PPP-Ploužení Podél Ploučnice
(den čtvrtý)

Úterý 14.6.2022
Tento díl byl připravený předem a aktivuju ho až z Málagy přes mobila:
Úterní ráno je, máme fakt štěstí, opět slunečné. Vstáváme sice nekřesťansky brzo, ale pro Roušovnu a Gábi to není ani nekřestansky ani brzo. Obě totiž ujíždí na ranní nespavosti a vstávají už před pátou. Já se jim divím. Ale ony tvrdí, že z toho žádnou radost nemají.

Cestu na autobusový nádraží nám vysvětlila penzionová paní tak důkladně a tak nesrozumitelně, že si tu cestu Honza raději v předvečer odjezdu zkusil nanečisto. Potvrdil překvapivě, že navzdory nepřehlednosti vysvětlení to byl popis úplně přesnej.

Copak to tu máme za kopec po ránu?

Tajná studie zlatého řezu. Asfalt je mocnej grafik. Skoro všechna jeho díla jsou ohromující. Už za komoušů by si asfalt zasloužil titul Zasloužilýho umělce, ale komouši byli při udělování přeopatrní, aby škodolibí Češi zase nenašli nějakou jedovatou paralelu. Například s dírama na silnici.

Jsme tu dost brzo a někteří z nás máme i hlad. Ála, tak jako vždycky, má velkou chuť na teplý kafe. Zkoumá na mobilu, jestli třeba v Mimoni není nějaká vývařovna pro dělníky v dolech. Našla zmínku o nějakým Vietnamci a dokonce se tam i šla podívat, je to hned za rohem, ale i tady bylo mimoňské mrtvo.

Přijíždí náš autobus. Na Mimoň je to dost brzo, tak jedeme v autobuse sami. Pan řidič se tváří lehce přinasraně, ale jinak pohodička. Potřebujeme se totiž dostat z Mimoně do malé obce Hradčany. Cesta pěšky by byla poněkud otravná a zbytečně bysme se vyčerpali hnedka ráno.

V Hradčanech nás čekala snídaně z vlastních zásob.

Našli jsme si úplně rosou promočené lavice a stůl u místního rybníka, nad kterým se válela ranní mlha. Rybník se překvapivě jmenuje Hradčanský rybník.

Probrodíme se zarosenou loukou, klíšťata určitě ještě chrápou. Za pár set metrů už jsme u meandrů Ploučnice.

Cestu, kterou Honza naplánoval, na mapách označenou turisticky nenajdete. Je to taková neznačená stezka, která se, alespoň v lesích, chová jako cesta normální. Od rána tu kuká kukačka a jedinej, kdo jí slušně odpovídá, je Roušovna. Podle odkukávání originálu se zdá, že to kukačku irituje. Roušovna trousí moudra, která jsme neznali. Například, že nekuká kukačka, ale kukaččák. Já si naopak myslím, že to není kukaččák, ale nějaká jiná učitelka v důchodu a že si tak přes les s Roušovnou vyměňujou šifrované zprávy.

Několikrát se nám podaří dostat se i na trasy značené, což je veselé.

Ploučnice se netváří jako veletok. Sympatická řeka.

U dna se drží jakési divné kytky. Dva hlavní kytkaři (Honza a Olina) se dohadujou, co by to mohlo být za model.

Klíšťata a ovádi se pomaličku probouzí a my proti nim nasazujeme poprvé sprej.

Nevíme, jestli sprej funguje, ale my tomu věříme, tak se nám klíšťata zdánlivě vyhýbají.

Odbočujeme z cesty a jdeme se kouknout na jakousi jeskyni.

Málem jsme ji přehlídli.

Tuhle fotku si černobíle ani neumím představit.

Ty neznačený úseky jsou poetický.

Je čas na svačinu.

Tady se dokonce ztratila i ta neznačená pěšina, jdeme po stopách spárkaté.

Modrásek a nebezpečná past - pavoučí černá díra. Tu astronomové ještě neobjevili. Čekají, až ji objeví konspirační vědecké instituce.

Cestou necestou jsme se prodrali až k místu, odkud je vidět kostel ve vesnici Brenná.

Co to je asi za kopec?

Konečně zase cesta.

Počasí nám až podezřele přeje.

Dalším místem odpočinku a občerstvení se stala zastávka autobusu před obcí. Místní to sem mají trošku z ruky.

