Poslední prase
(a zatím poslední promoce v rodině i v roce)

Pravidelní čtenáři prasete už vědí, že je něco jinak. V předchozích letech jsem si poslední a první prase roku následujícího docela zjednodušoval tím, že obsahovala jen PéeFka a jinak nic. Mezitím jsem si stihl udělat novou hlavičku pro nové prase a nadechnout se na další ročník. Stále mě to tak trochu fascinuje, že jsem si před třiadvaceti lety vymyslel internetovej časopis a celkem bez tvůrčích krizí a bez velkých překážek WWWiditelné prase pořád žije. A co je ještě víc? Furt mě to baví.
Tohle číslo ale porušuje zvyklosti. A přiznejme si to na rovinu, může za to Helča. Naše nejstarší dítě se statečně i se třema smradama na krku dobabrala k první promoci. Kdysi dávno začala studovat vejšku na Masaryčce v Brně, ale pak si dala místo zápočtu Bibi a na studia se na dlouhý roky vyprdla. Žila několik let v Austrálii, taky ve Francii, ale jen co se vrátila, začala mít opět studijní roupy a přihlásila se na denní studium anglistiky na Karlovce v Praze. Jo, já vím, je to zatím jen bakalářská promoce, ale jede dál. A já před ní smekám klobouk a odhazuju ho v dál. Držím ti palce, ať to dotáhneš až do celé vejšky. Takže jestli vše půjde jako po drátkách, za dva roky tu bude ještě jedna promoce.
Ne, není to náš úspěch, úspěch rodičů, ten je jen váš. Vás tří našich děcek. Asi je na místě si připustit (tak trošku opatrně), že jsme na vás pyšní.

Ale ono to bylo daleko náročnější než jen nějaká rodinná oslava promoční. Den před tím jsem jel večer na divadelní performanci z dílny Jitush Pospíšilové a našeho Jirky. Bylo to v Holešovicích v dost hustým prostoru. Představení bylo extrémně experimentální, což se mi líbilo, mám pro raploviny slabost. Pár fotek mám, ale nemám sílu je sem teď dávat. Po představení jsme kecali docela dlouho a zapáleně u kalíšku docela dobrýho červenýho vína. Řešili jsme mimo jiné i scénku z filmu Zvětšenina, protože se tam objevil Jirkův kámoš kameraman, kterej film viděl skoro tolikrát jako já. A ten si prej koupil po zhlídnutí toho filmu nikona FM2, s čímž jsem hluboce nesouhlasil, protože vím, že ten ikonickej Antonioniho film je z roku 1966 a v té době firma Nikon ohromila profisvět modelem Nikon F. Nikon FM2 je model o mnoho let pozdější. Rozpálen debatou kouknu na hodinky a zjistil jsem, že mi právě ujíždí poslední rozumný spoj. Vyrážím klusem na Čerňák a pak jakýmsi busíkem a přes les domů. Pár prásků větviček mě uklidňovalo, že v lese nejsem sám. Uff, to jsem si oddychl, že jsem se dostal až do postele.

Hned další den po divadle v Lavce má naše první potomkyně Helča svou první promoci. Sice jen bakalářskou, ale promoci. A pokračuje dál na Magistra. Zatím. Protože i náš Jirka chvíli pokračoval na FAMU na Magistra, jenže to pak vzdal a snahu odhodil do kytek. Není čas, jak se svěřil.

Jsem slušně oblečenej, protože tak o tom melou v promočním řádu. Boty dobrý, bosobotky z etiopské krávy mi dělají radost, ale lehce umělohmotný gatě mi koušou nohy až k prdeli. Jestli to bude trvat dlouho, stanu se Meresjevem. A skoro bych se tu i přiznal, že na tu její druhou promoci bych si už raději pořídil nějaké slušné normální gatě z materiálu bez tesilových tesáků.

Trubka je doma.

Gratulace od profesorů.

Paní prorektorka.

Když gratulovali čerstvě promočeným tito dva milí, veselí a skvělí páni profesoři, všechny holky se usmívaly na celou hubu.

