Houbičky slaví
(a velmi důležitá informace o letních vydáních WWWiditelnýho prasete!)

Tak nejprve začnu tím fakt důležitým. Nastala doba letních prázdnin, což je sice pro důchodce čas stejně zajímavej, jako jiné časy, ale pro WWWiditelné prase je to informace extrémně důležitá. Zkusím to vysvětlit. Odlítáme s Roušovnou do Colorada, čundrat, cestovat, objevovat, prostě za Honzou... Takže věnovat se klasicky WWWiditelnýmu praseti je prakticky nemožné. Zvláště tam v Coloradu, kde vůbec netušíme, jak to bude se signálem s Wifi, a hlavně s možností něco napsat, a poslat do světa a protože si prase žádný výpadky nezaslouží - tedy ne prase, ale čtenáři prasete, kterejch si moc vážím, tak jsem připravil takový jakoby speciál. Napsal jsem několik cestovatelských fejetonů včetně (jak jinak) fotek a postupně je pro vás budu uvolňovat. tedy i nadále platí, že někdy od nedělní noci do pondělní noci spatříte nové prase. Samozřejmě, že se může stát, že zrovna na nějaké použitelné síťové spojení nenarazíme, pak se předem a alibisticky omlouvám. Po celou dobu letních vydání WWWiditelnýho prasiska platí, že nebude fungovat rubrika "Dětský koutek a nostalgie" ani sekce "Brrrno" Až se vrátíme zpět do rodné hroudy, tak budou znovu resuscitovány. To je to nejdůležitější, co jsem vám, mí milí čtenáři, chtěl a potřeboval sdělit. Doufám, že se kvůli tomu na WWWprase nenaserete a zachováte mu přízeň. Díky. A kdybych se nestyděl se k tomu přiznat, tak bych klidně napsal, že vás mám rád.

A teď už k tomu názvu dnešního vydání. Jíťa od Jirky oslavila narozky v kruhu rodinném, tedy přesněji na zahrádce svých rodičů. Byli jsme tam a bylo to fajn, ale Jíťa najednou vyhlásila ještě jednu postoslavu, kdy se rozhodla, že jí jednou provždy už bude jen 20 let. No a aby tomu všichni uvěřili, rozhodla se pro houbičkovou pomoc. Ne, žádný halucinogeny, jen jako.

A rozhodla, že oslava se odehraje na jejich zahrádce na Hanspaulce. V neděli. ale ve stejný den se rozhodla přijet k nám i Helča s jediným děckem, které jí zůstalo přes léto zatím doma. Borisem. Boris se tak stal velvyslancem svých sourozenců, aby  převzal ocenění za všechny ostatní a s prarodiči důstojně oslavil konec roku a výza, neboli vysvědčení. Boris není žádnej šprt, ale o to to je všecko zajímavější. Helča s Borisem dorazili z Kladna autem, udělali jsme doma nějakou mrtvou tresku a vyrazili do počernickýho pivováru oslavovat.

Boris si dal "defakovaný" kafe a chleba. Sladkej chleba. Z podezřelýho sladkýho chleba se nakonec vylíhlo pár piškotů, šlehačka, jahody, med a nějaká marmeláda. Já jsem si dal svou oblíbenou IPU, Olina ovocné 8° místní a prej i dobré pivo, Helča kafe a nějakou sladkost.

Pohodička, teplo sluníčko. Když jsem pohotově postnul fotku, jak Boris čeká na chleba na FB, tak kamarádky fejsbůkové opatrně naznačovaly, že je Boris krásnej a vypadá jako holka. Na té fotce to není poznat, ale Boris měl zrovna čerstvě od Helči vyrobenej cop jak Nastasja a od Oliny dostal šaty, do kterých se už jeho babička nevejde. A kdyby se vešla, už z nich nevyjde. Čili ta poznámka o holce nebyla až tak od věci.

Jitka totiž vyhlásila, že mejdan je houbovej a že bude potěšena, když dorazíme v kostýmu houby. Byli jsme trochu zaskočeni, tak jsme si jen vyrobili na A4 papír titulky "Houba", což by mohlo projít, ale Borise naštvalo, že ho máma na to neupozornila už doma, a že teď nemůže vymyslet správnej kostým. Na to je totiž Boris dost dobrej a přesně věděl, jak by to v Kladně vyřešil. Ale co u babky a dědy. Ty šaty a k tomu ještě další doplňky to nakonec zachránily.

