Tři prameny (1)
(a zároveň i "Jarní cesta")

Věc se má tak, že někdy na jaře míváme akci, která se jmenuje Jarní cesta. Jde o mnohaletou tradici. Před pár lety jsme přibližně ve stejným termínu začali podnikat expedice podél nějaké z českých řek. Většinou tyto dvě akce navazovaly. Letos se to trošku změnilo, protože i Jarní cesta 2024 se stala součástí Expedice Tři prameny. Autory celýho projektu jsou Honza Kurka a Ladys Frolík. Všechno dokonale naplánovali a zajistili noclehy na místech, kde to bylo možný a dostupný pěšky.

Jarní cesta začíná v pátek. Já mám ve skupině, kvůli apce Můj vlak v mobilu, funkci biletáře, takže jsem musel zajistit lístky pro skupinu sedmi důchodců. Olina a já přisedáme až v Libni, což je pozitivní začátek cesty.

Ve vlaku jsme dořešili problém nedopité láhve Johny Walkera z loňské expedice. Ála s Honzou pořídili set deseti luxusních epesních bakelitovejch kelímků pěti barev. Tak jako to je u pepře. Ale to ještě netušíme, že deset kelimů je málo.

Ve Žďáru nad Sázavou přesedáme na autobus do Škrdlovic v turistické oblasti Koruna Vysočiny. Naše pouť začíná. Ve Škrdlovicích mají hezkej kostel svatýho Bartoloměje z 18. století. Kostel je barokní a uvnitř prý je cennej barokní oltář, ale to jsme neověřili, kostel byl zavřenej. Stavba asociuje rozevřenou knihu jako symbol vzdělanosti a písma. Rozpolcená věž představuje dva věrozvěsty, Cyrila a Metoděje, kteří písmo do našich zemí přinesli. Mezi věžemi je umístněnej dvouramennej biskupskej kříž.

Vpravo před kostelem se vzájemně poučujou věrozvěsti Cyril s Metudem, kterejm je kostel zasvěcenej. Kdo je autorem sochy, se mi nepodařilo zjistit a nevěděla to ani AI. Název obce pochází z doby kolonizace a je vztahovanej k osobnímu jménu osadníka Skrle, odtud Skrlovice. Jazykovým vývojem bylo doplněno písmeno „d“, čímž vznikl název Škrdlovice. S pěti samostatně stojícími souhláskami na začátku slova jde o naprostej unikát. První písemná zmínka o Škrdlovicích pochází z roku 1361.

Cyril s Metodějem sem přišli zavádět vzdělanost, písmo a další mozkový vymoženosti, ale z nástěnky vyplývá, že to trochu odflákli. Dost odflákli.

Hospoda U Hasičů je naší první zastávkou. Pivo a polívka a jdeme dál.

Míříme k Velkýmu Dářku. Je to údajně největší rybník v Česku. Přes 5 km². Přišli jsme však v době sezonního mrtva a navíc v pátek dopoledne. Skoro nikdo tu není. Smutně se dámy čumí na zavřenej bufáč.

Rozcestník jménem Dařbucha, autorem je Michal Olšiak.

Nekompromisně míříme k prvnímu pramenu.

Pěšina nás vede krásným lesem a hejnem náprstníků. Jedinými skutečnými odborníky na kytky jsou Olina a Honza. Několikrát však vedli odbornou disputaci a neshodli se. V náprstníku v rozporu nebyli.

eRZeta - tak jsme nově pojmenovali zastávky na přípitky, že na světě je krásně. Loni to byl povel Velím kelim. Letos tedy eRZeta - zastávka na přípitek a důchodcovskou haku - to je ten novozélandskej ragbistickej bojovej pokřik. Ála se trochu vzpouzí, kroutí hlavou a nehakuje. Ostatní pokřikujou snad ještě líp než ragbisti.

Hledáme pramen Doubravy. Podle mapy by to mohlo být tady. Kromě Honzy jsme se my ostatní smířili s tím, že ta černá kaluž u zídky už je ten pramen. Honza ale vytrvale brousil po okolí a hledal lepší kaluž. Našel ji, ale ani to ho moc nepřesvědčilo. Komáři nás přesvědčili, že nemá cenu hledat dál. Pramen nalezen! Jenže Honza... ale to až v pravý čas.

Hned za smrkem jsme usoudili, že to je ten pravej pramen. NPR Dářko chrání 555 hektarů rašelinišť, slatinných luk a lesů. Rašeliniště tu dosahují mocnosti až 8,6 metru a jsou domovem vzácných rostlinných i živočišných druhů.

Dají se tu najít dost vzácný i ohrožený druhy rostlin a živočichů.

Mezi nejvýznamnější patří borovice blatka, klikva bahenní, rosnatka okrouhlolistá, čáp černý a jestřáb lesní.

