Setkání v New Yorku
(Díl osmý - MoMa)

Včera jsme si užili pastvu pro oči, uši i nos. Muzikál, jazz a papírnictví. Dneska má být extrémně hnusně. Dopoledne po snídani už jsme to mohli i potvrdit. Venku pršelo, bylo pošmourno a tak náš kulturní program měl pár benefitů navíc. Čeká nás totiž návštěva MoMy, našeho oblíbenýho muzea moderního umění. Párkrát jsme si tuhle instituci užili před pár lety v San Franciscu a teď nás to čeká přímo v srdci MoMy v New Yorku. Kolikrát se mi zmínka o MoMě objevila v literatuře, v různejch filmech i jinde. A teď najednou mám příležitost tenhle barák, tuhle galerii navštívit.

Kenturah Davis.

Andrea Sanguinetti.
Ještě než jsme dorazili do MoMy, tak jsme museli navštívit naši oblíbenou
sportovní prodejnu R.E.I., ta je pro nás vlastně taky něco jako MoMa, akorát s pláštěnkama a spacákama. Takovej skoro Decathlon. Helča si tam musela koupit lezečky, Olina skládací pláštěnku, Bibi asi gumový medvídky a já nic, to jsem si dycky přál. Honza si koupil čepici.

Bílé světlo - Jackson Pollock.
Tohle tak trochu speciální vydání si tu kotvím hlavně proto, abych měl k dispozici malé náhledy klenotů, který jsem si v MoMě našel. Výhodou pro ty čtenáře, kterejm je tohle umění u prdele, mám dobrou zprávu, můžete tohle číslo WWWprasete přeskočit.

Max Ernst - Moonmad 1944.
Ernstů tu mají víc. Ernst byl německej malíř samouk. I ty sochy si zkoušel jen tak pro srandu. Vystudoval dějiny umění a filosofii. Patří k zakladatelům dadaismu a surrealismu.

Jungle Jungle - Mark Bradford.
Chlápek z Los Angeles, ročník 1961. Vyučenej kadeřník, ale pak se vrhl na umění. Maluje, vytváří velký videoperformance. Tvoří z vrstev papíru a šňůr, do kterejch vyřezává pomocí různejch nástrojů a technik, včetně drážkování, trhání, drcení, lepení, tlakovýho mytí a broušení. Jeden z jeho dost slavnejch obrazů se jmenuje Spálená země (ten v MoMě v NYC není), ale napadlo mě, jestli si ho u něho neobjednala v předstihu naše nejhorší ministryně financí.

Ficre Ghebreyesus, Nude with Bottle Tree.
Vyhýbal se vystavování v galeriích, hlavně v těch velkejch a slavnejch, ale to se po jeho smrti změnilo. Dokonce ani svoje díla nepodepisoval. Dělal obrázky od malejch až po obrovský nástěnný malby a grafitti. Těch pár děl, co je teď v MoMě, někdy vypadá, jakože jsou to různí autoři. Ne jen on sám.

Henri Rousseau - Le Rêve.
Samozřejmě tu mají i klasiku klasik. Celník.

MoMA (Museum of Modern Art) na Manhattanu není jen „další galerie“. Je to místo, který v roce 1929 definovalo, co si pod pojmem moderní umění vůbec představit. Muzeum nevzniklo díky bohatejm mecenášům z řad bankéřů, ale díky třem vizionářskejm holkám: Abby Aldrich Rockefeller, Lillie P. Bliss a Mary Quinn Sullivan. V době, kdy konzervativní instituce (jako Metropolitní muzeum) moderním uměním opovrhovaly, tyto dámy prosadily vznik galerie, která se stala asi tou nejvlivnější na světě.

V roce 2012 vyvolala MoMa kontroverzi (i nadšení), když začala do svých sbírek zařazovat videohry. Kurátoři je nepovažují jen za zábavu, ale za špičkový interaktivní design. Najdete tu legendy jako: Pac-Man, Tetris, The Sims nebo Minecraft.