Sladkej chleba Boris sežral, já pivo vypil.

Olina taky dopila to svoje, Helča dosrkala kafe a sežrala jakýsi cheescake nebo co, nasedli jsme do auta a vyrazili směr Hanspaulka. Zapnul jsem navigaci, ale byla nám celkem k hovnu. Až na Jarov to Helča umí a tam nám chcíplo auto. Těsně před křižovatkou. Helena odběhla hledat parkovací místo pro zdechlinu. my jsme stáli u auta a nechali si nadávat od vzteklých a zuřivých mladých řidičů, kteří troubili jako kreténi a ukazovali nám, že jsme debilové. Usmívali jsme se na ně a čekali na Helču. Ani trojúhelník v tom autě neměla. Olina pak jako správná učitelka přemluvila jasným povelem i dva mladý kluky, ať nám pomůžou tlačit auto. Důstojně jsme projeli (samozřejmě, za zuřivého troubení tolerantních českých řidičů - ach jaký to rozdíl ve srovnání s Australany a Amíky). Auto jsme zaparkovali, vše z něho vybalili a sedli na šalinu a jeli za Jíťou. Boris v těch šatech mátl veřejnost, protože na holku měl moc svalnatý nohy a pracky, ale vlasy a oblečení a ksicht dobrý.

Dorazili jsme na místo, Jíťa kostýmy schválila. Boris si jako klobouček zabavil podprdelník z jedné naší židličky. A dostal trošku piva.

Houbička Boris.

Na venkovním ohništi nás přivítal Mr. Nowhereman ze Žluté ponorky, toho kreslenýho filmu s Beatles.

Setkali jsme se tam se starými známými z loňské Jitčiné oslavy, ale někteří z nich už byli rozmnožení. Meda sleduje, jak se krmí do oka.

V popředí jedna ze dvou Med, které doopravdy znám.

Helča se rozhodla, že když ten její brácha Jirka s Jíťou tak propagujou tu permakultůru, že dá Jitush dárky už jednou použité. Takže knihu, kterou dostala někdy od někoho, ale nikdy nepřečetla a pak kalhotky, které taky kdysi od kohosi dostala, ale nenosila.

Kdyby se kalhotky Jitush nelíbily, prej je má dát někomu jinýmu jindy a nebo je rozstřihnout a použít jako malinkou krajkovou záclonku.

Pak následovala rychlá inspekce zahrádky. Olina pozorně sledovala a hodnotila. A pak se musela smířit s tím, že Jirka po ní podědil zahrádkářskej gen.

Tenhle klučina byl loni jen měsíc starej. Teď už žere rybíz i se stonkama. a ani se nezašklebí.

Meda je koketa.

No fakt.

A měla i krásný princeznovský šatečky v baťůžku.

Helča sedí mamince na klíně a vzpomíná, jaký to bylo, když byla malá.

Postupně přichází další a další hosté. A kostýmy berou vážně.

Dvě učitelky z donucení. Ani jedna z nich to nechce dělat dlouho, ale furt učí a dokonce se omylem přiznaly, že je to baví. A hlavně to přinese nějakou korunku, a tak není nutný chcípnout hlady.

Moc krásné učitelky. Zleva češtiny, Zprava angličtiny.

A za učitelkama se skrývá v odřeným domečku Jirka a kuchtí dýně s palestinským kořením z Izraele. Chtěl být vždycky kuchař, ale nevyšlo mu to, protože si vybral v poslední zatáčce uměleckou Hollarku, ale ta vášeň pro vaření a kuchtění ho nikdy neopustila.

Jíťa pije pivo z podezřelýho hrnku.

Jitush prý už má navždy dvacet let.

Zatímco Meda ještě ne.

Sourozenci Helča a Jirka. Asi se nám docela povedli.

A za jejich bráchou Honzou za pět dní letíme do Colorada.

Další houbičky dorazily.

Vedli jsme moudré kecy na různá témata a kvantovce jsme se taky nevyhli.

I Boris se pustil v angličtině do debaty s portugalskou asistentkou na FAMU. Bavili se o piercingu.

Olina s Jirkou vedli také nějaké chytré řeči.

Až jí toho uvízla šála v náušnici a Jirka ji musel zachraňovat.

Boris pod vlivem okolností vylezl na střechu, aby mohl shlížet, nebo zhlížet. Nebo obojí.

Díky Jíťo za pozvání, byl to milej mejdan s moc fajn lidma. Musím si jít nabalit kufry.