Paštikiáda
(kulinářská soutěž ve Slaným)

Ta naše partička žije všelijakými rituály a zvyklostmi, což je sice průhledné, ale přehledné a každý má šanci se připravit a nebýt překvapený. I když často překvapení býváme. Například jedním z rituálů bývá soutěž v jídle. Tento rituál se neodehrává každým rokem, ale jen jednou za čas. Má to  spousty výhod. Například se nepohádáme každej rok, ale jen po soutěži. Jednou za čas. Asi by ta soutěž byla klidně každoroční, jenže emoce jsou tak mohutně erupční, že soutěž končí s tím, že už nikdy. Naposledy to bylo, to musím zde připomenout, před pár lety a soutěžilo se v segedínu. Myslím, že pro letošní příběh je to připomínka dost důležitá. Zkusím ty souvislosti nezakecat. Do segedínské soutěže se přihlásila i Roušovna, i když s velkým despektem a cílem skončit poslední, protože, jak ona sama říká, ať udělám, co udělám, vždycky mi z toho vyjde boršč. Já jsem se stal členem komise, dokonce mám obavy, jestli jsem nebyl předsedou, ale to už si nepamatuju. Hodnotili jsme přísně až krutě. Naše poznámky jídlo i autora přímo dehonestovaly. No, výsledek byl velmi překvapivý, protože Roušovna s borščem skončila na pěkném čtvrté místě a Táňka se svým "jedině správným segedínem", jak sama zdůrazňovala, skončila úplně poslední. Od té doby se tím Táňka intenzivně zabývala a výsledek soutěže by nejraději eliminovala. Zbytek vzorku dokonce vzala zpět do Podbaby a nabídla chlapům v místní hospodě a chlapi ji prý ujistili, že jo, že tohle je a byl opravdu, ale opravdu ten jedinej správnej segedín. A komise tomu prostě nerozumí.
Po pár letech emoce vyčpěly a někdo, nevím přesně kdo, přišel s nápadem, že paštika. Když jsem zadání a termín oznámil Roušovně, bez zaváhání odpověděla: "Paštika? Na tu seru, stejně by mi z toho zase vyšel boršč, to budu raději komisařkou." Abych zachránil čest počernické klaky, rozhodl jsem se, že paštiku uklohním sám. Já, kterej klidně žere suchej chleba, aby nemusel vařit, kterej má rád hladovky a jídlo není mou modlou.
Šel jsem neklidně brouzdat po internetu, a protože jsem se nechtěl tou myšlenkou zabývat příliš do hloubky, uvízl jsem na prvním receptu, kterej mi Google nabídl. Mám Google rád, tak jsem dál nepátral. Napsal jsem si do další googlí aplikace Keep, co všecko k tomu potřebuju, a když jsem si šel pro nová sluchátka, vyhledal jsem řeznictví poblíž Alzy. Bylo pár minut před zavřením, dvě mohutné řeznice jak z Hrabala si podpíraly prsa a povídaly si o tom, co budou o víkendu... Slušně jsem pozdravil, optal se, jestli náhodou nenakupujou maso od Babiše, zasmály se a nařčení odmítly. Prej, že kupujou maso, takže to od Babiše bejt nemůže. Nákup proběhl bez zádrhelů, jen u jedné položky, která s paštikou nesouvisela, jsem zaváhal. Olina totiž chtěla ještě kilo krkovice, ale já jsem to slovo zapomněl. Opatrně jsem si vzpomněl na roštěnku, ženské mi řekly, že ta je hovězí, tak jsem si vzpomněl na tu krkovici, protože hovězí nekupujeme. Zaplatil jsem, trochu jsme ještě požertovali a jel jsem domů.

Bylo to týden před soutěží. Říkal jsem si, že si to zkusím, a když se mi to podaří, zopakuju si to den před soutěží. Jenže s tím bylo dost sraní.

Nakrájet bůček, povařit nebo podusit, rozmlátit v mixéru drůbeží játra, prý je dobré míchat rasy (prase bůček, kuře játra) ozlatit pár na drobno nakrájenejch cibulí, rozdrtit česnek, nějaký to koření, spařit mandle, oloupat je. a pak rozmlátit ten bůček...

