdraví, to vostatní přinde samo!
Ráno před výletem na Kokavu probíhalo v poklidu.

Samíkova kmotra Nasťa (říkají krstná!) se o něj vzorně starala, aby mohla maminka Soňa dospat.
Pánové si poctivě vyčistili zuby, i na nás se dostalo.


Samík předvedl, že kamna pálí! Jasmínka s Jirkou probírala důležité věci.


Štefan učil Samíka taneční kreace vsedě.
Výlet po běžkové trase na Kokavě jsem nezachytila. Štefan s Ejkou nás vyvezli autem až k začátku trasy - takový komfort jsme měli! Ale fučelo tam občas dost silně a bylo to trochu jako na dálnici, docela hodně lidí jsme potkávali a tak se mně ani nechtělo zastavovat a vytahovat foťák. Panoramata byla v převážně mlze, ale někde tam bylo tušení a náznaky, že všude okolo jsou nádherné hory. Zatím to tam známe jen z letního výletu. I tak to byla paráda a ten příval zdravého vzduchu mně v Brně bude hodně chybět.


Odpoledne se dostavili další gratulanti, ale moje fotografická pohotovost trochu umdlévala... A tak jsem aspoň zachytila sestry Danku a Ejku, ty ostatní fotky moc nevyšly. V hlavě jich ale máme tisíce!

Oslavenec Jirka a já s ním děkujeme za parádní víkend, znovu máme pocit, že jsme zažili minimálně
pěkně nahuštěný týden! DĚKUJEME!!!!!!!!!!!!!!!!

 

Dada a spol.