Klamath
(river)

A máme tu další předepsané vydání. Minule jsme oslavili narozky v Eurece, viděli padnout velkého pána a pozorovali nehybný život v tom placatém městečku. Tentokrát se dostáváme až ke Klamath river. To je oblast, kde je několik impozantních sekvojových národních parků.

Kempů tu bylo několik, dokonce jsme u jednoho chvilku čekali u závory, jestli se prdelatá baba ustrne nechá nás najít si nějaký místečko, ale seděla na židli pevně, tlačítko od závory držela svědomitě, jak americkej prezident červenej knoflík. A nepustila. Prej máme zkusit nějakej támhle na druhé straně za odbočkou, ale předem varovala, že to je marný.

Ten druhej kemp kupodivu závorou netrpěl, tak jsme si našli místečko, byl tam sice lístek, ale nějak nesouhlasily údaje s kalendářem. Ten sympatickej šéf kempu k nám přijel velmi brzo na golfovým vozejku. Vypadal stylově a po amerikánsku se vstřícně usmíval. Přišel nám říct, že tohle místo zůstane kupodivu volný, protože ti lidi někam odjeli a nevrátí se hned. Šéf je, jak je tu často dobrým zvykem, tlustej. Zátylek trojitej a všude jezdí jen na tom golfáči. Podezírám ho, že neumí nebo nemůže chodit. Ale pak najednou musí vrátit drobné, křepce z vozejku seskočí a úplně normálně jde do kanclu.

Pan šéf nám slíbil otep dřeva, kterou za hodinku přivezl. Za pár doláčů. Uvařili jsme si nějakou typickou kempáčskou dobrotu a pak moc dobrý kafe. Na večer už se na nás tlemily v kufru auta třetinky různejch piv a k tomu nějaký slaný brambůrky. Kemp byl něčím moc sympatickej.

Večer u ohýnku v nás uzrálo rozhodnutí, že bysme se tu mohli zdržet ještě jednu noc navíc, že si jako zajedeme na výlet do sekvojovýho lesa a vrátíme se na ohýnek, koupíme si další piva a až pak budeme pokračovat v krasojízdě. A Olině se moc líbilo, že tu jsou i sprchy.

Skoro všude po Americe platí takové pravidlo, že si kempeři koupí od šéfa kempu místní nasekané dřevo. Má to svá odůvodnění. Třeba, protože je Amerika velikánská, tak ať se nemíchají zbytečně dřeviny a paraziti a další potvory. Možná by se to nestalo ani tak, ale proč to pokoušet. A jako obvykle, skoro každej to bez remcání dodržuje. No a taky proto voní večerní ohně pokaždé jinak, protože dřevo.

Vstávám brzo ráno, chci si vyfotit východ slunka na Klamath river.

Ale vstal jsem dost pozdě.

Mám rád tenhle grafickej druh stromu. ani nevím, jak se jmenuje, ale je to čarovnej umělec a nejraději bych si tu nafotil celou sbírku těch suchejch jehel.

Ale stejně to je nespravedlivý. Když si takovou čmáranici nakreslím tužkou o měkkosti 8B na papír, každýho napadne, že to je dementní blbá úplně na hovno kresbička, když to ofotím z kůry stromu, řekne skoro každej: Tý vago!

Klamath river se probouzí, sem tam kvákne žába, sem tak knikne pes v některém ze stanů, kempem se líně povaluje strnulé předbudíkovské ticho.

No a samozřejmě americká vlajka. Tohle my u nás doma moc neumíme, protože nám to v hlavách pošramotili komouši tou povinnou výzdobou oken na Prvního máje a VŘSR a... Vlevo československá, vpravo sovětská. Kontrolují domovní důvěrníci a velmi ochotně hlásí dál. Ti lepší důvěrníci zvoní a pak upozorňují: "Pane doktore, zapomněl jste si pověsit vlaječky, je to přeci jen třetí patro, a je to mezi stromy a listím vidět, napravte to! Kvůli takovejm zkušenostem se z nikoho z nás nemohou na dlouhá desetiletí stát hrdí patrioti. Vlastenci jsou jen v SPD. A to je další důvod nebýt tím deklarativním fanatickým milovníkem vlasti. Tedy alespoň já to tak mám.

