Korsika 2020-5
(Paglia Orba a ti druzí - znovu na dvacítce)

Poznámka k dnešnímu názvu: Povídání se má hodně motat kolem hory jménem Paglia Orba. Nevím, jestli se jedná o děvče (ta Paglia) nebo o kluka (ten Orba jako třeba Řek Zorba, i když hluboká orba je podle vzoru žena), a tudíž, jak se to má skloňovat. Vybral jsem si kombinaci, která je zaručeně chybná, takže nemusím dál nic vysvětlovat, ani být ve stresu, jestli to mám gramaticky správně nebo ne.
Korsika je ´na výšku´ delší než ´na šířku´. A to ani nepočítám ten vztyčený prst Cap Corse trčící k severu. Je tedy přirozené, že horský hřeben má převládající severojižní směr a dělí ostrov na dvě odlišné části - východní a západní. Korsicky Pumonti (Předhoří) a Cismonte (Záhoří). Na čtyřech místech je možné hory projet napříč regulérní silnicí. Sedla Vizzavona (s výškou 1163 metrů), Col de Verde (1289 metrů) a Bavella (1218 metrů) jsme prošli a projeli v průběhu prvního šestidenního treku na jižnějším konci GR20. Z toho je možné také vyčíst, že severní strana bude o dost méně přístupná.Ve spojení s předpovědí počasí, kdy v místech plánovaného výletu mělo během příštích 5 dnů spadnout přes 100 litrů vody na metr čtvereční, byla očekávání smíšená. Nicméně krátkodobá předpověď ukazovala bezdešťové a možná slunečné okno, na trase je chata a dovolená krátká, takže není toho moc na výběr.

Silnice D84 prochází sedlem Col de Vergio (1478 metrů), čtvrtým z výše zmiňovaných. Tudy také prochází příčná turistická trasa Mare a Mare Nord, která se nedaleko odtud střetává s GR20. V sedle tedy zůstalo auto na zamlženém liduprázdném parkovišti jen pod dohledem kamenného Krista na podivném soklu. Momentální počasí je ohyzdné, ale zatím neprší. Od Bie, což znamená Bergerie de Radule - pár stavení pro chov dobytka - se však začalo místy objevovat slunce. Že by předpověď fungovala? Právě v místě této bergerie se obě trasy potkají, asi půl kilometru pokračují ruku v ruce, aby se v údolí říčky Le Golo u mostu a vodopádu oddělily, a GR20 naopak nakrátko přijala společnost trasy značené jako Sentier de la Transhumance - stezky, kterou táhnou stáda do hor na pastvu.

Cesta pomalu stoupá podle vody, střídají se modré fleky s drobným deštěm. Kdyby tam nebyl mrak (první foto v následující skupině), mohli jsme vidět zhruba totéž, co bylo spatřeno v roce 1994 (druhé foto) včetně chaty Refuge de Ciottulu di i Mori (1975 metrů). V některém z minulých dílů jsem uváděl toto jméno jako příklad, jak nesprávný překlad může někdy ovlivnit náladu jednotlivců, možná i celé skupiny. Automaticky jsme si mysleli, že Mori je něco o mrtvolách, které se asi u chaty hromadí po neúspěšných výstupech na nedaleký cílový vrch Paglia Orba (2525 metrů). Podpořeno hustou mlhou chatu obklopující a chvílemi téměř znemožňující nalézt cestu mezi trojicí záchytných bodů: chata, stany, záchody. Ze zbytku dne proto pochází jen jedna fotka, kdy se jakž takž vyčasilo a bylo možné vidět na cestu, po které jsme sem přišli. V danou chvíli jsme tedy nevěděli, že Mori jsou Mauři a Ciottulu je oblázek. Takže název je ve skutečnosti spíš romantický než hororový. Dodatečně je tvrzení možné rozšířit a opřít o wikipedii, která praví, že zatímco pojem saracéni ve středověku sloužil k označování především tureckých a arabských vojáků z východního Středomoří, pro vojáky západní části Středomoří se užívalo pojmu moros, resp. Maur (ale to už jsem také psal minule nebo spíš předtím).

Trochu ponurou náladu nezvedla ani první obhlídka stanů (když už se je v té mlze podařilo najít) - mokrá karimatka, trochu zatuchlý smrad a kolem bláto. Inu konec sezóny. Naproti tomu večer uvnitř chaty chybu neměl. Dostali jsme teplou večeři, i červené se našlo, energii jsme mohli dobíjet od skupiny u sousedního stolu, kde dobrá nálada žádnými z výše jmenovaných újem nebyla zjevně dotčena. Noc nakonec proběhla bez potíží a ranní výhledy vynahradily všechna příkoří, která se stejně ukázala jako nicotná.

