PPP – Ploužení podél Ploužnice
(den druhý)

Den druhý - neděle 12.6.2022
Technicky vzato bude tohle sjednocující vydání asi trochu zmatené, protože musím nějak doběhnout naši partičku. Moje cesta je jiná, než cesta jejich. Alespoň zpočátku. Začnu tedy partičkou očima Honzy Kurky včetně obrázků:

Jelikož o víkendu bylo obtížné sehnat rozumné ubytování vždy mezi jednotlivými etapami, a jen na jednu noc dvojnásobně obtížné, zvolili jsme kompromis. V sobotu jsme došli do Janova Dolu a popojeli si busem do Hamru. V neděli ráno jsme se opačným busem přemístili do Janova Dolu a došli do Hamru pěšky. Tak jsme mohli spát v kempu Caramba dvě noci po sobě, napojili pěší trasu a v neděli šli jen s lehkým batohem.
Ale o něco zpět v čase. Noc proběhla v klidu, nikdo nedělal rámus do pozdních ani ranních hodin. Ráno jsme s potěšením zjistili, že si v místní polní kuchyni můžeme uvařit čaj, kávu s lógrem, pytlíkovou polévku a namazat si rohlík nebo co kdo měl. Neodolal jsem a ještě před nástupem do busu jsem navštívil podle mapy blízká stará důlní díla, dědictví po uranu.

Brzy po startu jsme se kolem stavidla Jenišovského rybníku přiblížili druhému z oficiálních pramenů Ploučnice, a to je jiná liga. Hlavní prameniště je označováno za jedno z nejstabilnějších ve střední Evropě vůbec. Vydatnost těchto pramenů podle naučné cedule neklesá ani v době dlouhodobého sucha. Pramen nejspíš vyvěrá přímo do malého rybníčku, protože žádný větší přítok jsme v kopřivách a roští nenašli, za to odtok už je pěkně vydatný. Focení bylo až příliš. Nakonec přijeli dva cyklisti, prý jeden hodný a druhý zlý, ten hodný nás asi dvacetkrát pro zichr vyfotil, tak jsem z nich ale vybral jenom jedno foto. Hned za pramenem je Jenišovský rybník a za ním okamžitě začíná exploatace vodního toku prostřednictvím náhonů, mlýnů, posléze i malých vodních elektráren. Těch je ale nejvíc až před Děčínem.

Město Osečná si mě získalo tím, že má vlastní kanálové dekly se znakem. Všiml jsem si jich už při včerejším průjezdu busem a dokonce dva vyfotil za jízdy z okénka, takže byly placaté a rozmazané, nezapomněl jsem však při dnešním průchodu udělat fotku o trochu lepší. Jestli se tady smí dělat reklama nějaké akci, tak v Liberci (městě, kde je v jedné ulici instalováno několik desítek kanálových deklů se znaky různých měst) se koná výstava fotografií kanálových poklopů z celého světa, k níž několika kousky trochu přispěla i naše rodina. Více na http://www.civilizace.info/cs/
a v sekci ´Další lákadla´ v poslední části WWWprasete..
Město Osečná má pěkný Mariánský sloup, kostel svatého Víta a také na rohu Svatovítského náměstí Hotel & Hostinec Slunce, kde nám nejdřív nechtěli nic poskytnout, měli jako obvykle nějaké výmluvy, ale nechali se obměkčit. Dále už jen svačina z vietnamského obchodu a pokračujeme směr Hamr.

Kromě zpěčujících se restauračních zařízení je tento víkend také ve znamení veřejných závodů. Včera běžci, dnes cyklisté se pohybovali po trase našeho výletu. Dnes jim k tomu dokonce přispěli na silnici zákazem vjezdu motorových vozidel. Napříč všemi věkovými kategoriemi se kolem nás míhaly skupiny závodníků (kdo sleduje komentování Tour de France v televizi, používá odborný výraz grupeto) s odhodlanými výrazy v očích za ochrannými brýlemi. Nebylo radno se jen tak potulovat po silničce a riskovat smetení do škarpy. Naštěstí u mostku přes Ploučnici před obcí Chrastná se trasy rozdělily. Předtím jsme ale mohli, na rozdíl od cyklistů ženoucích se za dobrým umístěním, využít služeb kiosku Občerstvení pod Sluncem.

