Jarní cesta
(okolo Sloupu)

Letošní jarní cestu, tak jako mnoho předchozích cest, naplánoval Pepa, kterej se v mailech podepisuje jako Váš Miláček (nesmírně) Laskavý. Na pražskou sekci se ohledy příliš neberou (pro vztahovačné: to není výtka!!!). Vycházím jen z toho, že slánská sekce na start jede autem jak jinak než ze Slanýho. Pražská však musí vstát asi ve 4:30, což je z ohledem na Roušovninu ranní nespavost jen o hodinu dřív, pak cesta vlaky až na místo srazu. Nakonec jsme to s Kurkama vymysleli tak, že jsme se stali taky slánskou sekcí, přijeli jsme k nim už v pátek navečer a na start jsme se svezli taky autem. Neskonalé díky! Má pršet a nebýt hezky.

Výhled z auta to tak trochu potvrzuje.

Neklidná sekce - skupina "A" - zběsile telefonuje, kde jsme, ale štěstí nám moc nepřeje, nejprve zabloudíme trochu v Mělníku, tam, kde jsme s kolegy z Tesly v roce 1990 přeladili komoušskej českej rozhlas na Radio Svobodná Evropa, což je pro tuhle výpravu lehce zcestná informace. Těsně před cílem nás ještě zdržely spuštěný šraňky. (Sekce A: Miláček, Ladys, Gábi a Jindra se Zátopkem*. Sekce B: Ála, Roušovna, Honza a já)

Nakonec jsme se obě sekce sešly. To bylo keců. Je nás zatím osm poutníků schopných chůze.

Kostel u ŘKF v České Lípě.

Vy nevíte, co je ŘKF? To jsem taky nevěděl, ale znamená to jen římskokatolická farnost. Jo, vy nevíte, co je farnost? To je nejnižší správní jednotka katolické církve. To mě baví dělat machra, když jsou ty internety.

Vodní hrad Lipý byl založenej ve 13. století, do současnosti se z něho dochovalo jen to, co vidíte na fotce. Nejznámějším držitelem hradu byl Jindřich z Lipé. Do poloviny 17. století na hradě sídlili Berkové z Dubé, kteří jej v 16. století přestavěli na renesanční zámek s dvoupatrovým palácem. Z původní stavby se dochovala jen zřícenina se zachovanými sklepy, částí hradního zdiva a 2 brány.  V 19. století sloužil jako divadlo, zvonařská dílna a rafinerie cukru. V roce 1957 komouši hradní palác odstřelili.

Ještě jsme ani neopustili Českou Lípu a už není jasný kudy.

Vodní hrad Lipý je extrémně oblíbenej mezi turistama. My jsme se rozhodli, že dovnitř nepotřebujeme.

Jen jsem opatrně nakoukl.

Určitě by nás tu nečekalo nic dobrýho. Ve vstupním portálu se válelo v neckách mrtvý prase s jezevcem.

No a zátiší pro Karla Purkyně. Měl jsem neodbytnej pocit, že jsem ho zahlídl se štětcem v ruce, jak se schovával za vraty, když jsem vstoupil.

Před vodním hradem stojí hejno starejch lip. Co taky jinýho v Český Lípě.

Českolipský náměstí, začíná pršet. Olina nemá pětikorunu na veřejnej hajzlík, musí vydržet až do místního parku.

Kdybyste náhodou nevěděli kde...

Kocourek, kočička, starej kozel a v odraze Ladys a já.

Konečně jsme se vykličkovali z města. Potkáváme nemocnýho hřivnáče. Nebo je jen línej.

Na konci Český Lípy z vysoké trávy čouhá Bezděz.

No a taky naše oblíbené paneláky. Shodli jsme se s Roušovnou, že nám ve městě, zvláště na kraji města, paneláky nevadí. Byli jsme se svým názorem trochu osamělí.

Konečně jdeme lesem, paneláky i baráky ustoupily zeleni. Potkáváme bílýho pudla se žlutou mikynou.

Drby tvrdí, že tento pomník postavili v roce 1856 Florián a Františka Michlovi, kteří tu v České Lípě vlastnili statek.

Zranitelný mýtiny

Naše první občerstvovací zastávka. Připíjíme si rumem Republika na Míru, kterej nás určitě shovívavě od loňska sleduje z pater nejvyšších.

Krajina s krásnými horizonty.

