PODÉL TÉ MŽE
(DEN PÁTÝ - STŘÍBRNÝ)

Aby v tom nebyl moc velkej bordel a mohli mí milí čtenáři naskakovat kdykoliv za jízdy, je zde přehled předchozích etap:

Den první - Z Plané u Mariánských lázní do penzionu Obora
Den druhý - Z Obory do Tachova
Den třetí - Z Tachova do Karoliny doliny
Den čtvrtý - Z Karoliny doliny do Svojšína

Čtvrtá etapa ze Svojšína do Stříbra by měla být brnkačka. Délka nějakých trapných 12 kiláků. A terén by měl být taky v pohodě. Jdeme zase všichni pohromadě. Dokonce i Roušovna na pár minut podlehla pokušení, že by přijela do Stříbra vlakem z Prahy a dala si s náma poslední dvě etapy, ale pak v záchvatu kašle všechno odvolala. Ve Stříbře se ale máme tak jako tak setkat s Honzovejma a Álinejma známejma, těma, co spolu loni jeli do Himalájí a před tím na Kilimanžáro (bez Ály) a letos se chystají do Peru. Tak s těma máme večer sraz ve Stříbře.

Svojšínskej zámek nás propustil bez komplikací, i po nás spláchnul.

Máme domluvenou snídaní ze včerejška. Ono toho moc ve Svojšíně není. Obchod jedinej, a to přímo v tom dračím soukromém klubu, co se odpoledne a večer mění jakože v hospodu.

U draka nás čekají hody. Ne zrovna lukulské, ale snídaně je na čundrech docela užitečná akce.

Můžeme si vybrat mezi vypracovanejma párkama z posilovny a nebo chcípákama. Čert ví, jeslti ty tenký nejsou od Babiše. Ale protože se nám to nechce zjišťovat, koupíme si něco spolehlivějšího. A nebyla to ani Trová tika ani JU. I když ceny byly téměř totožné.

Šlo spíš o čundračí klasiku. Něco sýra, šunka, rybí salát v kelímku, rohlíky a plzeň v lahvi. Trvalo to děsně dlouho, protože Potraviny jsou takovej MEETING POINT celé obce. Před námi nakupovaly sice jen tři dámy, ale protože si musely sdělit dojmy ze včerejška a probrat programy TV Nova a TV Barrandov, trvalo to předlouho.

Mezitím venku jóga, fejs a cigáro. A kafe turek.

Je po všem, vyrážíme.

Přes most a přes Mži směr nádraží. Tuhle trasu zná Gábina a Ladys ze včerejška.

Mže napravo.

Uprostřed.

I nalevo.

Zdá se, že ve Svojšíně je předrakováno. Tady je další část klubu. Patrně jde ale o klub zimní, který je teď zavřenej. A nebo klub cestovní a otvírají jen, když přijede vlak s opilci.

Tedy pouze dá-li Bůh štěstí.

Tahle část asi nepatří zrovna pod vliv starostenský, a tak tu jsou domečky lehce vybydlené. Tráva neposečená, což je dobře. Mně osobně se tu docela líbí, taková poezie protrženejch pavučin stáří.

Chvíli jsme šli polními cestami a znova se nám podařilo přiblížit se TÉ MŽI magické. Je to fakt pěkná řeka. Líbí se mi tu.

Začíná oblast osadní. Pozorujeme chlápka, jak se zarputile snaží stříkat jakési býlí. Pozor, na fotce ho nenajdete, ale tam na té druhé straně to kosil chemií.

Vlak si to sere nad našimi hlavami přes pořádnej viadukt. Celá trať tu je zrenovovaná za zločinné prachy Evropské Unie.

V Milíkově na informační tabuli přitloukají nepřehlédnutelné dámy ze Stříbra informaci o nebezpečném a jedovatém odpadu. To kladivo v jejich rukách bolelo i v klidu. Ne, nejde o mačistickou poznámku o nešikovnosti žen. Ani omylem. Jde pouze o konstatování, že tyhle dvě holky byly děsně, ale fakt děsně nešikovné. Pak sedly do škodovky a odjely. Sedli jsme si poblíž kontejnerů a dali si svačinku. Při rozbalování pokladů jsem například objevil mezi igelitovými pytlíky i úplně zelenej chleba, kterej jsme si nabalili s Roušovnou už v pátek večer, tedy před týdnem. Och, jak se mi zlehčil bágl.

Pokračujem podél TÉ MŽE dál.

Další nenaplněným snem poutníků byl nefunkční hostinec U šumné vody. Název parádní, protože Mže tu fakt šumí a eště ke všemu to tu fakt je šumné.

Místní osady jsou taková klasika. Drsný humor stárnoucích pardálů a šerifů, kteří se tu schází víkend co víkend již šedesát let, z laviček se zvedají čím dál obtížněji, ale láska ke kořalce neumírá.

Hodně si potrpí na neotřelou výzdobu. Gábina řeší problém jakési rodinné oslavy, které se po čundru musí zúčastnit. Měla za úkol sehnat někde trpaslíka - hastrmana, ale tenhle byl prej byl taky dobrej, jenže krást neumí nikdo z naší partičky. Takže soryjako.

Na kamenité cestě se rozdováděli motýli. Konkrétně bělásci řeřichoví. Ti s oranžovejma výsostnejma znakama na křídlech jsou samečkové. Samičky, v tomto konkrétním případě jedna samička, byla vyzdobená spíš černobíle, až skoro nudně.

