Tam kde dupou dinosauři
(Dinosaurus Ridge)

Dinosauří atrakci jsme zvládli v rámci výletu Red Rocks, je to jen přes ulici. Takový podivný místo. Trochu ikonický. Já mám k archeologii míň než vlažnej vztah. A tohle místo je starejma potvorama pošlapáno celé.

Sbohem rockeři, jdeme k dinosaurům.

Tohle je typická ukázka toho, proč mi archeologie neučarovala. Kus skály a na ní cedulka: Dinosauří kost. A?

A přitom se tak snažím a furt nic.

Kdybych tuhle fotku otočil na stojáka, tak v kosti dinosaura uvidím třeba poutníka v černým hávu, který kyne rukou. Ale kost dinosaura?

Pro archeology to je místo magický, protože zde našli kosti z rozebranýho dinosaura. Když tudy tekla řeka, tak v zatáčce vyplivla ty kosti. Těžký blízko břehu, lehký kosti dál od řeky. A protože voda byla radioaktivní, tak se uran ukládal v kostech. Takže se podařilo i přesně určit stáří.

Cítím zmar nad těma vzácnejma kouskama čáreček na stěnách písečnejch skal, protože mně to fakt nic neříká. Snažím se něco vysledovat přes všemocnýho Googla, ale ani pak se ve mně neobjevuje to obdivné - tý brďo, to jsem nevěděl.

Přitom jsem měl jako malej kluk chodící asi do šestý sedmý třídy docela našlápnuto stát se geologem. Toužil jsem totiž po obrovské těžké a tlusté knížce "Geologická minulost země" tak mocně, že se mi snad podařilo i se o tom před rodiči a před vánoci zmínit. Byla prosincová neděle, táta někde v prdeli na služebce, máma seděla na štokrdleti v kuchyni a vzdychala: "Co teď a co potom," aby pak k obědu uvařila knedle s vajíčkama. A my smradi jsme šmejdili po skrýších, jestli nějaký dárky nenajdeme. Podařilo se mi hned vedle Sókrata, Hegela a Lenina v knihovničce s dvířkama najít velkej, těžkej tlustej balík. Určitě knížku. A rozechvěle jsem tušil, že by to mohla být ta vysněná odborná literatura. Opatrně jsem porušil obal a jo. No fakt jo! Byla tam. Nenáviděl jsem pomalu plynoucí dny do 24.12. Vlastně to bylo takový divný období, protože jsem už nic nehledal, po ničem netoužil, v noci se mi o knize zdálo. Jo, dočkal jsem se, sestry taky. Když jsme se vrhli pod stromek, věděl jsem přesně, co hledám, obrovskej těžkej balík tvaru tlusté knihy. Jenže on tam nebyl! No fakt, nebyl. Nedokázal jsem skrejvat zklamání. Nenapadlo mě, že táta jen zapomněl na dárek skovanej u Lenina. To mi připadal naprosto nemožný. Z těch fuseklí jsem pak už vůbec neměl radost. Ani z fialovýho svetříku. Tyhle vánoce byly nejhorší v mým životě.

Teď trošku přetrhnu vzpomínku, protože k téhle fotce jsem zjistil, že tady je krásně vidět, jak se těžkej brontosaurus, kterej se tu před miliony let potuloval po písku mořskejch mokřad, tíhou trošku propadl. A to je právě tahle vlnovka. Zajímavý co?

Brontosaurus chodil po pláži a formoval vlnky pro nás, návštěvníky vzácnýho a snad největšího naleziště brontosauřích kostí, stop, otisků, zubů.... Brontosauři prej vážili 40 tun a byli velcí až 30 metrů.

Ale vrátím se k těm nejsmutnějším vánocům v mým životě. Nějak se mi podařilo prokličkovat se obecným veselím a šel jsem brzo spát. Bezmocně jsem pod peřinou svíral pěsti a nechápal, co se mohlo přihodit. On to teda asi tata koupil pro někoho jinýho? Nebo co? A vymejšlel jsem stovky intrikářskejch verzí, jak zjistit víc. Hrdost a zbabělost, jaká to kombinace, mi totiž nedovolily jít za tátou zeptat se, jestli nezapomněl na nějakej dárek pro mě. To by vypadalo šíleně a musel bych s pravdou ven, že jsem šmíroval. On by sice táta jen řekl: "Jé, to su ale blbé, no, jo, ještě jeden dárek se tu schovává." A bylo by.