Jackson Pollock - One: Number 31, 1950.
Jo, patřím k těm, kteří mají Pollocka rádi, a vůbec mi nevadí styl ani technika, kterou obrazy tvoří. Určitě zrovna tenhle umělec patří mezi ty jedince, kteří to slíznou od FB odborníků na plný kule. Ty debaty pod jeho obrazama mě baví moc. Nejlepší jsou ti čeští (nejen) odborníci, kteří se nechávají strhnout svou nepřehlídnutelnou velikostí a talentem. V politice se jim v tom blíží třeba Turek, kterej je sám sebou tak oslněn, že už ví, že je jedinej na světě, kdo je dobrej. Tito umělečtí odborníci se smějou každýmu, kdo je ochotnej za takový obrazy utratit miliony dolarů. Většinou mají pocit, že takovouhle píčovinu by dokázali taky. Jen mít to srdce utratit pár stovek za barvy v Hornbachu a prostěradlo od Matějovskýho naproti.

Pollock - Number 1A, 1948.
O Pollockovi existuje výbornej film. Jmenuje se překvapivě Pollock. Film z roku 2000, režíroval ho můj oblíbenej Ed Harris a taky si v něm zahrál Pollocka. Je to napínavá podívaná o Jacksonovejch běsech a démonech a jak nad ním zvítězili. No a samozřejmě je tam hezky zpracováno i to, jak už tenkrát sral spoustu lidí, tak jako se to projevuje na sociálních sítích dneška.

Robert Motherwell - Personage, with Yellow Ochre and White, 1947.

Mark Rothko No. 37/No. 19 (Slate Blue and Brown on Plum) 1958.
Když jsem zhruba před 55 lety viděl obrázek tohoto obrazu v jakémsi propašovaném švýcarském časáku, něco způsobilo, že mě ohromil, fascinoval a já netušil proč. Autorovo jméno jsem zapomněl. Po pár letech jsem zjistil, že to je Mark Rothko a že obraz visí v jakési galerii v NYC. Bylo mi jasný, že kvůli komoušům u vesla není šance spatřit někdy originál. Jak jsem se mýlil. Dnes jsem stál pár decimetrů od něj. Je to síla a ani teď neumím vysvětlit proč. Žijem v krásný době a já doufám a věřím, že to naši povolební politici nedokážou za těch pár roků úplně posrat, ať už bude předsedou sněmovny jakékoliv hovado a premiérem tam ten...

Mark Rothko - No. 10, 1950.

Mark Rothko - No 1 Untitled.

Mark Rothko - No. 5/No. 24, 1948.

Sarah Grilo - Add 1965.
Grilo se v 50. letech etablovala jako jedna z předních abstraktních malířek umělecký scény v Buenos Aires. V roce 1962 se přestěhovala do New Yorku. Během svýho desetiletýho pobytu v NYC začlenila do svojí tvorby obrazy z městský krajiny – nápisy, billboardy, roztrhaný plakáty, novinový titulky a graffiti. To je mi hodně blízký. „Zde najdu vše, co potřebuji pro svou malbu,“ napsala. „Neustále se dějí věci, které lze začlenit jako abstrakce; stačí se podívat z okna nebo projít se po ulici. Fragmenty písmen, čísla, kaligrafické prvky a volné čmáranice na tomto plátně odrážejí hluk a vizuální podněty rušné metropole."

Mira Schendel, Brazilka, narozená ve Švýcarsku. (1919–1988).

Místnost pošahanejch strojů.
Jean Tinguely - Fragment from Homage to New York 1960

Etel Adnan - Untitled 1965/1966.

Forrest Bess - Duchovní abstrakce uměleckého rybáře.

V MoMě najdete i fotky. Není jich tam zrovna moc, snesl bych jich i víc.
Grete Stern - Dream No. 22: Last Kiss, 1949.

Grete Stern - Sueño No. 1: "Articulos eléctricos para el hogar".

Otto Steinert - Maske einer Tanzerin (Mask of a Dancer) c. 1953.

Moje oblíbená Dorothea Lange - Máma s děckem, San Francisco 1952.

