Vášeň a vina
(kdo to má všecko stihnout?)

Máme velký štěstí, protože Sovovy mlýny se rozhodly prodloužit výstavu Pabla Picassa Vášeň a vina. Jinak by nám už utekla, jako kdejaká jiná dobrá výstava, které kolem nás proběhla a nic. Někdy mě přepadne malá bezmoc, když vidím, co všechno Praha nabízí. A taky za to může FB, protože mě upozorňuje, co vše je zrovna k mání. Picasso nám neutekl. Dohodli jsme se s Helčou a Bibi a přidal se i Boris, že se sejdeme v Praze, najíme se do břicha a pak i do hlavy.

Vyrážíme s Roušovnou z domova na vlak do Prahy. Je parádně pošmourno, ale čím víc se blížíme k místu setkání s kladenskou klakou, je víc a víc hezky. Po cestě jsem si přidal jeden obrázek do sbírky SElFÍÍ. Ne vždy musí být selfítyčkou selfítyčka.

Hotel Hilton.

V bagetérii jsme dřív než Helča s děckama, tak na ně jen tak nasucho čekáme. Nikdo nás nevyhazuje a krásně to tu voní.

A již jsme všichni. Složitou objednávku obsluha kupodivu zvládla. Jen s jednou chybou, chyběla jedna polívka, ale pak se šetřením zjistilo, že chybu jsme udělali my. Neobjednali jsme si ji. Je to jak s tou katastrofální neúrodou v Sovětským svazu. Šetřením se zjistilo, že katastrofální neúroda byla způsobena tím, že soudruzi zemědělci nezaseli. Za společné jídlo nám naúčtovali šťastnou cifru 777 Kč.

Pak jdeme kolem slavné a ikonické kavárny Slavie k Sovovým mlýnů. Sluníčko se už skoro vyklubalo.

Poslední semafor a pak už jen mostem Legií přes Vltavu. To je zatím jeden z mostů, kterej se překvapivě ani neřítí, ani na něm není omezený provoz. Přestože byl zprovozněn už v roce 1901. Libeňskej, kterej už chtěli nějací šašci z Magistrátu zbourat, je z roku 1928. Kdoví, jak to se všema mostama v Praze dopadne.

NA hradě Troska
NA hladině pod ním
NAházené papírky labutí

Proti komu zase kuje pikle v sobotu dopoledne ten zbytečný na Hradě?

Slunko se rozhodlo, že zůstane chvilku vylezlé, aby potěšilo všechny, kdo z nor domácností vylezli.

V době, kdy na Pražským hradě bydlel velký a užitečný člověk, vznikl Karlův most.

Sovovy mlýny už na naši návštěvu čekají.

Toto je moje oblíbené místečko pozitivní deviace. Můj nejmilejší prezident.

Zatímco Olina a Helča okoupily jediný místní hajzlík v galerii, Bibi s Borisem se rozhodli, že budou konkurovat vojákovi z první světové války.

Bezhlavě.

Za povodně v roce 2002 se  plastika Magdaleny Jetelové odplavila do nenávratna. Těžce zkoušené dílo bylo nahrazeno kopií vytvořenou z topolů, které vyplavila za povodně rozzuřená Vltava. Vzpomínám si, že kdysi za totáče na neohlášené, tudíž i automaticky nepovolené, akci Malostranské dvorky. Pak si ještě krátce zahověla před Umělecko průmyslovým muzeem. A protože Magdalena opustila socialistickou republiku, museli soudruzi zaútočit i proti židli. Ano, takoví frajeři jsou ti naši chrabří komouši. Po roce 1989 se vrátila Magda domů, a když Meda Mládková vybudovala Sovovy mlýny, získalo tohle dílo prestižní pozici. Jen do povodně. Komoušům se to odpustit nedá, přírodě klidně.

Od roku 2008 tu stojí dlouhou frontu 34 žlutejch tučňáku vytvořených partičkou Cracking Art Group. Aby se tučňáci v noci nenudili, musí svítit. Říkali mi, že jim to nevadí.

Vystavovaná série grafik vznikala v letech mezi 1930-1937. Picasso ji vytvořil pro svýho kámoše a galeristu Ambroise Vollarda. Grafik je asi kolem stovky a Picasso střídá styly a úhly pohledu jako čistotnej člověk fusekle. V Sovových mlýnech jsou všechny oddíly série: (Teď opisuju, to jsem nevěděl) Rozmanitosti, Sochařův ateliér, Boj lásky, Minotaurus, Rembrandt, Slepý Minotaurus a Portréty Ambroise Vollarda.

U některejch grafik jsme si povídali s Borisem o technice a nebo jen tak o obrázku.