Čmelák buď luční nebo zajímavější čmelák skalní. Dalo by se to poznat podle prdelky, ale na tu jsem mu (jí) neviděl. Ten skalní ji má červenější. Jsou obtěžovaní hnízdními parazity, pačmelákem lesním a pačmelákem ladním. Což je docela průser.

Podařilo se mi do své fotosbírky motýlů ulovit okáče rosičkovýho. Motýl z čeledi babočkovitých. Patří mezi druhy dost ohrožené a je krásnej. Vyfotil jsem si ho několikrát, ale nic moc.

Čmeláci jsou docela frajeři, umí totiž lítat i v teplotách těsně pod nulou. Jsou společenští a žijou v bandě o 200 kusech.

Všiml jsem si nenápadnýho malýho motýla, kterýho jsem nepoznal, ale chytrej Google Lens mi poradil. Je to Soumračník rezavý. Celkem nevzácnej druh. Podle zrzavýho zadku křídel jde o samečka. Housenka je prý zelenočerná. Tu jsem nikdy neviděl. Lepší fotku mi ten zrzavec nedovolil.

V důchodcovským haka pokřiku jsou v naší partě jednoznačně nejlepší Olina s Ladysem.

Volnej překlad z češtiny do češtiny zní asi takto: "Na výlet, na výlet, na výlet, šup tam s ním!" V dominantní ruce se musí držet kelim s kořalkou, jinak nemá haka sílu.

Poblíž Hluboké.

Kousek odsud je i zřícenina hradu Radostín, ale tam jsme nešli, bylo to trochu z dráhy a čekala nás ještě docela solidní dávka kilometrů do cíle. Na hradě žil ve 14. století Vaněk z Bibrštejna.

Tajná znamení nějakej jezedních iluminátů s traktorama cizích značek, co někdy JeZDí protestovat do Prahy.

V Hluboké u Krucemburku najdete Památník obětem I. a II. světové války. Nevyfoceno.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349, kdy je připomínán Bohuš z Hluboké. Nicméně již v tu dobu vesnice měla patřit rodu Kralických, v roce 1480 přepsala Dorota z Žeravic svým synům věno – Hluboké, Lhotice a Jakubov a roku 1510 spojili majetek Zbyněk z Kralic a Vilém z Pernštejna.

V obci je několik pískovcových soch žďárskýho umělce Michala Olšiaka. Sochy zobrazují různý biblický a mytologický postavy. Josefína vypadá sice trochu pískovcově, ale je prý betonová.

Místní kačák bez kačen, ale s lekníny.

Hluboký zátiší.

Fyjalo octup.

Tady končí Hluboká.

Noříme se do lesa, míříme k rybníku s podivným jménem Řeka.

Doubrava. Většina lidí jí tu říká Doubravka. Má tmavou rašelinnou vodu. Zlí jazykové tvrdí, že Doubrava ani žádnej pramen nemá, protože se rodí v rašeliništi.

Najednou se na pravoboku vynoří Řeka, největší rybník na řece Doubravě.

Musíme si dát voraz a taky pivo.

Podivnej název rybníku inspiroval někoho k ještě podivnějšímu názvu hospody.

Pivo Rychtář je dobře chlazený.

To už znáte: Na výlet, na výlet na výlet...

Nepijeme žádný šméčka.

Kromě Rychtáře tu máme i Tchyni, ale to jsme nevěděli.

Po Rychtářovi nás čeká ještě pět kilometrů do cíle naší etapy. Někteří z nás, možná že všichni, toho mají už plný kecky.

Dutej strom je ještě dost daleko od cíle.

Tahle strouha asi není Doubrava.

Pobočenský rybník

Pobočná rodinka.

Konečně jsme utrmácení dorazili do cíle. Ždírec nad Doubravou, hotel Filippi a Marylin. Platíme předem. Večer dorazí Ilona s Petrem. Hotel má hospodu mimořádně zavřenou, což se nám nehodí, a Ždírec, jak zjišťujeme, nám s jídlem nakloněnej moc není. Kousek od hotelu je bar DIPP, ale tam jídlo nemají, pak Penny na kruháku a nebo na konci obce Bowling Bar Ždírec.

Olina je tak uchozená, že si dala jen sprchu a lehla do postele téměř v bezvědomí. My ostatní, přestože nás bolí nohy, jdeme skoro kilák a půl do polí na konci obce. S ohledem na to, že víc hospod tu není, je bar natolik obsazenej, že pro 6 lidí místo není. Chvíli sedíme venku, holky se zabalily do deky a čekáme, až se uvolní dostatečně velkej stůl vevnitř.

Máme štěstí, jdeme do tepla, objednáváme si normální jídlo. Vaří tu dobře a těch pár set metrů za to stálo.

Pak dorazila ještě Ilona s Petrem a parta Jarní cesty je kompletní.

Z báru už jdeme skoro za tmy. Jídlo tu mají fakt dobrý. Ještě jsme chvíli vydrželi v hotelu na čtrnáctce, kde byl mejdan, ale všichni jsme se rádi odvalili do postelí. Pokračování příště.