Zdivočelá Šárka
(malý rodinný výlet)

Mám dvě mladší sestry. Obě žijou od narození v Brně. Já jsem se tam sice taky narodil, ale po 23 letech jsou nakopl Brno (jak rád říkává naštěstí neúspěšnej kandidát na primátora za Burešovo ANO) a odstěhoval se s Olinou a Helčou do Prahy. Normální náplava. Zpočátku jsme měli divnej pocit, že Brno je Brno, i když je to hodně blbá tautologie a že třeba Brno je zlatá loď, jak zpíval kdysi Mládek. To všechno se ale rozdrobilo na nepatrný prášek kterej se rozfoukal v čase. A na Prahu nedáme dopustit. Do Brna jezdíme jen na krátký návštěvy. Alena si kdysi dávno vymyslela, že by jednou chtěla jet do Prahy dát si údolí Divoké Šárky. Mluvila o tom roky. Až teď se to podařilo. Důchodci mají času habaděj. Sebraly se s Danou, která za náma jezdívá daleko častěji a dorazily do Prahy. Daly si sraz s Roušovnou, pocouraly po Praze a jely dom. Zatímco já jsem měl jednu milou povinnost, fotit na koncertě Sto zvířat v Akropoli. Těšil jsem se. Taky proto, že se mi podařilo prohrát boj ve fotoškoda a koupil jsem si tam krásnej nikoňáckej záklaďák se světelností 1,4.
Koncert byl výbornej, hrajou čím dál líp. A i sranda byla. Dom jsem dorazil po půlnoci, všichni spali. Ráno jsme totiž měli naplánovanej výlet do údolí Divoké Šárky a domluvili jsme se i Helčou a Borisem. Bobík trucoval, protože jsem ho nasral i já, i babička a i Helča. Má teď takové trucovací období a snaží se to dotahovat do dokonalosti a je v tom dobrej. Vlastně ho nasral i Boris, protože mu řekl, že Rubikova kostka je krychle. A s tím Bobík zásadně nesouhlasí.
Sraz máme na otočce šaliny u mekáče.

Údolí je zajímavý už tím, že vlevo je ulice Evropská a metropole a vpravo krásná příroda a krajina. Ta hranice je brutální. Jak podle pravítka.

Údolím se ne úplně líně line Šáreckej potok a kolem něho se to všecko odehrává.

Zleva zprava sklály. I se tu horolozí.

Vzpomínám na slova jednoho známýho: "Divoká Šárka? Tam to znám, tam jsem poprvé spadl ze skály.

Údolí Šáreckýho potoka je na podzim krutě barevné. Krásně doplňkové barvy.

Podzim je prostě nádherný období. Konečně tak jako každý jiný z těch našich čtvero ročních období.

Jaro je svěží a umí spousty zelených a podzim je brutálně až smrtelně barevně zdivočelej.

Léto je barevně nevyhraněné a zima je jen opatrně vyvolanej černobílej film.

Jdeme kolem hostince Dívčí poskok.

Koupil jsem si záklaďák s parádní světelností. Skoro nic vlastně není ostrý.

Tohle bych chtěl umět namalovat měkkou tužkou o tvrdosti 8B.

Máme štěstí na počasí.

Kdoví, kam tyhle značky směřujou.

Barvy jsou sice šťavnatý, ale přesto je cítit jakejsi smutek.

Boris mimozemšťan

Ty černý šutry, to je prý buližník. A je to docela možný, protože když o sebe dva klepnou, zní to zněle.

Budeme si to muset dát ještě několikrát, protože je to hoodně velikej park. Pár cest tu mám oběhaných, protože když mi prchla Roušovna do Norska, tak jsem tu běhal skoro půl dne.

Ale tráva, když je plná vody, umí být jarně zelená.

U Jenerálky

Hadr na holi.

Pozor padající staré větve v popředí.

V pozadí zámeček Jenerálka a v popředí větve.

Kafe v pravé poledne.

Výlet jsme slavnostně zakončili v hospodě, kam prej chodíval náš starej a ješitnej prezident, ten předchozí současnýho, Nabízeli nám i svatomartinskou husu i víno odpovídající, ale my jsme odolali a dali si něco jinýho a místo svatomartinskýho vína jsme si dali svatomartinskou plzeň. A husí vývar značky Kaldon, nebo tak nějak. Já jsem na jídlo úplně blbej, tak si moc jistej nejsem. ale bylo to dobrý. A Boris? Jakmile usedne v hospodě, vyndá knihu.

Pak si Helča půjčila foťák s tím novým objektivem a všecky nás ofotila.

A Dana pak za trest Helču, ale nějak se jí nepodařilo zaostřit.

My jsme pak jeli směr Masaryčka a Helča s Borisem směr Kladno, čili na druhou stranu.