Po krátké poradě se rozhodujeme, že bude lepší vesnicí projít, i když to je o kousek delší, protože se tím vyhneme úseku po silnici mezi auťákama. Vono jich tu sice moc nejezdí, ale silnice je pochodově nepohodlná.

Vítá nás dlouhatánskej včelín. Všichni mají respekt, jen Olina a já machrujeme, protože jsme získali falešnou suverenitu z toho, jak jsme z našeho balkónu doma stěhovali vosí domov i s vosama. A protože to dopadlo nadmíru dobře, máme pocit, že si můžeme dovolit bejt drzí.

Kostel svatýho Jana Křtitele (německy Kirche des hl. Johannes des Täufers) byl postavenej v 18. století místo staršího dřevěnýho kostela. Od roku 2010 je kostel v dost havarijním stavu, a neslouží proto svýmu účelu. Kostel je uvedenej na seznamu kulturních památek a dobrá zpráva je, že se to pomaličku polehoučku začíná obracet a jsou zde první náznaky oprav. Třeba je částečně opravená fasáda věže a taky má novou střechu. Opravy provádí nadšení dobrovolníci a to se prej nelíbí nějakejm z církve. Držím palce.

Brenná (německy Brenn) je vesnička na Brennským kopci, nazývaným dřív Ovčí vrch (295 m n. m.) poblíž soutoku Svitávky a Ploučnice. Podle nálezů v náplavkách Ploučnice zde žily lovecké tlupy v období 10 000 – 80 000 let př. n. l. Z období 5 000 – 7 000 let př. n. l. pochází nálezy volutové keramiky na kopci, kde později vznikla obec Brenná. Pak v oblasti žily slovanské charvátské kmeny, po nichž zůstaly známky hradiště. Průzkumy je řadí do 9. století (tzv. střední fáze doby hradební). Pozor, ty dva hrnky na plotě patrně nepochází z oné doby volutové. Budou o něco mladší.

Výhledy jak pro žáky krajinářské školy.

Panorama krajiny. Tam daleko v pozadí, jak se zdá, už je naše městečko Zákupy.

Cíl našeho dnešního ploužení je už jen dva kiláky.

Arciť, již jsme zde. To ale netušíme, jak strašlivě dlouhá je tahle obec.

Ploučnice vypadá jako malej potůček.

V Zákupech jsou rybáři stejně ukecaní co do velikosti úlovků jako kdekoliv jinde. Rybáři mají přehánění v krvi.

Růžový nádraží v Zákupech.

V Zákupech se extrémně přemnožili trpaslíci. Mají tu skvělý podmínky.

Dneska spíme v ubytovně místní školy. Ale cíl je natolik daleko, že si dáváme voraz. Honza volá správci, ale ten mu to nebere.

Směrovky jsou tu dobře ukryté. Nám to nevadí, protože máme mapy.cz.

Sloupořadí.

Fantazii se tu meze nekladou.

Most přes Ploučnici na ulici Mostecká.

Partička mínus já.

Partička mínus Olina.

Most je osázanej dobrejma sochama.

Kaple svaté Anny. V roce 1680 se Zákupama prohnala morová epidemie. v celé obci zůstalo jen 6 lidí. A v tom samým roce prej postavili tuhle kapli. Na místě, kde byl tenkrát vybudovanej nouzovej morovej hřbitov. Akorát teda mi nejde na rozum, jak to jen těch šest přeživších dokázalo postavit.

Tady si to ještě vesele štrádujeme směrem na náměstí. Máme hlad a žízeň, tak bysme se rádi najedli, než se ubytujeme.

Náměstí liduprázdný.

Je otevřená jen drogérie a pekárna. A pak taky jedna vietnamská večerka. Jdeme tam s Roušovnou koupit rum Republiku, protože už došel a co by to bylo za ploužení bez dobrýho rumu. Ptáme se na nějakou hospodu kvůli jídlu. Do debaty se zapojuje místní norek. Je na šrot, ale jak už to u pravidelnejch chlastometrů bývá, je schopen se vyjadřovat i stát. Ale táhne to z něho jako z palírny. Prej, jestli se chceme opravdu, ale opravdu dobře najíst, tak jedině v penzionu V Podzámčí. A taky se chtěl přidat, až budeme prej chlastat tu Republiku. On chudák netušil, že ta flaška je pro 6 důchodců na tři dny. To by ho rozesmálo a možná i zabilo.

