Samaria
(trošku balzámu v posrané době)

Minule jsem tu vířil bahno humanitárních katastrof okolo nás, tak jsem se rozhodl, že metoda bič a cukr je na místě a cukrem by mohlo být... Narazil jsem zase před nedávnem, když jsem hledal zcela konkrétní fotku starou skoro dvacet let, na fotky z našeho výletu po Krétě. No a samozřejmě se na mě vychrlily mraky vzpomínek, bylo to jako když vám vypadne z ruky pytlík hladké mouky a rozškubne se. Zasnil jsem se nad všemi těmi zážitky, ale zároveň se vynořil jeden z mnoha nerealizovanejch projektů. Když jsme v tom roce 2005... Já to na sebe asi prozradím až v průběhu komentované "vernisáže" v dnešním praseti.
Výlet na Krétu by zkrátka krásnej, voňavej i trochu náročnej. Kromě toho, že jsem se na jednom cyklovýletě spálil od slunka tak, že jsem vypadal jak čerstvě uvařenej krab, tak se nám podařilo projít i slavnej kaňon Samaria. Na něj bych si rád zavzpomínal. Především obrazně.

Když jsme byli na Krétě už pár dní, Olina si rochnila s knihou pod slunečníkem a plavala v moři, a já obíhal, nebo objížděl na půjčeným kole s foťákem okolní kopce, naskytla se možnost zaplatit si autobus na západní část ostrova, kde najdete slavnou a nádhernou soutěsku Samaria. Překvapivě není zrovna dobře dostupná po silnici. Teda jako je, ale musíte to hodně objíždět. Kopce a hory tu jsou celkem strmý a silničky kurevsky úzký. Pro autobus je tu tolik zákeřných zatáček, které se ani nedají projet najednou, ale po centimetrech se dopředu-dozadu natáčí robustní autobus, aby vybral zatáčku. Na těch nejužších místech je na domcích podél silnice vidět, jak některejm řidičům vybrání nevyšlo. Sedět vepředu a čumět se z okna není nic pro slabý nátury. Silnice tu stojí celkem za hovno a třebas do týhle taverny asi není problém zapadnout i s celým autobusem hostí. Podle výhryzu na silničce se k tomu pomaličku schyluje.

Vesničky na Krétě jsou nádherný.

Ale na místňáky je zatím moc brzo. Vyráželi jsme ještě za tmy. Přestože slunko pere od rána jako ďas, verandičky domečků jsou ještě opuštěný.

Když se na silnici potkají dva autobusy, je to krásná šachová partie. Na některejch místech to je až na poblití, když se třeba ten autobus usalaší na krajnici nad srázem tak, že půlka kol už visí nad hlubokou průrvou, začíná bejt blbě i mně, kterej dycky machruje, že já nic, já muzikant. Olina raději měla zavřený oči a drtila opěradlo před sebou. Adráč jako kráva.

Soutěska Samaria, nebo Samária, není technicky příliš náročná, ale má svých několik ale, které z výletu dělají neprocházku růžovým sadem, jak by řekl náš minulej rusofilskej profesor prezident.

Obrovskou "výhodou je, že se jde jen shora dolů k moři, čili naprosto žádný výšlapy.

Ještě je ráno, ale slunko už pere.

Někdy je skrz větve vidět trošku dolů a zdánlivě to vypadá, že stín nás ochrání. Blbost.

Podle pěšinky můžete odhadnout, co vás tu čeká. Jo, kliďánko furt dolů až k moři. Ale co na to říkají kolena, se jich raději ani neptejte.

Bez foťáku bych tu trpěl jako zvíře. Těch nádhernejch pokroucenejch stromů.

Připadám si jako v nějaké fantasy filmové příhodě. Určitě odněkud vyskočí trpajzlík, aby mě majznul sukovitou holí přes palici, já uhnu a zřítím se na dno soutěsky. A o to celou dobu tomu hajzlovi trphajzlovi šlo.

