Ve Španělsku je blaze
(zase)

Jak začít. Minulej týden jsem vás chtěl potěšit několika postřehy ze slunné Andalusie, ale místo toho jsem nutně potřeboval zveřejnit naprosto zásadní a aktuální informace o posledním happeningu Lubo Kristka, jehož socha se stala obětí arogantních vládců Vranova nad Dyjí. Kdyby se vám zdálo, že s tou arogancí zastupitelům křivdím, tak prosím nekřivdím. Paní místostarostka vzteky, a bez sebe nenávistí vůči věhlasnýmu umělci, plivala na občany. Taková za komouše místostarostka. Je to hnus a běs. Takže jsem přímo ze Sevilly vytvořil jedno externí prase o celé akci. Fotky jsem použil od Martina Musila, který dal svolení k publikování na praseti. Vy. kdo jste to ještě nečetli, tak si tu flusací lahůdku nenechte ujít. Prase č. 18
V tomhle vydání se tedy uchýlím jen k takové zkratce, k takovému shrnutí svýho pobytu ve Španělsku. Berte to spíš jako obrazovou reportáž, slov tu bude minimum, protože po návratu z dálav se na mě vrhli mí klienti a trochu víc mě zavalili prací a taky jsem musel nutně jít na Staromák na demonstraci. Čili času se mi teda fakt moc nedostává. Což neberte jako fňuk.
Minulé roky jsme na tu školní akci jezdili s Roušovnou. Ona z moci své funkce a já jsem si to zaplatil a jel jako její ozdoba. Letos to ale bylo trošku jiný, protože se jelo na jaře a v tu dobu je Roušovna potřebná ve škole. Jel jsem tedy s jejími kolegyněmi. Nebyl jsem jim asi moc ozdobou, ale to neva. 14 dní jsem si užíval tepla a vůní jihu. A hodně jsem i fotil. Teda hlavně pro sebe a trochu i pro školu.

Termín letos vyšel tak rafinovaně, že jsme se vyhnuli klasickýmu Velikonočnímu pondělí, nikdo nás nenutil matlat se s pomlázkama a pak vyrazit pomrskat pištící holky, které se těší-netěší. Mě Velikonoce obecně nikdy nebraly. Kecám, jako malej kluk jsem jednou byl s tátou v Brně na mrskutu. Byl jsem oblečen čistě a slavnostně. S taštičkou jsme vyrazili po tátových známých. Všude jsem dostal vajíčko nebo nějakou čokoládičku a dokonce i pár mincí. Cítil jsem se boháčem, ale pak jsem ještě týden krkal sirovodík, jak jsem se přežral vajec a dlouho jsem je nemohl ani vidět. Pak už mě to nikdy nebavilo. Až Helča povýšila Velikonoční pondělí (bacha, je to svátek přestupnej) na den slavnostní, protože jednou to vyšlo na 9. dubna, to mám zrovna svátek, a zatelefonovala mi, že k svátku mi nadělila Borise. A za tři roky mi na jiné Velikonoční pondělí, které náhodou asi zase bylo 9. dubna, nadělila Bobíka. Takže jo, jestli je velikonoční datum shodné s mými "jmeninami", pak mě Velikonoce baví, jinak na ně kašlu. V Seville se v tu dobu vyrojí do ulic spousty kukluxklaních postav a postaviček, který s těma bílejma náckama nemají vůbec nic společnýho Je to svátek čistě náboženský. Asi se o něm jednou rozepíšu v samostatném vydání WWWprasete.

Nejvíc zamilovanějším místem V Seville je pro Roušovnu Plazza de Espaňa. No a protože první den po příjezdu jsme měli výlet po hlavních pamětihodnostech, vyfotil jsem jí pár fotek toho mystického místa. Jo, je to nádherný místo, ale pro Roušovnu je ještě nádhernější.

Místní vykuk tu nabízí vějíře. Jeho lákavá cenovka je však velmi rafinovaná. Jsou to tři vějíře za pět éček nebo tři eura za pět vějířů.

Obrázek speciálně pro Roušovnu.

Dobrá akustika.

Vyhladovělá Picassova holubice míru - modré období. Sem tam jsem se s Roušovninejma kolegyněma zastavil na pivo v nějakém místním baru. A že jich tu teda je jak naseto. Pivo sice nic moc, ale výběr skoro žádnej. Když je hodně studený, tak je docela pitelný.

Beze slov.

Hodně si tu potrpí na snídaně v kavárničce. A tak velmi často otevře kavárnička v devět a v jedenáct zase na chvilku zavře, aby otevřela před siestou. Večer pak mají otevřeno skoro všechny kavárničky a na chodnících je dost veselo.

Bejt pejskařem v Seville není žádná prdel. Hoven tu však je o hodně míň než v Praze nebo v Brně.

No a třeba s parkováním? S tím se tu neserou vůbec. Klidně i takto. A žádný policajty to nerozběsní. Klídek.

Sevillští hasiči mají parádní barák.