Chata je sice na GR20, ale na kopec Paglia Orba vede jen odbočka a značená není nebo bídně. I vyrazili jsme přímo vzhůru směrem do úzkého sedla přiléhajícího z východní strany ke Capo Tafonatu. Jednak tam směřovala vyšlapaná stezka, jednak se tam před námi vydala dvojice, muž a žena, jen s lehkými batohy. Že jim z nich kouká lano, nás nevarovalo. Se stoupající cestou se otevíraly vzdálenější obzory a kochat by se člověk mohl věčně.

Se vstupem do Maurského sedla - Col des Maures (2155 m) ovšem přišlo vystřízlivění. Na sever by byla cesta do údolí s velkými obtížemi schůdná, ale tam jsme nechtěli. No a jestli má odtud východním směrem vést cesta na vrchol Paglia Orby, pak by se minimálně to lano hodilo. Bystré zraky sice objevily mezi skalisky pohybující se žlutou a modrou postavu výše zmiňovaného páru (zvýrazněno oranžovými kolečky), ale zároveň bylo jasné, že turistika vypadá jinak.

Takže ještě trochu pokochat a zpět směr chata. Cestou jsme potkali rázným krokem vykračující organizovanou skupinu v ledabylých vojenských stejnokrojích, mělo to jakéhosi vůdce, ale byli tam kluci i dívky. Jen tak nějací turisti to nebyli, ani regulérní vojsko. Asi cizinecká legie. Anebo někdo úplně jiný. Přemýšlení o identitě protijdoucích bylo záhy přehlušeno pátráním po zdroji smrdutého čoudu vycházejícího z blízkosti chaty. S překvapením jsme poznali, jak se po sezóně uklízejí použité karimatky. Hodí se do plechového barelu a zapálí. To máš za to, přírodo!

Zatímco tři jsme se vraceli k chatě, Petr už zahájil druhý pokus o výstup tím, že sestupoval příměji pod jižní skalnatý svah hory. Bylo to zřejmě správné řešení, které jsme nevyužili, a sestoupili až na úroveň GR20. Po ní jsme šli kus k východu a začali znovu stoupat nepříjemným suťoviskem. Když se otevřel pohled do známého skalního okna vedoucího skrze Capo Tafonatu, šance, že jdeme správně, se zvedly. Pamatoval jsem si, že na to okno jsme v roce 1994 také koukali přes údolíčko, ale bylo to z větší výšky, což dokládají starší fotky.

S Alenou jsme se kvůli přibývajícím hodinám rozhodli k návratu, druhá zaťatá dvojice ještě podnikla průnik do skalnaté vrcholové části. Zde podle pozdějšího vyprávění dospěla k místu, kde by zřejmě bylo možné relativně bezpečně vystoupit, ovšem s komplikovaným návratem. Takže, bohužel, dnes jsme se hezky prošli po hezkých horách, ale bez třešničky na vrcholu. Zřejmě jsme nebyli daleko, ale nějaký detail v neznalosti přesné trasy výstupu v málo přehledném terénu nás zradil. Přitom schůdná cesta na vrchol zde nepochybně je, jen po ní tentokrát neproudily davy, aby nám jí třeba ukázaly.

Mohli jsme si aspoň představovat, že zrovna přistávají mimozemšťani.

Při návratu k autu do sedla Vergio jsme tedy šli rozděleně. Jde se zase kolem chaty, kde jsme měli v depozitu batohy, a kde jsme stihli jedno kafe do plastu. Odtud jsme s Alenou šli trochu jinou cestou více k západu po hřebínku, takže bylo vidět do dalšího údolí. Pak už jsme jen s lehkým znepokojením sledovali, jak se nad vrcholem Paglia Orby kupí mraky. Představa, že tam někdo v tuto chvíli hledá cestu, byla mrazivá.