Následoval Chrastenský vodopád, který podle mapy.cz vznikl v 16. století odkloněním řeky Ploučnice do Hamerského rybníka. Je vysoký více než 2 metry. Je to skromná atrakce, ale kdo z vás to má, že?

Věděli jsme, že od samého rána je Dušan na cestě do Liberce a Hamru, a že z něho nám jde naproti. Setkání bych odhadoval přibližně v místě 50°41'45.133"N, 14°51'59.135"E. To bylo radosti, že výprava je konečně kompletní. Já měl navíc radost ještě z toho, že odtud si bude další trek dokumentovat a komentovat sám.
Po krátké debatě se výprava, prakticky bez nátlaku a přemlouvání, rozhodla, že neprojdeme pouze nejjednodušší trasou podle jezera, ale sedlem mezi kopečky Děvín a Hamerský Špičák. Na Děvíně jsou kromě zříceniny také pozůstatky středověkého dobývání železné rudy. Pod hradem je dnes nepřístupná štola, která je rozdělena na 3 části se 3 vstupy, z nichž jeden je schovaný ve sklepích přístupných z hradní studny. Dobývání probíhalo v době, kdy byl hrad již opuštěn.

Ještě pohled na Hamerské jezero (nebo rybník - obojí je možné) s Ještědem a střídání autorů nastává teď.

Ujímám se pera, ale musím se vrátit v čase trochu zpátky. Když se mi v sobotu v noci podařilo odeslat Alici velkej balík svatebních fotek. Koupil jsem si přes mobila lístek do Liberce na nedělní ráno. Podezřelý bylo vlastně skoro všecko, protože to byl autobus, kterej po mně chtěl jen 24 korun. Paráda. Vyrážím s předstihem, už jsem skoro jako Olina, na Černej Most a z nudy se pouštím do hledání správnýho nástupiště pro Flixbus. Je to marný, je to marný, je to marný. Nikde není inzerovanej, nikde nemá cedulku a hlavně, nikdo mi nechce nic prozradit. Tady by si Roušovna ani neškrtla, přestože se tak ráda na všechno a všech ptá. Blíží se pomalu doba odjezdu a já pořád nevím, kde mám nastoupit. Zeptal jsem se tedy RegioJet zřízence, kterej zrovna ukončoval nalodění konkurenčního autobusu o 15 minut před Flixbusem. Samozřejmě, že mi místo odjezdu taky neprozradí, přece nebude kopat za nekalou konkurenci. Zeptal jsem se na volný místo ve žluťásku. A jo, měli akorát poslední pro mě. Cena byla samozřejmě víc než 2x vyšší, ale zato jsem věděl, kde nastoupit. Chci vrátit tu levnou jízdenku přes mobila, ale než se k zvratce v mobilu dokodrcám, objeví se nápis, že jízdenku již vrátit nelze. Čekal jsem to. Už rozumím, proč můžou mít tak levný jízdenky.
Za hodinku vystupuju v Liberci. Do odjezdu druhýho autobusu mám příliš času, tak vyrážím na rychlou obhlídku Liberce.

Liberec, to je hlavně Ještěd a slavná rozhledna s hotelem. Tam to nestihnu. Kdysi jsem si říkal, že tam zkusím vyběhnout. Jen tak pro radost a pro utvrzení, že mi kopce nejdou. Nikdy jsem se k tomu nedostal a teď mám dva hendikepy. Kovid mi sebral kus kapacity plic a sedmdesátka je taky spíš mínusovej bonus. Stejně nemám zrovna teď čas.

Liberec je město zajímavý a chvílema solidně zanedbaný, což není výtka, protože elegantní zanedbanost je fotogenická.

Depo místních šalin.

Myslím, že v celé České republice neexistuje sídlo, kde by nebyl k vidění národní sprostej drak. Někdy, když slyším třeba hlavu státu, nebo toho ulhanýho ušatýho dotačního Slováka, mě napadá, že místo dvouocasýho lva by tenhle symbol byl přesnější.

Mám víc možností. Jedna, taková dědkovská, je, že vystoupím už v Hamru, sednu si někam do hospody a počkám na partičku. Druhou možností je, že se pustím naproti partičce z Hamru, někde se potkáme a budeme kompletní. A nebo, to mě tak napadlo při nostalgii, že jsem nikdy nevyběhl na Ještěd, pojedu až do Stráže a od tama lesem a všelijak neznačeně poběžím i s batohem tak dlouho, až se s partičkou potkám.