Všechno to smíchat dohromady v míse. Roušovna mi trochu radila, třeba, ať si to dám do jiné mísy a podobně. Taky mi ochotně vysvlíkla ty mandle z toho hnědýho. No a tu sračku jsem pak natlačil do srnčího hřbetu (další míchání ras). Pak přes hodinu tepelně trápit v troubě ve vodní lázni. Výsledek jsem hodil na balkon a přikryl hadrem. Ráno jsme kus s Roušovna ochutnali a oba usoudili, Olina nadšeně a já jen opatrně, že to je dobrý. Ta zkurvená paštika ale vůbec nešla vyklopit z té formičky. Vypadala odrbaně, použitě a smutně. trochu jsem jí pomohl rukama sochařskými grify. Vzhledově nic moc. Podmínkou bylo 350 gramů nejméně. Kus jsme sežrali. A ještě v den odjezdu do Slanýho mi z těch 350 gramů Roušovna odkrojila, asi chtěla, abych byl diskvalifikovanej.

Roušovna totiž neunesla zodpovědnost z funkce předsedkyně komise a ulehla doma s kašlem. Strašným kašlem. Tak jsem musel na paštikovou olympiádu jet sám.

Nervy napjatý k prasknutí. Celej tejden jsem řešil, jak budu svůj vzorek prezentovat, protože se do podmínek dostal i bod "prezentace vzhledu".

Po delším váhání jsem se rozhodl pro motivy ve stylu Paula Klee a nebo Egona Schieleho. Vezmu vykrajovátko v podobě dámského přirození, a vystavím z těch kosočtverů kmen stromu, který pak opatřím kosočtverečnými lístečky a dole bobek z toho srnčího hřbetu. To jsou všecko ale teorie. Olina totiž mezi vykrajovátky pičku nemá.

A tak jsem se zeptal sousedky, jestli nemá píču a ona, že jo, ať si přijdu. Den před závody jsem se u ní navečer stavil a z chodby jsem zahalekal: "Tak jsem tady pro tu piču. A Milada mi odpověděla, že už ji má pro mě nachystanou a podala mi ji v modrým pytlíku. A k tomu mi ještě dala zavařený brusinky, abych prej vyhrál. Tím jsem mohl prezentaci v hlavě dotvořit.

Je sobota, Roušovna chrčí, leží v posteli a vypadá příšerně. Nabalím vše potřebné a vyrážím na cestu.

Nějak jsem se dostal kombinovanou technikou vlak-šalina-běh-metro-vlak až do Hostivic, kde na mě už čekal přímej vlak. Pěkně vyhřátej.

Cesta byla hodně dobrodružná a úplně parádní, jenže já jsem slíbil panu mašinfýrovi, že to na něho neprásknu a to bohužel, čtenáři i pan Hrabal Bohumil musí prominout, musím dodržet. Tak až někdy jindy, až čas odplyne možnost vysledování.

Další podmínkou soutěže bylo dorazit se vzorkem do 15:00. To se mi podařilo docela krásně. O pět minut. Zatímco já jsem dobrodružně cestoval vlakem, ostatní již shromáždění vymysleli taktiku soutěže.

Vše bylo připraveno. Pod dohledem paní prezentérky Ály si každý tajně v druhé kuchyni připravil prezentaci. Nikdo nic nevěděl. Jen Ála a každý znal tu svou paštiku.

Napjaté očekávání zahájení soutěže.

Ála pak nosila jednotlivé vzorky k prohlédnutí a okoštování. Prý od nejnižšího čísla. Takže překvapivě první vzorek byl můj a já z toho byl tak vystresovanej, že jsem si to nestihl vyfotit hned na začátku, ale až oždibané. Stejně ale prezentace dopadla dost na piču. Protože, a to všechno pro mě byly novinky, to blbý vykrajovátko prostě neumí toho sprostýho draka vykrojit. Lepilo se to, trhalo, mandle zavazely na důležitých místech řezů. Brusinky měly kuličky pomačkané a celou koncepci sprostého stromu jsem musel odpískat. Tohle byla čistá výtvarná prohra.

Po ochutnávce, kdy jsme měli tak málo nezúčastněných členů, že jsme se museli stát samoporotci s povinností hodnotit i sebe a pak při odevzdání svůj vzorek v tabulce škrtnout, přinesla Ála další vzorek.

Ochutnávka, zápis do tabulky výsledků...

Zajíst chlebem, zapít pivem nebo vínem...

A to již příchází Ála s další téměř pekelnou světelnou šou. Smrad jak v pekle...

Teď už to můžu prozradit, protože fixlovat a ovlivňovat se nic nedá. Tu prskavkovou paštiku si připravila Táňka.

Vzorků nakonec bylo sedm. Hodnotilo se od 1 do 5 bodů se zjemněním půl bodu. A věřte, že hodnocení jednotlivých vzorků byla více než krutá. Někdy přímo devastující. Však posuďte sami.

