Příběh kávy
(opravdu?)
Takže začínáme ultramaraton 51 vydání v roce 2019. To první číslo jsme rafinovaně ojebali péefkama. Malá svodka do novýho roku. Do 22. ročníku WWWiditelnýho prasete. Nejprve nás potkaly Vánoce. Sestava byla celkem klasická. Chyběl Honza s Rézou, kteří se rozhodli objevit Afriku. Vánoce začaly docela netradičně, protože jsem dostal varování český pošty, že převzali balíček od Dobrovskýho. Malilinkato jsem se podílel na krásné knížce o Lubo Kristkovi, ale fakt jen malilinkato, pár barevnejch fotek a sem tam nějaká rada čistě graficko-technická. Česká pošta mě nezklamala. Od okamžiku, kdy převzali od nakladatelství balík, mě radostně informovali o každém úspěšném kroku. A pak utrum, konec. Informace o zásilce a její sledování online na netu se zaprdlo a zamrzlo. Po několika dnech se pošta vzpamatovala a výhružným mailem mě upozornili, že jsem si doposud balíček nevyzvedl. Spojil jsem svou misi s poštou s úkoly od Roušovny: koupit kapra, pár litrů mlika pro Bobíka, atd... A přidal i úkoly své. Vyzvednout v tiskárně TYGR svou vlastní knihu... Myslím, že všechny úkoly jsem stihl i zvládl. Jen musím upozornit na jednu skutečnost. Koupil jsem v DP u Billy kapra, podle Roušovny max. 3 kg, přikoupil jsem hlavu navíc a nechal si ho celýho rozšroubovat. Kdo se s tím má piplat. Všude šupiny, umejt vanu, venku u kompostu zima na prsty... Asi po dvě stě metrech mě dostihl mladík od kaprů. Prej, že se mu ty vnitřnosti schovaly pod hadrem a že mi je zapomněl přibalit do tašky. A pak, že je na světě jen ulhanej Babiš a jeho podvody. Na poště jsem paní ukázal v mobilu mail přes okýnko s číslem zakázky a varováním, že jsem si ji doposud nevyzvedl. Paní si vše přes okýnko pečlivě opsala, pak chvíli pátrala a oznámila mi, že žádnej takovej balík nemá. Ptal jsem se, proč mi teda vyhrožujou, že jsem si doposud nevyzvedl... Paní si to opsala znovu, přidala písmeno "a" a řekla: "Špatně jste mi to nadiktoval." Ano, Česká pošta pobaví a nezklame. Asi jsem jí to špatně ukazoval přes to okýnko. A zatímco jsem konečně po delší době získal svůj balíček od Dobrovskýho, kapr smutně na zdi pošty nakresli čtverec krve. Taková pomsta němýho tvora. Měl jsem totiž po celou dobu tu tašku s kaprem opřenou o zeď pošty. Zevnitř. Jen pro pořádek, ať nenasazuju prasečí hlavu mé oblíbené české poště, v lednu mi pošťák hodil do schránky výhružnej papírek, ať už si kurvafix vyzvednu tu svou přiblblou zásilku. Ano, tu, kterou už dávno doma mám. Zkrátka, všecko funguje, jen je potřeba ignorovat časovou osu
Pak už to bylo v pohodě, zatím mi ujel autobus, tak jsem pěšky v dešti donesl 3 kila kapra, dvě knihy z Pošty, dvacet knížek od Tygra a jednu svou malou radost, 3. díl deníku grafomana Pavla Juráčka. Připadal jsem si jako soumar v poušti. Teda až na ten déšť..
Roušovna přijala kapra, upravila a uvařila polívku. Děcka můžou dorazit.
Když dorazila Helča se všema dětma, stavili jsme se u Vacků. Vybrali si nějaké PF, pokecali, vypili kafe, inu klasický průběh. Jen přibyla Tondova nová kámoška z Bangladéše. Je moc fajn.
Když jsme od Vacků odjížděli, napadlo Roušovnu, že bychom si mohli dát oběd v dolnopočernickým pivováru, abysme nemuseli vařit doma. Skvělej nápad.
Bobík dumá, jestli si vybral správně.
Boris ví, že si vybral správně.
Štědrej den jsme si posunuli o den zpět, jak to děláváme již roky.
