Velké Popovice
(zasošené)

Roušovna mi prchla na deset dní někam k moři. Mně moře kupodivu na rozdíl od ostatních českejch suchozemců nechybí. Užil jsem si všelijakých moří a oceánů při svých delších cestách po světě. Ani ta exotika mě nezlákala. A ani to není nějakým blbým zážitkem, kdy by mi šlo o život, žádný topení=tonutí. Dokonce, když se pokouším si vzpomenout co nejdál do dětství, tak ani tenkrát to nebylo žádný šílení po chybějícím moři. A ne, nejde o samotný plavání, to bejvá fajn, i když se bez něho klidně obejdu. Nejhorší ze všeho je to válení se na dece nebo lehátku na písku. A pak taky ta krutá pravidelnost, přijít na pláž, rozložit deku, založit ruce, rozhlídnout se po okolí, pak si zaplavat a mokrej ležet na dece, mazání krémem, obracení, plaváním, válení, mazání, obracení. Pro mě čirý zlo, tak nějak si představuju peklo. I když jen na zemi.
Během bezbřehého tlachání o sochách ve Velkejch Popovicích se k mořským burleskám budu asi vracet. I kdyby vás to mělo otrávit a nebo aby vás to pobavilo, to záleží jen na vás.

Když už jsem tu zůstal sám, vymyslel jsem si běhací výlet do Velkejch Popovic, protože tam právě probíhá VP 2021 SOCHY. Původně jsem chtěl běžet už v sobotu, ale ozvali se známí, že by se stavili na návštěvu, Souhlasil jsem, ale oni se pak večer omluvili, že se staví jindy. Hm, takže sobota v prdeli. Přesunul jsem termín na nedělní ráno s tím, že do čtyř musím být doma, protože se má stavit Helča s Borisem. Je neděle ráno a za oknem rachotí déšť. Rachotí vytrvale. Přestane až když je jasný, že výlet časově nezvládnu. Helča se nakonec dokodrcala skoro o dvě hodiny později. Stihl bych ten běhací výlet. Neděli škrtám taky. Nakonec mi to vyšlo v úterý.

Jde o kombinovanej běh, kterej zatím na olympiádě není. Ale co není, může být. Vždyť i to lezení pro medaile bylo letos, tedy na letní Olympiádě 2020, poprvé. A že to byl sakra adráč, to lezení pro medaile.

Kombinovanej běh používám často. Střídám běh s hromadnou dopravou a chůzí. Kromě mapy.cz potřebujete ještě IDOS a Můjvlak. Důležité pomůcky pro kombinované běhy.

Doběhnout do Velkejch Popovic po svejch po kovidu a těsně před sedmdesátkou nevypadá proveditelně. Možná dřív bych to zkusil. Velký Popovice - ideální cíl pro kombinačku. Autobusem k prvnímu rybníku, pak během na nádraží Horní Měcholupy, vlakem do Strančic, vypadnout z městečka a lesy se lehce chaoticky připlazit až do parku u pivovaru.


Svislé panorama stromu z pěti fotek.

Výstava soch ve Velkejch Popovicích je tak trochu jako hledání pokémonů. Mám sice nekvalitní mapičku, teda spíš printscreen z mobila, kufrování se předpokládá. Kukuřičný mlýn.

Tomiova prodejnička.

Poblíž kostela jsem našel první sochu.

Křídla poznání od Jiřího Genzera (1953). Z web stránek opisuju něco o autorovi (tedy přesněji o všech autorech, jejichž díla jsem ve VP našel.
Jiří Genzer:
Vystudoval architekturu na ČVUT a absolvoval soukromé sochařské kurzy u významných sochařů. Podílel se na řadě monumentálních sousoší pro veřejné prostory. Díky svému vzdělání a zkušenostem využívá nespočet různých technik a pracuje s nejrůznějšími materiály. Své znalosti dále předává na sochařských kurzech a sympoziích. Jeho díla si našla své majitele napříč celou Evropou a se svou sochou Harmonie a ledovou tvorbou zavítal i do Kanady.

Ohlédnutí zpět, protože nějaká socha prý podle mapičky tímto směrem, ale já jdu opačně.

Mé kroky míří znovu do parku za pivovarem. Trochu mi připomíná film Zvětšenina od Antonioniho, na kterej jsem shodou okolností před pár dny znova čučel. Možná už po dvacáté?