Vyrážíme do Prairie Creek Redwoods State Park.

Sekvoje mě fascinujou Kromě své výšky a mohutnosti mi velice sympaticky voní. Ne líp než naše sluncem rozpálené borovice, ale druhý místo ve voňavé soutěži asi mají.

Park je poměrně přehlednej a přestože je dost vedro, je tu cítit vlhkost.

Parkem protéká několik říček a potoků. Jsou domovem jedné speciální žaby, která prý žije jen zde. Je to žába, která má normálně ocas. Takovej malej, ale ocas. Je to žába prehistorická a myslím, že k rozmnožování nikoho nepotřebuje, každá žaba se chová jako hermafrodit. Ale neberte mě moc vážně, já o žábách vím kulový. Někde jsem si na netu našel, že tyhle divný žaby patří do rodu Ascaphidae.

Všechny sekvojové parky podél pobřeží přes celou Kalifornii patří do řetězce Kalifornské pobřežní biosférické rezervace. A pracky v tom má i UNESCO, která sekvojové parky a lesy vyhlásila za světové kulturní dědictví.

Když jdete pěšinkou kolem těch obrů, připadáte si jako trpaslíci a fakt to působí mohutně a impozantně.

A jejich mohutnost se neztratí, ani když padnou. Jsou to pamětníci doby Kristovy.

A když to je vyhlášený parkem, tak se tu netěží. Co padne, nebo co je z bezpečnostních důvodů preventivně pokácené, to se tu musí nechat.

Kůrovce a škůdce tu nikdo neřeší.

Chodí se tu zásadně jen po pěšinách. Ale tohle dodržovat je celkem jednoduché, protože mimo cesty je sekvojovej háj hodně neprůchozí, tleje tam hodně odpadlých větví, je tu mnoho popínavých křovin, a taky se tu rafinovaně skrývá nejlepší ochránce lesů "poisonok". Nebo-li poison oak. Pěknej prevít. Zkusil jsem to na vlastní kůži. Pravdou je, že schválně.

V tomhle parku není žádnej strom, kterým můžete projet autem jako tunelem za pět dolarů, ale když si sklopíte zrcátka, v pohodě projdete i ve dvou.

Tady bych vydržel asi taky dlouhé hodiny a hledal motivy a fotil to furt dokola a znova a znova, jako třeba Ansel Adams, kterej právě tím neustálým focením toho samýho a v různých denních a nočních hodinách v létě v zimě. Ten čas, kterej tomu věnoval je na jeho fotkách znát.

A když se nějakej strom svalí na cestu, přijdou rafani s velikánskejma motorovejma pilama a cestu znovu vyříznou.

Některý kořeny jsou těhotný příběhy. Jakými? Vymyslete si nějakej sami.

Fakt to vypadá dost neprůchodně.

Krtek a siesta.

Strašidelný nestvůry.

A hlídají to tu draci.

Asi bude svačinka.

Člověk musí dávat bacha, aby si nezlomil krk, když se snaží dohlédnout vrcholku.

Tenhle park má rozlohu asi 57 km2

Lákavé jedůvky.

Honza se válí v sekvojovým háji a fotí scvrklé prkotinky. Nad ním se tyčí šedesátimetroví velikáni.

Honza si zkouší pirátskou nohu.

A zase to selfíčko.

Sekvoje jsou nádherný.

Portrét.

Konec procházky.

Vyrážíme dál na sever a tom zase příště.

podpis




prázdninový výpadek

prazdninový prázdno


Nabízím se v autě. že bych jako přečetl pár pasáží z : "... mašinführer..."

Brněnské sekci udělila redakce výjimečně celozávodní dovolenou.

Dada a spol.