Zdá se, že to máme za sebou. Teda tu první část. Kalhotové hryzání pokračuje.

Hlavně si dávej Helčo pozor, kam tu trubku založíš. Já jsem tu svou několikrát nedokázal najít, když ji po mně chtěli nedůvěřiví zaměstnavatelé. Ale to bylo za dob neelektronických, komoušských.

Helča a květinové dary. Všecky kytky byly pěkný a k Helči se hodily.

Olina Helču vybavila šperkama a botama, aby jí to slušelo ještě víc, než by jí to slušelo bez cetek a bosky.

Jojo, někdy to prej bylo na padnutí to studium. Času málo, děcek moc...

Bibi pozorně sleduje, protože za pár let se jí bude podobná slavná a důstojná šaškárna taky týkat.

Všecky moje dámy.

Helča jen hupne do holínek a vyrazíme do hospody oslavovat.

Nostalgický vzpomínání jakéhosi absolventa.

Dana gratuluje Helči.

No tak jo, glejt je doma.

Vyrážíme pěšky do hospody, kterou vybrala a zamluvila naše nová bakalářka. Je inspirativní počasí.

Jen se tak letmo otočit zpět k Malostraňáku.

Hospoda je sympatická. Začínáme bublinkama. Přece je to jen tak trošku sláva.

Zjišťujeme, že ty geny jsou docela nudnej nástroj. Bez naprosté fantazie. Ale na druhé straně je pro geny určitě složitější dělat imprinty než origoše.

Ještě kontrola z boku.

A detail místo důkazů z laboratoří.

Bavily se holky o váze a nadváze, přišel jsem na převratnou myšlenku, ale nechám si ji na jindy na samostatnej fejeton, takže neprozradím. Ale Helča se u nás jednou zvážila a pronesla, že bude muset zhubnout, Bibi na to okamžitě zareagovala: "Jen to ne, mami. To bys mi zase sebrala ty šaty, co se do nich teď nevlezeš." Když se pak dozvěděla od Oliny, že naše váha váží o dvě kila navrch, okamžitě své předsevzetí poslala do kopru, že teda hubnout nebude a Bibi se radostně usmála. Helča si totiž na tu svou promoci pořídila krásný šatečky z bazárku za stovku. Fakt krásný, akorát doma zjistila, že jsou jí tak trošku, jak to jenom říct, tak trošku těsný. V tom okamžiku nastoupila Bibi, která podobnými problémy nevládne, zkusila si je a fakt paráda. Hned si je zabavila pro sebe. A Helča musela tak trošku na poslední chviličku zaimprovizovat. Její nápady v oblasti módy byly vždycky dost originální, takže na tuhle promoci si udělala vestičku, která má kravatu dozadu přes páteř. Ne, nepátrejte, na fotce to nikde neuvidíte.

O tom jsem tu psal už mockrát. Kdybyste Helči terorpáskou ruce slepili, tak toho bakaláře neobhájí. Bez ruk nemluví.

Pak dorazil i Jirka.

A za dalších pár minut i Jitka. Přinesla Helči bavlnu. Kytku.

Společné foto.

Jitka s Jirkou museli odejít dřív, protože je čekala ještě jedna premiéra toho, co jsem viděl v úterý. My se pak pomaličku taky zvedneme a jdeme pěšky na náměstí Václava Havla poklonit se památce jedinýho opravdickýho prezidenta svobodný republiky. Počasí nám přeje.

Praha je jedno z nejhezčích měst, které jsem kdy navštívil. Já vím, zapáchá to hrdostí, ale co.

Na týhle ulici kdysi dávno za totáče bydlel Václav Havel.

Náměstí Václava Havla.

A památník pro prezidenta z dílny Kurta Gebauera.

Jedeme domů, ale to stále není vše, protože ve čtvrtek jedu doprovodit Danu na nádraží, jede zpátky do Brna. A mě čeká ještě jedna akce. Večer se totiž pořádá vánoční večírek pod taktovkou Jirky Žujiče z tiskárny Tygr. Pozval nás všechny kolegy, externisty, internisty, současné i bývalé. Večírky od Jirky bývají dost bohatýrské.