Dosť bolo umenia. Mám hlad jako prase. Nějak jsme se jako parta všichni rozprskli po MoMě, ale protože jsou tu ty mobile a možnost WhatsAppovat, dokázali jsme se domluvit, že si dáme v jedné z místní občerstvoven něco k jídlu. Problém byl, že jsme se nedokázali domluvit ve které, a když už jsme věděli, tak jsme tam netrefili. Asi jsme úplně blbí vidláci. První, kdo vysněnou hospodu našel, byla Olina. Před vchodem byla tak děsná fronta, že mě přešel hlad, ale Olinu bolely nohy, tak se rozhodla vystát frontu, Přesněji vysedět. A já jsem si šel prohlídnout ještě nějaký exponáty. Pak se stalo, že jsem byl ten poslední, kdo se do hospody nedostavil. Helča mi pak do mobila dala instrukce. Prej o mně ten velkej černoch ve vchodu ví, že mám jen říct, že jsem očekávanej u stolu číslo 5. Asi ve spojitosti s knihou Kurta Vonneguta - Jatka číslo pět. Nakonec jsme se sešli a dali si rajčatovou polívku. I zašpiněnej talíř by mohl být uměním, kdybych to uměl. A mohlo by se to jmenovat, kdyby nebyla jen rajčatová, třeba: Sežraná Warholova Campbelka"

Jedna docela užitečná rada pro návštěvu NYC MoMy je, když jdete už ráno nebo dopoledne, tak vyjet výtahem do pátýho patra a užívat si volnýho prostoru, protože většina lidí začíná odspoda a je tam fakt děsně narváno. Údajně jsou i dny, kdy je vstupný zdarma a nebo hodně zlevněný, ale to nebyl náš případ, jsme v NYC jen na moc krátkou dobu. Taky si myslím, že v době zadarmové tu bude obrovskej masakr.

MoMA bylo prvním muzeem na světě, které založilo oddělení architektury a designu. V jejich sbírkách tak můžete najít i kraviny jako například kancelářská sponka (já vím, není to kravina, ale je fajn, že z toho někdo udělal umění), nebo vrtulník Bell 47 (visí přímo v hale). Taky Post-it bločky. Přímo naproti muzeu je obchod, kde si můžete koupit nějakej designovej kousek od nábytku až po kuchyňský doplňky. Je to prej jeden z nejlepších dárkovejch obchodů v NYC. My jsme o tom nevěděli, tak jsme prošli bez povšimnutí kolem. Snad příště. Koupím si tam sponku a škrabku na krumple.

Manolo Millares Composition 9, 1957.

Germaine Richier.

Ibram Lassav - The Atlantides, 1951.

Odpadkáčový umění je oblíbená disciplína po celým světě. Jen v africkejch a indickejch
vesnicích to bejvá skutečnost, a ne umění. Vlastně jo, skuteční umělci.

Jen chvilku počkejte, skočil jsem si na doutníčka. Slavko Midzor.

Toto je slavná sekce současnýho českýho premiéra.
Tréninkovej glóbus pro hledání největšího vystřiženýho ostrova.

Joan Brown - The Bicentennial Champion 1976.

Informátoři a dozor jsou lidi fundovaní a dovedou poradit.

Andy Warhol – Campbellovy polívky.

George Segal - Portrait of Sidney Janis with Mondrian Painting, 1967.

Jesús Rafael - Soto Double Transparency, 1956.

Jesús Rafael Soto - Homage to Yves Klein, 1961.

John Outterbridge - Rozflákanej tanec, Ethnic Heritage Series c. 1978-82.

A venku chčije a chčije.

MoMa je na Manhattanu. Z oken jsou vidět okolní baráky, stromy na střechách a balkónech. Je tu i umělecká zahrada plná soch, kde se dá sedět a čumět dlouhý hodiny, ale dneska chčije, dneska se to nevyplatí.

Andy Warhol a jeho divnej kousek. Je to serie fotek z nějaké nehody. Zrovna tohle dílo mi přijde dost blbý.
Ale je to jen můj názor.

Temný kout v Room 315 (kecám, to číslo bylo jiný).