A zase incident. Opravdu nejsem konfliktní typ a střety nevyhledávám, ale někdy se to stane. Tentokrát to bylo s domorodcem. Blížil se na koni a druhého vedl za sebou. Hezká fotka, raději dvě, říkám si a nevnímám, že na mě něco volá. Že se mu to nelíbí a myslí to vážně, jsem pochopil až ve chvíli, kdy slezl s koně (tentokrát tedy ´z koně´ nenapíšu. Jednoduše mně vadí ta živá neodbytná představa, jak se kůň otvírá, a ...) a vzal na mě aspoň dvoukilový kámen. Cítil jsem se sice až podezřele v klidu, možná proto, že jsem o té vendetě četl až ex post, ale ve skutečnosti jsem v klidu nemohl být ani náhodou. Sofistikovaným máváním jsem mu naznačil, že ´jen pouhé nedorozumění´ a ty fotky už mažu, přesto jsem přesun do koše před jeho očima jen fingoval. Neměl jsem od začátku zcela v úmyslu je mazat, ale stejně nevím, jestli bych v tu chvíli byl technicky schopen to rychle provést. Duši jsem mu neukradl a neudělal jsem mu nic zlého, tak se nestydím vystavit jednu z těch dvou nesmazaných fotek na koni na praseti.

Dále pokračujeme v protisměru včerejší cesty podle říčky Le Golo, ve které se někteří koupou, dokonce do jedné hluboké tůně vymleté do žuly skáčou salta. Jelikož si kamarádi naložili ještě jeden pokus o výstup, máme dost času, a tak jsme od bergerie sestupovali variantou po GR20 s krátkým propojením zpět do sedla Vergio.

Výprava se na závěr sešla u auta pod Kristovou sochou,

kiosky s občerstvením zavřené a stejně jako při včerejším příjezdu na toto místo je ošklivo (až tudy pojedeme znovu za dva dny, budou zde ležet zbytky sněhu). Odtud zamíříme serpentinami do přes 30 kilometrů vzdáleného přímořského městečka Porto. Počasí se rapidně zhoršuje, začíná průtrž mračen s takovou silou, že stěrače nezvládají. Na čtvrt hodiny musíme zastavit, naštěstí je tu výjimečně možné vyjet mimo silnici, protože kdyby někdo po té silnici jel, nejspíš by si stojícího auta před sebou ani nevšiml. Když hlavní nápor přešel a odvážili jsme se pokračovat, ještě na mnoha místech vytékaly ze svahů na stranách kalné proudy napříč silnicí. Nakonec jsme do Porta dojeli bez komplikací, zaparkovali pod starým ohnutým tamaryškem (řekl bych), našli ubytování a později u večeře kuli plány na další dny.
Ještě mi tady zbýval jeden kopec z roku 1994, který bylo nutné z fotek identifikovat. Byl jsem si skoro jistý, že se jedná o Monte Cinto, s 2706 metry nejvyšší horu Korsiky, ale úplnou jistotu jsem získal až po prohlídce google map. Na prvním obrázku je Paglia Orba z Monte Cinta v reálu, což potvrzuje obrázek druhý ve virtuálu. Otázku, jestli tam má smysl lézt, když si všechno mohu prohlédnout u kávy v obýváku, ponechávám nezodpovězenou jakožto nepatřičnou až provokativní. Třetí obrázek je vrchol Monte Cinta a čtvrtý tentýž vrchol obsazený skupinou sem vystoupivších, jak je vidět, značně prořídlou ve srovnání s Paglia Orbou.

Po popisu nynějších rozmarů korsického počasí nastala pravá chvíle vyrovnat se na tomto místě s historií, tedy těmi bouřkami, které mi nechtějí vymizet z paměti, a o kterých jsem se již několikrát zmiňoval. Částečně mohu doložit starými fotkami. Takže: 1. při průtrži s blesky a krupobitím, v místech, kde nebyl žádný úkryt, si dešťová voda dělala nespočet potůčků na holém skalnatém svahu. Pamatuji se, že než jsem si stačil vzít lepší ochranu hlavy než kšiltovku, z ran od krup mi z ušních boltců tekla krev; 2. a 3. tam, kde už přibyly rostliny a voda se stekla do jednoho koryta, nebyla šance tok překročit, i když tudy vedla oficiální cesta. Dokonce se v tom chaosu mluvilo o tom, že v proudu někdo (ne z naší výpravy) utonul; 4. ze stanu večer jsme pak mohli sledovat přes údolí hořící strom zapálený bleskem; 5. duha nakonec byla pěkná, ale situaci moc nepozvedla.

Dnešní závěr: Na převzaté fotografii z knihy Lacs et sommets de Corse (Jezera a vrcholy Korsiky) z roku 2010 od autorů Alain Gauthier, I Giranduloni je Paglia Orba od severu vidět na levé straně, napravo je Capo Tafonatu a mezi nimi Col des Maures. Ne nadarmo se o ní (o něm?) mnohdy mluví jako o nejkrásnější hoře, Matterhornu Korsiky. Z každé světové strany vypadá jinak, ale lézt na ní odkudkoli není rozumné.