Poslední dobou se v moderním slovníku používá velmi debilní, ale bohužel velmi oblíbený přirovnání, nebo hodnocení, když o někom říkají, že "ten má nebo nemá koule". Používá se to nadměrně a tak nevhodně, až je to skoro "roztomilý". Například jsem to slyšel od někoho v souvislosti se slovenskou prezidentkou Čaputovou, že má koule. Mně se zdá, že určitě ne, je to krásná ženská. Ale aby měl i strom koule, to už je příliš. Jenže tahle fotka je z dob, kdy se ono rčení ještě nepoužívalo.

Kameny a kmeny. Nádhera.

Některý úseky jsou kolenarvoucí. To mi připomíná, že kromě toho, že někdo má koule, se také často používá výraz, že je něco kulervoucí, což je ještě pitomější. Možná, kdyby se to používalo dohromady pro zesílení myšlénky. Jakože někdo nebo něco má kulervouci koule.

Ano, kolena dostávají pořádnej záhul. Ono nestačí, že se opatrně šoupete z prudkýho kopce po válících se valouncích, vy ještě musíte často i stromy přeskakovat. A čím je člověk starší, tím víc to přeskakování vypadá pitoměji.

Jsou tu asi tak dva úseky, kdy se jde skoro rovně.

Soutěska Samaria je ve stejnojmenným národním parku v pohoří Lefka Ori (Bílé hory)

Nástupní místo do soutěsky se jmenuje Xyloskalo

Jak jsem se už zmínil, technicky to není nic strašnýho, ale co je docela zásadní je délka soutěsky. 18 kiláků. Je to prej nejdelší soutěska v Evropě.

No a protože je to hodně úzká a hluboká soutěska a je to na Krétě, kde se slunko s ničím nesere a skoro vždycky tu svítí, tak se během dne okolní skalstvo rozžhaví témě doběla, takže na některejch místech soutěsky úplně cejtíte to sálavý vedro.

Tohle sálavý vedro způsobuje další trošku problém, že není zrovna příjemný si sednout na nějakej balvan a odpočinout si. Hodně to pálí. Ověřeno prdelí.

I v tom stínu se vzduch tetelí. Takže dalším problémem je voda. Měli byste hodně pít.

Olina si nebyla jistá, jestli to zvládne a původně tak opatrně naznačovala, že asi raději ne, ale statečně vyrazila a byla ráda, že se přesvědčila. Použila i svou novou ortézu. Večer v hotelu zjistila, že ta ortéza jí vlastně uškodila víc, než kdyby ji neměla.

Samaria je dlouhá celejch 18 kilometrů. A to je na celej den.

Tak krásně tu všecko voní, je tu kytek, že se z toho mohla Olina zbláznit.

Potok s křišťálovou a relativně chladnou vodou. Pít ji však nedoporučujou. V půlce cesty je pítko s pitnou vodou. Přivedeno z horní vesnice tenkou černou trubkou. A vězte, že v tý půlce skoro všem už voda dávno došla. Nám samozřejmě taky, takže ta slast vystát si frontu, nabrat do flašky, vychlastat a nabrat znova, nechat si vynadat, že zdržuješ a postavit se znova do fronty, je boží.

Celkový převýšení na těch 18 kilácích je přes 1200 metrů.

Lefka Ori (Bílé hory) jsou zde na Krétě druhé nejvyšší. Mají přes dva tisíce metrů nad mořem a moře tu je ke kontrole výšky všude okolo.

Jen pro pořádek, jak se Řekové prsí, že Samaria je nejdelší soutěska v Evropě, tak jim tak úplně moc nevěřte. Téměř souběžně se Samárií vede ještě jedna soutěska, jmenuje se Eligia, a ta je o pár desítek metrů delší.

Nejužší místo soutěsky se jmenuje Železná brána (Sideroportes).

Kdyby nebylo takový vedro, připomnělo by vám některé okolí místa v Česku, Třeba okolo Řevnic.

