Korsika 2020-2
(Dvacítka vzdoruje)

Po zahřívacím dni, kdy jsme cestou z Concy na chatu Paliri na přechodnou dobu přišli o jednoho člena výpravy, pokračujeme severovýchodním směrem na Bavellu a dále. Plánované brzké vstávání a nástup do hory se nekoná. Naopak postupujeme podle pravidla ´čím později vstanu, tím pomaleji půjdu´. Jde o houby, pokud se nechceme srovnávat s těmi letci, co dávají denně dvě etapy, a pokud se nedostaví poobědní bouřka, která mě od minulého zájezdu v roce 1994 straší v hlavě víc, než je zdrávo.

Než budeme pokračovat, vložím sem ještě jednu preventivní obhajobu. Kdo se v minulém dílu pozorněji podíval na fotku ukazující pohled do odpadového kontejneru v obci Conca, mohl vidět dvě trekové hůlky, ačkoli v textu se píše o jedné. Ta druhá byla totiž poškozená. Kdo by považoval preventivní obhajobu za hojně využívanou účelovou lež, eventuálně koho by toto zdůvodnění neuspokojilo, má možnost se na místo podívat. Souřadnice GPS bych dodal. Obávám se ale, že kontejner od té doby už několikrát vyvezli. Zpět na GR20.
Col de Bavella je sedlo (1218 m), kde se kříží GR20 s významnější silnicí. V blízkosti sedla se také nachází oblast krásných žulových věží. Proto je tu obří parkoviště a cíl mnoha jednodenních výletů. Nevíme proč nás od včerejšího dne neustále pronásledovala myšlenka, že se s námi Jirka bude chtít v sedle setkat. A kromě zjištění, že jeho návrat proběhl v pořádku, nám bude moci odlehčit od věcí, které již po dni treku považujeme za neefektivní zátěž. Signál se ale objevil až v blízkosti sedla, takže až zde jsme se mohli z telefonu dozvědět, že se v pořádku povaluje na pláži. Aspoň tak.
Kávička, prohlédnout sochu Panny Marie Sněžné a vzhůru do skal. Na výběr jsou tu pro další postup dvě trasy. Klasická červená, delší, ale vlídnější a kratší strmější žlutá ´Variante Alpine Aiguilles de Bavella´. Jak myslíte, že to dopadlo. V první moment jsme (jsem?) popletli (popletl?) překlad a vydávali (už to nebudu komplikovat závorkami) tuto trasu za ´Cestu orlů´. Jenže orel je aigle (m), kdežto aiguille je (skalní) jehla (f). To je ale také moc pěkné. Podobná slovní hříčka plynoucí z prachbídné znalosti místních jazyků se nám podařila i na chatě Refuge de Ciottulu di i Mori, to je ale jiný příběh a snad se k němu někdy propíšu.
Vím, že jsme v roce 1994 Bavellou prošli, ale až porovnáním fotek sem zjistil, že přesně tímto jehelníkem. Šest poškrábaných fotek z roku 1994 jsem zamíchal do následující skupinky. Ještě upřesním, že tři jsou z okolí Bocca Pargulu (1662 m), místa, kde se překračuje rozvodí a hlavní hřeben. Jak se tu proplétá francouzština, italština i korsičtina je třeba vidět i na použití výrazů Col (de Bavella) = průsmyk (francouzsky) a Bocca (Pargulu) = ústa (italsky a korsicky), zde též ve významu průsmyk - u míst jen málo vzdálených od sebe. Ještě lépe je to vidět na ceduli mezi fotkami dále, kde je vedle sebe ´Zelené sedlo´ nazváno Bocca di Verdi a Col de Verde. Tak mě napadlo, že Giuseppe Verdi je vlastně Pepík Zelený.