Romare Bearden - Other Mysteries, 1964.

Romare Bearden - Train Whistle Blues No. 1, 1964.

Můj oblíbenej René Magritte - Milenci.

A ještě Ohroženej vrah.

Dvě děti od Maxe Ernsta.

Max Ernst - Ptáci nad lesem.

Edward Hopper - Benzínka, 1940. Tohodle chlapíka taky dlouhodobě žeru.

J. S. Anderson - You Can Be Sure of Shell, Motorists Prefer Shell 1935
Ne všechno je tak blbý jako Motoristi sobě.

Charles Sheeler - Bucks County Barn, 1932.

Dora Maar - Mannequin in Window 1935.
Francouzská malířka a fotografka
a taky milenka Pabla Picassa. Aspoň na chvilku. Ať jsou tu i nějaký drby.

Frida Kahló je Helčina oblíbená malířka. Mě baví taky, tak jsem se s ní vyfotil.

Pablo Picasso - Holka před zrcadlem.

Yves Tanguy - Rue de la Santé, 1925.

Joan Miró - Birth of the world.

Salvador Dalí - Retrospektivní poprsí dámy1933 (v roce 1970 byla busta opravená).

Henri Matisse - Maročané, 1916.

Modrý vokno, 1913 - Henri Matisse.

Myslím, že tohle je taky Matisse.

Henri Matisse - Hodina klavíru, 1916.

Francis Picabia - I See Again in Memory My Dear Udnie Paris, June - July 1914.

Další můj velkej oblíbenec. Paul Strand - Double Akeley, New York (1922)

László Moholy-Nagy. Untitled, 1942.

Constantin Brâncuși.

Aaron Siskind - Peace meals', Harlem (1937).

Piet Mondrian Kompozice č. II, s červenou a modrou, 1929
(původní datum částečně nečitelné; Mondrian omylem přemaloval na 1925)

Mondrian

Joaquín Torres-García - Composition (1931).

Georges Vantongerloo - Konstrukce z mahagonu, 1921.
Matně si vzpomínám, že mám někde kousek mahagonu v dílně, docela mě to inspirovalo.
Ale já ho stejně nenajdu, tak můžu bejt v klidu.

Tuhle hračku od Sandru Darie by si mohl koupit ten náš parlamentní Plyškin
a mohl by si to rozkládat na stole jako ještě lepší vlastenec.

Fernand Leger - Tři ženský snídají, 1921.

George Grosz - Autoportrét s modelkou,1928.

Max Beckmann - Rodinka, 1920.

George Grosz - Básník Max Herrmann-Neisse, 1927.

Lovis Corinth - selfíčko s paletou, 1924.

Pablo Picasso - Tři muzikanti, 1921.

Tam někde venku je atrium se sochama a prší.

A prší...

...a prší...

Mám rád newyorský žlutý tága.

I tenhle výhled jsem někdy někde v nějaké knížce s fotkama viděl.

O tomhle mechanickým pokojíčku nic nevím.

Výstava skončila. Mám z MoMy v New Yorku pocit, že to celý posbírali kvůli mě, abych se na to jako starej dědek jednou doopravdicky podíval. Na všecka ta díla, který jsem znal jen z knížek o umění a tiše si u nich slintal. Krásná akce. Díky Honzíku.

Po MoMě nám dost vyžíznělo a Honza si zase na mobilu našel nějakou echťáckou hospodu. Jen jsme vlezli dovnitř, tak jsme věděli, že je pro nás jak dělaná. Hromady zajímavejch piv, tlumený ticho, napůl obsazeno, tma jako v prdeli.

Nikon se snažil seč mohl, aby v tý tmě zachytil zbytky živýho světa.

Tak pro dnešek končíme, prosecco došlo. Zavolali jsme si taxíka. Přijel elektrickej a odvezl nás potichu do Brooklynu domů. Druhej den jsme se ze zpráv dozvěděli, že v Brooklynu proběhlo několik lokálních povodní a že se utopilo i několik bezdomovců, co uvízli ve sklepích. A my jsme si zatím užívali umění. Smutnej konec.