Přestože se snažíme ukrutně minimalizovat dárky a celé to běsnění, které spoustu lidí nažene do dluhové pasti, košík s dárky byl děsně plnej. Jak se nám to podařilo, netušíme.
Třeba Jíťa s Jirkou dostali sušené exotické ovoce, které jsme jim stejně nakonec všichni sežrali.
Helča dostala barevnej termofór. Něco, co si pamatuju z dětství a vůbec jsem netušil, že i v dnešní době nanotechnologií a dronů existuje. No fakt, normální termofor na teplou vodu.
Boris obdržel erotické škrabátko. I to tu před deseti léty bylo. A dodnes to funguje úplně stejně. Jakmile vás někdo osloví touhle drátěnou prackou na hlavě, zježíte se.
Náš obývák je vlastně taková obvodová knihovna a svět se odehrává uvnitř knihovny. Základem naší balící technologie jsou již roky noviny. Akorát letos to Olina dovylepšovala, protože z těch novin nejprve ušila pytlíky a pak do nich schovala dárky. Pletené fusky a tak.
Bobík dostal jiný hodinky než Boris a to byl, jak je vidět na výrazu, problém.
Nejčastějším dárkem byla kniha. A to je fakt skvělý. Knihou nenasereš.
A to je již skutečný Štědrý den. My už máme oddárkováno, čekáme, až dorazí František s Irenou a s houslema.
Housle jsou nástroj složitý a zákeřný a kdo s nimi neumí, prozradí se hned, jak je vezme do ruky. František s houslema chodí každý rok. A Irena s ním, ta přinese pár plechovek jejich oblíbenýho gambáče. Kecáme, vyměníme si péefka a Irena donese vzorek klasickýho bramborovýho salátu a Olina zase Františkovi předá misku rybí polívky, protože tu Irena ze zásady nevaří a Franta ji má rád.
Vzpomněli jsme si na slavný rok, kdy Honza donesl pár koláčků plných THC a František si jich pár dal se slovy, že to na něho nefunguje. Pak nám během hodiny zkomprimoval celé své dětství a mládí, až si pro něho musela přijít Irena se slovy jestli by už nemohl ten její Dvořák (to kvůli houslím) jít už domů. THC je sviňa.
Boris nám zahrál dost hezky We are the Champions. Byli jsme v pátek na filmu o Ferdovi Mecurym. A Helča k tomu i zazpívala.
Na Štědrej den jsme si dali kachnu se zelím, inu máme to přece o den posunutý.
Helča založila Borisovi novej účet na gmailu, protože ke starýmu jsme všichni zapomněli přístup.
Pak jsme šli na malou blátivou procházku, naposledy se vyfotili a Helča s děcka odjela do Kladna a Jirka s Jíťou k rodičům od Jitky.
Ve čtvrtek jsme s Olinou sedli do vlaku a odjeli do Ostružné. A protože Olina se rozhodla, že nebude vařit, tak jsme si zašli na večeři do hospody a na pivo do místního skvělýho pivovaru. Potkali jsme se s Terkou a předali malé dárečky.
V pátek jsme jeli zkontrolovat Jeseník
Olina si ve své oblíbené prodejně koupila 350ml termosku.
O něžnosti si Roušovně říkám extrémně rafinovaným způsobem.
Jeseník je v předstihu. Pronajímá i betlémy.
Jeseník je srdeční záležitost. Pravděpodobně infarkt.
V sobotu jsme se rozhodli, že zkontrolujeme i Brannou a že přineseme pár vyhlášených trubiček. Byla to fotogenetická výprava. Dokonce i Roušovna fotila mobilem jak šílená.
Kromě toho, že fotila, neustále si něco počítala na prstech. Netušil jsem, o co jde.
Stavili jsme se i na starým hřbitově, kde odpočívá i babka Jasýčková. A márnice byla otevřená, lákala ke vstupu.
No a pak jsem se to dozvěděl. To její počítání na prstech nebylo nic jinýho, než projev infekce haiku. Já jsem totiž před vánoci ve vlastním nákladu vydal knihu foto-haiku, kterou mi Roušovna pochválila (málem jsem kvůli té pochvale puknul pýchou). Roušovna se před tím k haiku vyjadřovala dost s despektem. Ne k samotnýmu haiku, ale k jakémusi zdřevnatělému postoji ke klasické formě 5-7-5. Že to je dávno překonaný a podobný kecy. A najednou chrlí jedno klasické haiku za druhý a doprovází to fotkama. Její konkurence je fakt silná. Už dávno nejsem u nás doma jedničkou v haiku.