Když se přiblížíme na dohled k vesnici Pihel, objevím téměř ztracený obraz.

Zmrzka u buřtů má zavřeno, Buřty u zmrzky jsme nenašli. I golfový hřiště zelo prázdnotou.

Ale ty výhledy.

Pozůstatky socialistických JZD jsou patrny i po tolika letech. Jsme evidentně země hodně konzervativní.

Komín bejvalýho pihelskýho pivovaru okupuje čapí rodinka. Ale tak to má u komínů být. Buďto čáp nebo krásná Magda.

Pihelská pivnice nás zklamala. Měla zavřeno.

Venkovní sezení naštěstí fungovalo. Nenašli jsme žádnou zmínku o otvírací nebo zavírací době. I na tom internetě ani ťuk.

U starýho sudu jsem objevil už úplně vysublimovanou nevěstu, která patrně taky čekala na to, až vodevřou hospodu. Marně.

Poradili jsme si z vlastních zásob.

Zde poprvé jsme se setkali s další dvojicí naší partičky. Ilona s Petrem však z důvodů, jaké vidíte na fotce, s náma pěšky jít nemohli, ale pronásledovali nás po celé trase a kdykoliv to šlo, setkali jsme se.

Ilona si totiž zrasovala lejtko na badmintonu. A pro jistotu si dodrbala i ruku. Svými ortopedickými pomůckami se trochu podobala princezně Xeně.

Pepa Miláček juchá.

Důvodem veselí před zavřenou hospodou byla flaška peruánskýho rumu, kterou Petr s Ilonou dovezli.

Jindra s Robinem. Robin má už 14 let, ale kondičku z nás má nejlepší.

Jdeme kolem pivovarskýho pihelskýho rybníka směrem k penzionu.

Odhalil jsem, že Roušovna nermá ruský předky, ale nějakej sultán v tom namočenej být musel. Možná se Olina jen raduje z toho, že konec dnešní etapy je nablízku.

Všechno je tu podezřele malebné.

Já už vidím ukrajinský národní barvy všude.

Před náma se objeví znenadání Sloup v Čechách. Tady by snad měli mít nějakou hospodu otevřenou.

A taky že jo. Plzeň výborná.

Olina se z vidiny dobrýho žrádla rozvykládala a krmila nás extrémně sprostejma vtipama.

Dobranovský potok.

Sloup v Čechách (německy Bürgstein)

Sloup (v 18. století zmiňovaný jako Alt Birgstein/Bürgstein) je zaniklej skalní hrad na jihozápadním okraji obce Sloup v Čechách v okrese Česká Lípa v Libereckým kraji. Pozůstatky hradu a mladší úpravy místa z doby baroka jsou chráněný jako kulturní památka. Z vlastního hradu zůstaly do dnešních dnů zachovány jen zbytky některých prostor a budov, kdysi vytesanejch do skály. Převážnou část prohlídkovýho areálu představují bývalý poustevny, skalní kostel, ambit, kaple, terasy a další objekty, který zde byly uměle vytvořeny v době baroka. Na toto období se odvolávalo i pozdější pojmenování skály Poustevnický kámen (Einsiedlerstein). Údajně se tu natáčela i pohádka S čerty nejsou žerty.

Je to paráda, když vám zahradou protíká potok. Tohle je zase ten Dobranovský potok.

Skalní lesní divadlo ve Sloupu.

Pepa si jde zkusit Antona Pavloviče.

Tak kurňa, kde seš, ty nerozhodnej váhavej Hamlete. Má to cenu tady bejt, nebo nebejt?

Šatna herců.

Jeskyně tu jsou od doby, kdy vytěžili písek.

Malá cikánská jeskyně. Malou i Velkou cikánskou jeskyni najdete v údolí Cikánský důl. Vznikly po těžbě písku.

A zase ten Dobranovský potok

Naše dnešní etapa je zdárně u konce. Bydlíme v Druhém domově.

Rozhovor se správcem. Poslední důležité informace ohledně večeře a snídaně.

Ilona si koupila novej objektiv. Musel jsem si ho půjčit a vyzkoušet, když už jsem se na koupi podílel radou. Výsledek? Je to velmi dobrej objektiv za neuvěřitelně příznivou cenu.

Ilona, Petra, Gábina.

Ladys, Stáňa, Ála, Honza, kelnerka, Olina, a vlevo ještě rozmazané hlavy Ilony a Petry.