Celou dobu bylo skoro pořád hezky, sluníčko a teplo.

No a taky samozřejmě ta jejich katedrála Panny Marie. Největší gotická katedrála na světě. O té nejspíš taky jednou napíšu celý prase.

Centrum je prošpikovaný luxusníma obchodama, ale i obchůdkama malinkejma a hlavně cizincema. Mě daleko víc bavily uličky ve starejch a zanedbanějších čtvrtích.

S omezováním plastů to myslí fakt vážně. Vážněji než my. I bezdomáči tu totiž používají většinou tašky papírové a nebo hadrové batohy. Žádný igelitky z Billy nebo alberta, či Lidlu. A Lidlů tu mají poměrně hodně.

Houbičky jsou fenomén, o těch jsem psal už asi loni nebo předloni. Je to taková krásná skoro zbytečná stavba, která má za úkol nabídnout návštěvníkům výhled na krásný město. Je ze dřeva a vyplňuje náměstí tak natěsno, že je vlastně možné ji vyfotit najednou. Buď mobilem panoráma, ale to není taky nic moc, protože se nevejde na výšku a nebo to poskládat. Tahle je nafocená ultraširokoúhlým objektivem na asi 12 fotek s velkým překrytím kvůli zkreslení. Houbičkám se tu někdy říká Metropol parasol. Obojí je správně.

Když jsme tu byli s Roušovnou, tak jsme si všimli, jak často jsou vedle sebe stánky s churros a chorizo a usoudili jsme, že prostě čůro a čorízo jsou kamarádi. Ale letos, když jsem tu byl bez Roušovny, tak jsem bulvárně objevil, že čůro je pěknej prasák a dal se dohromady s čokoládou a na čorízo se vyprdl.

Olinina oblíbená zmrzlinárna byla zavřená. Nejen teď, když jsem ji fotil, ale vždycky, když jsem šel kolem.

Na každým rohu je nějaká hudební, či taneční atrakce. Tančí, stepujou, flamencujou, nebo dujou do dechů. I housle tu často uslyšíte. Nebo čelo.

Taky jsem se musel zastavit ve své oblíbené Universidad de Sevilla, která byla původně fabrikou na tabák. Pak usoudili, že je lepší mít lidi vzdělané než smradlavé.

Mají tu ochočené čápy, co hlídají střechy a antény. Ani na ně nepotřebujou čapí hnízda a dotace.

Kousek té katedrály.

A ještě větší kousek té katedrály.

A nebo zase z jiné strany. Bohužel fronty na návštěvu interiéru jsou psychickou bariérou. Nikdy jsem nebyl vevnitř.

Vrata ke králi.

Alcazar -královskej dvorek.

Výhled z dvorka na katedrálu.

Pepkova ulice.

Je to sice až nevkusný a pokleslý, ale přesto je z toho cítit jakási hrdost na svoje město. Prodávají ducha města. Smutně vzpomínám na obchody kolem Karlova mostu plné placatejch čepic sovětských vojáku, ušanek, blbejch ruskejch panenek matrjošek, hrníčků s Hitlerem nebo Stalinem, či Putinem. Já vím, že zrovna máme na Hradě a v čele vlády lidi, ke kterejm se tyhle atributy dost hodí, ale přece jenom je to naše země a určitě by se něco našlo, co je typicky český, nebo pražský.

Dvorky tu mají moc hezký.

V jedný hospodě se starej pingl rozčiloval na mladýho pingla, že je marnej a na facku.

Žlutá brána do staré čtvrti Macareno.

Ach ta diakritika.

Něco čerstvýho kyslíku.

Někdy, někdy se bez tý barvy člověk prostě neobejde, jinak by to ani nemusel fotit.

Ze života nosorožce sevillskýho.

Nedělní vycházky babek.

Je tu hodně pomalovanejch zdí. A dost kvalitně.

Tady se vyhazuje až na poslední chvíli.

Speciálně pro Roušovnu.

Fronta na dva dny snění o štěstí.

Pivnice i pro děti. Co se v mládí...

Názorný graf denního rozvrhu.

Nevěřících je tu velmi málo a cestu k Němu hledají všelijak.

S prádlem na sídlišti je kříž.

Ozdobný pomerančovníky a mandarinkovníky a někdy později i citrónovníky vypadají sice lákavě až chutně, ale plody jsou dost hnusný a hořký. Prostě jen na ozdobu.

Univerzální doktor kdečeho.

Tak jako u nás, drobní řemeslníci pracujou i v neděli a o svátcích.

Svatba.

Pinglíci se za bárem musí dost ohánět a věnovat se hostům, takže pauza na cigáro a FB je vzácná.

U básníků je zavřeno.

CocaCola, to je zdraví...

Sloni za mřížemi.

Cruzcampo na okně.

Patrně nějakej hambinec.

Byl první máj.

Podvečery v hospodě jsou i s dětma a jejich dětma.

Macarena.

Určitě se o Seville rozkecám někdy v dalších vydáních WWWiditelnýho prasiska.