prase46/2020

Vicky, Barcelona...
(poprvé)

Jeden z dobrejch nápadů školy, kde učí Roušovna byl, že by si mohli na republiku, to je ten prodlouženej víkend, švihnout návštěvu Barcelony. A rodinní příslušníci jsou samozřejmě milou přítěží. Barcelona, to byl pro mě takovej dlohodobej sen. Za hlubokýho totáče jsem si k tomu městu vypěstoval až bláznivě pozitivní vztah. A mohl za to můj táta, kterej jako doktor československejch olympioniků jezdíval na některé olympiády a taky na různá ta mistrovství světa a Evropy plavců, protože to byl jeho obor. Byl všude možně. Samozřejmě, že jsem mu to záviděl a tajně doufal, že i já se jednou do světa podívám. Ne jen do NDR nebo do Bulharska a Polska, že bych mohl i jinam, než se brodit Balatonem. Ale sen se rozpouštěl v neskutečné odolností zkurvenejch komoušů, kteří vypadali, že je z téhle země nikdo nikdy nevykope. A už vůbec ne my, Češi a Slováci. Byli jsme jak vypuštěný kačenky do vany. Táta byl vášnivej fotograf rodinnejch diáků. Z každé cesty do lákavé ciziny si vytvořil krabičku plnou do papírovejch rámečků uvězněnejch diáků. Byl v tom děsně důslednej. Každej diapozitiv byl popsán úhledným drobným písmem - a to prosím byl doktor a ti píšou jako prasata. Což on na recepisech a úředních lejstrech dodržoval a jako prase psal. Ale na ty diáky používal jiný, takový jakoby zamilovaný písmo. Táta doma často nebejval, furt měl někde službu na různejch mistrácích, sjížděl konference o tělovýchovným lékařství, pracoval v komisích proti dopingům. Ale když náhodou doma byl a náhodou nespal u televize, tak si sedl ve velkým obýváku k velkýmu kulatýmu stolu, vzal si bílý rukavice, stříhal diafilmy na políčka a zasouval je do rámečků. Každej pak popsal a očísloval. A nacpal zpátky do krabiček od rámečků. Čelní stranu pak pojmenoval rokem a zemí, případně městem v té zemi. Promítání bylo pravidelné a povinné pro celou rozvětvenou rodinu na chalupě diaprojektorem na bílou hrbatou zeď. Myslím, že mě to často nebavilo, ale některý promítačky jo. Výjimkou byla právě Barcelona. Z téhle jeho produkce jsem si úplně sedl na prdel a nedostupné město se stalo mou tichou láskou. Největším lákadlem byl potrhlej a těžko uchopitelnej Antonio Gaudí. Z toho chlapa jsem měl třesavku. Nedokázal jsem pochopit, že mu někdo za svý prachy dovolil takhle si hrát jak děcko na písečku. Pro mě svět Antonia Gaudího byl zázrak nad zázraky. Táta si z Barcelony přivezl i několik na křídě tištěných prospektů s díly Antonia Gaudího. Dodnes je mám doma v knihovně a dodnes si je vyndávám a prohlížím. No fakt, jsou to ty nejmíň zaprášený knížky u nás doma. Později se ke Gaudímu přidali další moderní a ulítlí šílenci. Třeba Joan Miró, Salvador Dalí... Myslím, že se o všech postupně v povídání o Barceloně zmíním. A rád.

Sraz na letišti Václava Havla máme velmi, velmi brzo ráno. Kupodivu nikdo nezaspal. Odlítáme směr Barcelona. Bez mezipřistání.

Hanzelka se Zikmundem by jeli autem, kdybych byl sám, nelínej a mlád, jel bych klidně stopem a na dlouho.

Je čas, pane profesore.

Kavárny a občerstvovačky na letišti zejí prázdnotou, ale tentokrát to ještě není kvůli čínské chřipce, ta nás potká až za pár měsíců. A takto pak budou vypadat, a vypadají, skoro všechny hospody, kavárny, restaurace a jídelny. Koronáč to zařídil. Ale zatím dobrý.

Před letištěm na nás čeká najatej autobus i s mladým klukem, kterej se nám má postarat o jakési víceméně volné průvodcování.

Jsme v Barceloně, hlavním městě momentálně trochu nepokojnýho Katalánska.

Fotím si pro jistotu jako potrhlej skoro všecko, co vidím z okna klimatizovanýho autobusu, protože co kdyby, že jo. Ale skoro všechno, co jsem si během té malé okružní jízdy vyfotil, jsem pak viděl i naostro a po svejch.