Zpětně jsme se shodli, že žlutá varianta patřila k tomu nejtěžšímu a také nejhezčímu z horských túr celého zájezdu. Od Pargulu se prudce sestoupí do údolí potoka (Ruisseau) d´Asinao, aby se pak strmě vystoupalo k chatě stejného jména. Dlužno říci, že tady přijetí nebylo tak vřelé jako předchozí den na Paliri. Stany (všude rovnaké 2 až 3 lůžkové Quechua nevalné kvality, ale díky za ně) jsme sice mohli využít, ale to bylo skoro všechno. Společná kuchyňka za chatou byla narvaná a bez vlastního nádobí to zprvu dost vypadalo na studený odchov nebo hlad. Pak se všechno nějak uklidnilo, chrti se nasytili a v kuchyni to začalo vypadat vlídněji. V jedné erární pánvi přiklopené druhou pánví jsme uvařili vodu na polévku a jako obvykle platilo to o hladu jako nejlepším kuchaři. Proběhlo i sprchování v teplé vodě. Toalety zde byly tak ekologicky dokonalé, že přecházel nejen zrak. Vše bylo dokonale zobrazeno na naučné nástěnce. Smůla byla, že jsem nástěnku buď přehlédl nebo jsem jí nevěnoval pozornost, takže vše mám jen z vyprávění. Takže: výsledek dopadal přímo na nějaký mechanicky ovládaný pás, kterým byl po výkonu transportován na určené místo, kde dílem okamžiku vznikala dokonalá ornice plná žížal. Asi tak nějak. Ale páchlo to tam úplně stejně jako na normálním záchodě.

Ráno následoval nad chatou d´Asinao strmý výstup na sedlo Bocca (Col) Stazzunara s 2025 metry. A tady nastalo dilema. Dalo se pokračovat podle původního plánu přes Monte Incudine (2134 m) a dále po hřebeni kolem 1500 m na hódně vzdálenou chatu d´Usciolu s nejistým noclehem a předpovědí počasí nebo variantou na o trochu níže položenou chatu Matalza. Přestože cesta po hřebeni z dálky nevypadala už tak zabijácky jako v předcházejících úsecích, s respektem jsme zvolili pro tento den něco, co by se dalo nazvat koordinovaným ústupem. Cesta tady úplně změnila charakter, po širokých pláních jsme sestoupili do listnatých hájů. Za zmínku stojí průchod cestou v podivně šedivé hmotě, kterou by odborník nazval eluvium žuly. Jedná se stále o žulu, ale natolik zvětralou, že se snadno rozpadá na hrubý písek, při tom se ale stále udržuje v původním tvaru, v němž vychladla. Mnohem zábavnější z pochopitelných důvodů byla občerstvovací zastávka Bergerie i croci, vzájemné focení skrz děravý strom i stroj připomínající kraba. Může člověku, když nevidí dva dny auto, začít něco scházet? Za dopadu prvních kapek blížícího se deště jsme dospěli k místu dnešního noclehu, na zmiňovanou chatu Matalza.

Stany byly, teplá večeře i rozlévané víno ze džbánku. Mezitím silná bouřka a provazy deště. Moje noční můra nás dnes dostihla naštěstí připravené pod střechou. Jenže odbočkou od hlavního směru byl nakopnut šestidenní program cesty. Dohnat manko pěšky by šlo jen za cenu sebeobětování, a i tak dost těžko. Bylo by možné přidat si den, ale domluvu s Jirkou na setkání ve Vizzavoně jsme nechtěli rušit, ona vůbec ta sama domluva při místním telefonním signálu byla dost komplikovaná. Nebyla by to Ilona, aby ze zapeklité situace nevynalezla východisko. Jednoduše sehnala na ráno taxíka, který nás doveze k další chatě, kde se GR20 kříží se silnicí - Col de Verde. Po skončení nečasu přijela na korbě nákladní dodávky skupinka mladých turistů natolik zmoklých, že museli ždímali spacáky. Nějak nervózní ale z toho nebyli. Západ slunce už zase proběhl bez mraků a v noci nás navštívil mlok. Ranní vstávání a přeprava proběhly bez potíží. Taxikář byl srandista ze střediskové obce Zicavo, každého tu znal, u každého známého se cestou zastavil a pokřikoval na něj. Vysvětlili jsme si to tak, že se chtěl pochlubit, jaké převáží svým taxíkem mladé kočky, které si už na startu cíleně posadil dopředu vedle sebe. Na Col de Verde se na nás usmálo štěstí v podobě superchajdy akorát pro 4 osoby a skoro celého dne bez těžkého batohu před námi.

