Colorado X
(v motýlí zoošce)

Rád bych upozornil na, po dlouhé době, novou povídku. Hlavním hrdinou je fotoaparát značky Leica a Himáláje. K povídce se dostanete tudy. To jen tak úvodem, ale teď už zpět do Colorada. Pokračování již desáté.

Je neděle a v pondělí chceme vyrazit na několikadenní výlet do hor. Bude třeba nakoupit a nabalit. Budeme totiž bydlet na chajdě daleko od civilizace. Ale na přípravy přece nepotřebujeme celou neděli. Tak jsme vymysleli, že se ještě zajedeme podívat do místní motejlové ZOO. No jo, v Boulderu mají taky motýle. A motýle mě zajímají. Téma motýle, to je moje. Když mi bylo deset, ale to většina věrných čtenářů prasete zná, tak jen krátce pro čtenáře nové, tak jsem propadl vášní a stal se ze mě motýlolog. Honil jsem se po lukách za motýlEma, zabíjel je, propichoval jim hrudníčky entomologickejma špendlíkama, ukřižovával (odborně vypínal) je na speciálních napínákách, které patrně byly jen drobně poupravené středověké mučící nástroje. Jako kluka mě nikdy nenapadlo, že dělám něco hnusnýho, nezodpovědnýho a do přírody nepatřícího. Přitom mi vadili lidi, kteří přírodu ničili a odhazovali papírky (co se do roka rozloží) na pěšinky v lese. NIČÍM NEOMLUVITELNÉ. A teď, coby starej chlap, jsem se k té dětské vášni zase vrátil, jen v takové víc motýlomilné verzi. Motýle si fotím živé a nechávám je dejchat. Dejchaj motýle? Postupně si rozšiřuju svoji sbírku motýlů, holky na ni nelákám, a zjišťuju, že fotit motýle je mnohonásobně složitější a nejen fyzicky náročnější, než jim jen přes hlavu přehodit síťku s děrovaných kankánových punčocháčů. Fakt to je docela náročnej koníček. A kromě toho si umím klidně říct, že na to seru a klidně nic nevyfotím. Jenže, když jsem se dozvěděl, že tu v Boulderu je továrna na motýle, byl jsem zase chycenej.

Počasí bylo jako stvořené pro návštěvu motýlária. Bylo pod mrakem, sem tam zvlhly chodníky kapakami deště a teploměr v japonským autě hlásil ďábelsky příjemnou teplotu ve Fahrenheitech. Kdyby vás zajímalo, kolik je to v našich stupních, tak vězte, že stačí jen od toho satanskýho čísla odečíst 32 a výsledek podělit 1,800. Pro lenochy, co nemají rádi krásnou matematiku a neumí počty ze základky, to je (66-32)/1,800=18,8888888°C.

Žouželí farma je na jednom z mnoha konců města.

Aby bylo všem jasno, kam jdou a co je čeká.

Je to komplex několika budov včetně výzkumných laboratoří a nechybí ani velkorysé parkoviště.

Jak je zřejmé z drátových plastik, nepůjde jen o motýle.

Jedna z budov je plná různých akvárií s potvorama tak rafinovanejma, že nebejt cedulek s fotkou poblíž, ani by vás nenapadlo tam něco zajímavýho hledat. Někteří se umí přímo geniálně maskovat.

Brouci, kteří se jmenují kdoví jak, se rádi perou. Na box jsou pomalí, tak si zvolili řeckořímskej zápas. Ti kulatější a tlustější se vyžívají v zápase sumo. Tréning probíhá ve skupinkách. No, možná se mýlím a o sport nejde.

Těmhle bestiím se tu v Americe říká White-eyed assassin bug, latinsky Platymeris biguttatus a jsou docela nebezpečně jedovaté. Pochází ze západní Afriky. Krmí se zajímavým způsobem. Místo normální huby mají takovu sérii dutejch jehel, kterou se na budoucí oběť napíchnou, pustí do ní speciální chemikálii, která začne tkáň napadenýho měnit v dobrou šťávičku, tu pak jako nějakej osmiválec vycucají a mají po večeři.
Jed, kterým svou oběť paralyzujou, je docela silnej, výrazně horší než bodnutí od včely. U lidí někdy způsobí i krátkodobou slepotu. Tahle potvora byla naštěstí za zadeklovaným plexisklem.

