prase č. 47/2013

Náš letošní výjezd do

a v první řadě do jejího nejzápadnějšího departementu s romantiku a dobrodružství evokujícím jménem Le Finist?re se ve skutečnosti připravoval více než rok, protože původní termín léto či podzim 2012 byl z objektivních důvodů o rok posunut. Nakoupili jsme správné mapy, měli několik schůzí a ... výsledkem bylo, že jsme přibližně tušili, že první den dojedeme někam před Paříž a první z plánovaných kempů, ze kterých budeme podnikat cyklistické výpady, bude někde u Carnaku. Dosti chabé, že. Výprava čítala 5 osob a 2 auta.

Přesun z Čech probíhal spořádaně až do chvíle, kdy jsme narazili ve Francii na první dálniční mýto. Nemaje drobné euráky jsme spoléhali na placení kartou. Tak dlouho jsme vybírali, kterou z mnoha přepážek proklouzneme, až jsem zapomněl, že vezu na střeše kola. Jen se ozval takový plechový zvuk a něco za námi spadlo. Rozrušeni z úkonu placení jsme tomu v našem autě dál nevěnovali pozornost. Až dodatečně jsme se ze svědectví pasažérů druhého z aut dozvěděli, že jsme srazili jakousi plechovou zábranu omezující výšku pro vjíždějící vozidla. Naštěstí škodu neutrpělo žádné naše kolo a pokud francouzské tajné služby nemonitorují viditelné prase, tak ujdu trestu za poškození majetku francouzských dálnic. Že Bretaň je krajem pro cyklisty a naše dovolená byla opravdu zaměřená na cyklistiku, dokazují následující fotky.

A proč Bretaní na šaška? Protože představa, že Bretaň je rovinatá, vzala brzy za své. Jistě, najdou se úseky, o kterých se možná dále zmíníme, ale obecně „vpředu malé, vzadu velké“, člověk šlape jako ten dřevěný šašek, co ho kdysi děti tahaly za sebou na provázku, a nikam se neposouvá – tak to bylo pořád. Je pravda, že někdo za sebou tahal kačera, jiný si hrál v uhláku na horníka, ale to už je dávno, dneska je místo toho plejstejšn. Mám teď takový neodbytný pocit, že bych se v dalším povídání neměl poutět do detailů, co kde bylo, jak to vypadalo, protože bych tím narušil atmosféru, kterou jsem (a ostatní možná budou souhlasit) na zájezdu vnímal. Z tohoto pohledu bylo nejspíš přínosem, že jsme nedokázali předem dát dohromady nějaký přesný plán, co kdy navštívit, kde přespávat, atp. To podstatné byly dojmy a celkový pocit, že skutečně odpočíváme (psychicky). Ostatně s Álou jsme se po návratu shodli, že nám to odpočinutí vydrželo mimořádně dlouho, snad až do změny času, jíž je zásadním odpůrcem a kritikem. V okolí již zmiňovaného Carnaku se nachází několik tisíc monolitů vztyčených zde před asi 6000 lety. Ze všech možných hypotéz o vzniku nebo důvodu vzniku (samozřejmě, že odborníci jako obvykle tápou) mi jako nejméně pravděpodobná připadá ta, že se jedná o zkamenělé římské vojsko.

Carnac – centrum megalitických památek, některým menhirům se přisuzuje léčivý účinek, který jsme si samozřejmě ihned naordinovali (na klouby, svalové potíže)