Přesunem najednou nám jeden den přibyl místo toho, aby nám scházel. On tedy nepřibyl, no, jak se to vezme. Využili jsme ho tak, že jsme nalehko šli kus cesty proti směru pochodu přes Bocca d´Oru (1840 m) až na chatu Refuge de Prati a odtud ještě kousek pod Punta della Capella (2041 m). Pokus o výstup byl odvolán, protože na Capellu přišel trvalý mrak. Když porovnám podle časů, kolik to je z Prati na d´Usciolu a na Col de Verde, tak jsme prošli zhruba poslední třetinu trasy, kterou bychom šli čtvrtý den podle původního plánu. Zato jsme jí prošli tam i zpět a mohli si dvakrát prohlédnout ty růžové orchideje, které tu hojně rostou v pásu určitých nadmořských výšek. Hledal jsem nějaké přesnější jméno, ale záhy jsem ho přestal pokládat za důležité. Večer byl završen čtyřchodovou večeří zahrnující i maso grilované v krbu. Bylo znát, že zde zásobování může využívat silnici.

Skóre chat, na kterých na nás byli hodní, a na kterých méně, narostlo na 3:1. Tady (oficiální jméno podle mapy je Relais San Petru di Verde) jsme dostali ráno při odchodu i svačinu. Viděli jsme, že některé výpravy si nechávaly poslat batohy k příští chatě. Chtěli jsme se připojit, ale informace byly stále nějak zamlžené jazykovou bariérou, případně tím, že jsme se ptali nepravých osob. V jednu chvíli platilo, že batoh máme postavit k jedné ze skupin batohů a přiložit 5 euro, že to nějak dopadne. Asi bychom to udělali, pak se ale objevila zodpovědná osoba, už přesně nevím jak, ale odešli jsme s pocitem, že je to ok zařízené. S odlehčeným batohem, nádhernou přírodou a příjemnou cestou jsme dospěli až k chatě Refuge d'E Capanelle, kde nás čekaly nejen batohy, ale i občerstvení a nocleh v kamenném baráku.

Poslední šestá etapa byla trochu kratší a spíš z kopce (stále mám zafixováno ´s kopce´, protože je to po povrchu dolů, ale chytrý word mě opravuje. Inu užitečné novoty). Při pohledu zpět je možné vidět Monte Renoso (2352 m), vpřed Monte d´Oro (2389). Tento kopec je ale až za Vizzavonou, metou dnešního dne i celého prvního treku. S Jirkou se máme sejít kousek před cílem, neboť nám vyjde v ústrety.
Zde odbočka dějová i prostorová: Kdo četl www.viditelneprase 2020/36, může vědět, že jsem na Šumavě, cestou ze Špičáku přes Pancíř do Hojsovy Stráže, díky (říkejme tomu) individuálnímu prodloužení si plánované trasy předešel tomu, aby brněnská Blanka (známá z nesčetných přechodů Krkonoš) cestou po modré značce od nádraží v Hamrech minula Hojsovu Stráž a dodnes bloudila v nekonečných šumavských hvozdech.
A teď vysvětlení, proč tu ta odbočka je: V místě, kde se červená značka lomila prudce doprava, jsme se nechali zmást nesystémovým ukazatelem směřujícím na alternativní cestu k Vizzavoně. Když jsme si uvědomili, že červenou značku nemáme, váhali jsme, jestli má význam se vrátit. Neznačená cesta se posléze zase připojovala k červené a pravděpodobnost minout Jirku zrovna v tom vynechaném úseku byla fakt mizivá. I vzpomněl jsem si na šumavskou historku a vrátil se k místu zabloudění. Jirku jsem potkal po několika minutách asi v polovině vynechávky. Pak už nic nebránilo oslavě zdárného konce prvního treku v nádražní restauraci u točeného s pěnou a odjet znovunabytým autem k moři vstříc odpočinkovému dni.