Jednou z atrakcí tu je tarantule Rosie. Mladej kluk ji chová v dlani, hezky o ní vypráví, něžně ji umí pohladit a těm, kdo se nebojí, nebo překonají strach, ji položí na ruku a do toho vypráví, co všechno umí, jaká je, jak žije. Docela zajímavý, nejen hapticky, zážitek.

Honza si to zkusil a byl překvapenej, jak je Rosie příjemná na dotek.

Rosie bydlí na pouští a přebejvá v norách pod zemí. Nory ji chrání před nočním chladem a někdy přes den i před velkejma vedrama. Její kusadla jsou jedovatá, zakousnout, pustit šťávičku a vycucat oběť. Celkem jednoduchej způsob obživy. Pohybuje se tak trochu jako pochodující hydraulickej kráčející bagr. V nohách, kterejch je 8, má takový kapsy s kapalinou, kterou přestříknou do dalšího kontejneru, čímž se jí ty nohy prudce narovnají a ona poskočí dopředu. Je to prý dost účinnej mechanismus.

To inspirovalo i Olinu a zkusila si to taky, i když se docela bála. Prej má potvůrka teplý a hebký nožičky, teda jako ta tarantule.

Řekněte sami, všimli byste si takovýho broučka? Phyllium philippnicum, listovej hmyz. Jejich mimikry jsou geniální. Vypadají jako lístky, a dokonce se i třesou jako okolní lístky ve větru. Kromě toho, že se tak chrání před útočníky, tak toho zneužívají i k lovu. Někdo si na ně sedne jako na lísteček a je v prdeli. Univerzální vlastnost.

Je tu i pár akvárek s mořskou vodou. Podmořskej svět je taky nesmírně grafickej. A barevně odvážnej. Některý potvory vypadají, jakoby je někdo na druhé straně strčil do zásuvky nebo v sobě měly baterku a svítí jako lampičky.

Nebo třeba takováhle věc. Podle popisky to je mořský jablko. No nevím. Mně to přijde spíš jako hovno na maškarním bále.

Ale tou hlavní atrakcí v zoošce je motýlárium. Samozřejmě, že tu platí přísná pravidla. U dveří hlídají zřízenci. Vchází se přes dvoje dveře. V samotným motýláriu je docela narváno. Ale mají to vychytaný, dokud neodejde třeba pět lidí, nepustí dovnitř jiných pět lidí. Já se ani nedivím, Asi by to motejly docela sralo.

Hned na začátku jsou v kukláriu pověšený, tak jako v nějakým obchodě se šperkama, kukly, ze kterých se postupně vyloupnou motýli. Skořápky vypadají krásně i po vylíhnutí. Kdybych byl šikovnej, vyráběl bych podobný náhrdelníky.

Po vylíhnutí a krátkým osušování se motýli vydají do té své veliké garáže, kde poletujou, krmí se nektarama, pak se spáří a zdechnou. Furt dokola.

Někdy jsem nevěděl, co mám sledovat dřív. Ale ten motýl byl taky docela hezkej.

Bohužel zklamu všechny, co by chtěli vědět, jak se kterej motýl jmenuje. Já to prostě nevím. Znal jsem celkem obstojně všechny český a slovenský motýly plus pár exotů. Ty český si ještě trochu pamatuju, ale o exotech vím prd.

Objevil jsem zavěšený krmítko s červeným grapefruitem. A na něm přilípnutýho martináče, pravděpodobně. U nás je to spolehlivě největší denní motýl, ale ve světě patří spíš k normálně velikejm. Jak se ukázalo, je martináč děsně mlsnej motýl. A je dost nekolegiální a sobeckej. Odmítal tam pustit jiný motýly. Ti se však nasrali...

...a rozhodli, se že toho nenažrance vystrnadí. Dohodli se dokonce mezi sebou různý druhy a začali na martináče, nebo možná okáče, útočit.

Není mi známo, jestli mají motýli ostrý zuby, ale tady to vypadalo, že ho snad koušou. Útočili systematicky a někdy jich na něm viselo víc najednou.

Nakonec se jim to podařilo a na chvíli nenažrance vypudili.

Teď, když se koukám pozorněji, tak to možná martináč není. Fakt nevím.

Velkej, černej, osamělej.

Pozor, tohle není motýl!

Tihle krásní černožlutí se rozhodli, že si vrznou, konečně, mají to tu všichni v popisu práce v průběhu 14 dní. A to navzdory tý hrozbě, že po sexu zatřepou bačkorama.