Ale na to jsem, jak se dnes s oblibou říká mezi novinářkami, neměl koule. A tak jsem postupně a potupně tuhle trapnou historku úplně z hlavy vytěsnil.

Po několika letech ji táta našel v knihovně, vzpomněl si a přinesl mi ji se slovy, že Ježíšek ještě něco zapomněl hodit pod stromek. To už jsem chodil do deváté a geologická minulost země mě přestala zajímat, dostal jsem k vánocům pájku a kalafunu. No a tak se ze mě stal inženýr přes lékařskou elektroniku.

Proto nemám ten správnej geologickej vztah k Zemi.

Ale ta knížka se mnou putovala pak už všude. Bývala nápadným objektem v mých všech knihovnách. Často po ní vztáhli hosté ruku a koukli se na ni. Jinak nic. Zájem o brontosaury už ve mně nevybudila. Až když se nám narodili kluci a dorostli do brontosauřího věku, začala kniha znova žít svým objevným životem. Oba, Honza i Jirka, knihou byli nadšení, Jirka víc. Jirka už jako předškolák ovládal skoro všechna známá prehistorická zvířata i o nich hodně věděl, protože starší Honza mu o nich četl z té zadržené knihy.

Dárky na vánoce jsme v tom období nemuseli řešit, protože to vždycky muselo bejt nějaký gumový věrohodný prehistorický zvíře. Stegosauři, ichtyosauři a kdoví jaký potvory. Sháněly se někdy docela blbě, sbírka se rozrůstala. Dodneška je v klučičím pokoji, přestože už každej bydlí jinde, na spoustě míst nějaká gumová potvora. Jeden brontosaurus mi pravidelně jednou za čas skáče z poličky nad dveřmi na pleš. Některý mrchy jsme chovali i u Oliny na zahradě, aby doma nepřekážely. I v garáži mám jednoho s křídlama.

Přerušuju tok vzpomínek. To je oko? nebo bobek? Já fakt nevím.

Já neříkám, že to místo není magický, nebo že je tu nuda, obrazově přímo naopak, ale geologicky mi to je tak trochu u prdele.

Co všecko se tu dělo, že to obracelo skály naruby.

Když vyjdete až nahoru po silničce, rozevře se vám celkem nudnej výhled do krajiny, vlevo mimo záběr je předměstí Denveru. To na obrázku prej je nějakej olejovej denverskej bazén.

Zase nějakej otisk tyranosauří pohorky.

Tyhle vlnky mě bavily, je to v podstatě zkamenělá hladina tehdejšího moře. Anglicky tomu říkají Wave Ripple Marks.

Asi to bylo tenkrát i vodorovný, protože nepředpokládám, že v té době voda nebyla vodorovně. Teď si s tím tlaky okolních zlomů pohrály a vodorovnost zlikvidovaly. Tohle všechno se dělo v době, kdy se rodily Skalisté hory. Čili dost dávno.

Na tohle puzzle už musíte bejt v dobré kondičce.

Což asi brontosauři byli.

Zkamenělé stopy maličkejch ptákosaurů.

Myslím si, že kdyby tu byl s náma Jirka, chrlil by informace jak dvounohá Wikipedie. Ohromoval by nás zajímavými údaji o rodinným životě ichtylosaurů. Ten by to asi ocenil.

Prej že stopy krokodýlů.

Honza našel místo, kde je signál, Olina našla sedátko a já nějaký fotomotivy. Všichni jsme tu byli spokojení. Jen o tý době víme hovno. Teda přesněji já.

Thajskej box.

Tam naproti se hrává bigbít.

Já v tom vidím jen portréty lidí. A na to geologickou minulost země nepotřebuju.

Touhle perlou se vámi dnes loučím s prasečí omluvou, že jste se nic zásadního ani důležitýho nedozvěděli. A možná jsem některé z vás odradil od návštěvy. Tak prosím na mě nedejte a jděte se sem podívat, je to tu hezký, i když neumíte vyjmenovat víc než dvě prehistorický potvory.
A ještě jedna poznámka nakonec. Taky s Roušovnou zapomínáme na schované dárky pod stromeček pro naše děti i praděti. Někdy až do příštích vánoc. Snad potomci netrpí jako jsem trpěl tenkrát já.