Prostě jaro je trošku rozdivočelo. Jedna holka a dva ogaři, to nemůže dopadnout dobře. A nebo jo, protože holka je tak trochu do větru.

Chvilku jsem váhal, jestli mám hrát roli paparačiho, nechtěl jsem, ale to samo. Neměli chvilku klidu.

Mže se líně vlní, lehce vrní přes kamení a všecko okolo řeky je svěží a zdravě vlhké. Tady by se Olině kašlalo jedna báseň.

Dostáváme se do stísněnější a vlhčí části pěšiny. Jakási velikánská baba (a že jich tu po okolí je) nás s košíkem v ruce varovala, že to bude hodně do kopce, ale teď že to je jen mokré a bažinné. Tady trampíci posedávají v tiché úctě a vzpomínají na ty, kteří už mezi nimi nejsou.

Ale tomu andílkovi je to asi úplně putna. Tak jsme pietně sežrali nějakou müsli tyčinku a brodili se dál.

Vydrápali jsme se vysoko převysoko nad hladinu řeky.

Je nám dost jasný, že se budeme muset zase zdrásat dolů k hladině.

Ta dnešní etapa byla fakt nějaká krátká, protože jen co jsme se sesunuli zpět k řece, objevila se první stavení, jejichž poštovní adresa už obsahuje Stříbro.

Na louce nás děsí ubytovací buňky z dob normalizačních. Ale tady my bydlet nebudeme, Honza nám totiž zamluvil nocleh v jakémsi Chánově, či co. Teda my tomu tak říkáme a čekáme s obavami, co nás čeká. Dycky Most, Dycky Chánov. Dycky Stříbro.

Jo, tohle už je fakt doopravdický Stříbro.

Tříděný odpad dorazil do cíle dnešní etapy.

Já jsem trošku kecal, nebydlíme v Chánově, jen ta ubytovna, ten penzion se jmenuje Chanos, což nás trošku mate. Přišla paní domácí, sepsala s náma protokol, opsala údaje z občanek, předala klíče a poradila, spíš neporadila, kam se dá jít na večeři. A taky jsme si objednali na ráno snídani.

Vyrazili jsme do města. Stříbro je malebné. Kronikář Václav Hájek z Libočan v Kronice české uvádí, že město Stříbro založil roku 1131 český kníže Soběslav I. No a jak už to tak chodí v dějepisectví, jde opět o zprávy neověřitelné. Radnice však je renesanční, o tom se nikdo nedohaduje.

Mariánský sloup se 14 patrony od sochaře Lazara Widemanna z roku 1740. Stříbro bylo osídleno před válkou převážně Němci, tak bylo v roce 1938 připojené k nacistické německé říši. Po válce se karty obrátily, původní obyvatelstvo vyhnáno a nahrazeno výhradně obyvatelstvem českým.

Ten pozdní oběd jsme nakonec vyřešili po svém a na rady místních jsme nedali. Taková echtovní poctivá velikánská hospoda, personál šedivý v obličeji z nedostatku slunce a nadbytku kořalky, však obsluha přímo vzorná. Neměli ani jídelní lístek, tak nás odkázali na infoceduli. Vyfotil jsem ji a u stolu jsme pomocí moderních technologií ten jídelák probírali. Nakonec jsme si dali všechny položky. Pán od pípy nám doporučil, ať chvilku posečkáme, že se už řítí paní majitelka a ta že má velkej přhled o knedlících a porcích.

Já jsem si dal guláš. Vybornej. Pivo mi taky chutnalo.

Pane profesore, už je čas. Oběda.

Zatímco jsme si plnili teřichy, venku se schylovalo k...

... pouličnímu sexu.

Po obědě jsme se šli ještě pocourat po městě.

Když prý projdeme touto branou, dojdeme k jakýmsi vodopádům. V tom automatu jsem si doplňoval hotovost, protože ne vždy se tu dá platit kartou.

Ti dva chasníci nad branou se tváři rozpačitě, když jsme mluvili o vodopádu.

Honza musel na mapě chytrýho telefonu zjistit podrobnosti okolo toho utajenýho vodopádu

Pěšinka nás nakonec k tomu zázraku dovedla. Stříbrské vodpády v celé kráse a parádě. Přemýšleli jsme s Honzou, jak asi dlouho bude trvat, než se tohle rozroste třeba do velikosti vodopádů Viktoriiných. Nakročeno mají dobře, chce to jen čas.

Co to je za ptáka, jsme se taky nedokázali shodnout.

Zatímco Gábi, Ála, Ladys a já jdeme najít nějaké místo, kde společně povečeříme, vyrazil Honza na nádraží pro Ilonu a Petra.

Honza K. doplnil naši sbírku kanálů o stříbrské modely.

Ve Stříbře jsou i ty dekly kanálový asi stříbrný.

Rozhodli jsme se nakonec pro tu doporučovanou restauraci Avon, o které tu všichni místní básní a básnili. Věřte nebo ne, zase nějakej učitelskej dýchánek. Nebo spíš spolužáci po sto letech. Zdaleka nebyli tak hluční jako ti v Tachově. Marně se pokouším vzpomenout, co jsem si to v tom Avonu dal k večeři. Jdeme do Chano..su na pokoj.

Kolem jakéhosi památníku, kterej je ale utopenej ve tmě, tak si ho fotím jen já.

Na trojce je mejdan. Ochutnali jsme jednu velmi dobrou a podařenou českou kořalku. Rum Republika. Fakt dobrý pití. Pak už jen stříbrná noc, ráno snídaně a etapa šestá...