Povltavskou stezkou
(další tip na výlet)

Letošní prasečí koncovka bude maličko jiná. A může za to Helča, protože si dovolila zakončit první část studia na Karlovce a má 18. prosince promoci. No a kdybych tu "slavnou" událost na prase nedal v nejbližším možném termínu, nastalo by rodinné peklo. Samozřejmě, že trochu přeháním, rodinné peklo je v tomto případě neustálé dotazování, proč jsem to na prase nedal. Normálně totiž bývá zvykem, že poslední prase v roce a první prase v roce příštím je totožné. Obsahuje jen PF od všech, kteří se na praseti nějak podílejí, a nebo s ním jsou nějak spojeni. Takže letos to bude trošku jinak.
Před pár týdny jsme si s Roušovnou vymysleli, že Posázavská stezka byla zajímavá, tak zkusíme i Povltavskou. Berte tohle prase jako návod na docela pěknej výlet blízko Prahy.

Výhodou tohoto výletu, myslím pro Pražáky, je, že je to místo velmi lehce dostupné. Na Smícháči sednete do autobusu začínajícího trojkou a za 40 minut vystoupíte ve Štěchovicích. Je pošmourno a možná bude i pršet.

Štěchovice jsou místo silně propojené s trampingem. Místních tu je skoro dva tisíce, ale v sezóně jsou osady plné a možná to tu v okolí docela tepe, což nedokážeme potvrdit, protože koncem listopadu tu moc trampíků nenatrapírujete. Autobus byl poměrně plnej, asi dobrej směr. Někteří určitě jedou na výlet. To se pozná podle outdórovýho barevnýho veselýho oblečení. Vesele barevnejch vystoupí docela málo, asi jedou o zastávku dál. A na stezku podél Vltavy jdeme sami. Milada, Olina a já.

Značka nikde, a to je proto, že jsem se odchýlil od plánované trasy podle mapy.cz. Tady u hráze se značka objeví. Štěchovická přehrada je taková jakoby 3v1. Je to jednak středotlaká elektrárny, ale přečerpáváním do horní nádrže umí pak být i trochu vysokotlaká. No a to třetí je plavební zařízení pro lodě. Štěchovickou elektrárnu postavili jako druhou z kaskády. Výstavba začala v 1938. Tou první je přehrada ve Vraném nad Vltavou. V dnešní době, kdy se šetří, kde se dá, je elektrárna plně automatizovaná a ovládaná dálkově. Stejně jako ostatní přehrady Vltavské kaskády. Plavební komora překonává nadvakrát 20 vejškovejch metrů a délka je přes 100 metrů. Jo a vevnitř se schovávají tři turbíny. Dvě středotlaké Kaplanovy a jedna vysokotlaká Francisova. Výkon 22+45 MW.

Svatojánský proudy jsou jen chiméra z dávnejch dob. Kdysi dávno se do Štěchovic o víkendech jezdívalo lodí a pak další destinací právě tyto Svatojánské proudy.

Dokud tu byly ty proudy a ne přehrada, mohli si výletníci i od místních koupit pivo nebo klobásu a domů jezdívali biografem, takovou primitivní lodí, jen dlouhé sedadlo s opěradlem po obou stranách. Najednou mohlo jet až 170 lidí. A pak ze Štěchovic už zase lodí do Prahy. Ale to bejvalo hodně dávno. Teď to všecko číhá na dně přehrady.

A jak už to tak chodívá v pozdním podzimu, všecko tu krásně tlivě voní.

Pěšina je poměrně úzká, je značená i jako cyklostezka, ale ruku na srdce, jsou tu místa, která jet na kole můžou jen velcí frajeří, co umí, nebo úplní idioti. V některých zatáčkách je radno dávat pozor i pěšky. Sklouznout se po prdeli zprudka do přehrady by bylo hodně blbý.

Stezku sem tam lemujou hranatý dřevěný chajdičky a sruby. Většinou jsou opatřeny i lodičkama. Teď před zimou zaparkovanejma mimo přehradu.

Pěšina podél nádrže je fakt krásná. Určitě si sem přijdu na jaře ten okruh oběhnout.

Osada Na Fáberce se původně jmenovala Yukon a to podle potoka, kterej se do Vltavy vlejval, kterej se sice jmenoval úplně jinak, ale trempíci si ho tak pojmenovali. No a protože ta Amerika, a divokej západ trempíkama smýkala a smýká docela fest, tak i přístaviště pojmenovali Oregon City. Podle jednoho z hausbótů, kterej tu každý léto pravidelně parkoval. Osada se teď jmenuje podle převozníka, kterej tu provozoval i jakýsi dřevěný bufet.