A protože jsem všem slíbil kafe - Boris nevěřícně poznamenal: "I mně? I když mi není ještě patnáct?" Jo, i tobě. Zašli jsme si do místní sovovské restaurace. Teda Mlejny paráda, ale ta hospoda nic moc. A hajzly hnusný, schody do sklepa k hajzlům prošlapaný a obsluha nenadšená. Ceny vysoké, takže nenadšený odchází i návštěvník.

Ale Sovovy mlýny mám moc rád. A Medu taky.

Z Mlejnů pěšky.

Kolem Werichovy vily nebo taky Dobrovského domku čp. 501 na pražském malostranském ostrově Kampa, proti Lichtenštejnskému paláci.

Kladenská klaka vypadá přinejmenším podezřele. Přesto zatím nenapáchala žádné škody na majetku.

Helča trpí jakousi duševní poruchou, která se projevuje tak, že když vidí spirálu na unavený kola, zaleze si dovnitř a chviličku spinká. Vím to, protože ji takto mám vyfocenou už jednou na náměstí Míru.

Slunce zalezlo a Praha zpošmourněla. Ani ten slavnej Karlův most není úplně plnej. Snad jen kolem jakéhosi šíleného kovového multiinstrumentalisty se udělal strašnej chrchel zvědavejch lidí. Ale nevydával žádné zvuky, možná později, nechtělo se nám čekat.

Karlovkou na Staromák kolem zasklené spravedlnosti. Údajně slepé.

A kolem hádajících se apoštolů k výdejně trdel. Já trdelník nežeru, ale Olině se hravě podařilo přemluvit Bibi, Borise i sebe a pár jich koupila. Kvůli tomu se ti apoštolové asi začali hádat.

Atlas nesoucí na svých ramenou lehce vzdutou a odulou placatou Zemi.

No a tohle, to je prosím velký unikát. Boris, kterej nesnáší cokoliv, co je spojené s vyměšováním, si klidně dal trdelník s čokoládou. A zatímco on byl úplně v klidu, mně se to skoro ani nechtělo fotit.

Pak ještě Olina našla vychytralou mírně olysalou lišku s puškou a ukradeným bažantem. Kladeňáci se vydali domů a my taky.

No a pak jsme narazili na psa v lyžařských brýlích. Kam se sere liška s bažantem.

Na nádraží smutně číhá starej klavír na toulavý prsty. Minule jsem u něj přistihl černýho tlustýho cikána, jak nádherně žalně hrál a k tomu si broukal. Klavír je sice dobře zvukově rozjetej, ale ten ďábel toho dokázal drsně využít. (Přiznám se ale, že kvůli klavíru jsem tuhle fotku nedělal. Hlavním důvodem bylo náhodné spojení nápisu Autismus vlevo nahoře s bankomatem vpravo. AuTisMus)

No jo, Pablo Picasso je fenomén. Vzpomínám často, jak jsem v Malaze, jeho rodném městě, navštívil jeho muzeum. Jak se mi nechtělo z toho muzea, ale musel jsem, protože v Malaze jsem byl jen na jeden den. Tak rozmanitej a mnohavrstevnej chlápek byl Pablo Picasso. Lidi jsou trochu ignoranti a spojují si ho jen s kubismem a hranatejma ksichtama. Jenže ono to tak úplně není. Picasso je obrovské multikulti. A dokonce mu ani nemusíte rozumět a může se vám líbit.

podpis




Honza prý v Keni našel mou bustu.

Réza s Honzou už Afriku dooběvovali a odletěli přes Amsterodam zpátky do Colorada. Těším se na jeho fejetony z Afriky.


Babiš, milášek třetiny národa:
"Než všichni někteří opoziční politici."


Vážení brněnští přátelé, známí a kamarádi,

v pondělí 21. ledna 2019 se ve Staré Pekárně po čtyřech měsících uskuteční další pokračování audiovizuálního cyklu Střípky z mozaiky našeho bigbítu. Třetí díl má název Všichni dobří rodáci (vypůjčený od pana režiséra Vojtěcha Jasného) a představí se v něm naši hudební emigranti ve svých zahraničních nahrávkách. Dojde nejen na ta nejslavnější jména (Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Jiří Mráz, Ivan Král), ale také na "zpěvné svědomí národa" (Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešťák, Bohdan Mikolášek) či poctivé sidemany z rockové oblasti (Erno Šedivý, Káša Jahn, Jan Obermayer, Stanislav Regal, Ivo Křižan). Začátek v 19,30 hodin.
Budete-li mít čas a chuť, velmi rád Vás uvidím, jsem pokaždé vděčný za jakoukoliv spřízněnou duši.
Se srdečným pozdravem
Václav Seyfert

