Klamath River
(vzpomínky na čundr po Kalifornii)

Jestli se nepletu, tak v minulé fejetonu o cestování po kalifornským pobřeží odspoda nahoru jsem skončili v takovým příjemným kempu, kterýmu šéfoval takovej americkej veselej tlouštík, kterej mě zátylek jak airbag od velkýho auta. Ten kemp byl natolik příjemnej, že jsme se rozhodli tu zůstat dvě noci. a odtud jsme vyráželi na výlety po místních národních parcích. samozřejmě, že většinou sekvojových. Mám pocit, že z jedné mapy, která se mi poslední dobou dostala pod pracky vyplývá, že nejméně z těch parků se stal obětí těch strašlivých letošních požárů, které se nezvladatelně prohání po celé zemi. Je to smutnej příběh. Aspoň tedy pár fotek z dob, kdy ještě žádné plameny nedrtily tu krásnou kouzelnou krajinu plnou skřítků a obříků.

Po cestě jsme se stavili v nějakým obchůdku a koupili si nějaký jídlo a když se naskytla příležitost, tak jsme zastavili u oceánu

A sežrali všecko, co jsme si nakoupili. Pak jsme pokračovali, ale zastavil nás nápis, že jako kemp, ale znáte to již z minulých dílů o našem specifickém cestování. Žádný rezervace. Objemná paní v kukani nám oznámila, že kemp je úplně plnej, ale že kousek pod jejím kempem je ještě jinej a ten je taky asi plnej, ale prej to máme zkusit.

No tak jsme to zkusili a fakt to byl jednak kemp docela roztomilej a kromě toho tam bylo jedno místo volný, ale vlastně volný nebylo, jak nás ujistil ten nepohyblivej pán na golfovým vozíku. A dodal, že ti lidi na dva dny odjeli, ale zase se vrátí, takže jestli chceme, tak je to naše. Na jednu noc a že nám za chvíli přiveze i dřevo.

Postavili jsme stan, sedli do auta a vyrazili se podívat do jednoho malýho národního parku.

Sekvoje jsou fakt dost hustý stromy. Sice si za chvilku mezi nima zvyknete, protože nesrovnáváte, ale pak najednou se objeví nějakej tenkej kmínek, haha, on je to docela pořádnej strom na český poměry, ale ty sekvoje to zabijou.

Sekvoje v těchto parcích jsou pěkně tlustý baldy.

A šahají i docela vysoko.

Jen tak pro porovnání, tohle je náš Honza mezi dvěma sekvojema.

Dá se na nich trénovat i výstup komínem.

Sekvoje si tu i zdechají, i když jim to trvá stovky a stovky let, ale nikdo se nesnaží to nějak odklízet. Dodržujou přísná pravidla, že co tu vyroste, tu i zdechne. Podobně jako v Austrálii a na těch parcích je to znát. Netěžení a neuklízení v lesích lesům sluší. alespoň z hlediska fotografickýho.

Vysoko v oblacích jsou konce stromů.

Zeleň toho roku byla svěží, vůně též. ale letos to muselo být peklo a asi na moha místech ještě je.

Každou chvíli na vás vyjukne nějaká tajemná potvora, liánochodec.

A pěšinka, jakoby si už les na ni zvykl a nesnaží se ji zlikvidovat. Ono to tak úplně není. Správci parků docela dbají na jejich údržbu a když se přes cestu nějaká obrovská sekvoj skácí, přijdou s velikejma motorovejma pilama a cestu proříznou. Nic víc nedělají. Samozřejmě, že tu jsou i místa, kde se dřevo těží, ale připadalo nám, že těch míst je dost málo.

Sem tam je park protnutej svěžím potokem, ze kteýho by se klidně asi dalo i pít, ale Honza, starej lesák to moc nedoporučuje. Prý je lepší používat tablety. Už i proto, že srát po lesích není žádoucí.

Našli jsme si vhodnou kládu a rozbili občerstvovací stanic.

Třeba tady to je dobře vidět. Ten osvětlenej strom by u nás patřil k docela vzrostlejm stromům, mezi sekvojema však vypadá jako naprostá zdechlina.

Struktura dřeva je krásná.

Sekvoje jsou docela dobré i pro tréning bolderingu. Tedy pokud nelezete až nahoru. a to Honza naštěstí nelezl, protože Olina by se posrala strachy. a mně by bylo asi taky ouzko.

Divné zvíře číhá ve větvoví.

Ani velké stromy se nepokouší přeprat balvany a pokorně je obklíčí a navždy uvězní.

Přestože je dřevo sekvojí velmi odolné, nerado hoří a zvládá plísně a houby, ale když padnou, proces zmaru a proměny je neúprosný.

Sekvojové háje se staly mou srdeční záležitostí.

Chvílema člověk ani neví, jestli ty stromy leží a fotka je blbě orientovaná nebo ne. Jo, je, já to vím, ale...

Takhle to je správně.

Tahle sekvoj není žádná óbrpotvora, Prostě sekvoj...

Sekvoje působí impozantně i když zdechnou.

Stále si to míříme nahoru na sever do Oregonu, tohle jsou poslední záblesky Kalifornie. Taková milá odbočka z Highway Je si opláchnout zaprášený haxny v neuvěřitelně čisté říčce.

Je to místo oblíbené, Lidi se tu houpají na nafouknutých pneumatikách a na matračkách, voda je jiskřivě studená, ale s ohledem na vedro, které tu panuje je osvěžující.

To bosý chození se, zdá se, docela pozná na kůži. Kupodivu i z odvrácené strany šlapek.

Mé milé voňavé sekvoje, kdoví, kdy se za vámi zase vypravíme.

A příště už fakt bude o růžové kavárničce U plameňáka. Snad.