Podél břehů prý žijou vydry.

To musela bejt jízda.

Na jednom z odpočívátek vyndává Milada termosku s čajem, kterej ovoněla rumem. A proč ne, když jsme tu mezi samejma trempskejma osadama.

Genderově vyvážené infotrámy.

Chvílema je to docela divočina a pod tlejícím listí se ukrývají vrstvy zákeřnýho blata. Milada vyhlásila soutěž, které se nikdo nechtěl zúčastnit. Soutěž "Kdo si první dá na blatě na tlamu".

Nakonec jsem to byl já, kdo zvítězil. Vyfotil jsem si kvetoucí kytku a na šikmým svahu mi ujely po blatě obě nohy najednou a já s heknutím šel k zemi. Ještě jsem stihl ochránit svůj novej foťák. Nic se mi nestalo. Ba dokonce ani jsem se nezasral od bláta. Jen se mi z kapsy vytrousil paklíček papírovejch ubrousků. A to je docela dobrej výsledek.

Pramice a vlnitej plech.

Podzim si drze vynucuje fotit barevně. Jojo, kdybych měl Leica monochrom, netrpěl bych černobílebarevnou schizofrenií.

V okolních lesích se prý proháněji mufloni a divoká prasata. Což o to, divokejch prasat máme dost i u nás v Běchovicích, někdy nám komplikujou cestu v noci z Prahy. Musíme hulákat, pískat a tleskat, abychom je zahnali. Ale pomaličku si zvykají a mají pocit, že tleskáme proto, že se nám jejich výstup (z temnot) líbí.

Jo a prej taky bažantů je tu pár. My jsme neviděli ani jedinýho. Myslím si, že to je údaj čistě papírovej.

Kamennej hlídač bejvalejch Svatojánskejch proudů.

Altamirské kresby nad Svatojánskejma proudama.

Z malejch potvor tu můžeme ve správné roční době narazit na užovku plamatou, ještěrku zelenou a nebo mloka.

Z ptáků prý datel černý a výr velký.

To musela bejt fuška tohle vydlabat.

Už se těším na jarní běh.

Všechno se v sračky obrátí.

V téhle osadě na náměstí hlídá Marge Simpsnová.

Po pyramidě omšelých drobících se schodů se dostáváme k další hrázi. Tady začíná Slapská přehrada.

Kolik to bylo schodů už si nepamatuju, holky se to pokoušely spočítat, ale taky někde udělaly chybu. Když jsem jim navrhoval, ať to jdou ještě jednou a spočítají pořádně, řekly mi, že jsem blbec. Jsme v Třebenicích, nebo v Třebenici?

Podle poutače by tu v Třebenicích měla být hospoda. A snad i otevřená. Olina se pro jistotu ptá a máme to potvrzené.

Hospoda se jmenuje U tatérů. Je to taková typická trempská hospoda. Málo světla, málo prostoru, prostě všecko správně.

Mé dámy jsou lehce splavené. Máme i hlad. Dáváme si polívku s játrovejma knedlíčkama, pak klobásu a snad nejlepší matesy, jaké jsme kdy jedli. My si s Roušovnou dáváme totiž všechna jídla napůl. Polívka, půl klobásy a půl matesů je oběd až nadmíru bohatý.

Hospoda je dvojí tváře. Když přijdou trempíci jsou servilně vítaní cedulí o hubení hajnejch. Takto to bývá většinou o víkendech.

Když sem přijdou ve všední den hajní, hospoda už je vítá a správným sloganem. Proradné? Praktické?

Do Štěchovic to máme ještě asi 7 nebo 8 kilometrů. Většina výletníků, které jsme potkali to šla obráceně než my.

Vladimír 518?

Krásnej kamennej dům, ale představa, že tu bydlíme, nás ani trošku neláká. Asi jsme už staří. Zlatej paneláček.

Dolů do Štěchovic to už máme jen a jen z kopce.

No a tohle je už ten samej barák, kterej nás vítal na začátku tohoto fejetonu, jen z jinýho úhlu.

Most Dr. Edvarda Beneše a dva černí psi je to poslední, co ze Štěchovic vidíme, přijel totiž autobus, já zaplatil asi 4 koruny, nebo tak nějak díky Babišově debilní úlitbě pro získávání volebních hlasů a za hodinu a něco už jsme zase byli doma. Stojí to za to.