Kámen – převážně žula – je prvním z činitelů, kterými je zde vytvářen obraz místa. Nejen z megalitů, ale ze všech církevních (v každém městečku výstavní žulová katedrála) i civilních staveb kámen činí něco mimořádného, co připomíná zčásti historii, zčásti cosi nadčasového i něco mimo konkrétní prostor. V mnoha ohledech Bretaň připomíná Skotsko, ale to není žádný objev, jen se s tím dá souhlasit. V Bretani platí přísná pravidla pro novostavby. Člověk si rychle zvykne na ničím nerušený charakter téměř unifikovaných staveb, které všechny vypadají jako dobře udržovaná staletá stavení. Když se přece jen objevilo něco ne plně konvenujícího, vždy jsme se tázali: „Kdo tohle povolil?“ (řečnická otázka). Možná je zde na místě trocha vyčtené osvěty, jaký že je rozdíl mezi jednotlivými typy megalitických památek:

menhir: v bretonštině to zamená „dlouhý kámen“, jinak vztyčený kámen,
alej: vztyčené kameny uspořádané do řady,
mohyla: individuální hrobka,
dolmen: pohřební komora – hromadná hrobka, v bretonštině „kamenný stůl“,
cairn (mužík): kamenná struktura, která zakrývá megalitické hrobky,
kromlech: menhiry uspořádané do kruh,
tumulus: uměle vytvořený kopec, zakrývající jednu nebo více pohřebních komor.

Obloha – má nějak blíž k zemi. Právě oblohu a její rychlé proměny ze zamračena do zcela jasna, jsme připodobňovali často ke Skotsku a speciálně k Orknejím. Neumím to lépe popsat, kdo chce, rozumí. Moře – nebylo ke koupání, ale ke koukání.

V okolí Carnaku stojí za zmínku: výlet na poloostrov Quiberon vyčnívající jako kosa jižním směrem do Atlantiku k ostrovu Belle-Ile a lokalita u Lockmariaquer s obří hrobkou a Velkým svaleným menhirem (přes 20 m) rozpadlým na 4 díly.

Pont Aven je centrem výroby známých sušenek a omelet (cr?perie). V 19. století se tu objevila řada malířů, mezi nimi i Paul Gauguin.

Quimpér – město s příbřežní pevností.

Cesty kolem moře byly právě ty „nahoru – dolů“ , naštěstí bylo stále co objevovat a počasí nám přálo.

Pointe du Raz

Locronan je fotogenické městečko využívané pro natáčení historických filmů, protože tady mimo jiné nevedou elektické rozvody po sloupech, což začasté ruší středověkou atmosféru. Místní studnu zpodobnil Jan Zrzavý za svého studijního pobytu zde. Je třeba říci, že je buď hodně stylizovaná nebo se místo od jeho pobytu zásadně změnilo.

Locronan, slavná studna a všudypřítomné hortenzie

Tohle už jsme v okolí Crozonu na nespočetných výběžcích pevniny do moře i se zbytky opevnění z 2. světové.

Je známo, že Francouzi neradi mluví jinak, než francouzsky. V této oblasti je doma bretonština (kterou údajně denně mluví 400 tisíc až 1 milión lidí) a francouzština je možná vnímána již jako první cizí jazyk. Takže k čemu druhý a další? Někteří recepční nebo přesněji některé recepční v kempech se ve svém neporozumění opravdu překonávaly. Jinak byli Francouzi (Bretonci) přívětiví a milí. Jelikož však pro nás je francouzština srozumitelná asi jako ugrofinština, nebylo vždy lehké si v kempu vyjednat vše, co jsme chtěli. Naštěstí bylo už po prázdninách, takže místa většinou dostatek a nejsme nijak nároční, jeden mobilhome přijatelné kvality nás uspokojil vždy na první pokus až na jednu výjimku, kde to smrdělo v lepším variantě plísní a ve druhém případě, kdy recepční opravdu nechtěla nic pochopit ani za tlumočnické pomoci své rovněž zjevně obtěžované pubertální (asi) dcery. Že jsme opravdu s francouzštinou mnoho nepostoupili dokazuje, že jsme až do odjezdu nepochopili, jaký rozdíl je mezi boulangerií, bageterií a několika dalšími „...eriemi“, když všude měli pečivo. Zachraňoval nás obvykle všudypřítomný Lidl, který máme naučený z Česka. O zmatku, který jsme v něm patrně způsobili zvýšeným nákupem jedné komodity si možná povíme příště.

fotky H.+A.

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.