Že by druhá socha? Moderní umění umí i takovýhle prázdný bezduchý potvory. Ale ne, tohle není socha z výstavy, ten dřevěnej zajíc tu je furt.

ABOVE - Kateřina Bartošová (1988). Profesně se věnuje interiérům a projektům ve veřejném i soukromém prostoru. Projekt ABOVE byl zakončením jejího studia na UMPRUM (2016) v ateliéru designu nábytku a interiéru pod prof. Jiřím Pelclem.

LOĎ - Zdeněk Legner (1954). Už v mládí se zamiloval do železa a kovařinu dotáhl k dokonalosti. Přestože kov může působit studeně, těžce až zle, pokud ho vezme do rukou mistr kovář, dokáže mu vdechnout život, dynamiku a krásu. Zabývá se jak velkými plastikami, tak i drobnějšími výrobky z kovu a některých dalších materiálů. Je mimo jiné autorem osvětlovacích těles v pařížském Disneylandu, mříží hotelu Sheraton v Casablance, Trnové koruny na kříži v památníku Terezín nebo lucerny na fasádě hotelu Ambassador v Praze.

V dáli vidím další objekt, že by realistická socha? Nebo nějaká historka pro Blesk?

Na hrázi pivovarskýho rybníka je hejno starejch chráněnejch stromů.

Ještě jedno ohlídnutí k lodi.

Jeden z těch chráněnejch stromů to už má asi spočítaný, ale u stromů člověk nikdy neví. Třeba tu bude stát dlouhé roky. Jen nesmí nikoho přizabít velkou větví, to by byl jeho nekompromisní konec.

Už z dálky mi je jasný, že tenhle objekt je z dílny Čestmíra Sušky. Mého oblíbence.

KAZATELNA - Čestmír Suška (1952). Vystudoval sochařství na AVU. Jeho tvorba prošla dobou hliněnou, dřevěnou, skleněnou, než přišel osudový nález velké kovové koule v americkém Vermontu, která odstartovala jeho nejdůležitější dobu – dobu železnou. Základem jsou kulovité a válcovité rezervoáry, do kterých autogenem vyřezává ornamentální sítě, které dávají zapomenout na rezavé tělo objektu a upoutávají pouze krásou nevšední krajky.

Stopování soch mě vyplivne na hlavní třídě VP hned u zadního traktu pivovaru. Mají tu základní školu na čepování piva.

O kousek dál u večerky jsem objevil stydlivě schoulenýho imigranta provokatéra. Plzeň v městě velkopopovickýho kozla je velká drzost. I ten, kdo ho tu pil se musel ostražitě ohlížet, jestli nedostane po tlamě. Protože ve VP je vše podřízeno Kozlovi.

Úřadovna pivovaru.

Projdu kolem prodejny s pomůckama pro domácí mazlíčky.

RUKA - Alexandra Koláčková (1964). Charakteristickým specifikem její tvorby jsou zejména barevné velkoformátové plastiky z keramiky a betonu, určené pro veřejný prostor. V řadě projektů však autorka rozšířila spektrum výtvarného působení i na řešení prostoru samotného, čímž se blíží práci architekta či krajináře. Pro její výtvarné pojetí je typická expresivní barevná škála, jednoduché oblé tvarosloví a neutuchající smysl pro hravý element.

Jsem znaven, ale sednout si netroufám,, Poškození děl se tresce. Mimochodem, když už jsme u té tresky, tak jsem se rozhodl, že na uvítanou až se mi Roušovna vrátí, uvařím echt origoš rybí irskou polívku chowder.

Velkopopovická koza. Živá.

Pardon, kozel. Živej.

Podle mapičky mají za slavobránou být další dvě sochy.

A taky že jo. Podle nekvalitní mapičky je tu socha 12A a 12B.

ČAPÍ...

...SYSTÉM SELHAL - Petr "Fíďa" Fridrich (1964). Vystudoval kamenosochařství na SUPŠ v Uherském Hradišti a AVU v Praze. Restauroval Týnský chrám v Praze. Má za sebou více než 40 výstav. Jako jeden z mála sochařů miluje barvy, díky kterým jsou jeho sochy „prostě jiné“. Jeho tématy jsou proměna a pohyb. Miluje přírodní motivy, zejména vodu a kámen. Slogan na dveřích jeho ateliéru v Boršově vystihuje jeho životní postoj: „Stýská se mi po práci“.

Tahle věc do akce nepatří. Tohle tu zůstane i když sochy odjedou.

Kozel všude.