Hraje oproti minulým večírkům nová kapela.

Chlapci si poměřují velikost. Ne, nebojte se, jen bicepsů.

I Jirka je uctívač Havla.

Petr se camrá svým tetováním.

O nápoje se staraly vzorně tyto dvě mladé dámy.

Piáno a zpěv měl na starosti Arnošt.

A jako každý rok, zlatý hřebík večera rostbíf z dílny Pacandových hned vedle ze školy.

Jo, tak to je náš velkorysý Jirka.

Večírek v plném proudu.

No a mně už je skoro jasný, že mi zase všecko ujede a budu muset domů tak trošku běžmo.

I na tanec došlo.

Kalič na basu.

Dorazila i Hanička, které to nesmírně slušelo.

Tak toto je prosím naše rodná hospoda těsně vedle Burundi a přímo v srdci Prahy 7.

Arnošt začíná řádit.

Ano, byl to velkolepý večírek.

Pár posledních přání, nějaká ta pusa a domů do pelíšku. Jasně, že jsem musel tak trošku zase běžet, ale tentokrát jsem stihl jeden z normálních autobusů, takže to bylo celkem bez dramatických chvilek.

Pátek se nakonec vyjevil jako velmi poklidný den, trošku jsem pracoval na blbostech, které si klienti vzpomněli na poslední chvíli, ale nebylo to nic zásadního. Pak jsem běžel na poštu Olině pro balík a doběhl vlak, ve kterým jela Olina domů. Světe div se, večer jsem nikam nešel ani nejel, normálně jsem se mohl povalovat doma a maličko pracovat na praseti a na jedné grafice pro sebe. Jen v sobotu jsem si vymyslel další akci. Olina s Helčou jely za babičkou do Vranýho a já do Lysábonu (Lysá na Labem) na poslední chvíli navštívit Boříka v nové lysácké kavárně MaKa. Dali jsme si kafe a vánočku, pokecali i se Zuzkou. Předal jsem pár dárků pod stromeček, navštívil místní řeznictví, koupil bílou klobásu, škvarkový sádlo a na doporučení Zuzky i mandlovou paštiku. To řeznictví je velmi sympatický. Kdyby to nebylo tak daleko (není, ale znáte to), jezdil bych tam pro maso častěji. A pak honem domů, převlíct do běhacího, oběhnout dva rybníky a vyzvednout Roušovnu na nádraží. No jo, a zase další volnej večer.
Tohle prase je prosím fakt poslední letošní. První příšťoroční bude takové klasicky odlehčené. Hurá do třiadvacátýho ročníku WWWiditelnýho prasete.

podpis

 



Upgrade


Záhada s Abrahamem a dva krajíce chleba.


Babiš: "Šilerová se odo mně učí jak vyvzkazovať ty záležitosti na tom fejsbuku."

TROUBA V KUCHYNI JE PRACOVNÍ

název akce, která u nás probíhá ještě kromě jiných adventních zážitků. Prý ten termín vymyslel Lukáš Lukáš
a Jerka se ho chytil.

Naše domácnost vypadá jako ve stádiu rozkladu, ale je to jen zdání. Zdánlivá beznaděj čišící ze spousty věcí, které ztratily "svý místo" se snad v dohledné době rozplyne. Ale na Štědrý den to nebude.


Člověk nemůže mít všechno hned.
Naše PF je zatím ve vývinu, není čas.
Toto foto bylo pořízeno na objednávku pana Klementa!


I tak by mohlo vypadat PF, ale určitě nás ještě něco napadne. Zítra přijede Petra a spol., tak uvidíme.

POSLEDNÍ ADVENTNÍ KONCERT VYCHÁZÍ
už asi 4. rok na Lomnici. Genius noci tentokrát praskal ve švech!
Přijeli naši studenti, aby se snad už tradičně stali součástí vánočního koncertu.

Neopomněli ochutnat pivo, v nabídce tentokrát byly novinky, například Honey Moon, ten si hned získal mnoho fandů. Koncert zahájil Bartet sice krátkým, ale zajímavým programem.