To, jakej obrázek jsem si o Barceloně udělal z barevně nepovedenejch diáčků mýho táty, se začíná pomaličku naplňovat. Barcelona se už v prvních minutách tváří sympaticky. Extrémně sympaticky.

První jakousi předzastávkou je kopec nad Barcelonou. Kopec s parkem a stánky, kde si můžeme koupit něco k jídlu a dokonce tu jsou i hajzlíky. Barcelona, jakoby se styděla, se zahalila do mlhy a smogu, aby neodhalila hned na prvním rande všechna svoje kouzelná zákoutí.

Kromě smogu a mlhy se přidává i opar z moře, protože Barcelona je postavená na břehu Středozemního moře.

Už první mozajka, která sice nemá vůbec nic společnýho s Gaudím, dává najevo, že tady se opticky nudit nebudu.

Jardines del mirador. Autora dlažby se mi podařilo nakonec dohledat...

Jméno autora téhle sochy jsem si napsal na papírek, nechápu proč, když mám mobila, a ten papírek jsem pak vyhodil do koše i s posmrkaným papírovým kapesníkem.

Slunko vysvitlo a zahnalo opar. Tam dole je nástupní stanice na lanovku, která vás vyveze až sem na ten kopec. Někteří z nás to později vyzkoušeli, ale my s Roušovnou ne, tak ani nevíme, kolik stojí červenej kastlík nad Barcelonou.

Jardines del Mirador de l'Alcalde. Biomorfní fontána. Park nechal vybudovat bejvalej primátor Barcelony Joseph Maria de Porcioles, jinak velkej příznivec generála Franca. Takovej megalomanskej projekt. Dokončenej v roce 1969. Navzdory politické orientaci pana primátora jde o mistrovské dílo evropskýho krajinářskýho designu. Projekt je z dílny architekta Joaquima Casamora y Espona a zahradní architektky Pamelly Bonastre.

Před stánkem odpočívá utahanej úředník, my si vystojíme frontu českejch učitelů a dáme si s Olinou Churros s čokoládou, protože z našich předchozích návštěv Španělska víme, že Čůro a Čorízo jsou kamarádi.

Pohled na nákladní přístav.

Když smog skoro zmizel, ukázala se nám ta slavná Familia Sagrada! Něco, na co se zapomenout nedá, ale to nás teprve čeká. Je krásný, že tenhle pohled na Svatou rodinu je během všech těch desítek let skoro stejnej. Nedodělanej kostel a kolem několik jeřábů. Jojo, i na tátovejch diácích před padesáti lety to bylo podobný.

Prostě Barcelona shora. Jak já se těším dolů do ulic.

Pan průvodce se na nás velmi dobře připravil. Má závěsný mapy s dobovejma fotkama, to já rád. Barcelona, ač je to město relativně chaotické, má ulice srovnaný. Jen ta jedna šikmá to hezky kazí.

Zde jsou začátky Svaté rodiny, koza a nějaký krávy. Tenhle moment se mi vybavuje z životopisné knihy o Antonio Gaudím. Ne, nebyla tam fotka, ale docela barvitě to bylo vylíčeno slovy, takže jsem měl neodbytnej pocit, že tuhle fotku jsem už viděl.

Takhle vypadala Barcelona před mnoha a moha lety, ale už v době, kdy Nicéphore Niépce vynalezl fotografii.

Hejna jachet v kotvišti.

Upřímně řečeno, mě zas ty čůros moc neoslovujou, sladký těsto s čokoládou, ale ve Španělsku si je sem tam dáme.

Když čůro vylepšíš pivem, docela to ujde.

Předepsaná doba výsadku uplynula a pomalu se vracíme skrz park k našemu autobusu.

Svrasklá kůže stromů si Antonia dobře pamatuje.

Ale zarytě o něm mlčí a neprozradí ani ťuk.

No a protože je doba selfíček, jedno jsem si poblíž Čoríza udělal. Kdo ví, jakej Niépce vymyslel selfíčko.

Myslím, že podobnou cetku tenkrát přivezl z Barcelony i táta. Jen ještě neměli eura, ale peseta.

Ani po velkým přemlouvání mi strom o Gaudím nic neprozradil, tak jsem se urazil a jdeme k autobusu.

A já už tuším, že tohle město je a bude potrhle moderní, a že se mi pod kůži zaryje. I když tu budeme jen pár dní.

Mozaikovou dlažbu s ozubenými kolečky má na svědomí tenhle umělec. Takže jak je vidět, ani vyfocená informace mi moc nepomůže. Jenže chytrej Google mi napovídá, že umělcem je Joan Josep Tharrats. Využíval všechny možné odpady, flašky, špunty, zbytky pletiva, měděný dráty, dlažební kostky, čepy i hřídele.