Tady už bych to na sebe mohl konečně prozradit. Jak jsme si to tak štrádovali tou úzkou soutěskou plnou zkroucenejch kmenů, ledabyle pohozených větví a balvanů, napadlo mě, že bych z téhle výpravy mohl udělat komorní výstavu, která by se jmenovala KAMENY A KMENY SAMÁRIE. Což jsem dodnes neudělal a asi už to nikdy neudělám. Zařazuju to do dlouhýho seznamu neuskutečněných nápadů velkýho tlučhuby. A nebo tohle prase berte jako tu www.komorní.výstavu.kameny_a_kmeny_samarie.cz

Kdyby se tu někomu udělalo blbě, nebo se zrasoval a šlo mu o život, tak moc možností civilizované záchrany tu není. Ale tak trochu s tím počítají a mají zde k dispozici pár speciálních koníků, kteří by umírajícího nějak dolů dostali.

Mapka úplně k ničemu. Teprve v dnešní době jsem si tu cestu celou znovu prošel na Mapy.cz. Je tam zaznamenaný i to pítko s pitnou vodou.

Pařáty starejch stromů a skal.

Prý zbytky vesničky Samaria. Ale znáte lidi.

Hybridní koníkoosel záchranné služby Samaria.

Zbytky Samarie.

Už jsme skoro dole. Okolní skály se kolmo tyčí do výšky a je to tu tak úzký, že vypadá, že už je večer. Ale není. Je jen odpoledne.

Struktury kamenů a starejch kmenů mě fascinujou.

Kecali, tady jsme museli kousek do kopce, protože se tu před časem zřítilo několik skalisek a zahradilo to cestu.

Už se tu nebydlí.

Starej olivovník. Zdá se, že jsme úspěšně prošli celou soutěskou a blížíme se do vesnice, kde se už bydlí. Někde tady se setkávaji obě nejdelší evropský soutěsky.

Hřbitov.

V létě tyhle krásný kamenný mostky vypadají docela pitomě, i když krásně. Na jaře tu prý ale řeka teče.

Ruina starýho kamennýho kostela

Zřícenina Upper western fort Agia Roumeli

Agios Nikolaos

Cíl v dohledu. Vesnička Agila Roumeli. Tohle je fakt doslova a do písmene konec celý soutěsky. Prdel je, že sem nevede žádná silnice z vnitrozemí (jestli se to na ostrově vůbec smí používat). Jasně, že tu nějaký auta jsou, ale není tu silnice pryč. Jedinou cestou zpět je loď. Buď si nějakou najmete a ta vás odveze někam, kde silnice jsou, a nebo až kam si řeknete. Cena za dopravu najatou lodí je kolem (tenkrát byla) asi 50€. A nebo klasická loď, která pluje podle jízdního řádu. Když nestihnete poslední loď, budete muset přespat. Pár hotelů a penzionů k dispozici je.

V bedekru se doporučuje kvalitní a odolná obuv. Zvládl jsem to v sandálech, myslím, že jsem byl ten den jedinej. A věřím, že Boris by to hravě zvládl celý bosky.

Moje Roušovna Samárii vydržela a její koleno taky. Myslím, že od té doby si už nikdy ortézu nenasadila.

Moře, jsme v cíli. Hned u přístavu na nás čeká hospoda s tím nejlepším pivem na světě. Jakože po těch 18 kilometrech vedra by bylo nejlepší pivo i Braník.

Poslední ohlídnutí.

Jakže to říkal Cimrman? Do hospody s umytýma nohama?

Trajekty jezdí na čas, jízdný je okolo 4€. Jo a vstupný do Samarie je směšnejch 3,5€. Teda v roce 2005 to tak bylo. Klidně bych si to dal znova, ale píšou v bedekrech, že zájem je obrovskej a jde se vlastně ve štrůdlu od startu až k lodi. To by mě nebavilo. Takže to zůstane jen jako vzpomínka.