Petr se ujal someliérských služeb. Vino z novin. Nebo Znovín? Kdo ví.

Důležitá informace. Z naší partičky se nezrasovala jen Ilona, ale i Petra si dodrbala záda a Stáňa měla taky cosi. Avšak nechtěly se vzdát naší vzácné společnosti, tak se nocleh nerušil a holky dorazily autem na večerní mejdan a přespat v Druhým domově.

Přivezly tři kytary a tak se mohlo po dobré večeři začít zpívat. Ségra s bráchou.

Kupodivu nám nikdo do držky nedal.

Uznejte, že nabídka jídel tu vypadá nesmírně lákavě.

Jindra hraje.

Petra musela jít nutně hulit ven, tak si k tomu vzala víno. Vzpomínáte si ještě, jak se národ českej vzpouzel, když se blížila doba zákazu hulení v hospodách, kavárnách, vinárnách a klubech? Vlastně všude. Vypadalo to na obrovskou vzpouru, ale stalo se prdlajs. Jsme jen hudralové, což může být někdy k užitku.

Ilona sice chodí o berlích, ale reportérkou je pořád, fotí zvenčí naši partu vevnitř. V odraze jsem vidět i já, jak fotím Ilonu venku zevnitř.

Porcelán se plní korkem. Večírek se rozjíždí.

Po snídani vyrážíme na nedělní etapu.

Tam dole pod skalním hradem se zatím připravujou na nájezdy nedělních výletních hord. Podle flašek rumu, griotky a fefrmintky v kiosku je zřejmé, že dětský den je za rohem.

Cetky pro hordy.

Nahoře na hradě jsme nebyli.

To se musel pěkně nadřít ten českej Paul Klee, když vysekával do pískovce tyhle sluneční hodiny. 15 metrů vysoko na svázanejch žebřících. Musel to bejt docela adráč.

Lehce zkoprnělý pozorovatel. Synonyma: tumpachový, perplex, ohromený, štajf či vyplesklý. Zkoprnělý je slovo domácí, možná bychom ho mohli označit za čistě české. Ve významu trnout, dřevěnět a nářečně také "netrpělivě čekat" se sloveso koprnět vyskytuje jen v češtině. Příbuzné ale asi je slovinské koprnéti, bažit, silně toužit, a nářeční bulharské kóprja, chystat se. Všechna tři slovanská slova prý asi pocházejí od praslovanského kopr, z něhož vzniklo i naše pojmenování zeleniny a koření kopru. Původní význam praslovanského kopr totiž byl pára, vůně, zápach, což je z indoevropského kořene kuep- vydávat vůni či zápach. Jak vůně souvisí s koprem je jasné, ta rostlina je silně aromatická. Ale co má aroma společného se zkoprnělostí, tedy trnutím, není na první pohled zřejmé. Jiří Rejzek ve svém Českém etymologickém slovníku navrhuje tuto konstrukci: "vývoj významu... by mohl být vydechovat - silně toužit (srovnej dychtit) - dřevěnět tužbou, úžasem a podobně". Dodejme, že do příbuzenstva by mohla patřit i kopřiva, která také silně voní, a možná i kopretina. S vůní kopretiny to však není nijak slavné. Proč se kopretina jmenuje právě takhle, se však s úplnou jistotou nedozvíme nikdy. To pojmenování si vymyslel počátkem 19. století Presl a nikde nezanechal žádnou zmínku o tom, jak a proč přišel právě na tohle slovo. (Autorem úvahy o slově zkoprnělý je Michal Novotný)

Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské. Postavenej na místě původního dřevěnýho kostelíka. V letech 1717-19 výrazně přestavěnej stavitelem Petrem Pavlem (ten, co chce bejt prezident) Columbanim z Roudnice. Kostelní věž byla přistavěna v r. 1815. V interiéru je prej řada cenných obrazů a dalších sochařskejch děl od Julia Melznera (socha Máří Magdaleny), Eduarda Veselého (Kristus na kříži), Františka Wernera (socha Matky boží)....

Že by svatej Jan Nepomuckej?

A zase ty barvy.

Některý zákoutí asi budu muset udělat jako velkou fotku. A nebo zapomenu a budu vysvobozenej.

Na cizí zahradu přiletěla příliš rychlá sojka.