Akt lásky u některých modelů trvá poměrně dlouho, takže se museli naučit při šukání i lítat a krmit se. No, a protože dvoumotoráky můžou být při letu nejednoznačný, protože se nedá zjistit, co je dopředu, a co dozadu, řídí let jen jeden z nich, ten druhej visí, třeba za pindíka, nebo kdoví, jak to je u motejlů, a celkem s přehledem takto dokážou lítat z kytky na kytku.

Tenhle motýl mě fascinoval. Vypadá trošku jako by šlo o dva motýly za sebou, jenže... Tahle potvůrka má stejně jako kámoši dva páry křídel. Zadní a přední, jenže tenhle motýl k lítání používá jen přední pár, zadní jsou jak ochrnutý. Nehejbou se. Možná je používají pro plachtění, možná jsem narazil na paraplegika? Fakt nevím. Ale protože jsem jich viděl v motýláriu víc než jen tohoto, tak to nejspíš bude fakt jejich styl a ne nemoc.

Motýli jsou asi docela agresivní a vzájemně si ubližujou, a tak je tu hodně mrzáků.

Tohle možná bude nějaký druh jasoně.

Mými oblíbenými modely byli motýli s duhovými světélkujícími křídly. Záleží na tom, jak na ně dopadá světlo a paprsky sluníčka.

Martináčovník.

Když v báru houstne dým.

Kromě klasických zavěšených krmítek tu mají i pítka s bazénky. Aby se to nevypařilo moc rychle, používají obyčejné houbičky na nádobí.

Zkoušel jsem vyfotit motýle v letu, ale bylo to na mě moc náročný, možná i na foťák. V tomhle díru do světa určitě neudělám. Tyhle bělásky jsem si vyfotil jen tak, hlavně jsem potřeboval vyfotit ty opalizující modrý motýly. Těch tu bylo dost, jenže jako na potvoru, kdykoliv jsem chtěl udělat obrázek, zmizeli mi ze záběru. Nafotil jsem tu obrovský množství obrázků, určitě desítky gigabytů a spotřeboval skoro tři baterky, ale motýle v letu... no, nic moc.

Tohle by mohl být nějakej druh otakárka.

Možná nějaký model patřící mezi jasoně? Většinou mívají průsvitná křídla.

Čerstvě po vylíhnutí se musí motýl na chvíli někam v klidu zavěsit a vysušit a načechrat křídla.

Pak už může machrovat a lanařit samičky a nebo naopak.

Taková havajská hospoda pro mlsný motýly. Jeden panák vedle druhýho.

Je po sexu. Sameček (samička) odpadl(a). Že by rozvod? Mají motýli rozvodový právníky?

Kresba na motýlích křídlech je fascinující.

V motýláriích je teplo a vlhko. A bacha, vyhládne vám. Vzpomínám si, jak jsme před léty v San Franciscu byli v motýlím domě, a jak všude byly cedulky, ať dáváme bacha, kam šlapeme, abychom nějakýho motejla nerozšlápli. Tak jsem se soustředil, abych na nějakýho nedupl, že jsem při focení jednoho omylem sežral, protože jsem měl otevřenou hubu a on mi do ní vlítl. Přišel o kejhák, ani žádná pochoutka to nebyla.

Jeden pokus o motýla v letu.

A ještě jeden.

Tyhle jsem potřeboval nejvíc, jenže ti mi v letu ani chvíli nepostáli. Tak snad někdy příště.

Venku měli na zdi pár krabic s preparovanejma. Je zajímavý, že i mrtvej motýl si ponechává své kovově světélkující vlastnosti.

Když jsme vylezli ze ZOOšky, už zase krásně pršelo. A měli jsme velikánskej hlad.

Toho Honza využil a vzal nás do vyhlášené luxusní veganské restaurace.

O výzdobu v bezmasé restauraci se postaralo okřídlený prase.

Olina si objednala nějakýho bezmasýho hambáče. Ti vegoši jsou srandovní frajeři. Maso nežerou, ale dovedou z nemasa vyrobit prakticky jakoukoliv maketu jídla masitýho. A to nejen vzhledově. Dokonce i chuťově. No fakt, věřte mi, zkoušel jsem to. Třeba sprostej špekáček. Ogriloval jsem ho na zahradě na ohni, dokonce i připálil. A víte jak to chutnalo? Jako ogrilovanej, trochu připálenej sprostej špekáček.

Večer jsme se doma pustili do balení jídla a dalších nezbytností na několikadenní výlet mimo civilizaci. Ale o tom až příští týden.