Na hřbitově se nechala Roušovna slyšet, že se těší do hospody na jídlo.
Hospoda Kolštejn tentokrát byla v pohodě. Minule jsme se jídla nedočkali, tentokrát to šlo jak po drátkách. Dali jsme si smažené tvarůžky a to bylo peklo budoucího večera. Přežili jsme.
Barevné fotky jsou někdy zajímavé.
Domů jsme šli ptačí stezkou a bylo to chvílema až dramatické, protože to klouzalo, ale dopadlo to dobře.
Prvního ledna jsem si byl poprvé v novým roce zaběhat, vyfotil jsem svou první fotku a poprvé jsem se pokusil napsat správně datum.
Pak nasněžilo a mně nezbylo než si jít zaběhat. Jsem jako malej pes, nasněží a já musím jít běhat. Pravda je, že musím jít běhat i když nezasněží, takže to je vlastně kravina.
Ale kolem rybníka to je v zimě a se sněhem dobrý.
V sobotu jsme museli nutně na pivo do pivovaru. Ten náš počernickej je krásnej a vaří skvělý piva.
Plíživá Orbánizace Česka.
V předvečer tříkrálový nás přepadli tři malí králíci. Kašpárek, Melichárek i Baltazárek.
Když se modro v hladině rybníka zrcadlí.
Jedna nová z mých oblíbených balkónovek.
A ještě jedna.
Roušovna ráda straží pasti. Hra končí výrokem: "Sežrals mi chleba."
Jo, o čem jsem to chtěl psát? O kafi? Tak jo, ať nejsem za úplnýho blba. Roušovna nakupuje kafe v Albertu. Kafe v černým pytlíku. Jsou asi 4 druhy a všechny jsou dost dobrý. Je to kafe už pomletý, mělo by být vakuovaný, ale není. Stejně je dobrý. A když k nám přijde na návštěvu Dana, libuje si, jak je to naše kafe dobrý. Jednou jsme jí chtěli udělat radost, tak jsme jí pytlík té dobré kávy převezli do Brna. Dana byla celá radostí bez sebe a hned nám z něho jedno udělala. To kafe bylo neskutečně hnusný. Udělala ho slabý. Takže tím se vysvětlilo to, proč Daně žádný kafe doma nechutná, ať koupí sebedražší značku. Dělá to kafe slabý. A když jsme byli teď v Ostružné, raději jsme kafe připravovali sami. Pak přijela Zdenička, vyslechla si historku o kafi, a že teda jako uvaří kafe a ptala se Oliny: "Kolik teda kafe?" a dala pár malých lžiček. Roušovna volala, že ještě a ještě, Zdena se bránila, ale přidávala, I já jsem se přidal, že ať se s tím nesere a přidá pořádně. Zdena se chytala za hlavu, že to snad nemyslíme vážně a odmítla už přidávat. Když se nedívala, Olina nenápadně přidala ještě jednu lžičku. Pak si na kávě pochutnali všichni. Závěr? Není důležitá tak moc značka, ale množství. Jak prosté. Jo a to nejvíc nejlepší kafe stejně dělá Hans Wronski od Zuzky v Lysé nad Labem. Je to puntičkář a proto je to kafe skoro vždycky stejně dobrý. Nejvíc dobrý. Jak taky ne, když ho váží v gramech na tři desetinná místa a hrubost mletí si zapisuje do deníčku. Při přípravě už mu zdatně pomáhá malej Bořík.
- 2019/01- PF 2019 (Ne, to není chyba, tak je to rok, co rok.)
- 2018/52- PF 2019
- 2018/51- Ach Brno
- 2018/50- Crater Lake - 20. pokračování o Kalifornii
- 2018/49- U růžovýho plameňáka -19. díl o Kalifornii
- 2018/48- Klamath River -18. část povídání o Kalifornii
- 2018/47- Feral - povídání o australském poustevníkovi
- 2018/46- Zdivočelá Šárka
- 2018/45- Naše první kroky po Boulderu
- 2018/44- Na severní tyčnu - Špicberky (Honza R.)
- 2018/43- Svatej Jan pod Skalou
- 2018/42- Dobrý člověk Jarek Nevrlka