Vesnice prošpikovaná obrazy a šnuptychly.

Na Bělehrad! Petr se o Ilonu vzorně stará a počítal i s tím, že některá parkoviště jsou od hospody daleko.

Sedíme v Dřevěnce. Objednali jsme si zase Plzeň. Navzdory předpovědi, je krásně.

Ladys dumá nad sklenicí Plzně.

Ilona fotí, Petr mlsá.

"Honem rychle do Dřevěnky na pívo," mumlá si stařenka za plotem.

Olina, Ladys a tři malý piva.

Na stole stál pták. Asi vrabec.

Když dojde modrá barva.

Někde u osady Maxov.

Kopec, kterej se jmenuje Klíč. Potkáme se s ním ještě dneska docela často.

Radvanec. První zmínka o Radvanci pochází z druhé poloviny 14. století. Vesnice patřila pod sloupské panství. Procházela jí stará obchodní cesta, vedoucí z vnitrozemí Čech přes Českou Lípu, Sloup a Cvikov do Žitavy. To světlý vlevo je místní hospoda. Zatím ještě zavřená.

Původní německej název Rodowitz se odvozuje od toho, že zakladatelem mohl být jakejsi Radovan nebo Radvaněk. Obyvatele nejprve živilo zemědělství, posléze tkalcovství a od konce 17. století i zpracování skla. Určitou zajímavostí je, že obec měla od začátku své existence dlouhou dobu dědičného rychtáře z rodiny Hufnáglů, kterým patřil největší statek. Toho určitě znáte - Pišta Hufnágl.

Zrestaurovaná místní kaple.

Orloj

Kaple.

Na stěnách mlýna je do pískovce vytesáno několik reliéfů. Některý jsou trochu tajemný a můžou znamenat cokoliv.

U mlýna je do skály vykutáno několik sklepů a taky tu najdete vytesanej reliéf, kterej prej se jmenuje Rytíř, ale já tam vidím vlevo králíka (malej král s korunou na hlavě). Klidně by to ale mohla být i malá královna,.

Patrně jde o oblast, kde se kutání, sochání a reliéfování stává nutností.

Trpaslík s trpaslicí jsou nešťastní, že jim někdo vykopl vrata.

Dejme tomu, že šlo o rytce naivního celnicky rousseaovskýho, takže krátký nohy jsou na místě. Ale výraz klečící dámy vypadá spíš jakoby nabádala Ježíška, aby si umyl nohy. Omlouvám se, že mi není nic svatý.

Bacha! Rinda a Pinda

Ještě jeden ježíškovskej motiv. Tady už má nohy delší.

Havraní skály.

Vyhlídka z vrcholu Havraní skály (371 mnm) A zase asi Klíč.

Robin je neuvěřitelnej pes. V přepočtu na věk lidskej má 98 let, ale furt musí bejt první v pelotonu. Když k tomu připočtete, že ještě celou dobu za sebou táhne Jindru nebo Pepu Miláčka, tak musíte před jeho výkonem smeknout. Ale pak se to vysvětlilo. On to není žádnej Robin, ale Emil Zátopek*, ten za sebou taky tahal všelijaký pneumatiky. Začali jsme mu říkat Emile.

Ladys, Gábi a Roušovna nabírají dech po prudkým výstupu. Všichni po kovidu.

Divný sklo.

Jsme v cíli dnešní etapy: NOVÝ BOR RUM.

Starej Novej Bor. Jen aby to nezapadlo, tak Honza mi prozradil, že "Poblíž Mimoně, zastřelili mi koně". Já mu na oplátku prozradil že v Kardašově Řečici zastřelili opici. Proč vám to sděluju? Nevím.

Nový Bor je bytostně spjatej se sklářstvím.

Leoš Smejkal - Koráb poselství, 2005.

Židle a stůl mýho jedinýho oblíbenýho prezidenta Václava Havla.

Srdce chybět nesmí.

Náměstí Novýho Boru.

Jarní cestu jsme zakončili v pivovaru Born. Jídlo dobrý a pivo? Desítka výborná, dvanáctka Král nic moc a Dámu jsem neochutnal. Do Prahy nás odtud vzali Ilona s Petrem, tak ještě stihla Roušovna posekat zahrádku a zasadit pár kytek. Díky partičko, bylo to skvělý. Jmenovitě děkujeme především všem a těšíme se na cestu podzimní.