PÁR - Lukáš Rais (1975). Vystudoval mimo technické obory, sochařství na UMPRUM a školu mateřskou. Obě náročné vzdělávací instituce pokládá za základní stavební kameny pro svou tvorbu. Preferuje industriální materiály a jejich průmyslové produkty. Obdivuje jejich vnitřní sílu, estetiku, tvar a obrovskou škálu modelace soch a autora samotného.

Krátký ohlídnutí ven z parku.

KVÍTEK LILIE - Martin Kocourek (1976). Absolvoval VŠUP a patří k nejtalentovanějším sochařům své generace. Často pracuje na principu podobnosti. Účinku svých artefaktů ale dosahuje rafinovanými kombinacemi. Témata jsou křehká, materiály zraňující, a jindy zase přesně naopak. Úspornost, která v sobě nese něco japonizujícího, a touha zprostředkovat silné emoce ale nejsou tím jediným, o co Kocourkovi jde. Umění stále přiznává i jeho estetické, duchovní a morální funkce.

A zase ta Zvětšenina. skoro jsem dostal strach, že za plotem bude otisk mrtvoly pána v šedým obleku.

PRSTEN - Lukáš Rais (1975). Vystudoval mimo technické obory, sochařství na UMPRUM a školu mateřskou. Obě náročné vzdělávací instituce pokládá za základní stavební kameny pro svou tvorbu. Preferuje industriální materiály a jejich průmyslové produkty. Obdivuje jejich vnitřní sílu, estetiku, tvar a obrovskou škálu modelace soch a autora samotného.

Pokémoní mapa mě vede zpátky ke kostelu. Prej jsem tu přehlídl jednu sochu. Je mi to divný, vždyť tu je jen ta křídlatá.

Tak si aspoň vyfotím svatýho u lípy.

A ještě krásný zamčený dveře ke kostelu. Kouknu dovnitř a tam jsem ji uviděl, tu utajenou sochu.

RUSALKA - David Moješčík (1974). Již za svých studií v Gabrielově ateliéru se seznámil se soudobými technologickými postupy a možnostmi nových materiálů. Přednosti polyesteru se naučil náležitě využít a své figury generuje do málo obvyklých pozic či postojů. Jeho akty jsou tzv. dokonalé, snad proto působí až odtažitě. V roce 2010 dokončil sochu Levitace pro přednádražní prostor v Ostravě-Svinově. V Ostravě najdete také jeho sochu Leoše Janáčka a Karla Kryla. Je spoluautorem pomníku Operace Anthropoid v Praze.

Ve stínu lípy.

V parčíku umístěnej pomník obětem působí, jakoby ho někdo z blízké umělecké školy dozdobil svým domácím úkolem.

Jsem znova u toho baráku jako na začátku. Mapička nejspíš nekecá, někde tu musí být.

Vzpomněl jsem si na kreslenej film na téma citátu Leonarda da Vinci: "V každom kameni, v každej skale je ukrytá socha." Krátce shrnu děj. Chlapík s dlátem a palicí obíha čím dál vztekleji okolo velkýho balvanu a zuřivě do něho klove. Postupně vznikají díry a kámen vypadá čím dál víc jako dílo Henryho Moora nebo sýra ementálu. Figurka si neustále brblá: "To ma sere, to ma sere..." A jak seká a vrtá, tak se nakonec celej balvan rozsype na hromadu písku. Brblal pronese: To ma sere, kdě je tá socha?"

Nejsem tak vzteklej jako panáček z kreslenýho filmu a navíc nemám dláto ani sbíječku. Trpělivě hledám. A nalézám.

NO FREUD... I CONTEMPLATE - Michal Šmeral (1976). Vystudoval figurativní sochařství Fakulty výtvarného umění VUT v Brně. V jeho dílech je citelná ironická nadsázka v rovině tématu i zpochybnění klasického média, experimentování a hledání nových výrazových poloh běžně užívaných materiálů. Jejich tvorba je trochu pop-artová a přitom parodií na pop-art, trochu klasická a přitom relativizující běžné sochařské postupy, především však vtipná, naléhavá a svěží.

Socha je ukrytá v ezoterické kavárničce zarostlé levandulí a s jezírkem.

Co se dalo obložit, obložili.