Z Brna přes Liverpool do Cairo a možná i zpět!
Vážení a milí, Máta Brno po dvou letech pořádá celovečerní koncert na domovské scéně v Café práh.
Koná se v úterý 5. února 2018 od 19:30.
Vstupné vstřícných 100,- Kč, mládež do 18 a senioři nad 65 zadara. Zvučí Tom Duda, ProSound
Na Bandzone si zatím můžete poslechnout demonahrávky, které jsme nachystali v domácím studiu Pavla "Bongo" Plcha

Přátelé, kamarádi,
tímto spouštíme účelovou kampaň, ať se nás 5.února v Café Práh sejde co nejvíc!
A budeme rádi, pokud nám podle vlastního uvážení pomůžete s propagací. Přijďte, sdílejte a lajkujte.
Díky předem.
YouTube https://www.youtube.com/watch?v=bpWSCPObE24
facebook https://www.facebook.com/events/2252056705025059/
web www.matabrno.cz
bandzone www.bandzone.cz/matabrno
srdečně zdraví
Richard Lank

 

DALŠÍ VÝŽIVNÝ VIKEND

jsme strávili na lyžích, tentokrát na sjezdovkách nad vesničkou Donner-BachWald v Rakousku.
Příjemná firemní akce, kterou vymyslel šéf Peter pro kolegy z východního bloku po předchozích kladných zkušenostech. Našel hotýlek Berghof, vyznačující se tím, že je umístěn u výstupu z vleku, takže lidi musí nechat auta dole a vyvézt si věci lanovkou nahoru. Nebyl to vůbec problém a pohled z okna jídelny za to stál.


Pivo už horší, ale dalo se. Hauskrecht ani Genius noci to teda néni!


Takto vypadalo naše ubytování z dalšího lana.
Vyjeli jsme z Brna v pátek v 5:00 a v 11:00 už jsme lyžovali. Počasí se ustálilo tak, že jsem radši hned
vzala na svah foťák, ať si to prohlídneme i za sluníčka, dokud je a dobře jsem udělala!


Příroda kouzlila i barevně, sníh byl úplně ukázkový, že jsem se skoro přestala bát i do hlubšího.


Na protějších svazích byla vidět i místa, odkud padaly laviny - a nebylo jich málo!

Navštívili jsme lákavě vypadající chatu Oxenalm, kde měli vtipně vypadající barové židličky
a docela dobrý, mírně navoněný pivo.


Tak se nám tam líbilo, že jsme dojeli na lanovku minutu po zavírací době a málem se nedostali do hotelu.
Ale pan vlekař byl vstřícný a vpustil nás na vlek i po zavírací hodině.
Hned večer začalo pořádně sněžit.
V hotelu se hrály karetní hry na mezinárodní úrovni.


Přiznám se, že mě víc baví focení, než hraní karet.

Maciej a Barbara z Polska.


Akos a Endré z Maďarska.
Bylo veselo, ale na mě přišel spánek už po deváté hod., ani jsem se nebránila.
Dala jsem si po lyžování saunu a to zabralo.
Ráno jsem už foťák nechala rovnou na hotelu. Sníh valil celou sobotu i neděli a tak máme dokument
aspoň díky Jirkovu iPhonu.


Tak nějak to malovával pan Lada a určitě jsme to zažili kdysi dávno i v Brně. Ještě si pamatuju bílý
chodníky sypaný popelem a silnice sypaný štěrkem. Pomocí soli už to tak poeticky nevypadá a že se 
solí fest i v Alpách, to nás docela udivilo. Sice jen na silnicích, ale i tak tam byla solidní břečka.

Nedělní lyžování už bylo náročnější, protože díky přívalům sněhu ani neupravovali svahy. Tu černou, krásnou sjezdovku jsem si sjela jen jednou. No, sjela... Odpotácela jsem si ji od kraje ke kraji poněkud bezmocně, byla to dřina, sníh valil a neviděla jsem skoro nic. Na jejím konci, když už jsem měla za to, že to dám rovnou a vyjedu, jsem to nedala a byl pád. Do měkkýho, ale hledání lyže dalo zabrat, sníh byl všude, musel na mě být pohled... Vyhrabávala jsem se snad čtvrt hodiny.
Zvládli jsme to ještě do konce lyžování, ale ještě teď nás bolí nohy. Není to ale nepříjemný, spíš pocit snad i zdravé únavy. A jak si toho vážím, že můžu chodit a ještě k tomu i lyžovat!
Někteří naši kamarádí vyráží každý víkend do přírody vyčistit hlavu - to bych se chtěla naučit!

Dada a spol.