Výcuc některých hodnocení z výsledkových listin: Vzorek č. 3 Májka s mandlema; vzorek č. 4 Muselo se šťouchat z pixly; vzorek č. 5 sekaná; vzorek č. 6 taková drsnější; vzorek č. 9 bábovička;
Vzorek č. 2 prskava, bomba, divný kytičky; vzorek č 3 pravdivá paštika; vzorek č. 4 divná bylina vevnitř; vzorek č. 5 tak trochu sekaná; vzorek č. 6 hezký vzhled; vzorek č. 9 taková dortička, moc cibule; vzorek č. 10 poctivá paštika... vzorek č. 9 trochu moc želé a jakoby kvasnice.

Desítka

Ano, ta trojka jsem byl já. A velice zajímavý bylo, že to, co většina odsoudila jako sekanou, tak se snědla nejdřív. Nic po ní nezbylo. Ty vymazlený poctivý vzorky zůstaly.

Pak dorazila po soutěži ještě jedna komisařka bez vzorku, ale s vnoučkem. Jen tak pro radost z hodnocení si ohodnotila a paštiky i ochutnala i do tabulky zapsala a jen tak pro pořádek se její výsledky připočetly k již ukončené soutěži. Moc to na pořadí nezměnilo. Takže pravděpodobně to bylo i objektivní.

No a jak to vlastně celé dopadlo? Pro vzorek č. 3 velmi překvapivě. Skončil jsem na pěkném druhém místě půl bodu za vítězem, kterým se tentokrát stala Táňka se svou paštikovou raketou (vzorek č. 2). Velká satisfakce pro Táňku, protože minule u segedinu to projela. Jenže Táňka i to první místo prožívala se segedinem propleteně. Jakože tady to vidíte, minule jste mě poslali na poslední místo a přitom nejen ta paštika, ale i ten segedin měl tenkrát vyhrát. Navrhl jsem, aby Táňka byla kontumačně od příště umisťovaná na krásném šedém, prostředním místě, že by to pak bylo takové klidnější, ale neprošlo to.

Naučit mladé na kytaru je důležité, aby až budou velcí mohli taky soutěžit v paštice.

Poslední vědecké analýzy a rozbory výsledků.

Je po všem. Ještě pár emočních poznámek soutěžících, které jsem si vypsal na umaštěnej ubrousek a blbě se mi to pak četlo: Míra Nikdy jsem nejedl lepší segedín, než ten můj. Táňka Ty vaše segedíny si byly podobný, jen ten můj byl opravdovej. Honza Já jsem jedl pravej maďarskej segedín v jedné maďarské vesnici a řeknu vám, že teda nic moc. Všecko nějaký nadrobno rozkrájený, vůbec mi to nechutnalo. Míra na vzorek č. 10 svýho mladšího bratra Honzy: "Desítka zvláštní školy." Ladys Ta tvoje paštika, to je normální prejt, to není žádná paštika.

A nastala klidná posoutěžní fáze, vzpomínání. Emoce chladnou.

Jsme už všichni ve věku, kdy vzpomínání se stává hlavní náplní sedánků.

Pak Honza prezentoval jejich čundr po Nepálu.

No a pak už jsme zpívali a hráli až do noci a pivo pili a pak šli spát...

Abychom se ráno museli podívat na ty naše výtvory po noci v lednici. Řeknu vám, nic moc.

Pohledy z bojiště, židovská mystika, anděl Páně zlámal sáně! Slaňáci zůstali, my pražáci jsme vyrazili na autobus domů.

... SLANYHO, ne do ŘÍIMA. Jsem zvědavej za kolik let a v čem se bude soutěžit příště. Myslel jsem si, že výsledek mě natolik nakopne, že začnu kulinařit, ale mám pocit, že nic takovýho se ve mně nespustilo. Suchej chleba je suchej chleba. Ať už jste tento text četli a vnímali jakkoliv, nehledejte v něm žádnou jedovatost, či zlobu, nebo nedej bože zapšklost. Ta akce byla výborná. A šéfredaktor WWWiditelnýho prasete děkuje.

Drobná poznámečka pod čárečkou: Domů jsem si odvezl pár zbytečičků vzorečků pro Roušovnu, ale jak chrčí a žere jen rohlíky s máslem, nemá na vzorečky chuť. A tak jsem všechny ty vzorečky brutálně naházel do mističky, přidal trochu sádlíčka, hořčičky a drobně nakrájenou cibuličku. Vše jsem smíchal vidličkou dohromady. Nastal mišelinskej zázrak. Všechny nedostatky vzorků se změnily v jemně vyváženou chuť jediné univerzální paštiky. Takže tak. Teď si mě všichni klidně kamenujte. (Ty zdrobnělinky jsou samozřejmě schválně. Všimli jste si jak ti pupkatí mistři vařečky mluví zdrobněle?)

podpis




Válka písmenek začala. Komouši mají tlustší fixy.