Moje objevitelská cesta po stopách soch ve Velkejch Popovicích je z mýho podhledu u konce, dál nic nehledám. Přeběhl jsem na druhou stranu main street, všiml si autobusové zastávky, tak jsem se jen ze srandy podíval, kdy by mi teoreticky jel autobus. Nechystal jsem se jet, chtěl jsem do Strančic ještě doběhnout, ale než jsem se v jízdním řádu zorientoval, přijel ten správnej autobus. Ochotně jsem prohrál a za bůra dojel do Strančic. Výrazně kratší a rychlejší cestou než sem.

Z Horních Měcholup jsem ještě chvilku běžel, pod nohy se mi přimotala krásná housenka můry, která se jmenuje dost surrealisticky a navíc vypadá velmi nenápadně a jmenuje se šípověnka maďalová. Jak jste si všimli, pakliže jste dočetli až sem, tak jsem si všechny ty historky o plážích a mořích odpustil. Proč taky ne, vždyť je to týdeník skrz naskrz neseriózní. O čem budu psát příště? Nevím.

- Omlouvám se tam nahoru Vladimíru Preclíkovi, jeho sochu BÍLÝ KVĚT jsem z nepozornosti zapomněl vyfotit.

- Zdroj: https://vpsochy.cz/

 

podpis


Tibor otevřel svýho notebooka a začal pracovat.


Babiš o táboře Letech 2016:
„Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To co píšou v novinách, ti blbečci, že tábor v letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“
a v roce 2021:
„Dnes je Památný den romského holokaustu. 2. srpna 1944 nacisté v Osvětimi zavraždili tisíce Romů. V srpnu 1942 byl v Letech založen tzv. cikánský tábor, kterým prošlo více než 1300 Romů přes 300 z nich tam zemřelo. Ty hrůzy musíme mít neustále na paměti a nikdy nezapomenout.“

Jen dodávám s jistou satisfakcí, že ho někdo v sobotu trefil vajíčkem, když podpisoval svou novou knihu, kterou ještě ani nestihl přečíst. Lákal intelektuálně mdlé voliče na zmrzku. Koblihy jsou už profláknutý. To je tak trapnej model.

TENTOKRÁT JSME NA VÝLETĚ DO
neznáma trefili v neděli náhodně do Želivu a našli v dešti parádní veřejné tábořiště u řeky Želivky. Je tam klid a dá se spát krásně a dlouho. Přesně to jsme potřebovali, než vletíme do pracovního procesu. Podrobnější reportáž bude nejspíš v příštím čísle Wwwiditelného…
Trasy pro velocipédy jsou tady podle pravidel TdZ fakt vzhůru dolů. Ale parádní!!
Čapí hnízdo jsme našli u hotelu a restaurace Na Kocandě.


Dada a spol.

Zdravím všechny!
Prosím, poslechněte si naše nahrávky (viz odkazy úplně dole), které jsme vytvořili během řádění covidu.
V nahrávkách jsem zatím všechny perkusy nahrával sám postupně po jednom. Anžto nejsou lidi, tak jsem si nějak musel pomoci.
Kdybyste někdo o někom ve svém okolí věděli, kdo buší do cajonu, djembe či na bicí, tak mu prosím přepošlete níže uvedené odkazy.
Moc děkuji!
Třeba se to bude někomu líbit a chtěl by s námi pokračovat v naší tvorbě.
A vztahy v naší tvořivé kapele jsou velmi kamarádské, což je taky dost důležité.

Ing. Ivo ALBRECHT
+420 602 591 751

kapela Harry Ventil:
www.harryventil.borec.cz
https://bandzone.cz/harryventil

Vážení kolegové,
ráda bych Vás pozvala na srpnová představení Studia Marta a Absolventský festival (11. 8. Vyrozumění, 17. 8. Betonová zahrada, 20. 8. HÁDY - Pokusy o minulost, 26. 8. Klíče), více přiložený plakát. Termíny a lístky na goout.net nebo přes naše stránky http://www.studiomarta.cz/index.php?p=program&y=2021-08
Vašim dotazům se budu věnovat po návratu z dovolené 9.8.
Děkuji a přeji hezké léto
Dagmar Indrová

Studio Marta
Bayerova 5
Brno 602 00
+420 542 591 512
www.studiomarta.cz

Posílám teplý pozdrav z jihu Čech a také upoutávku na výstavu na Kampě. Stojí za vidění, protože je to Jiří Šalamoun.
A jestli nevíte, kam na dovolenou, podívejte se na nekonečné možnosti. https://www.zonerama.com/PawlasMB
Dávejte na sebe pozor!
Eva