V Zákupech je sice téměř liduprázdno, ale kočky tu mají absolutní přednost.

Sousoší Nejsvětější Trojice (též zvané Trojiční sloup, někdy i Morovej sloup) je barokní sousoší z roku 1708 na zákupském náměstí Svobody. Je označovnej za jednu z nejkrásnějších a nejvýstavnějších památek města a je chráněnej jako kulturní památka České republiky. Sousoší je vytesané z pískovce trojúhelníkovýho půdorysu. Výška je 14 metrů. Na něm i na balustrádách kolem sloupu je 20 soch, žádná z nich však nezobrazuje světce, označovanýho církví jako ochránce proti moru, proto je sousoší dnes označováno jako Trojiční sloup. Je však možné, že některá ze soch, které byly v roce 1860 odstraněny, zobrazovala světce majícího k moru vztah. Zkrátka takto to dopadá, když se do toho serou potentáti.

Zatímco jsme s Roušovnou u Vietnamce získávali alkoholem prosáklé informace o jídelních možnostech v danou dobu a v Zákupech, zjišťoval totéž Honza přímo v terénu. I Ladys se zapojil a zjistil, že na tom liduprázdným náměstí je jakési bistro vedené Řekem a měly by tam být dobrý ryby. Na tak malý městečko jsme měli zdrojovejch kanálů dost. Sešli jsme se u Morovýho sloupu a probírali získané informace. Zvítězila rada ožraly, že teda ten penzion.

Když jsme konečně penzion našli a chystali se vejít, vlastní hrudí nám v tom zabránil majitel s poznámkou, že jde o jakousi soukromou akci a že nás dovnitř nepustí. Na jeden čundr poměrně dost překážek v pravidelným stravování. Vzdali jsme to, ani jsme se nedohadovali a šli se ubytovat. To byl ten nejlepší nápad. Ubytovna klasická, něčím hodně sympatická. Připili jsme si s paní provozní na zdraví, chvíli se povalovali na postelích a pak znova vyrazili do štatlu.

Kolem opuštěné fabriky. No, kdo ví, jestli je fabrika opuštěná, tady si člověk nikdy nemůže být úplně jistej. Ale krásný okna tu teda mají, takový mondrianovský. Pieter Cornelis (Piet) Mondriaan, po roce 1912 Piet Mondrian (7. března 1872, Amersfoort – 1. února 1944, New York City) byl nizozemský malíř, jeden ze zakladatelů abstraktního malířství a vůdčí osobnost neoplasticismu.

Mně osobně se nonšalantní zanedbanost líbí.

Tohle by mohl být nějakej hrdina s plácačkou na bacily moru. Jenže smůla, nebyl svatej.

Uchýlili jsme se tedy do řeckýho bistra. Pivo kozel. Dobře chlazenej.

Olina se vrhla do podrobné analýzy itineráře pro další dny.

Řeckej majitel je sympatickej, sám jídlo připravuje, a jak se později přesvědčíme, je kuchařem víc než zdatným.

Těšíme se na jídlo.

Ryby jsem si nakonec dal jen já, ostatní se vrhli na normální masné produkty. Krásně to vonělo i chutnalo.

Pak přišel člověk od pípy. Vyklouzlo z něho, že je něčím jako spolumajitelem a pár dlouhých minut nám vyprávěl o svých stavebních a dalších schopnostech při rekonstrukci bistra i svýho baráčku. Prý žil dlouhá léta v Itálii a má nějaké šlechtické předky. Já mu věřím. Každej má nějaký předky, že jo. Dáme si ještě pár piv a jdeme na ubytko.

Koukám na další sochu morovýho sloupu. Vypadá to, že se snaží šlohnout přední kolo z velocipédu, ale nevejde se mu ani do kapsy ani pod plášť. Ten asi taky nebude žádnej svatej.

Bezlidnost na náměstí, jak je vidět, je tu normou.

Už víme, že do téhle pekárny se půjdeme ráno nasnídat a Ála si tu dá dobrý kafe.

Honza s Álou šli ještě zkontrolovat nějakou rozhlednu nad obcí.

Příjemnej večer jsme zakončili pozdnější večeří. Honza totiž koupil pro každýho v blízké, kupodivu otevřené hospodě výtečnýho utopence a k tomu pivo v petce. Zítra nás čeká další etapa.

Mapa dneška nakonec.