Autobus má klimatizaci a sedí se tu dobře, tak proč to nenatáhnout. Vystoupím ve Stráži pod Ralskem. Najdu si nějakou trasu na mobilu, trochu si ji zkrátím a vybíhám kolem vodní nádrže Stráž pod Ralskem, nějakýho sportoviště, pak lesem, chvíli po červené, ale většinou jen podle čárky na mapě v mobilu. Kolik to bude kilometrů zatím nevím, protože "Turning point" jak zpívá John Mayall, ještě není známej. Mnoho faktorů. Jedním z faktorů je to, jak se bude loudat partička, druhej zase, jak mi nepude běžení s batohem.

Pár kontrolních telefonátů od Roušovny, kde se zrovna nachází. Poslední hovor byl, když zdolali Chrastenský vodopád. Proběhl jsem kolem Děvínskýho rybníka a jedním uchem slyším jakési halasení. Dvěstě metrů za rybníkem jsme se střetli. Od tohoto okamžiku jsme kompletní a další popis expedice už není složitej.

Tohle, že je ta slavná Ploučnice? Jsem zpocenej jako prase. Podle mapy jsem si indiánsky uběhl asi 7 kiláků, podle mokrýho trika jsem běžel určitě víc a nebo rychleji. Ale mapy a hodinky moc nelžou.

Na křižovatce, kterou jsem před několika minutama proběhl, je odpočívadlo. Musím všem vnutit ty svatební koláčky, abych se s nima nemusel vláčet.

V okolí se odehrávaly ten den nějaké cyklistické orientační závody.
( Psal o tom Honza)

Z plastické mapy jsme si udělali nerovnej stůl a probírali všechny okolní kopce. Největším expertem přes vrcholy v naší partě je určitě Honza. A tak jsme si během žraní koláčků a dvou kalíšků rumu Republika ujasnili, kterej kopec je kterej.

Do Hamru jdeme trošku jinou trasou, než jsem běžel.

Tady se naše kroky na chvilku rozdělily. Ála s Honzou se vyškrábali na kopec Děvín (viz výše), my ostatní jsme se na něco vymluvili a pokračovali pomalu a důstojně do Hamru nad Jezerem.

Jezero Hamr jsem musel nacpat do jednoho obrázku až ve fotošopu.

I od jezera je vidět ten kopec, na kterej jsem nikdy nevyběhl. Skoro stejná fotka jako ta Honzova.

Pro mě je cesta do kempu Caramba novinkou, ale ostatní parťáci to mají už nachozený ze soboty. Po cestě je prý jeden bufet, kde můžeme doplnit tekutiny. Pivo dobrý.

Po rozpáleným asfaltu běží housenka. Tak rychle jsem ještě housenku prchat neviděl, asi ji pálí tlapičky. Až se z ní vylíhne motýl, alias dospělec, bude to přástevník medvědí. Jeho housenka se pozná zcela neomylně podle zrzavo-černejch chlupů a pod nimi prosvítají bílý bradavky.

Olina básnila o tom, že v  kempu poblíž Caramby mají výbornej boršč a smaženej řízek, a že si na něho musíme zajít. Ostatní z party mi podávají úplně jiný reference. Prej tam mají děsně vyschlý výpečky. A tak hnusný, že si dali dvoje a jedny vrátili. Jsem na to zvědavej. Dopadlo to jinak. Boršč neměli, smaženej řízek taky ne. Jen vrchního se žlutejma sklama v brejlích. Tak jsme si dali úplně něco jinýho a šli zas do Caramby.

I v Carambě je bufet. Kemp je poněkud chaotickej, ale já si myslím, že to ke kempům patří, protože kempy, kde je všechno pravoúhlý a navíc všechno i funguje, nejsou důvěryhodný.

V Carambě mají smečku pejsků, kteří jsou k sobě děsně moc hodní. Dali jsme si pár piv, aby byl důvod v noci chodit čůrat. Jdeme spát. Spím na takzvaným bidle. Dřív jsem o postel v patře na lyžákách urputně bojoval, abych mohl spát u stropu. I na vojně jsem spával nahoře. Teď už se nahoru nehrnu, ale furt se tam celkem přesvědčivě vyšplhám i celou noc chodím čůrat a vůbec mi to nevadí.

Tak dobrou noc, pejsci, pokračování zas příště. O pejscích tu ještě bude řeč!