Bibi v sobotu oslavila své 17. narozky. Den před tím hrála v představení Teror autora Ferdinanda von Schiracha drsnou státní žalobkyni. Byla přesvědčivá a když jsem jako porotce rozhodoval o vině a nevině, přiklonil jsem se po velkém váhání k VINEN.


Dotaz: Proč si myslíte, že to je důsledek imigrace.
Okamura: "Tak bezesporu to tak je, protože já jsem třeba byl v Německu o vánocích v Berlíně."


Z Brna přes Liverpool do Cairo a možná i zpět!
Vážení a milí, Máta Brno po dvou letech pořádá celovečerní koncert na domovské scéně v Café práh.
Koná se v úterý 5. února 2018 od 19:30.
Vstupné vstřícných 100,- Kč, mládež do 18 a senioři nad 65 zadara. Zvučí Tom Duda, ProSound
Na Bandzone si zatím můžete poslechnout demonahrávky, které jsme nachystali v domácím studiu Pavla "Bongo" Plcha

Přátelé, kamarádi,
tímto spouštíme účelovou kampaň, ať se nás 5.února v Café Práh sejde co nejvíc!
A budeme rádi, pokud nám podle vlastního uvážení pomůžete s propagací. Přijďte, sdílejte a lajkujte.
Díky předem.
YouTube https://www.youtube.com/watch?v=bpWSCPObE24
facebook https://www.facebook.com/events/2252056705025059/
web www.matabrno.cz
bandzone www.bandzone.cz/matabrno
srdečně zdraví
Richard Lank

VE STŘEDU JSEM SI ZAŠLA

na kontrolu ke své paní doktorce na oční, protože jsem v levým oku viděla flek, nehodlající vymizet. Odpoledne mě vyšetřila a sdělila, že musím do bohunické nemocnice, neboť mám odchlípnutou sítnici a to chce akutně operovat. Středeční podvečer už byl ve znamení obcházení předoperačních vyšetření a podobných kratochvílí. Naštěstí mě ještě pustili na otočku domů aspoň pro nejnutnější věci a večer už jsem trávila na nemocničním pokoji. Ve čtvrtek ráno dokončili vyšetření a poslali mě za anestezioložkou na školení, abych mohla podepsat, že souhlasím s narkózou. Paní anestezioložka byla milá, všechno mně vysvětlila a na závěr se mě zeptala, jestli mám nějaké dotazy. Radši jsem neměla. Měla jsem pocit, že čím míň toho budu o narkóze a jejich možných následcích vědět, tím víc bych mohla být nervózní. Asi v 11:00 jsem dostala půlpilulku na oblbení a už mě vezli i s postelí ze 16. patra do přízemí, kde ten den údajně probíhalo 80 nejrůznějších operací. Dostala jsem píchanec do žíly a pak už nic nevím až do momentu, kdy ke mně promlouval hlas: "Paní Klementová, vzbuďte se, slyšíte, je všechno v pořádku?" Asi bylo, jen jsem byla strášně ospalá a jen vzdáleně vnímala ten šrumec okolo. Byla jsem v dospávací místnosti, kam sváželi všechny operanty (pro mě nový výraz!), kde měli dotyční hodinu na probrání. Říkala jsem si, že by tam mohla vzniknout docela zajímavá rozhlasová reportáž. Zaměstnanci hovořili mezi sebou o nejrůznějších problémech a mezitím s pacienty, jak se je snažili přivádět k vědomí. Taky se ozvalo snad dvakrát: "Paní Klementová dýchejte! Vy nedýcháte!" Ale já jsem fakt dýchala, nemůžu za to, že dýchám potichu a dlouze. Nakonec jsem se dočkala odvozu na pokoj a vytouženého klidu. Spala jsem, spala a spala.
Ráno na vizitě mně řekli, že bych tam měla ještě zůstat přes víkend, abych byla pod kontrolou. Souhlasila jsem, před očními doktory mám velkej respekt. Byli tam všichni příjemní, vstřícní, šikovní, nic nám nechybělo a tak nechápu, že si tam lidi pořád na něco stěžují.
Dnes ráno mě pustili domů, užila jsem si MHD a sněhovou kalamitu, nic jsem tentokrát nevyfotila, ale jsem ráda, že vidím (zatím trochu hůř, ale jde to), slyším, chodím, hraju, vnímám a mám kolem sebe fajn lidi.

Dada a spol.