Lidí přišlo hodně a kupodivu se vešli. Samozřejmě je to díky organizačnímu teamu!


Bartet zakončil Tichou nocí a pozvali na plac Radima Zenkla. Ten si přivezl spustu mandolín a taky fujaru!


Předvedl mimo jiné, že na mandolínu se dá hrát jako na cimbál. Na závěr svého vystoupení přizval Bartet, se kterým si dal jednu společnou píseň na flétnu.


Po přestávce jsme nastoupili s našimi studenty a teď přichází příležitost pro strýčka Dalibůrka, protože díky němu mám i jejich foto.


Druháci přijeli v kompletní sestavě, 5 dívek a dva chlapi. Protože zpívali i Nového nájemníka, zazpívala si s nimi i letošní absolventka Tamara.

Toto už jsou třeťáci, chyběly jim 4 dámy, ale Zuzka s Natálkou to skvěle zvládly i v oslabení.

Barča se krásně rozloučila s publikem a navrhla, že vypneme ozvučení a zazpíváme si všichni dohromady Narodil se...


Vznikl docela mohutný chorál. Hlasy se proplítaly docela krásně a dohromady zněla čeština i slovenština!

Je to krásný, když se na naše studentské akce vrací i absolventi - to jsou Katarína a Tamara.

Bartet hodnotící, zdá se, že šéfová je spokojená!

Toto foto jsem si objednala zase já...
Tolik fotopříspěvek od Dalibůrka a teď zase moje postřehy.


Míma a zamilovaný kocour Gerhard. Zjevně mu jde hlavně o žvanec.

Dalibůrek fotografující.


Kalina středem zájmu.

Třeťáci Zuzka a Rasťa. Studenti byli postupně odváženi Zdeničkou a dalšími dobrovolníky do Tišnova na nádraží, aby se dostali včas do svých domovů na prázdniny, někteří z nich to mají pěkně daleko.
Hodnotilo se dlouze do noci kdeco, nejen koncert.


Dokonce vznikly i pokusy o zaslouženou propagaci Genia noci!


Gerhard se účastnil večírku a vydržel poměrně dlouho!

RÁNO SE JERKA ODPOVĚDNĚ
vzdal řízení motorového vozidla, protože pivo, čepované onoho večera bylo fakt silný. Uvědomili jsme si, že vlastně máme po koncertech a nikam nespěcháme! A tak jsme využili Sašova pozvání, že nás zaveze do lesa a ukáže nám revír. Nejenom to! Stavili jsme se na zámku v chlaďáku, kde vzal dvě nožičky od spárkaté zvěře a kromě výletu následovala i praktická ukázka, jak se připravuje cvičení pro loveckého psa, který se učí, jak najít v lese postřelenou zvěř.
Jirka se nabídl jako figurant, já pouze jako reportér.


Tak vypadá příprava speciální obuvi, pomocí které se stopa vyrábí.

Kalina v napjatém očekávání - aby ne, když ty nožičky musela cítit.

Obuv připravená k výkonu.
Jirka byl vybaven od Ley teplými ponožkami, aby nezmrznul.


A první kroky v terénu!


Říkal, že to úplně jednoduchý není a člověk si může možná i jednoduše vyvrknout kotník.

Saša má v lese pořádek! Shodou okolností jsme v pátek jeli z Lipůvky směrem na Kuřim a tam to v lese vypadalo úplně jinak, viděli jsme spoustu neuklizeného dřeva.


Stopa dokončena! Saša Jirku pochválil a říkal, že druhý den půjde Kalina po stopě. Byli jsme zvědaví.
Jenže začalo pršet a lilo i přes noc, pak ještě i ráno.
Vlastně nevím, jak to dopadlo, ale rozhodně jsme strávili krásnej, neplánovanej den volna, kdy jsme vůbec nikam nemuseli. V Lomnici jsme ještě jednou přenocovali, strávili příjemný komorní, neočekávaný dýchánek a v neděli
jsme se teprve vrátili domů.
Děkujeme, bylo tam dobře!

Dada a spol.